Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Generace20
+
Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Jen já a batoh na zádech. Cestování o samotě si mladí pochvalují

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

25. 05. 2019

Sbalit si batoh a sám vyrazit do světa – tento druh cestování si získává v posledních letech mezi lidmi velkou oblibu. Může za to nejen nárůst individualismu, ale i dostupnost lokalit a možností sehnat levné ubytování i letenky. Cesty na vlastní pěst pomáhají lidem poznávat nejen nová místa, ale i sami sebe.

Student Jakub Janata (21) cestuje osamoceně už od svých sedmnácti let. Za poslední tři roky takto navštívil Španělsko, Thajsko, Kambodžu nebo Vietnam. „Ubytování jsem si vždy hledal až na místě. Nejradši jsem ale přespával u místních lidí. To se mi dařilo hlavně v rozvojových zemích, kde mě každý chtěl pohostit. Pro mě to byla skvělá možnost, jak poznat místní lidi,“ říká Janata. Výhodu v cestování o samotě vidí Janata hlavně v tom, že se nemusí podřizovat jiným. „Když jsem cestoval s přáteli, bylo těžké najít kompromis. Sólo cestování nutí člověka být tím, kým opravdu je. Nemůže se schovávat za přátele a všechno je na něm. Jakákoliv volba, kam jít, jak dlouho tam být, je čistě jeho rozhodnutí. Člověk tak pozná víc sám sebe,“ vysvětluje Janata. 

Připouští, že během cest jsou i chvíle, kdy mu rodina a přátelé chybějí. Zejména ve chvílích, kdy  nemohl sdílet skvělé momenty se spřízněnou duší. „Třeba když jsem pozoroval úžasný západ slunce na Angkor Watu v Kambodži, tak jsem si ze všeho nejvíce přál, aby tam mohla být moje přítelkyně se mnou, abychom ten moment zažili společně,“ říká. Částečně mu tento pocit pomáhal vynahradit telefon. O své zážitky se dělil s rodinou a přáteli po smskách, nebo jim zavolal. 

Bezpečněji než v Česku

Cestování o samotě podle něj není nijak nebezpečné. Podobně to vidí i blogerka Lucie Radová (34), která absolvovala dvě cesty kolem světa. „Na svojí první cestu jsem se vydala ve 26 letech. Tehdy jsem se bála toho, že mi někdo může ublížit. Ale čím víc cestuji, tím více zjišťuji, že kamkoliv jsem přijela, lidé tam byli mnohem přátelštější než u nás,“ říká Radová.

Právě přátelská atmosféra je to, co si na cestách pochvaluje i studentka Veronika Mašková (24), která letos v dubnu absolvovala portugalskou trasu Svatojakubské cesty. „Lidé jsou otevřenější, když vidí jednoho člověka. Několikrát se mi stalo, že si se mnou lidé na ulici začali povídat, nebo si ke mně přisedli v restauraci, protože byli také sami,“ popisuje Mašková. Podle ní cesta o samotě přináší nová přátelství. „Skoro pořád jsem byla s někým a poznala tak spoustu skvělých lidí,“ říká. Podobně to měl i Janata. Ve Vietnamu se seznámil s Britem, kterému je 65 let a cestuje po hostelech. Ve Španělsku zas studentku architektury, se kterou strávil noc na pláži. Koupili si pivo a celou noc popíjeli, povídali si a pozorovali hvězdy.

Na doporučení blogerů

Podle blogerky Radové si lidé v posledních letech oblíbili cestování o samotě proto, že mají více možností kam vycestovat. „Na internetu se dají vytipovat levné letenky a ubytování,“ říká Radová, podle níž cestování v jednom nabízí značnou svobodu volby a rychlost rozhodování. K fenoménu cestování o samotě také podle ní přispěl cestovatelský průvodce Lonely planet, nebo blogeři, kteří se na webu dělí o své zkušenosti a tipy z cest. „Dali lidem návod, jak cestovat i v méně známých lokalitách. Kde se dobře najíst, levně ubytovat nebo směnit peníze. Dříve nic tak praktického nebylo. Lidé byli odkázáni na cestovní agentury, a taková cesta do Nepálu by je vyšla pěkně draho,“ dodává.

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Generace20
+
Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Kudy do médií? Úspěšní novináři a absolventi VOŠP na festivalu Všemi směry radili současným studentům

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

24. 05. 2019

Cesta ze školy do skutečného světa médií − každý z absolventů Vyšší odborné školy publicistiky ji měl trochu jinou. A právě to současné studenty nejvíc zajímalo. V klubu Dup39 v centru Prahy se ale u kelímku piva dozvěděli mnohem víc. Třeba jak se dělá televizní tvorba za málo peněz nebo jak se reorganizoval newsroom vydavatelství Economia.

Jak se stát televizním dramaturgem? Podle Zdeňka Bašuse (29), absolventa VOŠP a provozního dramaturga televize Seznam, to chce vytrvalou práci. Právě to vzkázal studentům, kteří by na jeho cestu chtěli navázat. „Neříkám, že jsem byl úplně vzorný student a pracant, ale šel jsem si za svým,“ vzpomíná. Zdeněk Bašus už během studia pracoval jako kameraman a právě tehdy o podobné pozici snil. I přesto, že tehdy ještě netušil, že televize Seznam vůbec vznikne. „Stává se, že když člověk zjistí, že je v něčem dobrý, přestane se zdokonalovat.To jsem si řekl jednou ještě na škole a okamžitě jsem se zastavil a nikam jsem se dál neposouval, a to bylo špatně. Člověk se ale nemusí mermomocí někam posouvat, jde o to zlepšovat sám sebe,“ radí současným studentům.

V rozhovoru se studentem VOŠP Jakubem Říhou (25) mluvil Bašus mimo jiné o tom, jak natočit kvalitní video a zároveň při tom ušetřit finance. „Dá se hodně ušetřit na technice, protože dneska se dá točit na cokoliv. Telefony a foťáky už točí v dostatečné kvalitě, kamery nemusíte kupovat za 250 tisíc korun,“ vysvětluje. Současná generace má v tomto ohledu podle něj lepší podmínky, než když studoval na VOŠP on. A to i přesto, že je dělí rozdíl jen několika málo let. Naopak by v rozpočtu neškrtal na kreativním člověku. „Redaktor musí mít zápal a nesmí mu vadit, že štáb nemá nějakou techniku, produkčního, nebo režiséra, ale vezme to jako fakt a jde to udělat,“ říká v rozhovoru Bašus. Mezi čtyřicítkou diváků, kteří ho v hledišti poslouchají, je i studentka prvního ročníku Eliška Hofmanová (21). „Já teď začínám na stejném levelu jako začínal on a vidím výsledky. To je velká motivace studovat VOŠP dál,“ přiznává nadšeně. „Se Zdeňkem se známe z práce. Líbí se mi jeho feedback na pořad Student’s life, kde by rád viděl ze strany studentů větší punk,“ říká student Jakub Říha o Bašusovi, který má v televizi Seznam právě tento pořad na starost.

Ke každému tématu někdo

Zatímco hosté se baví, organizátoři festivalu mají napilno. Ve žlutých tričkách běhají po divadle s vysílačkami. Festival je pro ně vyvrcholením přibližně půlroční práce, kdy zařizovali prostory, finance a výběr hostů. „Snažili jsme se od každého pozvat někoho – soukromá média, veřejnoprávní média, rádio, televize, tisk. Chtěli jsme to nakombinovat tak, aby si úplně každý student téhle školy přišel na své,“ vysvětluje programová ředitelka festivalu Zuzana Kovaříková (23). 

Návštěvníci festivalu hlučí, takže občas je hosty jen špatně slyšet. Šum ale utichá, když přichází na scénu bývalý ředitel redakcí mediálního domu Economia Vladimír Piskáček. V rozhovoru se studentkou Klárou Dedkovou mluví například o svém nástupu do tohoto vydavatelství právě v době, kdy jeho majitel Zdeněk Bakala koupil servery Aktuálně.cz a Centrum. „Představte si pět redakcí, které jsou konkurenční a navzájem se nesnášejí, v jednom prostoru, kde jim nikdo neřekne, co mají dělat a proč tam vůbec jsou,“ popisuje začátky budování nového newsroomu. Pod Piskáčkovým vedením se také zaváděl placený obsah na internetu a zároveň nastavovala pravidla tak, aby novináři nebyli aktivisté a extrémisté. „Vytknul jsem si cíl, že vytvořím newsroom, ve kterém se může každý ráno podívat do zrcadla a být pyšný na práci, kterou médium odvádí,“ říká Piskáček. Mezi studenty vzbudil jeho projev nebývalý ohlas. „Asi nejvíce mne překvapilo, když vyhodil 110 pracovníků redakce a vlastně tím hodně získal. Vytvořil tak nový jednotný newsroom,“ sděluje své dojmy student prvního ročníku Martin Rodigari (22).

VOŠP je jako mediální rodina

Absolventům, kteří na festival Všemi směry přišli předávat své zkušenosti, se často po dlouhé době naskytla také příležitost se znovu setkat se starými přáteli. „Některé jsem neviděl od té doby, co jsem odešel ze školy. Připadá mi super, že se potkávám s lidmi, se kterými jsem se neviděl strašně dlouho a se kterými jsem toho hodně zažil. A ještě se můžu setkat s lidmi, kteří teď točí pro Seznam,“ chválí si Zdeněk Bašus. Absolventi také poslouchají vystoupení svých dávných spolužáků, nebo s nimi popíjejí na balkóně a sdělují si novinky z osobního i pracovního života. Atmosféru oceňuje i absolvent a redaktor Deníku N Jakub Zelenka (29). „Jestli je VOŠP něčím specifická, tak je to rodinná atmosféra. Generace, které ji vystudovaly, se na školní festival vracejí. Doteď mám hodně nejlepších přátel, které jsem potkal na této škole,“ říká Zelenka.

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

Generace20
+
S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

S miminkem často přichází na svět i deprese matky. Pro lékaře se z toho stává téma až nyní

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

23. 05. 2019

Že nejde jen o poblázněné hormony po porodu, ale o projevy deprese, Lucii naplno došlo až ve chvíli, kdy pomýšlela na sebevraždu. Ačkoliv psychické potíže postihnou v těhotenství nebo po porodu jednu z pěti žen, systematická péče o ně stále pokulhává. O zavedení screeningu, který ohrožené ženy včas odhalí, se snaží doktoři z Národního ústavu duševního zdraví ve spolupráci s porodnicí v Neratovicích.

Porod 35leté Lucie byl dlouhý, bolestivý a se zásahy lékařů. „Věděla jsem ale, že jednou skončí, netušila jsem, že opravdové peklo přijde až pak,“ vypráví Lucie. Už v porodnici ji trápily vracející se vzpomínky na porod, bolestivé kojení a velká únava. Psychicky špatně se cítila i po příchodu domů. Jediné, co jí běželo hlavou, bylo, že chce zpět svůj život, kdy se mohla vyspat a necítila stále takovou fyzickou bolest. Večer si přála, aby se už neprobudila. Cítila se, jako by na sobě měla těžkou černou deku, která nešla sundat a tlačila ji k zemi, což je klasický projev deprese.

Jedna z pěti žen

Lucii trvalo čtyři měsíce, než si uvědomila, že její psychické stavy nejsou dány jen běžným hormonálním výkyvem po porodu. „Stále jsem hledala hranici toho, co je ještě normální. Zlom nastal až ve chvíli, kdy jsem začala pomýšlet na sebevraždu jako na jediné řešení,“ říká. Psychické obtíže v těhotenství nebo v období do jednoho roku po porodu zažije podle údajů z kampaně ke Světovému dni duševního zdraví matek jedna z pěti žen. Nejčastěji jde o deprese a úzkosti. V České republice přesto zatím chybí specializovaná péče i program, který by pomohl ohrožené ženy včas rozpoznat.

O změnu se snaží odborníci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), kteří ve spolupráci s porodnicí v Neratovicích spustili screening psychických obtíží v těhotenství a po porodu. „Včasné rozpoznání obtíží pomáhá předcházet jejich prohloubení a rozvoji těžkých depresí a úzkostí, které je pak nutné intenzivně léčit, občas i za cenu hospitalizace,“ vysvětluje garant programu doktor Antonín Šebela z NUDZ.

V praxi screening vypadá tak, že ženy vyplní na tabletu otázky zaměřené na depresivní a úzkostné projevy, které se pak automaticky vyhodnotí podle celosvětově uznávané bodové škály. Pokud v dotazníku vyjdou vyšší známky rizika duševní nepohody, ozve se dotyčné ženě sestra z ambulance v Národním ústavu duševního zdraví a nabídne jí osobní konzultaci.

Sebevražda jako vysvobození?

Rozšíření screeningu do dalších porodnic je zatím jen ve fázi příprav. „Mapujeme síť poskytovatelů psychologické a psychiatrické péče, aby bylo ženy kam odkazovat pro pomoc. Zapojení dalších míst ale určitě v plánu máme,“ říká Antonín Šebela. První ohlasy na screening jsou velmi dobré. Ženy říkají, že jde o důležité téma, které se zatím příliš neřeší.

Kdyby se psychice Lucie někdo věnoval už po porodu, je možné, že by se její nastupující obtíže podařilo odhalit včas. Lucie nakonec začala chodit na psychoterapii a její stav se postupně zlepšoval. Hodně jí pomohla také podpora rodičů, i když za nimi musela jezdit přes celou republiku. Rok po porodu říká: „Už se neděsím každého dne, odeznělo vyčerpání a beznaděj, a uklidnily se i moje emoční výkyvy. Stále ještě chodím na terapii. Snažím se být opět člověkem, ženou. Ne jen stvůrou a troskou jako uplynulé měsíce.“

Autor: Veronika Kubrichtová

Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AFPO ČR.

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Generace20
+
Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Vztah není souboj. Hlavní je přátelství

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

22. 05. 2019

Manželství je loterie. Každý druhý pár v Česku se podle statistik rozvede. Ti, kterým to vydrželo, mluví o vzájemné úctě a respektu. Ve vztahu podle nich nesmí chybět čas na společné, ale i vlastní zájmy. Inspiraci, jak partnerství udržet v kondici, jsme hledali u těch, kteří jsou spolu už víc než čtyři desítky let.

Manželé Pánkovi spolu žijí třiačtyřicet let. Seznámili se už během studia na vysoké škole, hned po ní se vzali. Rudolf Pánek i po tolika letech říká, že je šťastný chlap a váží si toho, že může být pro ženu Markétu přítelem a ochráncem. „Univerzální recept na manželství ale neexistuje, protože stejně jako je každý člověk originál, tak je to i se vztahem. Úsměv na tváři drží vztah ve správné rovině,“ shodují se Pánkovi. Všechny těžkosti života se podle nich dají zvládnout s trochou pokory a vzájemnou pomocí.

Podobně jsou na tom Miroslav a Marie Šigutovi, kteří za 60 let manželství poznali, jak potřebné jsou tolerance a komunikace. Potkali se na pouťové zábavě a před svatbou spolu chodili tři roky. „Myslím si, že než se lidé vezmou, měli by spolu zkusit žít,“ říká partnerka, která před svatbou se svými milým nebydlela, a možná i proto měli těžší začátky. Vztah jim ale vydržel. Mají dvě děti a hodně času věnují rodině. „Důležité je, aby měl jeden druhého pořád trochu rád. Každý člověk je jiný, ale je potřeba, aby k sobě ti dva byli tolerantní,“ tvrdí Šigutovi.

Přizpůsobit se druhému

Také Lenka a Jiří Schmidovi mají i 47 let po svatbě stabilní partnerství, ale myslí si, že úplná rovnováha ve vztahu není vždy nejlepším stavem. Některé páry jsou podle nich po delší době spolu pouze ze zvyku nebo kvůli majetku. „Hlavní je výběr partnera. Kdo to ale odhadne dopředu? Podle nás by mělo být spokojené manželství hlavně o tom, přizpůsobit se tomu druhému. A nedělat to pod tlakem, ale proto, že sami chceme,“ vysvětlují Schmidovi.  

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Generace20
+
Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

21. 05. 2019

Pochází ze slavného rodu Antonína Dvořáka a Josefa Suka, přesto se u Jana Suka (67) místo hudebního talentu rozvinulo nadání literární. Jedno ale mají společné – skladatel i jeho vnuk napsali mnoho svých děl v domě v Křečovicích. Skladatel zde v letech 1920–1933 psal symfonickou skladbu Epilog, jeho vnuk Jan o necelých 80 let později třeba esejistické texty Jména v soumraku času. Stavení skladatele Josefa Suka je nyní muzeem, kde Jan Suk žije i provádí turisty.

Očekávalo se od vás, že půjdete ve stopách svých slavných předků?
Když jsem byl malý, tak si samozřejmě všichni mysleli, že budu také geniální muzikant, i když dědečka jsme už nezažil. Možná jsem na to měl, ale nějak jsem se „zašprajcoval“. Strašně na mě působil tlak rodiny, hlavně mé maminky, která si strašně přála, abych byl muzikantem. Vím, že to myslela dobře, ale odmítl jsem být hudebníkem a přestal jsem na truc chodit do houslí.

Nakonec jste vystudoval estetiku a začal jste se věnovat literatuře. Dá se tedy říct, že vás příslušnost ke slavnému hudebnímu rodu nijak neovlivnila?
Mě hlavně formovalo to stavení po dědečkovi Sukovi v Křečovicích, kde jsem vyrůstal a nyní je z něj muzeum Josefa Suka. Pohádková zahrada, ale i ten dům plný starého barokního nábytku, sekretářů a starých alb s fotografiemi. Pohyboval jsem se pořád v krásném prostředí, což mě formovalo v estetickém cítění, které jsem se pak rozhodl prohloubit studiem estetiky. Nakonec jsem ale v sobě objevil literární talent a jsem básník, spisovatel, literární kritik a publicista.

Můj dědeček Josef byl milý člověk, kterého znal ve své době každý.

Pro vašeho dědečka byla křečovická usedlost zdrojem inspirace při psaní skladeb. Máte to podobně?
Ano, i když jsem žil dřív Praze, nikdy jsem tam nic nenapsal. I ten nejobyčejnější článek do novin jsem vždycky jel napsat do Křečovic. To místo mě stejně jako mého dědečka, který zde napsal mnoho svých skladeb, jako například Epilog, nějakým způsobem stále inspiruje. Ten genius loci, i když je ten výraz trochu zprofanovaný, tady opravdu je.

Takže jste nakonec za své slavné předky rád?
Má to své výhody, ale i negativa. Někdy mi to, že se jmenuji Suk i ubližovalo. Potýkal jsem se hlavně s malou českou závistí. Všichni mysleli, že si žiju jak v bavlnce a mám všechno snazší. Vadilo mi to, protože to není pravda a nikdy nebyla. Vždycky jsem se snažil, abych se neprezentoval pouze jako potomek slavného rodu Antonína Dvořáka a Josefa Suka.

Teď se k tomu ale hlásíte, třeba právě tím, že žijete ve stavení po svém dědečkovi…
Bral jsem to jako jednu z povinností, která se od potomků očekává, že se budou starat o památku svých předků. Objekt se skládá se ze dvou stodol, zahrady a dvou domů. V jednom z nich bydlím, ve druhém je muzeum, ve kterém dělám průvodce.

O českou hudbu se začínají zajímat Asiaté.

Do roku 2001 byla průvodkyní v muzeu vaše dnes již zesnulá maminka, která si ještě pamatovala skladatele Josefa Suka. Jak na něj vzpomínala?
Moje maminka znala dědečka poslední dva roky jeho života. Vzpomínala na něj jako na milého, občas až přecitlivělého člověka, který nikomu nedokázal říct ne. Měl velkou vazbu na křečovický kraj, nejen inspirační, ale i sociální. Každý ho znal. I ti lidé, kteří třeba neměli vztah k jeho hudbě. Už tehdy byly nějaké ty první nahrávky a ještě za jeho života se už některé jeho skladby hrály v rádiu. Někteří prý říkali – ten pan Suk je strašně hodnej, ale my té jeho muzice vůbec nerozumíme.

Platí i dnes, že ho v Křečovicích zná každý?
Obávám se, že ne. Někteří návštěvníci památníku mi vyprávěli, že když nemohli dům Josefa Suka najít, ptali se někoho z místních, kde že se to muzeum nachází. A oni se prý podivili a řekli: „Tady je nějaké muzeum?“ Ale já doufám, že to jsou výjimky.

Jak velký je o muzeum zájem?
Ročně sem přijde tak dva až dva a půl tisíce lidí. Počet návštěvníků zachraňují hlavně hromadné výpravy škol a zájezdy důchodců. Dnes už je i dost návštěvníků z ciziny. Mám třeba teď ohlášený zájezd čtyřicet Holanďanů. Loni tady byla skupina asi třicet Francouzů, dokonce tu byli i Číňané a Japonci. Už i Asiaté se začínají zajímat o českou hudbu.

Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Generace20
+
Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Neziskovky jako veřejný nepřítel? Bez nich by se v Česku zhroutily sociální služby

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

20. 05. 2019

Neziskové organizace jsou v Česku v poslední době pod tlakem, kritizují je někteří politici i veřejnost. Z debat na sociálních sítích plyne třeba přesvědčení, že by v těchto organizacích měli lidé pracovat zadarmo, případně, že by je stát neměl finančně podporovat. Přitom není mnoho rozdílů mezi prací neziskovky a jakékoliv jiné firmy. Finance na provoz se ale v takové atmosféře shánějí velice těžko, říká Zuzana Zděnková, odbornice na neziskový sektor a zkušená fundraiserka.
Zuzana Zděnková
  • 37 let
  • vystudovala magisterský obor Studia občanského sektoru na Univerzitě Karlově
  • v neziskovému sektoru pracuje od roku 2007
  • konzultuje grantové projekty, fundraisingové a PR aktivity
  • pomáhá organizacím se strategickým plánováním
  • hodnotí grantové žádosti a ocenění Spolehlivá veřejně prospěšná organizace

  • Část veřejnost i někteří politici neziskovkám příliš nevěří. Proč by tedy podle vás měl stát neziskové organizace podporovat  a dávat jim peníze?
    Mediální obraz neziskovek je poněkud hystericky vyhrocený právě kvůli některým výrokům politikům a kvůli nevědomosti lidí. Osobně neznám neziskovku, která by jen tak, bez jakýchkoli podmínek a povinností, dostávala peníze. Když se podíváme na statistiky a na strukturu financování neziskovek, snadno zjistíme, že nejpodporovanější jsou různé sportovní svazy a kluby. Největší část peněz putuje právě tam.

    Trnem v oku ale bývají osobní a provozní náklady neziskovek. Lidé si myslí, že se v těchto organizacích má pracovat zadarmo.
    To je hodně zkreslená představa. Zkusme se na neziskovky podívat jinak. Jsou to také organizace o 20 – 30 lidech, které někdo manažersky řídí podobně jako ve firmě.  Řídíte lidi, projekty, peníze. Rozdíl je v tom, že cílem takové organizace není zisk, ale naplnění poslání – tedy uspokojování potřeb cílové skupiny.Navíc neziskovky často suplují práci státu tam, kde ji nezvládá nebo nedělá. Bez neziskovek by se zhroutila celá řada sociálních služeb. Pro stát je výhodné s neziskovkami spolupracovat. Formou dotací nakupuje služby pro občany za zvýhodněnou cenu. Stát navíc hradí jen část ceny, organizace další finance musejí získávat jinde, například od soukromých dárců. 

    Vy jste zkušená fundraiserka. Co když finance hledají třeba studenti na nějaké jednorázové aktivity, jako třeba tady na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP) na studentský festival Všemi směry. Dají se na takovou akci sehnat peníze?
    Záleží hodně na částce, která je potřeba. Důležitá je i podpora školy. Získané finance by ale měly být oddělené od rozpočtu  školy. Existují dotační programy zaměřené na mladé lidi, na nové nápady, komunitní projekty. Studenti mediální školy jsou navíc ve výhodě. Uměj natočit videa, fotit, učí se PR i marketing. Doporučila bych jim také vyzkoušet crowdfunding.

    Co je to fundraising?Fundraising je získávání zdrojů pro činnost neziskových organizací a projektů. Nejde vždy jen o peníze, důležité jsou také nefinanční dary a různé bartery. Fundraising je týmová práce, někdo například píše grantové žádosti, jiní vyjednávají s dárci a sponzory.

    Tedy s žádostí o podporu oslovit „dav“. Širokou veřejnost obvykle přes internetovou sbírku.
    Ano, na českém trhu je nejznámější Hithit. Ale crowdfunding je zároveň i marketingová kampaň, je chyba myslet si, že si jen sednu, něco zveřejním online a získám peníze. U crowdfundingu je výhoda, že nemusí být vyhlášená veřejná sbírka a může ji zveřejnit i soukromá osoba. Pravidla jsou poměrně široká. Jde o to připravit kreativní kampaň, natočit video a vymyslet zajímavé ceny pro podporovatele. Může to být leccos,  od fota s věnováním známé osobnosti, po nějaký kurz. Jako u každé marketingové kampaně musíte přemýšlet nad cílovou skupinou. Důvodem, proč lidé podpoří kampaň na Hithitu není jen odměna, ale i to, že se projekt nebo nápad líbí. Příběh prodává, dárce musíte nadchnout.

    Když mám nápad, jak dlouhá je podle vaší zkušenosti cesta od něj až k realizaci – třeba právě díky dárcovským penězům?
    To je různé. Jedna věc je teorie a druhá věc je energie a nadšení. Řada zajímavých projektů vznikla právě jen z nadšení a energie lidí, kteří za nápadem stojí. S tím souvisí čas a také potřebné štěstí. Ale jen na tom se také stavět nedá, musíte mít plán, o  Musíte vědět, co chcete, co potřebujete, ale i co můžete nabídnout.  Motivací pro protistranu může být ledacos – někomu stačí pocit, že pomůže dobré věci a bude se cítit užitečný, jiný je rád, že se sám něco zajímavého dozví, že se dostane do nového prostředí. S dárci se budujete vztah postupně. Ale rozhodně platí, že kdo nic nezkusí, ten nic nezkazí.

    Autor: Monika Jindrová

    Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AFPO ČR.

    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Generace20
    +
    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Síň slávy VOŠP se rozrostla o dalšího kameramana. Předávání cen TV Dot ukázalo oblíbené osoby na škole i vydařené reportáže

    Generace20

    Autor: Anna Žáková

    18. 05. 2019

    Celoroční úsilí studentů AVD zaměření na Vyšší odborné škole publicistiky se zúročilo. V rámci festivalu Všemi směry byly předány i ceny školní televize Dot. Studenti v hlasování volili například pedagoga roku nebo nejlepší reportáž. Rozšířila se i školní síň slávy a symbolickou cenu Tomáše Kotase opět převzal Tomáš Kotas.

    Festival Všemi směry nabídl kromě rozhovorů s úspěšnými absolventy Vyšší odborné školy publicistiky i předávání cen školní televize Dot. Vítěze jednotlivých kategorií určovali studenti v hlasování. Za pedagoga roku si zvolili Romana Bradáče, vedoucího zaměření multimediální žurnalistiky. „Neřekl bych o sobě, že jsem pedagog roku. Spíš jen, že jsem populární a výrazná osoba,“ komentuje své vítězství Bradáč, který stejné ocenění získal i minulý rok. „Roman Bradáč by měl titul pedagoga roku mít celoživotně,“ usmívá se absolventka VOŠP Sabina Dračková.

    WC lady proti stoletému skautovi

    Nejlepší reportáží školního roku je podle studentů dílo WC lady o „nejčistších veřejných záchodcích v Praze“. K vidění je ve třetím díle pořadu Student’s Life, který škola připravuje pro televizi Seznam. Jinou reportáž jako nejlepší ale zvolili pedagogové. Těm přišel jako nejvydařenější medailonek skauta Eduarda Marka, kterému je 102 let. „S panem Markem jsme natáčeli krátkou reportáž na mediální den v zimním semestru. Je to zajímavý člověk se silným příběhem a nám přišla škoda s ním už nic dalšího nenatočit. Tak jsme udělali medailonek,“ popisuje autorka Kateřina Jozífová.

    Rozrostla se i školní síň slávy. Do té letos vešel kameraman Gabriel Malík a připojil se tak k absolventovi Lukášovi Panochovi, který je v síni od loňského roku. Malík ale na slavnostním ceremoniálu chyběl. „Gabriel jako obvykle sedí ve střižně, zachraňuje tak ostatním životy a nemůže se dostavit,“ vysvětlovala na pódiumoderátorka festivalu Anna Bábovská.

    Kotasova druhá rodina

    Zato student Tomáš Kotas cenu pojmenovanou po sobě převzal. „Upřímně jsem doufal, že cena Tomáše Kotase byl jen jednorázový vtípek z minulého roku, který se už nebude opakovat,“ směje se Kotas, který ve škole působí téměř už jako inventář. Právě kvůli jeho téměř neustálé přítomnosti v učebně číslo 105 ale vlastní cenu získal znovu. „Snad už letos konečně odabsolvuju a cena Tomáše Kotase se už nebude vyhlašovat, když na škole nebudu působit. Nebo ji získá někdo jiný, kdo zaplní mé místo ve stopětce,“ doufá Kotas. Pochybuje ale, že někdo z nových studentů bude ochotný ve škole trávit tolik volného času jako on. „VOŠP je prostě moje druhá rodina a všech studentů i pedagogů si vážím,“ dodává Kotas, který svým proslovem na pódiu dojal i ředitele Petra Uherku.

    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Generace20
    +
    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Studijní nároky u mladých vyvolávají deprese či úzkosti. Řada z nich kvůli tomu opouští vysoké školy

    Generace20

    Autor: Sofie Krýžová

    17. 05. 2019

    Tuzemské vysoké školy nedokončí skoro 40 procent studujících. Nejčastěji školu opouštějí po prvním ročníku. Důvodem je špatně zvolený obor, demotivace, ale i vysoké nároky, které jsou na studenty kladeny. U mladých lidí může škola často způsobit i řadu psychických problémů. Nová kampaň Masarykovy univerzity v Brně s názvem Dostuduj, má to smysl se snaží snížit studijní neúspěšnost.

    Se spánkovým deficitem, vyčerpáním a následnou ztrátou motivace ke studiu se potýkala studentka zahradní a krajinářské architektury Martina Holíková (21). Musela omezit odpočinek a své oblíbené činnosti na úkor školy. Po prvním semestru se rozhodla z ní odejít. „Škola byla dost složitá. Spoustu nocí jsem nespala, protože jsem musela rýsovat a dělat na projektech. Nejdřív jsem si říkala, jestli dělám dobře, ale začali se o mě bát i ostatní. Udělala jsem to pro svoje zdraví,“ popisuje Holíková. A svého rozhodnutí nelituje. „Začala jsem znovu víc spát a jíst,“ vypráví. Po půlroční pauze Holíková opět pokračuje ve studiu stejného oboru, jen na jiné vysoké škole. Přestože je studium stále náročné, je spokojená. Chválí si lepší přístup pedagogů a má pocit, že to, co se učí, má konečně smysl. 

    Pauza od učení je jednou z možností, jak potíže řešit. „Během pauzy může student získat od situace odstup a srovnat si, na čem mu záleží,“ vysvětluje psycholožka Iva Rolederová (29). Pauza by ale neměla být delší, než jeden rok. Tuto dobu považuje Rolederová za optimální k odpočinku a nalezení rovnováhy. „Záleží na tom, k čemu student pauzu využije. Pokud bude chodit na brigádu, nebo na terapii, bude po pauze z hlediska studijních návyků v lepší formě, než když se bude celé dny válet doma na gauči,“ říká Rolederová. Při delším výpadku hrozí, že se student do školy nevrátí vůbec.

    Problémy se mohou stupňovat

    Jen na Masarykově univerzitě v Brně do druhého ročníku bakalářského studia nenastoupí 30 procent prváků. Proto univerzita spustila kampaň s názvem Dostuduj, má to smysl. Ta v několika videích představuje absolventy, kteří vyprávějí, jak se se svými problémy potýkali, a proč má cenu vysokou školu dokončit. „Sama jsem měla velkou motivaci medicínu zvládnout a stejně jsem opakovaně bojovala s pochybnostmi, jestli na to vůbec mám. S každým ročníkem jsme se dostávali blíž pacientům, to bylo to, co mě bavilo a hnalo dál. Nevzdávat to a učit se, jak se starat o sebe, abych vydržela a aby mě škola dál bavila,“ říká v jednom z videí absolventka lékařské fakulty a psychiatrička Zuzana Špačková (26). Zároveň univerzita zřídila studentům poradenské centrum, které nabízí psychologickou pomoc. Tu by ocenili i studenti jiných škol. „Kdyby moje bývalá škola nabízela služby psychologa zdarma, určitě bych jich bývala využila,“ říká Holíková. Její současná i předchozí škola sice tyto služby nabízí, ale jsou placené.

    Podle psycholožky Rolederové by studenti neměli řešení svých potíží odkládat. „Neřešené problémy studentů mohou být provázeny pocity méněcennosti, nespokojenosti se sebou a vlastního selhání. Když to trvá delší dobu, může se člověk dostat do úzkostí či depresí,“ vysvětluje Rolederová. Student ve stresu a časové tísni může přestat vidět kolem sebe dobré věci a začne vnímat jen ty negativní. Někdy snaha uniknout z tlaku školy může způsobit jiný problém, u studentů se objevuje třeba závislost na alkoholu. „Pokud si toho student dlouhodobě nakládá příliš, může se stát, že vyhoří. Nebo když se často uchyluje k alkoholu, aby si na chvíli ‚odpočinul‘, hrozí závislost,“ říká Rolederová. Důležité je starat se i o své duševní zdraví a najít si čas na odpočinek. Student by si měl určit, na čem v životě záleží a čemu chce věnovat svůj čas a energii.

    Stres a tlak ze strany školy může studenty připravovat na budoucí život. Množství stresu, které jsou schopni unést, je individuální. „Hodně záleží na tom jak student stres vnímá. Jestli jako něco, co mu ubližuje a ničí jeho zdraví, nebo jako výzvu, která ho motivuje a dává mu chuť na něčem víc pracovat,“ říká Rolederová. Někdy nemusí být selhání ukázkou neschopnosti, ale signálem k tomu, aby na sobě člověk víc zapracoval.

    Titul není podmínkou dobré práce

    Jsou ale i lidé, kteří na svém životním příběhu dokládají, že dobrou práci lze najít i bez dokončené vysoké školy. Bývalého studenta pedagogické fakulty Davida Rošlapila (28) absence titulu neomezuje. „Při své současné práci IT testera titul nepotřebuji a troufám si říci, že ve školství bych lépe placenou práci neměl,“ říká Rošlapil, u jehož povolání rozhodují spíš schopnosti a zkušenosti. K opuštění vysoké školy ho vedla ztráta motivace k výkonu učitelské profese, přestože byl v začátcích studia přesvědčen, že chce učit. „Přišlo mi, že vysokoškolský titul má v dnešní době téměř každý, takže už nemá takovou váhu, jako dříve,“ myslí si. Návrat ke studiu ale zatím nevyloučil.

    Někteří zaměstnavatelé na druhou stranu titul vyžadují. Bez dokončeného vysokoškolského studia se neobejdou například lékaři nebo právníci. To bylo hlavním pohonem k dokončení studia pro psychiatričku Zuzanu Špačkovou. „Povolání lékaře bylo dlouho mým snem. Kontakt s pacienty a možnost být součástí jejich cesty za uzdravením bylo to, co mě motivovalo, a je tomu tak dodnes,“ říká Špačková. Ani titul ale podle ní nezaručí, že člověk bude své povolání vykonávat poctivě, s nadšením a v plném nasazení.

    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Generace20
    +
    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Na kvalitní zpravodajství ze zahraničí už není tolik peněz, jako dřív. Přesto se snažíme, říkají čeští novinář

    Generace20

    Autor: Petra Macháčková

    16. 05. 2019

    Druhý ročník novinářského fóra nabídl v pražských Kasárnách Karlín 2. května mimo jiné diskuzi speciálně k zahraničnímu zpravodajství. V panelu s názvem My a svět mluvil vedoucí zahraniční redakce České televize Michal Kubal, redaktorka magazínu Reportér Adéla Tallisová Dražanová a Vojtěch Berger, který píše pro web Hlídací pes o dění ve střední Evropě. Podle nich tuzemská média informují své čtenáře a diváky o dění v zahraničí dostatečně a v evropském měřítku je rozsah tohoto zpravodajství nadprůměrný.

    Veřejnost má o práci zahraničních zpravodajů velmi zkreslené představy. Právě na tom se shodli všichni tři novináři, kteří se diskuze účastnili, byť každý z nich pracuje pro úplně jiný typ média. „Není to dovolená. Člověk si musí umět zajistit mnoho věcí najednou. Například dělá sám sobě účetní, daňového poradce nebo IT experta, protože ty lidi, co mu s tím u nás pomohou, v zahraničí nemá,” vysvětlil vedoucí zahraniční redakce ČT Michal Kubal. Sám by považoval za užitečné, kdyby Česká televize měla stálých zahraničních zpravodajů více. „Pokud se stane nějaká nečekaná událost, je samozřejmě lepší tam mít stálého zpravodaje, který se na místo dostane ihned, než posílat někoho z Česka,“ dodal Kubal. V současnosti pro veřejnoprávní televizi pracuje v zahraničí jedenáct stálých zpravodajů.

    Chybí hlubší novinářské vhledy

    Ve srovnání s okolními státy informují tuzemská média o dění v zahraničí několikanásobně více. To si myslí novinář Vojtěch Berger z Hlídacího psa. „Česká republika má po světě celkem dvacet zahraničních zpravodajů, kteří jsou z televize, rozhlasu nebo z tisku. V porovnání například s Rakouskem, které je na tom ekonomicky mnohem lépe, máme o dva zpravodaje více,” řekl Berger. Problém vidí Berger spíš v tom, jak se s informacemi ze zahraničí nakládá. „Vysíláme zprávy o tom, že je povodeň v Latinské Americe, ale jak by to mohlo ovlivnit naše české prostředí, neřešíme. Chybí nám hlubší novinářské vhledy. Měli bychom hledat více souvislostí a nevěnovat se zprávám jen povrchově,” myslí si Berger.

    Některá česká média se však na zahraniční problémy zaměřují velmi podrobně. Dobrým příkladem důsledného informování o zahraniční problematice je podle Kubala například monitorování krize na Ukrajině ve veřejnoprávní televizi. Podle průzkumu, který pro ČT v roce 2014 udělala asociace Media Tenor, byl počet zpráv, které tuzemská média o ukrajinské krizi publikovala, jeden z největších v Evropě. „ČT se tomuto zahraničnímu tématu věnovala často a do hloubky,” řekl Kubal. Podle něj to svědčí i o velké podpoře, kterou má zahraniční zpravodajství v České televizi od svého vedení.

    Domácí zpravodajství táhne více

    Přesto je podle diskutujících pochopitelné, že domácí zprávy budou vždy zaujímat větší porci zpravodajství. Podle redaktorky magazínu Reportér Adély Tallisové Dražanové je to dáno předpokladem, že čtenáře bude spíše zajímat to, co se děje bezprostředně kolem něj, než na druhém konci světa. „V médiích bude vždy méně článků a příspěvků ze zahraniční než z domácí scény, ta bude mít vždy navrch,” sdělila svůj dojem Dražanová.Trojice novinářů spolu ne vždy souhlasila, ale shodli se na tom, že nabídka zahraničního zpravodajství v českých médiích je v evropském měřítku nadprůměrná. 

    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Generace20
    +
    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval

    Generace20

    Autor: Sofie Krýžová

    16. 05. 2019

    Jubilejního 25. Pražského maratonu se zúčastnilo přes deset tisíc běžců. I když Jan Večeřa (23) běžel poprvé, mezi ostatními nebyl k přehlédnutí. I v pár stupních nad nulou totiž běžel bez trička. Trasu dlouhou 42,195 kilometrů dokázal zdolat za méně než čtyři hodiny.

    Student české filologie Jan Večeřa před startem vypadá uvolněně. „Malá nervozita tam je, samozřejmě mám respekt z trati,“ přiznává. Na sobě má stále ještě rukavice a šedou sportovní mikinu. Tu však před startem odhazuje. „Poběžím bez trička. Běhám tak, když je nad nulou. Když mrzne, už se obleču do krátkého rukávu,“ vysvětluje Večeřa. Lidé o něm říkají, že je blázen. Běhání bez trika má však podle něj své výhody. „Člověk se tolik nezpotí, nemusí řešit zalepování bradavek, což je normální postup, protože se mu o tričko neodřou,“ dodává.

    Premiéra na trati

    „Poběžím v klidu, uvidím pražské památky, žádný spěch. I když je to můj první maraton, myslím, že to zvládnu,“ říká rodák ze Zlína hodinu před startem. V rámci tréninku, do něhož řadí i plavání a otužování, uběhne týdně padesát kilometrů. Závodí i v dalších vytrvalostních a překážkových bězích. „Naběháno mám dost a určitě se cítím být v kondici. Ze zimní přípravy běžecký základ mám,“ říká.

    Po startu ze Staroměstského náměstí se soustředí především na to, aby „nepřepálil“ začátek. Dodržuje svůj předem stanovený limit pět minut čtyřicet sekund za kilometr. „Někteří běžci byli hodně rychlí a předbíhali mě, já jsem si start za tónů Smetanovy Vltavy, které zněly z reproduktorů, spíš užíval,“ popisuje. Na startu musí člověk dávat pozor, kam šlape, protože lidi se na sebe mačkají už v koridorech. Jan Večeřa je ale v davu k nepřehlédnutí, běžců bez trička v pár stupních nad nulou se mnoho nenajde. Někteří účastníci na sebe ovšem upozorňují i různými převleky – například zpěváka Freddieho Mercuryho, kašpárka nebo hokejisty.

    Komplikace s povrchem

    Jak Jan Večeřa popisuje po závodě, atmosféru, kterou vytvořili fanoušci, si užíval a kochal se pohledy, které česká metropole nabízí. První dvacítka kilometrů mu prý uběhla rychle, ale pak přišla nudná pasáž podél Vltavy. „Zhruba od 28. do 38. kilometru to bylo náročné na psychiku, ale nechtěl jsem to vzdát,“ popisuje průběh Večeřa. Přesto se ani jednou nezastavil a udržoval běžecké tempo. „Občas jsem cítil zadní stehenní sval, ale ne tak, že bych musel zastavit a rozmasírovat ho,“ říká Večeřa. Už od sedmého kilometru ho trápil na noze puchýř. „Jediné, co mě může limitovat, jsou boty,“ věděl už před závodem. Na trase se objevují různé typy povrchů od dlažebních kostek po beton. „Po kostkách se běží fakt hrozně. Připadalo mi, že furt byly samé kostky nebo koleje, člověk musí dávat pozor kam šlape, nebo se může lehce zranit,“ říká.

    Při běhu myslel hlavně na to, že už chce být v cíli. „Zhruba deset kilometrů před cílem jsem si dělal v hlavě osu, kde se mi načítaly kilometry. Říkal jsem si: Tak už jenom pět, to je jeden Nike Run, pak už jen tři, to je jako u nás doma přes kopec a pak už jsme v cíli,“ vysvětluje svou taktiku. Přes modrý koberec v cíli přebíhal s časem pod čtyři hodiny. S medailí na krku, znovu oblečenému do mikiny a zabalenému do termo fólie, mu je poprvé od startu chladno. „Hlavní je, že když vynásobím čas vítězného Maročana dvěma, tak by mě nepředběhl,“ usmívá se spokojeně v cíli a zahání žízeň nealkoholickým pivem.

    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Generace20
    +
    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Vždycky jsem chtěl hrát mistrovství světa doma. Když jsem se softballem začínal, byla to utopie, říká reprezentant Klas

    Generace20

    Autor: Sofie Krýžová

    15. 05. 2019

    Česká republika letos hostí mistrovství světa v softballu jako první evropská země vůbec. Šampionát se pořádá v Praze a v Havlíčkově Brodě od 13. do 23. června. Pro reprezentanta Mikuláše Klase (25) je hrát MS na domácí půdě splněným sportovním snem. Češi jsou v softballu na vrcholu evropského žebříčku, na MS ale byli zatím nejlépe šestí. I když se v Česku úroveň softballu podle Klase zlepšuje, je to stále spíš ženský sport a lidé si ho často pletou s baseballem.

    Co pro vás znamená hrát na domácí půdě?
    Budeme muset ukázat, co v nás je, ale i tak je to splnění sportovního snu. Já jsem chtěl vždycky hrát mistrovství světa doma. Když jsem začínal se softballem, tak vůbec pomyšlení na něco takového neexistovalo, ale teď se to splnilo. Je to skvělá příležitost a chci si to užít.

    MS se koná v Praze a v Havlíčkově Brodě. Proč zrovna v Havlíčkově Brodě?
    Asi proto, že když už je to vůbec v Evropě, tak ať to není jen v Praze, ale i někde jinde. Ale musím říct, že nový areál v Havlíčkově Brodě je strašně hezký, je jedním z nejhezčích, kde jsem vůbec hrál a stojí to za to, aby se tam lidé šli podívat.

    MS v softballu se bude poprvé konat na evropském kontinentu a rovnou v České republice. Proč tomu tak je?
    Důvodem je určitě to, že softball se u nás zlepšuje každým rokem. Česká republika o pořadatelství žádala několikrát a vždy dostala přednost nějaká jiná země mimo Evropu. Myslím, že je to také dobrý způsob, jak softball v Evropě podpořit.

    Na MS byli Češi nejlépe šestí. Myslíte, že vaše výkony mohou být lepší před domácím publikem?
    Před domácím publikem to bude těžké. Tlak publika nás může omezovat, ale doufám, že se na to připravíme. Kdybychom hráli mimo ČR, bylo by to jednodušší, protože tam takový tlak není. Ale děláme maximum pro to, abychom zvládli šesté místo zopakovat, nebo ho vylepšit. Taková naše vidina je, abychom skončili mezi top pěti. Ale nejdřív se chceme dostat do play off mezi nejlepších osm a potom se uvidí. Kdybychom vyhráli, bylo by to skvělé, ale musíme stát nohama na zemi.

    Češi jsou ve skupině A se silnými týmy jako je Nový Zéland, Japonsko a Argentina. Jaké má český tým šance se přes ně dostat?
    S Novým Zélandem a Argentinou to bude určitě těžké, ale za poslední roky, co jsme trénovali, je už Japonsko srovnatelný soupeř. Takové týmy bychom měli porazit. Proto musíme vytrvat v trénincích a makat. Připravujeme se nejen technicky a fyzicky, ale také pracujeme hodně s videi. Sledujeme soupeřovy starší zápasy, jak který nadhazovač hází, abychom se na to mohli na pálce připravit a vytvořit si tím výhodu. Myslím, že pálkařsky a v poli jsme na tom podobně jako ty silné týmy. Ale v nadhozu jsme se vždycky trochu zadrhávali. Snad se to teď změní.

    Je na MS nějaký soupeř, na kterém byste mohli vyhořet?
    Je tam Botswana, která nás vyřadila na posledním mistrovství světa, takže jsme ani nepostoupili do play off. Teď ji máme znova ve skupině.

    Botswana je ale v žebříčku ISF až pod Českem.
    Ano, ale mají strašně dobrého nadhazovače a tenhle sport je hodně o nadhazovači. Hází strašně rychle a silně, tenkrát jsme to nezvládli. Ale doufám, že nás po letošní přípravě znovu nevyřadí.

    SoftballSoftball je původem americký sport, který vznikl v druhé polovině 19. století v Chicagu. V Česku se začal hrát v roce 1919, kdy ještě nesl název playgroundball. Softball u nás zastřešuje Česká softballová asociace. Hrají ho dvě mužstva o devíti hráčích. Jedno družstvo je vždy v poli rozestavěno na metách, druhé se střídá na pálce. Hráč po odpálení míčku běží s cílem dosáhnou dvojité mety a dotknout se jí. Mužstvo v poli se zatím snaží přehodit míček na vnitřní část této mety. Vítězí tým s vyšším počtem bodů.

    Proto se teď v přípravě zaměřujete hlavně na odpálení?
    Ano, vedení se rozhodlo neinvestovat do zahraničních výjezdů, ale naopak sem přivedlo šest nadhazovačů, kteří jsou na dobré úrovni. Jeden je z Austrálie, čtyři z Kanady, jeden z Argentiny. Pomáhají nám při tréninku, takže teď dvakrát týdně každý hodinu pálí na těch šest nadhazovačů. Softball je hlavně o pálce.

    To je dost podobné i v baseballu. Stává se vám někdy, že si vás lidé pletou s baseballistou?
    Dřív se mi to stávalo, teď už tolik ne. Lidé se mě třeba ptali, jestli hraji baseball, ale nikdo neřekl softball. Ale už jsem na to zvyklý. Jsou v tom tři hlavní rozdíly. Je to velikost hřiště, velikost míčku a způsob nadhazování. V baseballu se nadhazuje horem, v softballu spodem.

    Softballu se věnuje více žen než mužů. Proč?
    Říká se, že mužský softball vznikl z ženského softballu. Jde ale hlavně o to, že ženský softball je olympijský sport a tyto sporty mají obecně větší podporu. Ženský softball se navíc hraje na profesionální úrovni, mužský je maximálně na poloprofesionální.

    S reprezentací jste se mohli dostat nejvýš na MS. Myslíte si, že by si mužský softball také zasloužil místo na letních olympijských hrách?
    Ano. Je to atraktivní sport, jsou tam skvělí sportovci a je škoda, že není na olympiádě. Mužský softball je zajímavý i na koukání – je rychlý a něco se pořád děje. Proto je z mého pohledu mužský softball daleko zábavnější než ženský. Myslím, že nižší zájem o softball spočívá také v tom, že baseball je populárnější. Je to jeden z nejznámějších sportů na světě a zakrývá ostatní pálkové sporty.

    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Generace20
    +
    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Našla jsem si cestu, jak se poprat s Evženem ve své hlavě, říká Denisa Cziglová

    Generace20

    Autor: Denisa Bartůňková

    14. 05. 2019

    Denisa Cziglová (31) je modelka, blogerka a propagátorka zdravého stravování. Nedávno se představila veřejnosti jako soutěžící v televizním pořadu Master Chef. Než vystudovala vysokou školu, nastoupila na brigádu v McDonaldu, kde ji objevil agent pro svět modelingu. Od té doby cestuje za prací po celém světě. Bezstarostný život ale nabral nečekaný směr, když se jednoho odpoledne probrala z bezvědomí na podlaze kavárny. Na vině byl nádor v její hlavě, jemuž později dala jméno Evžen.

    Když jste se tehdy v roce 2014 dozvěděla, že máte v hlavě nádor, napadlo vás to klasické proč já?
    To ani ne. Ptala jsem se jen proč a snažila se najít odpovědi. Chystali jsme s přítelem svatbu, teprve zpětně mi ale došlo, že jsem si tím nebyla moc jistá. Taky jsem hodně pracovala a cestovala. A nádor se asi objevil jako alarm, že mám sama sebe víc poslouchat. Zní to bláznivě, od té chvíle se ale snažím své intuici maximálně důvěřovat.

    O nádoru mluvíte jako o Evženovi. Proč?
    Nepřišlo to hned, nejdřív jsem byla opravdu vyděšená. Až později jsem si řekla, že když už toho nezvaného hosta v hlavě mám, přijmu to jako fakt. A pomohlo mi, že jsem mu dala jméno, které ve mně evokovalo protivného neškodného ňoumu. Evža je prostě takový blbínek. Potom jsem se už mohla soustředit, jak ho z mé hlavy vyženu. Zvlášť, když po týdnech zdánlivě úspěšné léčby – a po druhé operaci – přišla zásadní rána, že se nádor vyvinul do zhoubného stádia.

    Jak jste všechno prožívala?
    Ta zpráva mě srazila na kolena, začala jsem úplně od začátku uvažovat o svých vyhlídkách. Jeden lékař mi totiž dával naději, druhý mě vylekal nepříznivou prognózou. Sháněla jsem informace na internetu, jenže těch kvalitních bylo zoufale málo. Co jsem ale našla, byl blog jedné paní, která se při léčbě utěšovala psaním o jídle. Co si vaří, jak ji jídlo uklidňuje. Začala jsem pomaličku taky psát. O své nemoci, o tom, jak ji prožívám, psala jsem pro sebe i pro ty, kteří třeba v mém věku něco podobného prožívají a netuší, že v tom nejsou sami.

    Zmínila jste důvěru ve vlastní intuici. Hrála roli v rozhodnutí, kdy jste v prosinci 2015 odmítla léčbu, kterou vám doporučil onkolog?
    Když mi doktoři řekli, že je nádor zhoubný, představila jsem si okamžitě chemoterapii a zbytek svého života s hlavou v kýblu. Bylo to šílené. Chtěla jsem se uzdravit, to je jasné, ale vidina, že kdyby to nevyšlo, tak umřu jako zvracející troska, mi vehnala slzy do očí. Takže jsem poctivě absolvovala navrženou radioterapii, následné chemo jsem už ale odmítla. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. O to víc, že jsem ho sama musela ustát před lékaři, kteří mě dost důrazně varovali, že za rok možná nebudu mít co řešit

    Měla jste v tom okamžiku už nějakou alternativu k lékaři navržené léčbě, nebo jen pocit, že to chcete jinak?
    O tom, že jídlo ovlivňuje naše pocity i zdraví, dnes mluví i respektovaní odborníci. A já jsem své tělo chtěla co nejvíc posílit. Tehdy začaly mé experimenty s jídelníčkem. Vyhledala jsem člověka, který mi vysvětlil principy, doporučil okamžitě vynechat cukr, přejít na rostlinnou stravu a doplnit ji o bylinky. Přiznávám, že začátky života bez sladkostí byly krušné. Dneska už mám spoustu skvělých receptů, dávám je na můj blog www.foodtherapybydenisa.cz a mám úžasnou odezvu od lidí zdravých i těch, kteří se zatím léčí.

    A co na to Evžen? Po třech letech od vašeho zásadního rozhodnutí působíte zdravě a spokojeně. Máte vyhráno?
    Cítím se skvěle, užívám si každý den naplno a dělám věci, které mě baví. Je to hlavně vaření, můj blog, a taky pomoc těm, kteří jsou na tom podobně jako jsem byla já. Přednáším, sportuji a myslím pozitivně, i když mám v sobě stále zbytek nádoru. Nemůžu říct, že bych byla úplný vítěz. Tím budu, pokud Evžen navždy zmizí. Ale beru to jako životní výzvu, poslání motivovat a pomoct ostatním. Člověk získá jiný pohled na život, má úplně jiné hodnoty. A přesně tohle vnímám jako své vítězství.

    Myslíte si, že by ta vaše cesta bez chemie, cukru a masa, zato doplněná o bylinky, byla účinná i pro jiné pacienty?
    Já jsem hlavně pevně přesvědčená, že strava a životní styl jsou základním pilířem zdraví úplně všech, a stejně tak naše psychika. Cukr je výživou nádorových buněk, maso je často plné chemie a antibiotik. A to myslím není pro onkologické pacienty zrovna to nejlepší na jejich cestě k uzdravení. Taky věřím tomu, že konopná léčba by byla v mnoha případech silnějším lékem, než klasická chemoterapie. Ale bohužel se o této alternativě nemluví.

    Autor: Martina Šmuková

    Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AVPO ČR.

    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Generace20
    +
    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Na Vyšší odborné škole publicistiky nás nedala dohromady média, ale divadlo, říká rozhlasový moderátor Burda

    Generace20

    Autor: Denisa Bartůňková

    13. 05. 2019

    Redaktor aktuální publicistiky Českého rozhlasu Plus Jan Burda našel svou životní lásku při studiu VOŠP. V roce 1999, když byl ve třetím ročníku, začal chodit se spolužačkou Zuzanou Dvořákovou, před 15 lety se vzali a ani časově náročná práce v médiích je nerozdělila. Dnes mají dvě dcery. Kromě nich je stmeluje láska k divadlu, které začali hrát v rámci studentského souboru VOŠP.

    Se Zuzanou Burdovou (dcerou herce Josefa Dvořáka, pozn. red.) jste manželé už patnáct let. Pokud vím, pedagog VOŠPu Václav Vokolek bědoval nad tím, že si studentka kulturní větve zvolila studenta větve politické. Už ho to přešlo?
    Pro mistra Vokolka je náš vztah dodnes obrovské téma. Jak asi znáte pana Vokolka, on je takový krásně dramatický a vždycky s nadsázkou bědoval nad tím, jaká je to hrozná tragédie, jak se smíchaly “rasy”, respektive ta zaměření. Když jsme na konci 90. let studovali VOŠP, výuka se dělila pouze do zmíněných dvou větví, společensko-politické a kulturní. A pan Vokolek se nad tím skutečně pohoršoval. Ale myslím, že nám to už odpustil.

    Jak jste se vlastně se Zuzanou dali dohromady?
    Na VOŠP nás nespojila novinařina, ale divadlo. Založil jsem divadelní soubor Kuplet. Byla to aktivita, která vznikla spontánně, škola vedená tehdy doktorkou Neradovou ji ale podporovala. Za divadlo se pak dávala i nějaká stipendia. Kuplet hrál pak ještě dalších asi pět let po tom, co jsme už z VOŠP v roce 1999 odešli.

    Láska k divadlu vám ale vydržela dodnes…
    Máme jej jako společnou druhou profesi a zároveň koníčka. Máme s manželkou svůj soubor v Lysé nad Labem, hrajeme i s Josefem Dvořákem a děláme různé projekty. Vlastně dodnes nás spojuje to, co nás dalo dohromady i na škole.

    Spojují vás i média?
    Novinařina teď už ne. Zuzana média opustila, ale má pro mne pochopení, když řeknu, že jsem úplně vyšťavenej, protože mám moderaci a pak hraji v divadle.

    Jak se ale dá časově i psychicky náročná novinařina spojit s rodinným životem?
    Když jsou oba z páru novináři, může to být problém. Když máte malé děti a nemáte obětavé prarodiče nebo peníze, abyste si zaplatili hlídání, je to dost náročné, skoro nemožné.

    Takže se práce v médiích alespoň jeden musí vzdát?
    Většinou ano, aspoň na čas. U nás se toho vzdala manželka. Poté, co děti odrostou, se k tomu lze vrátit. My máme dvě dcery, jedné je 15 a druhé je 12. Takže si už teď žena může dovolit takový malý mediální comeback. Bude dělat na projektu s Pamětí národa.

    Stalo se vám někdy, že by byla předmětem neshod novinářská práce?
    To si nevzpomínám, ale byly vtipné momenty ještě na VOŠP. Když Zuzka třeba nestíhala, tak jsem za ní napsal polemiku. Druhou jsem napsal pro sebe. Mě pak s polemikou vyhodili a Zuzce jí pochválili a řekli, jak je vtipná. Měla tenkrát asi zrovna nějaké hezké šaty.

    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Generace20
    +
    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Se zahájením lázeňské sezóny se Karlovy Vary opět zaplňují. Ubývá však klientů z Ruska

    Generace20

    Autor: Anna Lacinnikova

    12. 05. 2019

    První květnový víkend odstartovaly Karlovy Vary, jako první západočeské lázně, letošní lázeňskou sezónu. Tu město očekává s velkým napětím. Letos počítá s nižším přílivem tradiční lázeňské klientely, která do města jezdí na dlouhodobé lázeňské pobyty a tvoří ji převážně ruští turisté. Velké naděje vkládá vedení města do možnosti, že bude brzy zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

    Nejdůležitější část klientely, která stráví v Karlových Varech nejvíce nocí, tvoří dlouhodobě turisté z Ruska. „Právě lázeňští dlouhodobí hosté, podporují celý chod lázní a kdyby jich začalo rapidně ubývat, omezil by se celý provoz,“ vysvětluje mluvčí karlovarského magistrátu Jan Kopál. Právě u této skupiny ale zaznamenali v loňském roce propad. „Poprvé jsme úpadek zaregistrovali před čtyřmi lety, když začala ukrajinská krize. Na pár let se situace zdála být lepší, ale od loňského roku zažíváme menší propad,“ říká Kopál. Dnes už nejsou hotely naplněny ruskou klientelou tak, jak bývaly. Rusové dávají v posledních dvou letech přednost zájezdům k moři. Upřednostňují například Turecko nebo Egypt.

    Letecky z Číny 

    Letošní lázeňská sezóna je pro Karlovy Vary již 662. v pořadí. Podle některých obyvatel, zanechal ale každoroční příliv turistů na městě své následky. „Před třiceti lety bylo ve městě spoustu obytných domu. Teď už to tak není. Tím, že se po revoluci zvýšila ekonomická atraktivita, vymizelo bydlení a některé domy byly přestavěny na hotely nebo apartmány,“ stěžuje si postarší návštěvník Varů, který ale nechtěl uvádět své jméno. Jinak to ale vidí Pavlína Valouchová (23), která z Karlových Varů pochází. „Můj tatínek má restauraci na Kolonádě, takže je to pro nás a celkově pro město jedině dobře. Navíc konkrétně Kolonáda je místem pouze pro turisty. Takže je pravda, že turistů je ve Varech hodně, ale bez nich by město těžko fungovalo,“ myslí si Valouchová.

    Do Karlových Varů nyní míří stále více návštěvníků z asijských zemí, především z Číny. Zatímco před šesti lety přijelo do města ročně jen asi tisíc turistů z Asie, dnes jich je desetkrát více. „Je to trend posledních pár let. Proběhlo několik propagačních akcí a napomohlo tomu i to, že v předloňském roce posílily letecké linky mezi Českem a Čínou,“ vysvětluje Kopál. Tito turisté sice stráví ve městě jen několik nocí, i tak ale využívají nabízenou lázeňskou infrastrukturu. Zkouší ozdravovací koupele nebo ochutnávají léčivé prameny.

    Nebýt jako Český Krumlov

    Nejpočetnější skupinou návštěvníků města jsou ale nadále Češi. „Dříve cestovali takzvaně na křížek. Čerpali předepsanou léčbu placenou pojišťovnou. Když se ale změnil zákon a lázeňská péče už nebyla hrazena v takovém měřítku, tento zájem se snížil. Lidé se ale časem naučili jezdit jako samoplátci,“ vysvětluje Kopál.

    Podle Českého statistického úřadu za rok 2018 přijelo celkem do Karlových Varů o 9 % klientů více než v roce 2017. Průměrná délka pobytu v ubytovacích zařízeních se ale snížila na 5,6 dne. Zvýšit zájem u turistů by mohl napomoci i fakt, že se město uchází o zapsání na Seznam světového dědictví UNESCO. „Doufáme, že letošní rok je poslední, kdy vystupujeme jako kandidáti, a že v červnu příštího roku budeme jako jedna z položek UNESCO,“ popisuje naděje města Kopál. Tento krok by mohl mít v budoucnu znatelný vliv na příliv návštěvníků. „Přemýšlíme, jak udělat tak, aby nás nepostihlo to samé, co Český Krumlov. Jezdí k nim turisté na den, proženou se městem s průvodcem a zas odjedou. Tyto klienty vítáme, ale nejsou naší hlavní skupinou,“ dodává.

    Od psaní mě neodradily ani trojky z češtiny, říká redaktor Deníku N a absolvent VOŠP Jakub Zelenka

    Od psaní mě neodradily ani trojky z češtiny, říká redaktor Deníku N a absolvent VOŠP Jakub Zelenka

    Od psaní mě neodradily ani trojky z češtiny, říká redaktor Deníku N a absolvent VOŠP Jakub Zelenka

    Generace20
    +
    Od psaní mě neodradily ani trojky z češtiny, říká redaktor Deníku N a absolvent VOŠP Jakub Zelenka

    Od psaní mě neodradily ani trojky z češtiny, říká redaktor Deníku N a absolvent VOŠP Jakub Zelenka

    Generace20

    Autor: Kristýna Dvořáková

    11. 05. 2019

    Psal pro Lidové noviny, později přešel do mediálního domu Economia. Po necelých dvou letech v Hospodářských novinách a Aktuálně.cz se Jakub Zelenka stal součástí nového projektu – placeného internetového Deníku N, kde se soustředí hlavně na domácí politiku. Mimo jiné také získal dvě novinářské ceny, i když na VOŠP původně vystudoval PR.

    Deník N je jeden z mála českých zpravodajských webů, kde musí čtenáři za obsah platit. Lidé si ale mohou otevřít spoustu jiných stránek, kde jsou články zadarmo. Čím jsou ty vaše zajímavé, že si za ně lidé rádi zaplatí?
    Člověk musí psát texty, které by si chtěl koupit on sám. Je to jednoduché říct, ale praxe je samozřejmě složitější. Dnes jsme zavaleni informacemi, ale pokud je článek hodnotný, tak ho lidi kupují. Čtenáři nám důvěřují, jsme jejich editorem zajímavých a důležitých událostí. My říkáme – tohle jsou události, které byste měli číst. Proto si asi rádi připlatí.

    Deník N je primárně internetový, máte tedy okamžitý kontakt se čtenáři. Reagujete nějak na jejich připomínky?
    Moc jich není, ale občas se objeví kritika. Teď jsme třeba měli titulní téma o očkování dětí, což je trochu kontroverzní a objevilo se několik nesouhlasných komentářů, které vzbudily diskuzi. Ale já chci psát i o něčem, s čím třeba lidé nesouhlasí, protože se tím dostávám mimo svou sociální bublinu. Měli jsme velký profil s Michalem Davidem, když dostal státní vyznamenání a byl to jeden z našich nejprodávanějších článků. Někdo by řekl, že u tak intelektuálního deníku něco takového nebude fungovat, ale fungovalo. Zkusili jsme to podat zajímavě, jinak. Člověk musí jít trochu vstříc poptávce, nesmí se uzavírat do vlastní skupiny. Pak se totiž může stát, že komunita píše jen sama pro sebe.

    Myslíte si, že je internetová žurnalistika jediná budoucnost médií?
    Lidé nebudou kupovat noviny, aby se dozvěděli denní zpravodajství, ale aby posílili svůj sociální status. Tím, že si čtu třeba Respekt v kavárně, tak vysílám úplně jiné signály, než když si tam čtu třeba Haló noviny. Takže tisk je už jen taková doplňková služba, i tištěná verze Deníku N je prostě jen takový módní doplněk. 

    Deník N funguje od října 2018, předtím jste psal třeba pro Aktuálně.cz nebo Hospodářské noviny. Chtěl jste být vždy novinář? 
    Ano, už od základky. Představoval jsem si, že budu spisovatelem nebo novinářem, chtěl jsem prostě psát. Vždycky jsem dostával trojky z češtiny, ale to mě neodradilo, protože mě psaní baví. První zkušenost jsem měl vlastně už na střední, kdy jsem psal o počítačových hrách.Občas o nich napíšu i dnes.

    Poté jste studoval na Vyšší odborné škole publicistiky. Jak vám to šlo?
    Bylo to fajn, škola má co nabídnout. Líbí se mi, že je praktická. Hodně lidí pak pracuje v médiích a jsou vidět. I co jsem měl možnost zažít já, tak lidi z VOŠP svými znalostmi prostě nezapadali meziostatní, jak už ve videu nebo v psaní.

    Čím vyčnívali?
    Podle mě, člověk z VOŠP žurnalistiku prostě dělat chce a dává do toho srdce. Teď je největší hlad po lidech, kteří opravdu chtějí psát, a k tomu mají talent. I když ten není podmínkou, protože se dá vše naučit. Důležité je chtít.

    Na škole jste ale studoval PR. Co vám dalo do psané žurnalistiky?
    Je značka média nebo značka novináře. Pokud si novinář dokáže své jméno vybudovat, dnes už lehce na sociálních sítích, tak má vyšší hodnotu. Většinou čtenáři nejdřív znají lidi a pak až médium. To se mi potvrdilo i u Deníku N, když jsme ho zakládali. Čtenáři šli za mnou, protože mi důvěřovali a znali mě z Economie. Znalosti z PR se určitě hodí. Jako vše, co si do novinařiny přinesete navíc. Vystudoval jsem zemědělskou střední školu, takže jsem vlastně myslivec. Nikdy jsem nebyl lovit, ale je fajn mít ty znalosti. Když mě to téma cvrkne do nosu, tak se v něm umím alespoň lépe orientovat. Nejlepší novináři jsou podle mě ale ti, co vystudovali právo, ekonomii nebo historii.

    Proč?
    Jsou to těžké obory, které člověk studuje, aby byl specialista. A když se pak tento odborník naučí psát, je to super.

    Získal jste Novinářskou cenu 2016 v oblasti online žurnalistiky a Novinářskou křepelku 2017. Je o vás díky tomu větší zájem?
    Myslím, že se ty ceny přeceňují. Ano vypadá to pěkně, člověk má heslo ve Wikipedii, může si ji dát do životopisu. Vždycky rozhoduje, co člověk píše a pokud je to téma, které v danou chvíli udávají agendu, tak má vyhráno. Kdybych dostal cenu a pak dělal špatnou novinařinu, tak by ten zájem klesal. Důležité je, jestli moje články někoho oslovují.

    V obci Sedlo slaví z recese komunistický 1. máj. Mladým to ale moc neříká

    V obci Sedlo slaví z recese komunistický 1. máj. Mladým to ale moc neříká

    V obci Sedlo slaví z recese komunistický 1. máj. Mladým to ale moc neříká

    Generace20
    +
    V obci Sedlo slaví z recese komunistický 1. máj. Mladým to ale moc neříká

    V obci Sedlo slaví z recese komunistický 1. máj. Mladým to ale moc neříká

    Generace20

    Autor: Dáša Šamanová

    10. 05. 2019

    Na plotech jsou vyvěšeny československé a sovětské vlajky, doplňuje je šeřík, mávátka a dobová hesla. Okna jsou vyzdobena prvomájovými motivy, papírovými holubicemi a vlaječkami. Malá jihočeská vesnice Sedlo u Číměře už dvacet let pořádá prvomájové průvody jako recesi, která připomíná a ironizuje komunistické oslavy svátku práce.

    „Nestyďte se projevit radost, ať žije první máj, buďte zdrávi občané,“ hlásí tlampač ze žluto-bílého auta značky Volha s nápisem Veřejná bezpečnost. Za ním jde skupina patnácti pionýrek i se svým vedoucím, který má na uniformě nápis Hradní stráž. Do pochodu hraje kapela dechovku. „Už dvacet let jsem major. To proto, že jsem vedoucí pionýrské skupiny děvčat a holky všechno vykecaj. Za ty průšvihy jsem nikdy nebyl povýšen,“ žertuje Michal Zikmund. 

    Malá vesnice Sedlo, které má okolo stovky obyvatel, je na 1. května přeplněná lidmi. Ať už těch v prvomájovém průvodu, či diváky, kteří se na akci jen přijeli podívat. Převažuje starší generace. „Někteří lidé to berou jako vzpomínku na minulost. Oni v tu dobu byli mladí, takže na to teď už vzpomínají hezky. Každý starý tvrdí, že za mlada bylo líp,“ říká Petr Fiala, jeden z organizátorů akce. Upozorňuje, že smyslem průvodem není vzpomínání na staré časy, ale recese a zábava. 

    Proč připomínat komunisty

    Na akci nechybí ani dobová technika – staré motorky, sanitka či Trabant. Ten ale nedokáže nastartovat a tak ho lidé tlačí. V celé vesnici panuje dobrá nálada. Všichni mávají, smějí se kostýmům a vtipným heslům. Jeden z mála mladých diváků Jan Schrammhauser (24) ale nad průvodem kroutí hlavou. Přijel se podívat jen kvůli tomu, že se akce účastní jeho kamarádi. „I když je to recese, připomíná to komunisty. V té době se děly hrozné věci, tak proč si něco takového připomínat?“ nesouhlasí Schrammhauser a nejradši by průvod zrušil.

    Mladším lidem oslavy svátku práce celkově nic moc neříkají. Pavel Šalanda (35) ale přiznává, že se přijel pobavit. „Jezdím sem každý rok, je to tradice. Jako mladý jsem v průvodu nechodil, nic mi to neříká. Ale je to sranda,“ připouští Šalanda. Kolem něj projíždí několik alegorických vozů: myslivci, JZD, pojízdná prodejna Pramen či mlékaři. Ti jedou na velké modré „vejtřasce“ nazdobené barevnými prapory, břízami, obrázky V. I. Lenina či Klementa Gottwalda a mnoha hesly, které zesměšňují ty původní komunistická, například „Úkoly pětiletky splníme, i kdyby to trvalo deset let.“ Na voze vezou mnoho starých mlékařských konví, jsou oblečeni v bílých pláštích a jeden z nich dokonce za krávu. „Naše kravka dá všem,“ volají k lidem a hází jim kostky sýru Romadur či lahve mléka.

    Dvacetiletá tradice

    Průvod po necelé hodině přichází na náves u hospody, kde zazní československá hymna i Internacionála. Pionýrky stojí v pozoru a zpívají. Poté náčelník přečte svůj proslov, při kterém si dělá legraci i ze současné politiky. Zesměšňuje Andreje Babiše, Miloše Zemana, ale i kůrovce. Mnoho lidí to pobaví. Ještě více je ale baví skupina pionýrek, které si připravily taneční vystoupení na písničku „Duhová víla“. Ženy všech věkových kategorií tančí s barevnými deštníky a krátkými sukněmi. „Připravují si vystoupení každý rok, bez toho by to nešlo,“ vysvětluje jejich vedoucí Zikmund.

    Hlavní organizátor Zdeněk Kněžínek (67) vzpomíná, že když byl ještě podobný průvod skutečný a povinný, jako dítě neměl rád. Když se ale před dvaceti lety domluvil s kamarády u piva, že se s vlajkami projdou vesnicí, připadalo mu to jako legrace. „Nazdobili jsme traktor, vzali jsme prapory a šli jsme vesnicí. Postupem let sem začalo jezdit mnoho vozů z okolních vesnic,“ říká Kněžínek a dodává, že průvod příští rok půjde zas.

    O věci, které darovali učitelé VOŠP do dražby na festivalu Všemi směry, byl velký zájem. Vybralo se téměř 22 tisíc korun

    O věci, které darovali učitelé VOŠP do dražby na festivalu Všemi směry, byl velký zájem. Vybralo se téměř 22 tisíc korun

    O věci, které darovali učitelé VOŠP do dražby na festivalu Všemi směry, byl velký zájem. Vybralo se téměř 22 tisíc korun

    Generace20
    +
    O věci, které darovali učitelé VOŠP do dražby na festivalu Všemi směry, byl velký zájem. Vybralo se téměř 22 tisíc korun

    O věci, které darovali učitelé VOŠP do dražby na festivalu Všemi směry, byl velký zájem. Vybralo se téměř 22 tisíc korun

    Generace20

    Autor: Petra Macháčková

    10. 05. 2019

    V pátek 3. května uspořádali studenti Vyšší odborné školy publicistiky v industriálním prostoru DUP39 15. ročník festivalu Všemi směry. Tradičně proběhla i dražba věcí, které do aukce darovali učitelé. Letos byla nejdražším vydraženým kouskem koláž pedagoga Martina Kézra za 7 100 korun.

    Korunou festivalové aukce se letos stala novinářská prvotina vedoucího sportovní redakce deníku Právo Martina Kézra. Jeho první vizitka, článek z Nagana z roku 1998 a fotografie z dětství. To všechno bylo součástí koláže, kterou pedagog a také jeden z dražitelů do aukce věnoval. „Kdo teď přihodí minimálně pětistovku, řeknu mu v soukromí historku o Jágrovi,“ lákal po překonání částky čtyř tisíc korun studenty a bývalé absolventy školy Kézr. Jeho koláž nakonec po dlouhém přihazovacím souboji vydražila bývalá studentka Kateřina Jirovská.

    Obrovský zájem byl i o dres fotbalové Sparty od Romana Bradáče. Ten nakonec vydělal druhou nejvyšší částku, za 4 500 korun ho vydražila studentka Amálie Knotová (23). „Fotbal mi sice nic neříká, ale chtěla jsem mít jedinečnou vzpomínku na mého nejmilejšího učitele. Pana Bradáče si vážím jako velké mediální osobnosti a jsem ráda za všechny zkušenosti, které nám předává,“ říká Knotová.

    Organizátoři byli spokojeni

    Studenti se předháněli i v přihazování na parfém Michala Schustera, který si nakonec za 1 500 korun odnesl prvák Martin Rodrigari (21). „Pana Schustera mám rád a když jsem zjistil, že se draží jeho voňavka, tak jsem neváhal a přihazoval. Navíc voní opravdu hezky,“ dodává se smíchem Rodrigari.

    Vydraženy byly také mikiny s logem školy, dohromady za 1 200 korun, CD bývalého studenta Lukáše Panocha za 1600 korun nebo věštba od Jolany Dvořákové za 1 800 korun. „S dražbou jsme velmi spokojeni. Dopředu jsme tipovali, kolik by se mohlo vybrat, a konečná částka byla velmi blízko našemu odhadu,“ říká spokojeně Tomáš Dohodil, jeden z organizátorů festivalu Všemi směry. Vybrané peníze spolu s kolegy využijí na pokrytí nákladů festivalu a zaplacení pronajatého prostoru.

    Kilt nosím i do kanceláře a místo obleku, říká dudák Vladan Menčík

    Kilt nosím i do kanceláře a místo obleku, říká dudák Vladan Menčík

    Kilt nosím i do kanceláře a místo obleku, říká dudák Vladan Menčík

    Generace20
    +
    Kilt nosím i do kanceláře a místo obleku, říká dudák Vladan Menčík

    Kilt nosím i do kanceláře a místo obleku, říká dudák Vladan Menčík

    Generace20

    Autor: Dáša Šamanová

    10. 05. 2019

    V České republice je zhruba jen patnáct lidí, kteří umějí hrát na velké skotské dudy. Mezi ně patří Vladan Menčík (33), který na tradiční skotský hudební nástroj začal hrát před pěti lety. Dudám propadl a hraje, kde se dá. Zúčastní se s nimi například i festivalu skotské kultury Highland Games Únětice, který se koná v sobotu 18. května.

    Od druhé třídy jste navštěvoval základní uměleckou školu. Hrál jste na flétnu, tubu, na klavír a ve dvou kapelách na baskytaru. Proč jste se dal nakonec zrovna na skotské dudy?
    Na vysoké škole mě velmi zaujala skotská muzika, později i tanec a občas jsem nosil skotský kilt. Jednou jsem se zúčastnil skotského dne na hradě Veveří nad Brnem, kde hrál kamarád na dudy. Byl tam večírek a když jsem se ráno probudil, našel jsem v bundě dudácký odznak. Psal jsem kamarádovi, že mu ho vrátím. Přišla odpověď, ať si odznak nechám a že ve čtvrtek máme zkoušku, protože začínám hrát na dudy. Přes noc jsme si asi dali hodně piva a skotské whisky a domluvili jsme se, že se ze mě stane dudák. Trochu mi to vypadlo přes noc z hlavy, ale nakonec jsem se skutečně začal učit na dudy hrát.

    Skotské dudy jsou hodně náročný a neobvyklý nástroj. Jak dlouho trvá, než je člověk alespoň trochu ovládne?
    Netrvalo mi to moc dlouho. Učil mě to kamarád a za půl roku jsem hrál na veřejnosti. Moc mě to chytlo, proto jsem trénoval téměř každý den po práci. 

    Dudáci v Praze cvičí ve škole pro hluchoněmé.

    Dudy jsou velmi hlasitý nástroj, ne každý ho vydrží dlouho poslouchat. Kde cvičíte?
    V novém bydlení mohu chodit trénovat na velké dudy do sklepa, doma v obýváku mohu hrát ale jen na cvičnou píšťalu. Také často trénuji venku. Ale i tam za mnou jednou přišel pán, jestli bych toho nemohl nechat, že jim spí děti a já je budím. Ideální je domluvit se někde ve škole v tělocvičně, kde odpoledne už nikdo není a trénovat tam. Výborně to mají vyřešené dudáci z jednoho bandu v Praze, kteří chodí cvičit do tělocvičny ve škole pro hluchoněmé. To je ideální řešení.

    Co je na hraní na tento nástroj nejnáročnější?
    Fouknout do nich takový tlak, aby vůbec zněly a ten tlak udržet, aby zněly kontinuálně. Říká se, že dudák musí zvládat tři rytmy. Rytmus dýchání, rytmus stlačování dechu a rytmus skladby samotné. To všechno zároveň.

    Proč jste nezačal hrát na české dudy?
    To je jednoduché, protože jsem se k tomu nikdy nedostal. A ani nemám potřebu. Dostal jsem se k irské a skotské muzice, tancům, kiltům, k whisky a zůstal jsem u toho. Možná, že kdybych někdy dřív vyzkoušel české dudy, bylo by to o něčem jiném. I na skotské dudy ale hráváme set, ve kterém jsou dvě typicky skotské skladby a za ně dáváme Kdyby byl Bavorov, Holka modrooká, Pec nám spadla a Skákal pes. To jsou zrovna věci, které se zahrát dají.

    Jaký je rozdíl mezi skotskými a českými dudami?
    Hlavní rozdíl je v konstrukci. České mají dva měchy. Jeden je zásobník na vzduch a druhý je pumpička, kterou se ten měch pumpuje. Velké skotské dudy mají jeden měch, do kterého se fouká pusou. Další rozdíl je v ladění. Skotské jsou laděné zhruba o půl tónu výš než všechny ostatní nástroje. To je zásadní problém, když je potřeba hrát s nějakým orchestrem nebo kapelou. Dudy se totiž nedají naladit.

    I přes to ale hrají skotské dudy například v kapele Red Hot Chili Peppers.
    To je pravda, ale kvůli nim se musí celá kapela přeladit, aby s těmi dudy souzněla. Nedá se s nimi pohnout, a tak se musí kapela podřídit.

    Dudy jsou poměrně drahá legrace.

    Kolik tento nástroj stojí?
    Moje byly za dvacet tisíc, ale to jen proto, že jsem si je koupil od kamaráda a opravil měch. Nový model stojí asi čtyřicet pět tisíc. A to jsou řekněme nižší střední třída. Je to poměrně drahá legrace.

    Skotský kilt nosíte pravidelně i normálně na veřejnosti. Proč jste si ho tolik oblíbil?
    Proč si někdo obarví půl hlavy na zeleno? Protože chce vyčnívat z davu. A tak já nosím občas kilt. Patří to k dudám a je to něco zvláštního, neotřelého. V lednu jsem v něm šel přes centrum Brna a naproti mně šli asi tři dvacetiletí kluci. Najednou jsem slyšel, jak jeden říká „Ty vole, tak tomu říkám styl.“ To mě pobavilo. Občas ho nosím i do práce do kanceláře, kde dělám IT. A v současné době ho používám i místo obleku, ze kterého jsem nějak „vyrostl“.

    Naučila jsem se žít bez prsou, říká dívka po rakovině. Nemoc se nevyhýbá ani mladým

    Naučila jsem se žít bez prsou, říká dívka po rakovině. Nemoc se nevyhýbá ani mladým

    Naučila jsem se žít bez prsou, říká dívka po rakovině. Nemoc se nevyhýbá ani mladým

    Generace20
    +
    Naučila jsem se žít bez prsou, říká dívka po rakovině. Nemoc se nevyhýbá ani mladým

    Naučila jsem se žít bez prsou, říká dívka po rakovině. Nemoc se nevyhýbá ani mladým

    Generace20

    Autor: Dáša Šamanová

    08. 05. 2019

    Nikola Samková onemocněla rakovinou prsu před osmi roky, když jí bylo 23 let. Přežila a teď pomáhá pacientkám s podobnou diagnózou. Hlavní je podle ní nepodcenit samovyšetření každý měsíc. Zvlášť u mladých žen totiž karcinom prsu bývá velmi agresivní. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky onemocní karcinomem prsu každoročně v České republice přibližně 500 žen do 40 let věku z celkového počtu bezmála sedmi tisíc nových nemocných.

    Nikola pravidelně běhala a studovala vysokou školu. Na den, kdy si v prsu objevila bulku, nikdy nezapomene. Vyrazila běhat na svoji obvyklou trasu, a asi v polovině ji přepadla velká únava. Vrátila se domů, vyčerpaná si lehla na postel a najednou ucítila píchnutí v prsu. Sáhla si tam a nahmatala velkou bulku. „Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být něco špatného, hlavou mi proběhlo, že je to asi nějaký zánět,“ popisuje své první pocity. Po pár dnech zašla do Mammacentra a následné vyšetření prokázalo velmi agresivní karcinom prsu.

    Pro Nikolu tím začal roční kolotoč léčby. Před nástupem na chemoterapii si pro sebe sepsala vše, co by ještě chtěla v životě zažít. Na pomyslný vrchol umístila přání běžet maraton, o čemž snila už od dětství. „Běhání je můj život a chtěla jsem zažít tu atmosféru velkého závodu na vlastní kůži,“ vzpomíná Samková s tím, že v tu dobu nevěřila, že by si někdy tento sen mohla splnit.

    Klíčové rozhodnutí

    Doktoři Samkové doporučili, vzhledem k agresivitě nádoru a možnosti návratu nemoci, aby si nechala odstranit obě prsa. „Bylo to pro mě opravdu těžké. Je to velký zásah do psychiky každé ženy. Nakonec jsem řekla ano, chci odstranit obě prsa,“ říká Samková. Podstoupila oboustrannou mastektomii a hlavně díky partnerovi, který stál po jejím boku, se s tím dokázala smířit. 

    Dnes je přesvědčená, že to bylo správné rozhodnutí a že udělala v tomto případě maximum pro své zdraví. „Naučila jsem se žít bez prsou. Pochopila jsem, že žena může být krásná i s jizvami,“ říká s úsměvem Samková. Ta teprve loni využila možnosti, které nabízí zdravotní pojišťovna, a nechala si udělat plastiku prsou. Na první pohled tak už nikdo nepozná, jakou nemoc prodělala.


    Svůj boj s rakovinou Samková nakonec vyhrála. Zdroj: Helena Szmigielová

    Rakovina prsu je v České republice nejčastější nádorové onemocnění u žen. Riziko výskytu se zvyšuje s přibývajícím věkem. Každoročně ale onemocní okolo pěti set žen do 40 let, u kterých bývají nádory velmi agresivní a často nereagují na léčbu. Navíc žena, a mnohdy ani lékař, v počátcích nevěří, že by se v mladém věku mohlo už jednat o rakovinu. „Většinou ženy zamíří nejprve ke svému gynekologovi. Ten se ve své praxi často setkává s nálezy v prsech mladých žen a většinou jde o cysty, hormonální uzly nebo fibroadenomy. Je těžké pojmenovat co má být tím signálním znamením, že tentokrát jde opravdu o něco závažného,“ vysvětluje lékařka Miroslava Skovajsová, předsedkyně české Asociace mamodiagnostiků.

    Ženy po 45. roku života jsou v Česku každé dva roky zvány na preventivní vyšetření mamografem. Mladší ženy by se měly hlavně hlídat samy, případně využít sonografii, tedy vyšetření ultrazvukem. „Naprostým základem je každý měsíc samovyšetření prsu v prvních dnech po menstruaci a zájem mladé ženy o své vlastní zdraví,“ říká lékařka Miroslava Skovajsová.

    Splněné sny

    Dnes je to již skoro osm let, co Nikola onemocněla. Svůj boj s rakovinou nakonec vyhrála a splnila si i svůj cíl, který si dala před chemoterapiemi. „V den svých 28. narozenin jsem uběhla Pražský maraton a bylo to pro mě neskutečně emotivní. Chtěla jsem všem ukázat, že i když vás v životě potká něco tak náročného, tak se dá bojovat a plnit si své sny,“ říká Samková o svém osobním vítězství.

    Všem mladým ženám vzkazuje, že by každá měla být sama sebou a mít se ráda. „Nedělejte nic jen proto, že to po vás chce vaše okolí. A hlavně, provádějte si pravidelně každý měsíc samovyšetření prsu, může vám to jednou zachránit život,“ říká Samková, která nyní pomáhá pacientkám se stejnou diagnózou. „Snažím se žít přítomností a netrápím se tím, co bude. Užívám si každý den a jsem vděčná, že mám šanci tu ještě být,“ míní Samková.

    Autor: Petra Svobodová

    Článek vznikl ve spolupráci VOŠP a AVPO ČR.

    Avengers jsou u konce. Nastupuje nová éra marvelovských superhrdinů

    Avengers jsou u konce. Nastupuje nová éra marvelovských superhrdinů

    Avengers jsou u konce. Nastupuje nová éra marvelovských superhrdinů

    Generace20
    +
    Avengers jsou u konce. Nastupuje nová éra marvelovských superhrdinů

    Avengers jsou u konce. Nastupuje nová éra marvelovských superhrdinů

    Generace20

    Autor: Anna Lacinnikova

    07. 05. 2019

    Před jedenácti lety vypustilo do světa filmové studio Marvel Cinematic Universe svůj první film. Ten byl vytvořený na základě komiksu Iron Man od Stana Leeho. Od té doby uvedlo studio do kin dvaadvacet snímků a získalo si přízeň miliónů diváků. Jednotliví superhrdinové, kteří žijí ve společném vesmíru, se sešli právě v sérii Avengers. Tu ukončuje snímek Endgame, který v dubnu přišel do kin.

    Endgame byl v letošním roce jedním z nejočekávanějších filmů. Jeho režiséři Anthony a Joseph Russo se proto do poslední chvíle snažili zamezit únikům informací. Kompletní scénář měl k dispozici pouze představitel Iron Mana Robert Downey Jr. Ostatní si mohli své repliky přečíst až těsně před natáčením konkrétních scén. Ne vždy ale točili skutečnou podobu. Například Mark Ruffalo, představitel Hulka, který je proslulý tím, že v minulosti prozradil několik spoilerů k filmům, během natáčení Endgame natočil zhruba pět různých závěrečných scén. Do poslední chvíle sám netušil, která z nich je ta pravá. Podobně na tom byl i Tom Holland, který hrál Spidermana. Ten dostával jen část replik a mnohdy nevěděl, s kým bude daný den hrát. Před samotnou premiérou filmu se pak režiséři na svém twitterovém profilu obrátili také k divákům. Publikovali dopis, ve kterém je žádali, aby po zhlédnutí filmu neuváděli spoilery a nekazili lidem moment překvapení.

    Hlavní protagonisté filmového vesmíru MCUIron Man, Hulk, Captain America, Thór, Black Widow, Hawkeye, Vision, Falcon, War Machine, Scarlet Witch, Ant Man, Spider-Man, Doctor Strange, Black Panther, Captain Marvel, Rocket Raccoon, Star-Lord, Drax, Gamora a Groot.

    Filmy od Marvel Cinemanic Universe (MCU) se poprvé objevily po přelomu tisíciletí a přinesly na svět komiksů zcela nový pohled. Z „marvelovek“ se stal za jedenáct let fenomén, který si kromě stálých fanoušků komiksů získal i mnohé další. Zatímco při sledování filmů vytvořených společností DC Comics (Batman, Aquaman atd.) diváky čeká spíše ponurá atmosféra, při pohledu na marvelovské filmy uvidí naopak příběh plný akčních scén, humoru a nechybí ani romantická zápletka. O jejich oblíbenosti svědčí i návštěvnost v kinech. Letošní snímek Endgame vydělal během prvních pěti dní od premiéry přes miliardu dolarů a připsal si tak nejúspěšnější startovní víkend v historii.

    S padouchem odejdou i hrdinové

    První film, který uvedlo na trh MCU, byl Iron Man. Příběh o filantropovi, géniovi a zbohatlíkovi Tonym Starkovi v roce 2008 odstartoval úvodní fázi filmů MCU. Během ní studio divákům představilo například Hulka nebo Thóra a fázi ukončilo v roce 2012 prvním filmem o Avengers, ve kterém se scházejí hrdinové známí z dosavadních filmů uvedených tímto studiem. Druhá fáze začala o rok později Iron Manem 3, končila Ant Manem a postupně připravovala diváky na příchod padoucha Thanose. Ten se poprvé objevil v potitulkové scéně prvních Avangers. Jako hlavní zápornou postavu ho ale diváci viděli až ve třetí a zatím poslední fázi filmů od MCU, konkrétně v Infinity War z roku 2018.

    Třetí fáze vyvrcholila letošním snímkem Endgame, který dějově uzavírá celou sérii, která trvala jedenáct let. Ve snímku se diváci spolu se superhrdiny vrací v čase, aby zvrátili neblahý osud, který jim připravil právě zmiňovaný Thanos. Endgame je zakončením linky s tímto titánem. Po něm se studio MCU připravuje na čtvrtou fázi, ve které se má pozměnit i celý filmový vesmír Marvel.

    Partneři

    Kontaktujte nás

    Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
    Telefon: +420 224 930 851
    Telefon: +420 224 930 037
    E-mail: vosp@vosp.cz
    Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
    Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“