Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Trenér Říha buduje nové jádro hokejového týmu

Trenér Říha buduje nové jádro hokejového týmu

Trenér Říha buduje nové jádro hokejového týmu

Generace20
+
Trenér Říha buduje nové jádro hokejového týmu

Trenér Říha buduje nové jádro hokejového týmu

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

06. 12. 2018

Ruský Channel One Cup se pod různými názvy hraje už více než půl století. Je tak nejstarším ze série Euro Hockey Tour. Trenér národního týmu Miloš Říha nominoval 27 hráčů, kteří od 13. do 16. prosince nastoupí k zápasům ve finském Tampere a poté i v Moskvě. Zároveň jde o přípravu týmu na mistrovství světa 2019, které se bude konat v květnu v Bratislavě a Košicích.

V nominaci na ruský Channel One Cup je nyní celkem sedmnáct hráčů, kteří odjeli v listopadu i na Karjalu do Finska. Skládáte si takto cíleně jádro reprezentace?

Dříve bývalo běžné, že národní tým měl své jádro, a když se do něj chtěl dostat nějaký další hráč, musel předvést skvělé výkony. To udržovalo laťku vysoko. Dnes hráči rychle přijedou, rychle odjedou, odehrají výborně dva zápasy a další dva zase ne. Pokud těch 17 hráčů bude předvádět výkony a budou chtít reprezentovat, budou pravidelně jezdit na turnaje. A oni to sami chtějí. Nedostali jsme žádnou omluvenku, naopak se všichni po zranění hlásí, že jsou připraveni hrát. Naším cílem je mistrovství světa. Kádr si na sebe musí zvyknout, abychom mohli bojovat o nejvyšší příčky.

Na listopadovém turnaji ve Finsku byl kapitánem Jakub Nakládal. Proč v nominaci do Ruska chybí?

Klub ruské KHL Jaroslavl, ve kterém Nakládal působí, projevil přání, aby Jakub zůstal k dispozici jim. On sám řekl, že si to s klubem vyjedná. Mohli jsme si trvat na svém, že je reprezentační pauza a že chceme Nakládala v národním týmu, ale lepší bude se s kluby v klidu domlouvat.

Kdo teď tedy bude kapitán?

Měl to být Roman Červenka, ale je zraněný. Lídrem týmu tedy bude mistr světa z roku 2010 Jiří Novotný, který za národní tým odehrál již 148 zápasů.

Zveřejnil jste i jména náhradníků, což je neobvyklé. Proč?

Když jsme v listopadu potřebovali náhradníky, už měli program. Tak jsme je teď zveřejnili rovnou i s nominací hlavního kádru. Vezmeme je i na přípravu před turnajem, protože někteří nominovaní hráči ještě v pondělí a ve středu hrají zápasy v Lize mistrů. S náhradníky tedy hodláme pracovat. Pokud nám sestava vydrží, uvolníme je domů.

Hlavní část turnaje je v Moskvě. Vy jste v Rusku působil jedenáct let, má pro vás tedy Channel One Cup nějaký větší význam?

V Rusku mám spoustu známých. Hodně z nich mi píše, že se na nás těší. Navíc jsme Rusy naposledy porazili 5:2, takže nám to budou chtít vrátit. Jejich tým je silný. Je jasné, že doma budou chtít turnaj ovládnout. O to bude těžší.

Na tiskové konferenci jste ke svým dnešním šedesátinám dostal řadu přání, včetně toho, aby tým pod vaším vedením uspěl příští rok na MS v Bratislavě. To je ale ještě daleko, co byste si přál teď?

Největším dárkem, který jsem mohl dostat, je to, že můžu trénovat národní tým. Takže se dá říct, že teď mám vše, co jsem si přál.

Murakamiho Vzplanutí je jeden z hlavních taháků Filmasia 2018

Murakamiho Vzplanutí je jeden z hlavních taháků Filmasia 2018

Murakamiho Vzplanutí je jeden z hlavních taháků Filmasia 2018

Generace20
+
Murakamiho Vzplanutí je jeden z hlavních taháků Filmasia 2018

Murakamiho Vzplanutí je jeden z hlavních taháků Filmasia 2018

Generace20

Autor: Petra Macháčková

06. 12. 2018

Čtrnáctý ročník filmového festivalu Filmasia sází především na adaptaci povídky japonského spisovatele Haruki Murakamiho Barn Burning. Té se chopil jihokorejský režisér Chang-dong Lee a natočil film Vzplanutí, který festival v neděli zakončí.

Letošní ročník festivalu Filmasia se snaží propojit asijskou kinematografii s literaturou. Ta je podle organizátora Dana Krátkého mnohdy pro lidi lákavější než filmová tvorba. Všechny filmy, které se budou ve dnech 6. – 9. prosince promítat v pražském kině Lucerna a Ponrepo, vychází z knižních předloh. „Letošní ročník jsme chtěli ozvláštnit. Nechtěli jsme, aby divákův zážitek končil při závěrečných titulkách,“ říká Krátký.

Pořadatelé se spojili s českou překladatelkou z čínštiny Zuzanou Li ale i s Tomášem Jurkovičem, který je překladatelem Murakamiho děl. Jeho povídka Barn Burning (zatím nevyšla v českém překladu, pozn. red.), která vyšla poprvé v roce 1983, se stala předlohou pro film Vzplanutí. Ten je podle organizátorů festivalu zřejmě největším lákadlem, protože Murakamiho tvorba je mezi českými čtenáři velmi oblíbená. Snímek pojednává o milostném trojúhelníku, kdy nikdo ze tří zúčastněných neví, jak z této situace ven.

Zdroj: Vzplanutí, režie: Chang-dong Lee

Knihy dostávají nový život

Vzplanutí je podle Krátkého dobrým příkladem toho, jak si pohrát s literární předlohou a na plátně ji vdechnout nový život. Režisér Chang-dong Lee navíc příběh přesunul do Jižní Koreje, i když se v knize odehrává v Japonsku. „Spisovatelé jsou ve své většině rádi, že jejich příběh ožije i v jiné formě, než v té tištěné,“ myslí si Krátký. Podle něj je nejlepším příkladem výrok amerického producenta George Lucase, který na poslední premiéře Hvězdných válek řekl, že „to je jako sledovat svou bývalou manželku s novým mužem, se kterým je opravdu šťastná“.

Festival Filmasia je svým zaměřením výjimečný i v evropském kontextu, program je doplněn o přednášky překladatelů a před každým filmem se prodávají knižní předlohy, ze kterých film vychází.

Tajemství i po desítkách let. Odbojová skupina Světlana fascinuje historiky

Tajemství i po desítkách let. Odbojová skupina Světlana fascinuje historiky

Tajemství i po desítkách let. Odbojová skupina Světlana fascinuje historiky

Generace20
+
Tajemství i po desítkách let. Odbojová skupina Světlana fascinuje historiky

Tajemství i po desítkách let. Odbojová skupina Světlana fascinuje historiky

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

06. 12. 2018

Jedna z mála věcí, která Světlaně Janíčkové po rodičích zbyla, je dopis z roku 1948. „Kéž Bůh dá Ti šťastnější život, než měl jsem já,“ píše její otec Josef Vávra-Stařík. Ten v době, kdy byl Světlaně rok, z exilu inicioval založení odbojové protikomunistické skupiny, kterou po své dceři pojmenoval – Světlana. Právě o ní je aktuální výstava na pražském Vítkově.

Vyšplhat na pražský kopec Vítkov je sice námaha, nicméně výstava Případ Světlana v Národním památníku  stojí za to. Ta na několika panelech dobových artefaktech mapuje vývoj odbojové protikomunistické organizace Světlana, která ani po desítkách let nepřestává fascinovat historiky. I v době, kdy mají badatelé možnost nahlédnout do historických dokumentů a záznamů, panuje kolem organizace Světlana mnoho nejasností.  „Odboj Světlana měl jepičí život. Byl vytvořen v létě roku 1948. Už v roce 1949 ale byla organizace zlikvidována tím, že se do ní infiltrovali tajní agenti StB. Zatčeno bylo nakonec 400 lidí a vykonáno bylo celkem devět trestů smrti,“  komentuje výstavu historik Zdeněk Homola. 

Popravy, vězení i mučení 

Členové odbojové organizace působili za druhé světové války na Moravě jako partyzáni. Byl jím i Josef Vávra-Stařík. Ten se rozhodl organizaci založit mimo jiné protože se cítil být komunistickým režimem nedoceněný za své zásluhy v druhé světové válce, k novému režimu měl i řadu dalších výhrad. „Členové Světlany se zaměřovali především na distribuci protirežimních letáků či zajištění přechodu hranic perzekvovaným rodinám,“  říká historik Homola. 

Organizace SvětlanaOrganizace Světlana je považována za největší odbojovou organizaci proti komunistickému režimu na území Československa. Působila v Beskydech v letech 1948 – 1952. Měla za úkol distribuovat protirežimní letáky, shromažďovat zbraně či pomáhat režimem perzekvovaným rodinám. Dodnes není přesně znám počet lidí, kteří se do odbojové skupiny zapojili. Komunisté však zatkli 400 lidí, z nichž devět popravili.  

Činnost skupiny změnila život i tehdy roční Světlaně Janíčkové. Své rodiče téměř nepoznala a vychovávala ji její babička. Komunisté jejího otce popravili po čtyřletém věznění a krutých výsleších v roce 1953.  Matku Aloisii, která v organizaci působila jako spojka, zavřeli, když byly Světlaně dva roky. „Vyrůstala jsem s cejchem dítěte velezrádců,“ vzpomíná Janíčková.

Spolupráce s StB? 

Ohledně odbojové organizace Světlana ale panuje i po desítkách let mnoho nejasností. Existuje i teorie, že byla uměle vytvořená Státní bezpečností (StB) a že Vávra-Stařík, který byl silně levicově orientováns StB spolupracoval. O jeho spolupráci se Státní bezpečností ale nebyly nalezeny žádné relevantní důkazy. 

Světlana Janíčková se po tom, co její rodiče opravdu dělali, snaží pátrat celý život. Díky její snaze byli otec i matka po roce 1990 plně rehabilitováni. Ani to ale nezabránilo opakovanému nařčení Josefa Vávry-Staříka a Aloisie Doležalové ze spolupráce se Státní bezpečností. „Možná i proto se paní Světlana odmítá objevovat v médiích. Je jí nepříjemné mluvit o tragických osudech svých rodičů,“ připouští organizátorka výstavy Darja Čablová.

Děti převzaly ocenění za odvahu

Děti převzaly ocenění za odvahu

Děti převzaly ocenění za odvahu

Generace20
+
Děti převzaly ocenění za odvahu

Děti převzaly ocenění za odvahu

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

06. 12. 2018

I děti mohou předčít dospělé a zachránit pohotově lidský život. Potvrdila to již tradiční akce Dětský čin roku, kde žáci základních škol a víceletých gymnázií převzali ocenění za své hrdinské skutky. Do letošního ročníku se z celé republiky sešlo více než šest set dětských příběhů.

Už deset let má dvanáctiletý gymnazista Martin Zuzek cukrovku. Stejnou nemocí trpí i jeho spolužačka Anička. Když se jí udělalo ve škole nevolno a omdlela, Martin neváhal a začal jí pomáhat. „Byla to hrozně náhlá situace. Aničce jsem změřil hladinu cukru a aplikoval jí glukagon, který jsem našel v její tašce,“ popisuje Martin. Zaúkoloval i učitelku. Poprosil ji, aby došla pro Coca-Colu pro doplnění sacharidů.

Příkladem i pro dospělé

Co má přesně dělat, věděl z diabetických kurzů, které několikrát absolvoval. „Vždycky nám tam říkali, že pomocí nic nezkazíte. Proto jsem neměl strach zasáhnout,“ vzpomíná. Za tento čin obdržel ocenění v kategorii Speciální ocenění: Ohrožení života hypoglykemií.

Na převzetí cen přijela z Dobrušky s Martinem i maminka Ivana Zuzeková. „Jsem na Martínka pyšná. Prokázal pohotovost, odvahu a hlavně se nebál zareagovat, když ostatní nevěděli, co dělat. Je to obrazem toho, kolik diabetiků mezi námi chodí, a lidé s tím neumí zacházet,“ sdílí své dojmy Zuzeková. Podle ní ukázal Martin svým přístupem dospělým lidem, že i malé děti mohou být dobrým příkladem, jak se v takové situaci zachovat.

Pamětní medaile za kuráž

Další ocenění převzaly děti v kategoriích Záchrana lidského života, Pomoc ostatním, Kolektivní pomoc, Pomoc starším lidem, Pomoc přírodě, Dobrý nápad a Pomoc na netu. Výherci dostali diplomy, pamětní medaile a věcné dary, pro svou školu pak šek v hodnotě deset tisíc korun na nákup školních pomůcek.

Do letošního projektu Dětský čin roku se přihlásilo přes 630 dětských příběhů. V nich autoři popisují své dobré skutky nebo činy kamarádů a spolužáků.

Za zprávy o „sestře Smrt” chce Věra Marešová po médiích milionové odškodné

Za zprávy o „sestře Smrt” chce Věra Marešová po médiích milionové odškodné

Za zprávy o „sestře Smrt” chce Věra Marešová po médiích milionové odškodné

Generace20
+
Za zprávy o „sestře Smrt” chce Věra Marešová po médiích milionové odškodné

Za zprávy o „sestře Smrt” chce Věra Marešová po médiích milionové odškodné

Generace20

Autor: Jiří Charvát

06. 12. 2018

Bývalá sestra rumburské nemocnice Věra Marešová pokračuje ve své snaze vysoudit miliony z některých českých mediálních společností. Marešová, která dnes vypovídala u soudu, byla v minulosti obžalovaná z vraždy šesti lidí. Informace, že měla pacientům podávat vysoké dávky draslíku, což u nich mělo způsobit selhání srdce, se nepotvrdila. Soud jí nakonec osvobodil.

Marešová požaduje po televizi Nova a vydavatelích deníku Blesk či bulváru Aha! dohromady téměř 35 milionů korun za to, že ji popisovali jako chladnokrevnou vražedkyni. Mezi žalovanými médii jsou i vydavatelství Mafra, Vltava Labe Media a TV Prima. Dnešní soudní stání se týkalo žaloby na Czech news center (CNC), vydavatele bulvárního deníku Blesk.

Periodika CNC podle Marešové v celkem 167 článcích nerespektovala presumpci neviny, a označovala ji jako „sestra Smrt”. „Právě Blesk je nejčtenějším deníkem v Česku. Články o tom, jak jsem údajně vraždila, tak četl velký počet lidí,” říká Marešová. Ta po vydavatelství požaduje 4,8 milionu korun za psychickou újmu. „Někteří lidé na mě dodnes koukají jako na vražedkyni,” vysvětlovala dnes u soudu Marešová. Zároveň dodává, že celá kauza ovlivnila i její rodinu. „Novináři uháněli mou dceru, a dokonce volali i do její školy,” říká Marešová.

CNC se hájí tím, že veškeré články odpovídaly situaci, v níž se v dané době soudní spor nacházel. „Jednalo se o trestní věc, která byla velmi sledovaná,” řekl médiím již dříve zástupce CNC Jiří Urbánek a dodal, že právě proto se média případu tolik věnovala.

Soudce Jan Kobera dnes jednání odročil. Proces tak bude pokračovat 17. ledna. Marešová na otázky novinářů nereagovala.

Mediální den začal – celou dobu nás sledujte online

Mediální den začal – celou dobu nás sledujte online

Mediální den začal – celou dobu nás sledujte online

Generace20
+
Mediální den začal – celou dobu nás sledujte online

Mediální den začal – celou dobu nás sledujte online

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

06. 12. 2018

Začal jedenáctý mediální den VOŠP – tedy co nejvěrnější simulace každodenní novinářské práce. Hlavní téma: „Naše století v centru Prahy“. Ruce se klepou, nervy tečou, ale všichni makají. Generace 20 vše sleduje on-line. Vy sledujte nás, a to i na Twitteru, Facebooku a Instagramu.

8:00–9:00

Na Vyšší odborné škole publicistiky začal jedenáctý mediální den. Tento semestr studenti zpracovávají téma: „Naše století v centru Prahy.“ Pedagog VOŠP Roman Bradáč studenty upozornil, že nejde jen o historické téma, ale že republika žije. Skupinu Kláry Penzové to inspirovalo k reportáži Kudy kráčely dějiny. A kudy tedy šly? To se dozvíte ve večerní Mozaice. Moderovat jí letos bude studentka Liliana Jandová. Během celého mediálního dne bude vznikat i video ze zákulisí v režii Anety Bednárové a Anny Bábovské. „Bojím se, že studenti sestříhají své reportáže rychleji než my naše video,“ strachuje se Bednárová.

9:00–10:00

Studenti se rozdělili do dvanácti týmů a se zapálením vymýšlí, jak pojmou témata svých reportáží. „Máme lifestyle a rozhodli jsme se pro porovnávání kaváren,“ říká produkční Kristýna Placková. Se svými nápady ale studenti ještě musí za pedagogem Romanem Bradáčem. „Takhle to má vypadat. Téma máte promyšlené, ale v kavárnách dávejte pozor na světlo,“ upozorňuje Bradáč redaktorku Barboru Formánkovou. Teď je čas vyrazit do terénu. Od brzkého rána pracuje i redaktor Generace20 Jiří Charvát, který je na Obvodním soudu pro Prahu 7. Ten pokračuje v projednávání žaloby zdravotní sestry Věry Marešové na společnost CNC. V ohrožení se ale nečekaně ocitla reportáž o domě, kde žil Alois Rašín. Týmu Nikoly Červinkové se v dešti porouchala kamera.

Redaktorka Nikola Červinková a kameramanka Anna Žáková řeší hned po ránu problémy s technikou.

10:00–11:00

Chodby školy se vyprázdnily a většina televizních týmů i píšících redaktorů je v terénu. Tým redaktora Jana Krejsy potrápily problémy se zvukem. Zachránil ho ale backstage štáb. „Šli jsme natáčet tým, který má problémy se zvukem. Nakonec to dopadlo tak, že jsme jim půjčovali techniku,“ komentovala situaci moderátorka videa ze zákulisí Aneta Bednárová. V terénu je i redaktorka Generace 20 Denisa Bartůňková s fotografkou Patricií Vokalovou. Ty se ale ztratily, když si chtěly zkrátit cestu k Národnímu památníku na Vítkově. Vyjde nakonec článek o protikomunistické odbojové organizaci Světlana? Sledujte s námi další peripetie obou redaktorek. Na VOŠP mezitím pokračují přípravy na večerní televizní vysílání pod taktovkou technika Lukáše Panocha.

Lukáš Panoch zatím redaktorům pouští koledy a chystá se na odpolední šrumec.

11:00–12:00

Redaktorka Denisa Bartůňková s fotografkou Patricií Vokalovou dorazily v pořádku na Vítkov a vzkazují: „Článek o protikomunistické odbojové organizaci Světlana bude!“ Mezitím se redaktor Jiří Charvát vrátil od soudu a připravuje text o zdravotní sestře Věře Marešové, která žaluje CNC kvůli informování o smrti pacientů v Rumburku. Všechny AVD týmy jsou v terénu a pracují na svých reportážích. Můžete se těšit například na videa o kavárnách s minulostí, o demonstracích dnes a včera nebo o pamětních deskách. Kameramance Anně Žákové se díky techničce Týně Frymlové podařilo opravit kameru, takže může dál pokračovat v práci. A nezapomeňte – naše online reportáž běží i na obrazovkách v budově školy. Sledujte nás i vy!

Redaktorka Denisa Bartůňková na výstavě o odbojové skupině Světlana.

12:00–13:00

Redaktoři Generace 20 a také nejrychlejší AVD týmy se vracejí zpět do školy. Zatímco někteří už píšou texty a začínají stříhat, jiní mají stále problém dostat se na místo natáčení. Tým redaktorky Kateřiny Ostrejšové nechtěli pracovníci Národního muzea pustit dovnitř – s tím, že si natáčení měli domluvit dopředu. „Natáčeli jsme jen venku. Potom jsme jeli do Kobylis navštívit historika,“ uvedla produkční Vendula Šmejkalová. Jiné týmy dodávaly odvahu klíčovým respondentům, kteří nechtěli mluvit na kameru. „Manažer Grand Café Orient slíbil rozhovor a pak nenápadně utekl domů. Přemlouvali jsme proto číšníka, aby nám řekl něco on,“ uvedla redaktorka Barbora Formánková. Do redakce Generace 20 se vrátila Anna Lacinniková z akce Dětský čin roku 2018. Dojemný příběh čekejte už brzy na stránkách Generace 20.

Anna Lacinniková na akci Dětský čin roku 2018.

13:00–14:00

Napětí v AVD týmech se stupňuje. V půl druhé byl oficiální deadline pro návrat z terénu, stihly ho ale jen tři skupiny. Čtvrtá se přiřítila dvě minuty po. „My se vrátili jako první. Ale odevzdávat budeme samozřejmě jako poslední!“ vtipkovala kameramanka Anna Žáková. Teď se tedy bojuje o střižny: kdo dřív přijde, ten dřív stříhá. Komu tečou nervy už teď, je tým redaktorky Sáry Suché. „Rozhovor točíme až v půl třetí. Jedna respondentka s námi sice na kameru mluvila, ale pak odmítla podepsat souhlas,“ říká naštvaně. Snad jediný, kdo je z AVD zatím v klidu, je moderátorka Liliana Jandová. Stres přijde až večer při přímém přenosu. Redaktoři Generace 20 zatím pracují na svých článcích, do terénu vyrazila ještě Dáša Šamanová, a to na nominační tiskovou konferenci před turnajem Channel One Cup.

V televizním studiu je ještě tma a moderátorka Liliana Jandová je zatím v klidu.

14:00–15:00

AVD týmy hlásí: ve střižně už jsou všichni kromě jednoho štábu. Redaktorka Sára Suchá ještě dodělává rozhovor s ředitelem Obecního domu. Pedagog Roman Bradáč je zatím spokojen: „Studenti se vrátili brzo, ale to ještě nic neznamená. Postprodukce je nejsložitější část operace.“ Téměř všichni redaktoři Generace 20 už píší články, ti nejrychlejší je právě konzultují s editory. A deadliny se blíží! Články o bytu Aloise Rašína, jednoho z mužů 28. října, nebo o Dětském činu roku 2018 už brzy na Generaci 20 i ve speciálním Echu! Občerstvení v redakci pomalu mizí, ale my jsme ještě docela čerství. A zdravíme čtenáře! 💛

Téměř kompletní redakce Generace 20 a ještě něco, pardon někdo, navíc.

15:00–16:00
Všechny týmy jsou už zpátky ve škole a věnují se postprodukci. „Začínáme s přetahováním záběrů do počítače. Z výsledku jsme nervózní,“ říká reportérka Sára Suchá. A nervozitu stupňují i technické problémy – třeba špatný a pomalý přenos souborů do počítače. Někteří studenti pracují natolik pilně, že ani nestíhají odpovídat redaktorkám Generace 20, a řeší především správné znění svých asynchronů. A fotky budou? Budou! „Fotky se mi povedly, zvláště ty z venku, které jsou kvalitnější. Jsem spokojená,“ svěřuje se fotografka mediálního dne Amálie Knotová. A v redakci Generace 20 se edituje o sto šest – první z nich už najdete na webu.

Fotografka mediálního dne Amálie Knotová zachytila i kameramana Matěje Setíkovského s Masarykem.

16:00–17:00

Atmosféra ve střižně doslova zhoustla. Všichni studenti již sedí u počítačů a střihají své reportáže. Odbyla 17. hodina a žádný z týmů svou práci zatím neodevzdal. „Musíme na poslední chvíli změnit studio, vymýšlíme asynchrony a nejde nám to,“ okomentoval student Matěj Setíkovský. Moderátorka Liliana Jandová za pomoci bývalé studentky Jany Wildové a kantora Miroslava Brady doladila text, který bude během živého vysílání číst ze čtecího zařízení. „Nervozita odpadla, jakmile jsem začala něco dělat,“ řekla Jandová. Tichou redakcí Generace 20 se ozývá jen cvakání klávesnic a občasné mlaskání těch, kteří se občerstvují. „Roste nervozita, spotřeba kávy, ale naštěstí i kreativita autorů,“ okomentovala situaci v redakci editorka Anna Martincová. Tradičně hektický konec je podle editora Roberta Břešťana zatím v nedohlednu. Generace 20 ale hodlá splnit deadline ve 20:00!

Kameraman Martin Choc ladí poslední obrázky do reportáže. Deadline právě uplynul.

17:00–18:00

Stříhají, stříhají a stříhají. Ačkoli už je dávno po deadlinu pro AVD, práci odevzdal jenom tým s kameramankou Annou Žákovou. Ta se vítězoslavně vrátila do redakce Generace 20: „Mám odevzdáno! Už jsem vaše!“ křičí šéfredaktorka, kterou dnes po celý den v redakci zastupovala Nikola Mrázková. Na střižnách už se křičí a nervózně pokukuje po hodinkách. „Respondenti se pomalu ani nenadechují, není šance to nikde šmiknout,“ stěžuje si kameramanka Nicola Bernardová. Redakce Generace 20 je oproti tomu v pohodě. Každý se stresuje sám a v tichu. Většina článků už je napsaných, zbývá ale ještě velký kus práce na grafické úpravě speciálu Echa. Už teď si je ale můžete přečíst na webu Generace20.cz. Nechybí ani ten o odvážném dvanáctiletém Martinovi, který zachránil svoji spolužačku.

Střižny jedou na 200 procent.

18:00–19:00

Redaktoři Generace 20 už dokončili všechny články. S úderem sedmé odevzdala svůj text o nominaci české reprezentace na ruský turnaj Channel One Cup i redaktorka Dáša Šamanová. „Myslela jsem, že se s tím budu trápit, ale byla jsem překvapená. Šlo to docela rychle,“ řekla autorka článku. Teď už se práce naplno ujala grafička Patricie Vokalová, všechny texty je potřeba připravit k tisku. AVD týmům se zřejmě začnou plnit přání – opět totiž padá Avid, program na střih videí. Hotové reportáže zatím odevzdaly dva týmy. „Můj tip je, že se bude vysílat mezi půl devátou a devátou. Ale je to opravdu jen odhad, můžeme udělat sázku,“ hodnotí situaci zástupkyně ředitele Jolana Dvořáková.

Dáša Šamanová se raduje, že má článek o hokeji hotový.

Mediální den na VOŠP opět prověří nervy studentů. Dění budeme sledovat on-line

Mediální den na VOŠP opět prověří nervy studentů. Dění budeme sledovat on-line

Mediální den na VOŠP opět prověří nervy studentů. Dění budeme sledovat on-line

Generace20
+
Mediální den na VOŠP opět prověří nervy studentů. Dění budeme sledovat on-line

Mediální den na VOŠP opět prověří nervy studentů. Dění budeme sledovat on-line

Generace20

Autor: Anna Žáková

02. 12. 2018

Další mediální den VOŠP - tedy co nejvěrnější simulace každodenní novinářské práce - vypukne 6. prosince 2018. A někteří studenti už týden dopředu nespí. Bojí se třeba toho, že jim nebude fungovat technika, nebo že zpanikaří při výběru témat. Generace 20 bude celé dění sledovat on-line. Vy sledujte nás, a to i na Twitteru a Facebooku.

Při mediálním dnu si studenti zkoušejí práci novinářů přímo v terénu. Témata, která budou zpracovávat, se oproti jiným týdnům dozvědí až ve čtvrtek ráno. I proto tento den každý rok doprovází tradiční nervozita. „Těším se, protože si budu moct vyzkoušet, jak to funguje ‚na ostro v médiích‘. Zároveň mám ale respekt, protože vím, kde mám své mezery a mediální den bude náročný,“ říká kameramanka Anna Fuková z druhého ročníku. Studenti se ráno rozlosují do týmů a poté budou natáčet reportáže na zadané téma. Z toho má obavy redaktorka Kateřina Jozífková: „Jsem zvědavá na to, jaký budu mít tým. Vytvořit něco kvalitního s někým, s kým jsem nikdy na ničem nespolupracovala, je stresující,“ říká. Lépe by se jí proto usínalo, kdyby věděla téma dopředu a mohla si ho pořádně připravit.

Najdou se ale i „vošpáci“, kteří zažijí vyčerpávající atmosféru mediálního dne už potřetí. Většina z nich ale v nových rolích. „Letos si zkusím roli kameramana. Jsem zvědavý na spolupráci s redaktorem. Naopak nejsem moc nadšený z práce se střihačským programem Avid, který padá, kdy se mu zachce,“ říká student třetího ročníku Martin Choc. Nikoli nadarmo tak podle něj plakát na dveřích VOŠP hlásá: „Padá Avid, něco si přej!”

Atmosféra mediálního dne v redakci Generace 20 také stále láká Kláru Dedkovou. „Hlavním důvodem, proč si tento den plný stresu zopakuji, je kolektiv spolužáků. Vždy se s nimi zasměju a zpříjemním si tím den plný novinařiny,“ vysvětluje. A po nervózním šimrání v prstech se stýská i dalším. Třeba Milana Lukavce mrzelo, že loni studoval PR zaměření a mediálního dne se proto neúčastnil. „Nemůžu se dočkat atmosféry v aule, kterou jsem zažil předchozí semestry. Letos se budu aktivně účastnit v roli produkčního, a to mě na tom baví nejvíc,“ podotýká Lukavec.

Mediální den na Vyšší odborné škole publicistiky začne 6. prosince v osm hodin ráno. On-line reportáže z průběhu akce sledujte na Facebooku https://www.facebook.com/generace20/ a Twitteru Generace20 https://twitter.com/Generace20

Mediální den na VOŠP prověřuje nervy studentů. Dění sledujeme on-line

Mediální den na VOŠP prověřuje nervy studentů. Dění sledujeme on-line

Mediální den na VOŠP prověřuje nervy studentů. Dění sledujeme on-line

Generace20
+
Mediální den na VOŠP prověřuje nervy studentů. Dění sledujeme on-line

Mediální den na VOŠP prověřuje nervy studentů. Dění sledujeme on-line

Generace20

Autor: Anna Žáková

02. 12. 2018

Začal další mediální den VOŠP - tedy co nejvěrnější simulace každodenní novinářské práce. A některým studentům se už teď klepou ruce. Do práce se ale všichni pustili naplno - a titulky i témata létají vzduchem. Generace 20 vše sleduje on-line. Vy sledujte nás, a to i na Twitteru a Facebooku.

Při mediálním dnu si studenti zkoušejí práci novinářů přímo v terénu a zpracovávají aktuální témata dne. Každý rok ho proto doprovází tradiční nervozita. „Těším se, protože si budu moct vyzkoušet, jak to funguje ‚na ostro v médiích‘. Zároveň mám ale respekt, protože vím, kde mám své mezery a mediální den bude náročný,“ říká kameramanka Anna Fuková z druhého ročníku.

Studenti se ráno rozlosují do týmů a poté budou natáčet reportáže na zadané téma. Z toho má obavy redaktorka Kateřina Jozífová: „Jsem zvědavá na to, jaký budu mít tým. Vytvořit něco kvalitního s někým, s kým jsem nikdy na ničem nespolupracovala, je stresující.“Lépe by se jí proto usínalo, kdyby věděla téma dopředu a mohla si ho pořádně připravit.

Najdou se ale i „vošpáci“, kteří zažijí vyčerpávající atmosféru mediálního dne už potřetí. Většina z nich ale v nových rolích. „Letos si zkusím roli kameramana. Jsem zvědavý na spolupráci s redaktorem. Naopak nejsem moc nadšený z práce se střihačským programem Avid, který padá, kdy se mu zachce,“ říká student třetího ročníku Martin Choc. Nikoli nadarmo tak podle něj plakát na dveřích VOŠP hlásá: „Padá Avid, něco si přej!”

Atmosféra mediálního dne v redakci Generace 20 také stále láká Kláru Dedkovou. „Hlavním důvodem, proč si tento den plný stresu zopakuji, je kolektiv spolužáků. Vždy se s nimi zasměju a zpříjemním si tím den plný novinařiny,“ vysvětluje. A po nervózním šimrání v prstech se stýská i dalším. Třeba Milana Lukavce mrzelo, že loni studoval PR zaměření a mediálního dne se proto neúčastnil. „Nemůžu se dočkat atmosféry v aule, kterou jsem zažil předchozí semestry. Letos se budu aktivně účastnit v roli produkčního, a to mě na tom baví nejvíc,“ podotýká Lukavec.

Mediální den na Vyšší odborné škole publicistiky začne 6. prosince v osm hodin ráno. On-line reportáže z průběhu akce sledujte na Facebooku https://www.facebook.com/generace20/ a Twitteru Generace20 https://twitter.com/Generace20

Páter Toufar je symbol vzdoru proti totalitě, říká číhošťský kněz Pavel Jäger

Páter Toufar je symbol vzdoru proti totalitě, říká číhošťský kněz Pavel Jäger

Páter Toufar je symbol vzdoru proti totalitě, říká číhošťský kněz Pavel Jäger

Generace20
+
Páter Toufar je symbol vzdoru proti totalitě, říká číhošťský kněz Pavel Jäger

Páter Toufar je symbol vzdoru proti totalitě, říká číhošťský kněz Pavel Jäger

Generace20

Autor: Petra Macháčková

01. 12. 2018

V úterý 11. prosince uplyne 69 let od takzvaného Číhošťského zázraku. Během něho se měl podle výpovědi dvou desítek svědků v místním kostele několikrát pohnout kříž za kazatelnou. Komunistická Státní bezpečnost pátera nařkla z údajné manipulace s křížkem a v lednu 1950 Toufara násilně odvlekla do vězení ve Valdicích. Tam byl příslušníky StB mučen a donucen k doznání. Páter Toufar na následky zranění zemřel za mřížemi 25. února 1950. Jeho ostatky byly do rodné Číhošti převezeny až v červenci roku 2015. ,,Byl jsem tu teprve druhý den a už se mne lidé ptali na detaily k Toufarově příběhu,‘‘ říká současný farář v Číhošti Pavel Jäger.

Jak vy vnímáte takzvaný Číhošťský zázrak?

Ve vsi jsem teprve tři měsíce. Nebojím se ale říct, že v současnosti si lidé Číhošťský zázrak vybavují spíše ve spojení s životním příběhem pátera Josefa Toufara, než se samotným pohybem kříže při jeho prosincové mši v roce 1949. Jestli se kříž hýbal, či nehýbal, je otázka, na kterou nikdy nedostaneme odpověď. Ale jisté je, že mystická událost, která se v Číhošti měla stát, láká stále více lidí.

Stalo se ze vsi po roce 1989 poutní místo?

Jezdí sem hodně zájezdů a výjimkou nejsou ani základní či střední školy. Ukáží se zde i velmi zbožní katolíci, kteří sem jezdí uctít hrob mučedníka. Většina příchozích ale vidí Toufara jako symbol protitotalitního vzdoru, který se nenechal zlomit. Velký rozdíl je v návštěvnosti také podle ročních období. V teplých dnech není o návštěvníky nouze. Denně jich prosí o soukromý výklad několik, ale v zimě se jich zde tolik neukáže.

Myslíte si, že se zájem o příběh pátera Josefa Toufara zvyšuje?

Zvyšuje se, i díky spisovateli Miloši Doležalovi, který napsal v roce 2012 knihu Jako bychom dnes zemřít měli. Jsou v ní veškeré informace o Toufarově životě, případu a například i výpovědi lidí, kteří byli na tehdejší prosincové mši. Tento titul se stal v roce 2012 knihou roku v anketě Lidových novin. V té době se v České republice hojně řešily církevní restituce a i to byl podle mého moment, ve kterém se Toufarův příběh dostal do většího povědomí veřejnosti.

 

Pavel Jäger je knězem v Číhošti pouhé tři měsíce. O příběhu umučeného faráře toho však ví mnoho.
Zdroj: Veronika Mašková

Je vaše působení v Číhošti něčím specifické?

Jsem farář ve Světlé nad Sázavou, ale pod mé působení spadá právě i farnost v Číhošti. Samozřejmě jsem něco o historii obce věděl, ale musel jsem si nastudovat mnohem více informací. Stalo se mi hned druhý den, že se mne jedna dáma po bohoslužbě ptala na velmi detailní popis Toufarova příběhu a já byl najednou bezradný. Nečekal jsem to. Naše farnost ale pořádá na toto téma přednášky, na které mohou přijít i turisté. Máme také program pro studenty základních nebo středních škol.

Plánuje vaše farnost připomenutí výročí 68 let od Toufarova umučení nějakou speciální bohoslužbou či akcí?

Josef Toufar není ještě oficiálně uznán za blahoslaveného, proto se dá těžko uspořádat akce s větší pompézností a slávou. Na druhou stranu, projevuje se zde v kraji ta lidová zbožnost a úcta k Toufarovi. Proto jsme se jako farnost rozhodli, že po třetí adventní bohoslužbě se zde s lidmi pobaví zmíněný spisovatel Miloš Doležal a protestor (člověk, který je v církvi ustanoven pro shromáždění důkazů a podkladů pro to, aby někdo mohl být blahořečen, pozn. red.) Tomáš Petráček.

Mexický svátek Día de los Muertos se slaví i v Česku. Nechybí tradiční líčení a kapela

Mexický svátek Día de los Muertos se slaví i v Česku. Nechybí tradiční líčení a kapela

Mexický svátek Día de los Muertos se slaví i v Česku. Nechybí tradiční líčení a kapela

Generace20
+
Mexický svátek Día de los Muertos se slaví i v Česku. Nechybí tradiční líčení a kapela

Mexický svátek Día de los Muertos se slaví i v Česku. Nechybí tradiční líčení a kapela

Generace20

Autor: Anna Žáková

29. 11. 2018

Na přelomu října a listopadu se tradičně slaví Dušičky nebo Halloween. Ne všem ale tyto způsoby oslav vyhovují. Mexický Día de los Muertos, Den mrtvých, proto láká i Čechy. V Praze jej každý rok pořádá mexická komunita. Pro Den mrtvých v mexickém stylu jsou typické nalíčené tváře, oltáře s podobiznami mrtvých lidí, průvody s kapelou, dobré jídlo a alkohol.

Z maturitních plesů se stal byznys. Ovládají je agentury

Z maturitních plesů se stal byznys. Ovládají je agentury

Z maturitních plesů se stal byznys. Ovládají je agentury

Generace20
+
Z maturitních plesů se stal byznys. Ovládají je agentury

Z maturitních plesů se stal byznys. Ovládají je agentury

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

29. 11. 2018

Sezóna maturitních plesů je v plném proudu. Dříve se o veškeré přípravy starali sami maturanti, v posledních pěti letech je ale častěji organizují agentury. I přes pomoc koordinátorů se ale studenti přípravami stresují. Také rozpočet na ples se každoročně zvyšuje, protože agentury často nabízí kromě užitečných rad i předražené zbytečnosti.

Ples startuje většinou v osm hodin večer a okolo druhé hodiny ráno končí. Šest hodin zábavy ale vyžaduje několikaměsíční přípravy. V posledních letech si na ně maturanti často najímají agentury. „Na začátku čtvrťáku k nám přišla do třídy koordinátorka a vyprávěla nám o tom, co všechno je k maturitnímu plesu potřeba. Vyvolala v nás pocit, že přípravy sami nezvládneme, a shodli jsme se, že si zaplatíme agenturu,“ popisuje své dva roky staré zkušenosti z Českých Budějovic Anna Rybová.

Radomil Kočí, který měl ples s Rybovou, dodává, že jeho třída od agentury využila několik služeb, které byly zbytečné. „Naše třída mohla klidně ušetřit desetitisíce třeba za výzdobu. Balonky a děla na konfety zařízené agenturou byly předražené,“ říká Kočí. Celý ples jeho třídu stál necelých tři sta tisíc korun. „Ve třídě nás bylo 31 a každý jsme platili šest tisíc korun. I když jsme měli ples vyprodaný, vrátily se každému necelé dva tisíce,“ kroutí hlavou Kočí. Ples navíc většinou neplatí studenti, ale jejich rodiče.

Zbytečně drahé služby od agentur kritizuje i učitel Michal Grus. Proto se snaží svým třídám při přípravách plesu radit. „Z maturitních plesů se stal ohromný byznys. Agentury se snaží vyvolat dojem, že čím víc peněz maturanti utratí, tím bude ples lepší,“ říká Grus.

Jde i ušetřit

Třída Vojtěcha Beneše si minulý rok zvládla celý maturitní ples v Jindřichově Hradci zorganizovat sama. „Každý, kdo ze třídy mohl, obstaral díky známostem služby za lepší cenu. Jedna ze spolužaček znala kapelu, tak nám dali slevu. Smlouvy jsme vyřídili také sami a doufali jsme, že je to v pořádku,“ usmívá se Beneš. Dodává, že v den plesu se sešli s celu třídou hned ráno v sále a mohli si alespoň vše ujasnit a vyzkoušet. S výzdobou jim pomohli dobrovolníci a přípravy nebo oblékání do šatů stihli všichni bez problémů.

Někteří studenti vymýšlí i další způsoby, jak na maturitním plese ušetřit. „Moderátory nám dělali dva bývalí studenti. Vzali si pár korun a navíc nás všechny znali. Dokonce s námi tancovali i v půlnočním překvapení. Spolužák udělal veškerou grafiku a lístky. Já jsem vymyslela všechny choreografie a s partnerem jsme pro zpestření plesu měli připravené taneční představení,“ popisuje Rybová.

Bezstarostný večer

Agentury lákají na to, že především v den plesu zařídí všechno, aby si maturanti mohli celý večer bezstarostně užít. „Koordinátor převezme sál, vyzdobí ho, přivítá kapelu, řekne požadavky kameramanům a fotografům a podobně,“ popisuje Tereza Školová, která si dojde pro maturitní šerpu v půlce prosince v Českých Budějovicích. Služby koordinátora si chválí. „Využíváme ho hlavně pro papírování a k vyřizování povolení kvůli hudbě a tombole. Také nám dává různá doporučení a líbí se mi, že nás stále kontroluje. Proto máme alespoň trochu jistotu, že vše stihneme,“ vysvětluje Školová. Také dodává, že jen za službu koordinátora platí patnáct tisíc korun a podle ní se to vyplatí. Kolik dají za celý ples ale ještě neví.

I když na studenty dohlíží agentura, často jsou dlouhé měsíce před plesem sami ve stresu. Pod takovým tlakem se často hádají ve třídách a ztrácí chuť ples organizovat. Přípravy pak probíhají na úkor studia. „Občas si vyprosíme volnou hodinu, abychom mohli řešit ples. Při točení videa jsme měli volno skoro celý den,“ říká Školová. Někteří učitelé jim to povolí, jiní s volnem kvůli plesům nesouhlasí. „To, že se v přiměřené míře studenti věnují organizaci plesu místo koncentrace na výuku, tolik nevadí. Myslím si, že je to naučí mnoho užitečného do života,“ přimlouvá se za studenty učitel Grus.

Na lyže vyrazili už v listopadu. Mokrý sníh a bláto návštěvníkům Monínce nevadí

Na lyže vyrazili už v listopadu. Mokrý sníh a bláto návštěvníkům Monínce nevadí

Na lyže vyrazili už v listopadu. Mokrý sníh a bláto návštěvníkům Monínce nevadí

Generace20
+
Na lyže vyrazili už v listopadu. Mokrý sníh a bláto návštěvníkům Monínce nevadí

Na lyže vyrazili už v listopadu. Mokrý sníh a bláto návštěvníkům Monínce nevadí

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

29. 11. 2018

V lyžařském areálu Monínec, který se nachází 80 kilometrů jižně od Prahy, už na sjezdovce leží první sníh. Ten si přijelo v sobotu 17. listopadu vyzkoušet kolem 270 návštěvníků. Nedočkavce neodrazuje ani zápach chlóru a mokrý sníh, který se při teplotách nad nulou mísí s bahnem.

Kolem sjezdovky na Monínci se zelená tráva a teploměr ukazuje dva stupně nad nulou. Přesto se na 600 metrů dlouhé trati lyžuje. „Nevadí mi, že je to jen krátká sjezdovka, na rozježdění po létě to bohatě stačí,“ myslí si Jiří Pech z Plzně (23). Vlek se na Monínci, položeném 724 metrů nad mořem, spustil už 17. listopadu. Jde o jediné středisko v České republice s technologií, která dovoluje zasněžovat sjezdovku i při teplotách nad nulou.

„Zařízení tvoří sníh, který se podobá suchému ledu. Na chladícím válci se tvoří ledová krusta, která se pak v mlýnku drtí a následně rozprašuje po sjezdovce,“vysvětluje majitel tamní lyžařské školy Aleš Mach (39). Tento umělý sníh má teplotu mínus 5 stupňů, vytváří si tak vlastní chlazení a taje velmi pomalu.

U sjezdovky je cítit chlór

Jeden z tatínků se naklání ke svému dítěti a říká: „Mám pocit, jako bych byl v myčce na nádobí. Přesně takhle to smrdí, když ji vyklízím.“ Podle Macha je důvodem, proč lidé cítí chemikálie, čištění vody, ze které se sníh vyrábí. „Zařízení na výrobu sněhu je velice citlivé na nečistoty. V jiných střediscích se proto běžně bere voda na zasněžování z vodovodního potrubí. Ale Monínec vyrábí sníh z vody z blízkého rybníka. Ta se musí pečlivě mechanicky filtrovat i chemicky čistit,“ vysvětluje Mach a doufá, že co nejdříve zaprší. Až se totiž začne zasněžovat celá sjezdovka, nemusela by jim voda stačit. Zatím ale podle Macha bezprostředně nehrozí, že by nebylo sníh z čeho vyrábět.

Zbytek 1200 metrů dlouhé sjezdovky zatím zůstává nezasněžený. Zdroj: Denisa Bartůňková

Ten sice drží na trati i v plusových teplotách, k jeho kvalitě ale musí být návštěvníci velmi shovívaví. „Dneska je sníh opravdu hodně mokrý a těžký. Byli jsme tu i minulý týden a to byl daleko lepší,“ podotýká Petra Kujanová z Berouna (37) a drží své dítě, aby na lyžích neupadlo. Už tak má svoji kombinézu celou promáčenou. I přesto se šťastně usmívá a snaží se své matce vysmeknout, aby mohlo pokračovat v jízdě. 

Nadšenci až z Krkonoš

Právě rodiny s dětmi jsou nejčastějšími návštěvníky této středočeské sjezdovky. Děti, které se už nemohly dočkat, si sníh vyloženě užívají. Koulují se na sjezdovce, aniž by jim vadilo, že ze sněhu je už spíš směs ledu a bláta. Nepříjemný zápach chlóru ani napůl roztátá břečka nadšené lyžaře neodrazují. První sníh je láká i z velké dálky. „U nás v Krkonoších ještě nezačali sjezdovky zasněžovat. Měli jsme kolem Monínce cestu, tak jsme se rozhodli užít si první lyžovačku tady,“ říká jeden z návštěvníků. V předsezóně dají lidé za 550 metrů dlouhé svezení na Monínci 485 korun. Hlavní sezóna začne 22. prosince.

Stan Lee dal světu ikonického Supermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Stan Lee dal světu ikonického Supermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Stan Lee dal světu ikonického Supermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Generace20
+
Stan Lee dal světu ikonického Supermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Stan Lee dal světu ikonického Supermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

27. 11. 2018

Ve věku 95 let zemřel americký spisovatel Stan Lee, který vytvořil řadu komiksových postav a příběhů, které se zapsaly do historie. Mezi ty nejznámější patří Fantastická čtyřka, tým superhrdinů Avangers či Spiderman. Právě tyto postavy ovlivnily komiksové fanoušky po celém světě a některým daly i nový smysl života. Ondřeje Fleislebra (34) komiksoví hrdinové v dětství fascinovali natolik, že se rozhodl stát filmovým animátorem.

Legendární komiksové postavy Stana Leeho vznikaly už od padesátých let. Vytvářel je spolu s editorem Stevem Ditkem a kreslířem Jackem Kirbym. „Během padesátých let šlo o zbrusu nový fenomén, který ohromil miliony lidí. Superhrdinové se zvláštními schopnostmi bránili nevinné lidi přímo v ulicích New Yorku,“ popisuje šéfredaktor serveru Comixzone Lukáš Pokorný. Podle něj byly marvelovské komiksy po boku konkurenčního vydavatelství DC Comics průkopníky superhrdinského žánru.

Komiksoví superhrdinové ze světa Marvel ohromili i nejednoho chlapce v Česku. Ondřej Fleislebr (34) se s nimi poprvé seznámil v jedenácti letech. Jejich tvůrce Stana Leeho obdivoval zejména za to, s jakým nadšením tvořil a oddával se každému projektu. Jeho listopadová smrt ho proto velmi zasáhla. „Nemohl jsem uvěřit tomu, že zemřel můj hrdina. Člověk, který vytvořil mé oblíbené komiksové postavy,“ reagoval Fleislebr.

Od flipbooků k animaci

Právě jeho záliba v komiksech ho přivedla k profesi filmového animátora. „Už při sledování animovaného seriálu Spiderman mě zajímalo, jak se postavy kreslily,“ vzpomíná. V mládí začínal s vytvářením takzvaných flipbooků. „Do malého sešitu jsem si na každou stránku nakreslil pohybující se postavu a rychle listoval,“ popisuje Fleislebr. Protože ale nebyl dobrý kreslíř, našel si jiný způsob sebevyjádření, a to skrz filmovou animaci.

Stan Lee

28. prosince 1922, New York – 12. listopadu 2018, Los Angeles

Podílel se na vytváření Fantastické čtyřky, X-Menů, postav Spidermana, Thora, Hulka, Doctora Strange a mnoha dalších.

Pod pseudonymem Stan Lee se Stanley Martin Lieber podepisoval od roku 1941. Poprvé ho použil v komiksu Captain America číslo 3. To byl také první komiks, ve kterém Lee vytvořil textové bubliny.

První filmy vytvářel Fleislebr v osmnácti letech takzvanou ruční animací. „Objekty jsem rozmisťoval různě po místnosti a jejich jednotlivé pohyby zaznamenával na fotoaparát,“ vysvětluje Fleislebr. Tento způsob vytváření filmů si oblíbil, a proto šel studovat loutkovou animaci ve Zlíně, díky čemuž se dostal třeba k letošní práci na filmu Hmyz Jana Švankmajera. I přesto, že Fleislebr ve své profesi komiksy přímo nevyužívá, zůstává jejich věrným fanouškem. Dnes má ve sbírce přes 150 komiksů a nenechá si ujít jedinou premiéru filmu od Marvelu. V jeho kolekci se také nachází desítky triček a svetrů s motivy marvelovských superhrdinů. Mezi nimi samozřejmě nechybí ani postava Spidermana.

Odkaz, který bude žít dál

Právě Spiderman je podle šéfredaktora serveru Comixzone Pokorného nejdůležitější postavou z tvorby Stana Leeho. Poprvé se plnohodnotným superhrdinou stal teenager. „Než vznikl Spiderman, byli teenageři pouze poskoci superhrdinů. Mladí lidé se proto mohli s jeho problémy dospívání, prvních lásek a šikany na střední škole lépe ztotožnit,“ vysvětluje Pokorný.

Podle Fleislebra si Leeho komiksoví hrdinové získávají fanoušky hlavně díky své lidskosti. Mají nejen moc a superschopnosti, ale i špatné vlastnosti. „To se mi líbilo v komiksech o Iron Manovi. Autoři se v něm nebáli ukázat touhu po alkoholu, kterou trpěl hlavní hrdina a miliardář Tony Stark,“ říká Fleislebr. Podobný názor má i student FAMU Vojtěch Mrkus (21). Ten si postavu Spidermana oblíbil proto, že to byl první superhrdina, který nebyl dokonale silný a sebevědomý.

V posledních letech Stan Lee už nové hrdiny nevymýšlel. Dohlížel hlavně na filmy, které vznikaly na motivy komiksů Marvel. „Teď bude žít dílo Stana Leeho hlavně ve filmech Marvel Cinematic Universe. Snad i díky prezidentovi Marvel Comics Kevinu Fiege, který bude pokračovat v odkazu Stana Leeho dál,“ říká fanoušek komiksů Fleislebr. Podle něj mají filmy duši a nejedná se o pouhý komerční produkt. „V opačném případě se bojím, že nastane to samé, co se ságou Hvězdných válek. Po odstoupení jejich tvůrce George Lucase se nové filmy nedrží původního příběhu a pravidel, které Lucas ukázal v první trilogii Star Wars v osmdesátých letech,“ dodává. Fanoušci světa Marvel tak můžou doufat, že si filmy z této produkce i nadále udrží svou jedinečnost a práce Stana Leeho se nezmění k nepoznání.

Stan Lee dal světu ikonického Spidermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Stan Lee dal světu ikonického Spidermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Stan Lee dal světu ikonického Spidermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Generace20
+
Stan Lee dal světu ikonického Spidermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Stan Lee dal světu ikonického Spidermana. Komiksovým fanouškům zas inspiraci pro jejich povolání

Generace20

Autor: Anna Lacinniková

27. 11. 2018

Ve věku 95 let zemřel americký spisovatel Stan Lee, který vytvořil řadu komiksových postav a příběhů, které se zapsaly do historie. Mezi ty nejznámější patří Fantastická čtyřka, tým superhrdinů Avangers či Spiderman. Právě tyto postavy ovlivnily komiksové fanoušky po celém světě a některým daly i nový smysl života. Ondřeje Fleislebra (34) komiksoví hrdinové v dětství fascinovali natolik, že se rozhodl stát filmovým animátorem.

Legendární komiksové postavy Stana Leeho vznikaly už od padesátých let. Vytvářel je spolu s editorem Stevem Ditkem a kreslířem Jackem Kirbym. „Během padesátých let šlo o zbrusu nový fenomén, který ohromil miliony lidí. Superhrdinové se zvláštními schopnostmi bránili nevinné lidi přímo v ulicích New Yorku,“ popisuje šéfredaktor serveru Comixzone Lukáš Pokorný. Podle něj byly marvelovské komiksy po boku konkurenčního vydavatelství DC Comics průkopníky superhrdinského žánru.

Komiksoví superhrdinové ze světa Marvel ohromili i nejednoho chlapce v Česku. Ondřej Fleislebr (34) se s nimi poprvé seznámil v jedenácti letech. Jejich tvůrce Stana Leeho obdivoval zejména za to, s jakým nadšením tvořil a oddával se každému projektu. Jeho listopadová smrt ho proto velmi zasáhla. „Nemohl jsem uvěřit tomu, že zemřel můj hrdina. Člověk, který vytvořil mé oblíbené komiksové postavy,“ reagoval Fleislebr.

Od flipbooků k animaci

Právě jeho záliba v komiksech ho přivedla k profesi filmového animátora. „Už při sledování animovaného seriálu Spiderman mě zajímalo, jak se postavy kreslily,“ vzpomíná. V mládí začínal s vytvářením takzvaných flipbooků. „Do malého sešitu jsem si na každou stránku nakreslil pohybující se postavu a rychle listoval,“ popisuje Fleislebr. Protože ale nebyl dobrý kreslíř, našel si jiný způsob sebevyjádření, a to skrz filmovou animaci.

Stan Lee

28. prosince 1922, New York – 12. listopadu 2018, Los Angeles

Podílel se na vytváření Fantastické čtyřky, X-Menů, postav Spidermana, Thora, Hulka, Doctora Strange a mnoha dalších.

Pod pseudonymem Stan Lee se Stanley Martin Lieber podepisoval od roku 1941. Poprvé ho použil v komiksu Captain America číslo 3. To byl také první komiks, ve kterém Lee vytvořil textové bubliny.

První filmy vytvářel Fleislebr v osmnácti letech takzvanou ruční animací. „Objekty jsem rozmisťoval různě po místnosti a jejich jednotlivé pohyby zaznamenával na fotoaparát,“ vysvětluje Fleislebr. Tento způsob vytváření filmů si oblíbil, a proto šel studovat loutkovou animaci ve Zlíně, díky čemuž se dostal třeba k letošní práci na filmu Hmyz Jana Švankmajera. I přesto, že Fleislebr ve své profesi komiksy přímo nevyužívá, zůstává jejich věrným fanouškem. Dnes má ve sbírce přes 150 komiksů a nenechá si ujít jedinou premiéru filmu od Marvelu. V jeho kolekci se také nachází desítky triček a svetrů s motivy marvelovských superhrdinů. Mezi nimi samozřejmě nechybí ani postava Spidermana.

Odkaz, který bude žít dál

Právě Spiderman je podle šéfredaktora serveru Comixzone Pokorného nejdůležitější postavou z tvorby Stana Leeho. Poprvé se plnohodnotným superhrdinou stal teenager. „Než vznikl Spiderman, byli teenageři pouze poskoci superhrdinů. Mladí lidé se proto mohli s jeho problémy dospívání, prvních lásek a šikany na střední škole lépe ztotožnit,“ vysvětluje Pokorný.

Podle Fleislebra si Leeho komiksoví hrdinové získávají fanoušky hlavně díky své lidskosti. Mají nejen moc a superschopnosti, ale i špatné vlastnosti. „To se mi líbilo v komiksech o Iron Manovi. Autoři se v něm nebáli ukázat touhu po alkoholu, kterou trpěl hlavní hrdina a miliardář Tony Stark,“ říká Fleislebr. Podobný názor má i student FAMU Vojtěch Mrkus (21). Ten si postavu Spidermana oblíbil proto, že to byl první superhrdina, který nebyl dokonale silný a sebevědomý.

V posledních letech Stan Lee už nové hrdiny nevymýšlel. Dohlížel hlavně na filmy, které vznikaly na motivy komiksů Marvel. „Teď bude žít dílo Stana Leeho hlavně ve filmech Marvel Cinematic Universe. Snad i díky prezidentovi Marvel Comics Kevinu Fiege, který bude pokračovat v odkazu Stana Leeho dál,“ říká fanoušek komiksů Fleislebr. Podle něj mají filmy duši a nejedná se o pouhý komerční produkt. „V opačném případě se bojím, že nastane to samé, co se ságou Hvězdných válek. Po odstoupení jejich tvůrce George Lucase se nové filmy nedrží původního příběhu a pravidel, které Lucas ukázal v první trilogii Star Wars v osmdesátých letech,“ dodává. Fanoušci světa Marvel tak můžou doufat, že si filmy z této produkce i nadále udrží svou jedinečnost a práce Stana Leeho se nezmění k nepoznání.

Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Generace20
+
Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Česká média bojují o svoji existenci, mluvilo se o tom i na Novinářském fóru

Generace20

Autor: Jiří Charvát

24. 11. 2018

Tuzemská žurnalistika není v dobré kondici. Na tom se shodli šéfredaktoři Tereza Zavadilová z listu E15, Robert Čásenský z magazínu Reportér, Dalibor Balšínek z týdeníku Echo24 a Tomáš Skřivánek z Deníku. Panelová diskuze s názvem Současná kondice české novinařiny uzavírala první ročník konference Novinářské fórum 2018 v pražských Kasárnách Karlín. Účastníci debaty kritizovali finanční situaci médií, klesající kvalitu zpráv na internetu nebo přístup řady mladých novinářů.

Nedostatek peněz v českých médiích se podle šéfredaktorů velkých deníků a týdeníků dá bez nadsázky nazvat finanční krizí. „Myslím si, že jsou v nejtěžším období vůbec, protože bojují o holou existenci,“ říká Dalibor Balšínek, šéfredaktor deníku Echo24. Kromě ostatních problémů tak média musí řešit, jak zajistit své přežití.

Řešením je zpoplatnění obsahu 

To, co tuzemským médiím schází především, jsou zisky z reklamy. Většina je pod finančním tlakem, který na ně vytváří především dvě internetové platformy – Facebook a Google. „Dříve byla média schopná se uživit, ale dnes to není možné, a to hlavně kvůli dominantnímu postavení Facebooku a Googlu. Ti totiž mají 80 % veškeré digitální inzerce,“ popisuje současný stav Balšínek, a poukazuje tak na ztrátu jednoho z významných příjmů. Obecně totiž platí, že čím vetší společnost, tím víc peněz platí za inzerci. Většina velkých inzerentů ale raději využije právě jednoho ze dvou internetových gigantů, skrze které hledá zprávy a informace velká část populace. Pro srovnání, nejčtenější deník v Česku Blesk má kolem 900 tisíc čtenářů, zatímco Facebook má v tuzemsku 5,2 milionu uživatelů. Reklamy v médiích tak využívají spíš menší společnosti, které platí i méně peněz.

Nejvíce pak trpí noviny, kterým klesají příjmy z prodeje, protože zákazníci přecházejí na zpravodajské servery, které jsou většinou zadarmo. I ty ale často mají problém se uživit. Dlouho diskutované řešení tohoto problému znovu nadhazuje šéfredaktor Deníku Tomáš Skřivánek: „Variantou je, že přejdeme po vzoru zahraničních médií k placenému obsahu,“ navrhuje.

Čtenář ocení exkluzivitu

Spor mezi diskutujícími ale nastal v otázce toho, jaký obsah by měl být zpoplatněný. Balšínek si myslí, že placené zprávy nemají budoucnost a čtenáři budou platit spíš za texty s vyšší přidanou hodnotou. „Podle mě je předplatné vhodný způsob, jak média uchránit před finančními problémy. Lidé nicméně nejsou a nikdy ani nebudou ochotní platit za zprávy, ale za exkluzivní obsah, jako například za analýzu, komentář či jiný publicistický text, který nejde tak lehce ukrást,“ říká Balšínek. S tím ale nesouhlasí šéfredaktorka deníku E15 Zavadilová: „U nás máme zpoplatněný obsah na webu a v počtu odběratelů dominují právě zprávy. Nicméně souhlasím s tím, že vítězí exkluzivita.“ Zavadilová zároveň dodává, že lidé nejsou ochotní platit za zprávy na internetu, protože doposud byli zvyklí, že jsou zadarmo.

Současně klesající kvalita zpráv na zpravodajských portálech je podle Zavadilové jedním z největších problémů soudobé žurnalistiky. „Na internetu často nejsou korektoři. Navíc online zpravodajství chrlí jednu zprávu za druhou. Je tak upřednostněna rychlost před kvalitou,“ říká Zavadilová. Na horší kvalitě se podepisuje i jistá přepracovanost zkušených novinářů. „Mladí jdou do redakce s tím, že budou mít pevnou pracovní dobu. Když pak někomu zavolám o půlnoci, že potřebuji napsat komentář na Babišovy „prázdniny“ na Krymu, tak se diví, proč ho ruším takhle pozdě a mimo pracovní dobu. Proto radši zavolám staršímu novináři, ale logicky tím na něj vytvářím větší tlak,“ svěřuje se Robert Čásenský, šéfredaktor magazínu Reportér.

Špatnému stavu podle něj nepomáhá ani postoj některých českých politiků, v čele s prezidentem Zemanem, kteří neustále slovně útočí na novináře. Médiím se tak nedostává ani nezbytné veřejné podpory. Šéfredaktoři ale věří, že situace není bezvýchodná. „Myslím, že ten zoufalý stav není definitivní. Česká média si ale musí přiznat pravdu a začít s tím něco dělat. Popírání neveselé reality je totiž nejrychlejší cesta do pekel,“ uzavírá debatu Dalibor Balšínek.

Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Generace20
+
Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Jak začít podnikat ve dvaceti? Mladí živnostníci říkají, že je to dřina, ale stojí to za to

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

24. 11. 2018

Podnikání vyžaduje odvahu a chuť pracovat. Těch, kteří se do toho pustí už ve dvaceti, ale ubývá. V tomto věku často lidé nemají dostačující finanční prostředky, ani potřebné zkušenosti. První zakázky dělají zadarmo nebo za minimum peněz. Klíčové je podle nich sehnat si stálé klienty.

Kadeřnici Martině Švíkové (23) s financemi ze začátku pomohli rodiče. Na základní vybavení, jako je mycí box, křeslo pro zákazníky a produkty, potřebovala kolem 50 tisíc. „Po škole jsem si vydělávala peníze na brigádách v kadeřnictví. Zbytek mi pomohli doplatit rodiče, kteří mě v práci podporovali,“ popisuje Švíková, která si díky tomu mohla už v jednadvaceti letech založit svůj vlastní kadeřnický salón v Jindřichově Hradci. Prostor si pronajímá s kosmetičkou, masérkou a manikérkou. Zákazníkovi tak nabízí kompletní péči a navíc nemusí platit sama celý nájem. 

Začít s podnikáním se dá ale i na vlastní pěst, bez pomoci rodičů. To dokazuje grafik Radek Schramhauser (25), který v oboru začal pracovat už na střední škole. Na notebook, který potřeboval k práci, si vydělal na brigádách. „První zakázky jsem dělal zdarma, abych měl nějaké portfolio. Teprve po třech měsících práce jsem si začal říkat o pár stovek. Ceny jsem zvyšoval až s ohledem na zkušenosti,“ vysvětluje Schramhauser. Kosmetička Tereza Fuková (20) se ve svém salónu, který otevřela před rokem, zatím neuživí, a proto má práce dvě. „Pracuji i jako pokladní na půl úvazku a zatím bydlím u rodičů. Volné termíny na kosmetiku vypisuji na svou facebookovou nebo webovou stránku a zákazníci si vybírají, kdy přijdou,“ popisuje své začátky Fuková. Dodává, že zvládat dvě práce je pro ni často náročné. „Už několikrát jsem přemýšlela, že salón zavřu. Práce kosmetičky mě ale baví, proto to nevzdám,“ usmívá se Fuková.

CO JE K PODNIKÁNÍ POTŘEBA
Finance do začátku
Reklama
Aktivní sociální sítě
Získat stálé klienty
Sledovat trendy
Nedávat slevy kamarádům
Získat zpětnou vazbu
Chuť pracovat
Obětovat práci čas
Administrativa, účetní

Nikdo je nezná

Obtížné je pro mladé podnikatele také získávání stálých klientů. Švíková na začátku podnikání nabízela služby za nízké ceny oproti zaběhlým kadeřnictvím. „Zákazníky jsem lákala přes své facebookové stránky, na kterých jsem sdílela fotky účesů. Také jsem roznášela letáčky do schránek a reklamu jsem dávala i do časopisů,“ vypráví kadeřnice. Lidé se k ní naučili chodit až po půl roce a po dvou letech podnikání ji její práce uživí.

Mít dobrou reklamu a získat stálé zákazníky ale k úspěšnému podnikání nestačí. Nutné je i udržovat se stále v obraze a jít s dobou. Grafik Schramhauser vysvětluje, že proto se v práci neustále vzdělává: „Sleduji trendy a seznamuji se se zajímavými lidmi z oboru. Ti mi totiž mohou přinést nové zakázky.“ Schramhauser také upozorňuje, že je důležité získávat zpětnou vazbu na svou práci, i když je negativní, protože hlavně tím se může posunout dál. Slevy dávám jen, když třeba nedodám práci včas, jinak mám nastavená pravidla, která nepřekračuji,“ říká.

Sami svým pánem

Vlastnímu podnikání člověk často musí obětovat více času, než když je zaměstnaný. „Délku pracovní doby mi určují klienti. V práci zůstávám někdy až do osmi do večera nebo pracuji o víkendech,“ upozorňuje Švíková. S tím předem počítala a na práci si užívá hlavně to, že nemusí poslouchat nadřízené a může si ji naplánovat podle sebe.

Ani mladí podnikatelé se ale nevyhnou nezbytnému papírování, aby se oficiálně stali živnostníky, tedy aby získali registraci jako „osoba samostatně výdělečně činná.“ „Pro otevření salónu jsem potřebovala výpis z trestního rejstříku, schválení prostoru hygienou a živnostenský list, který mě stál 1000 korun,“ upřesňuje Švíková. Dle jejích slov se dá vše zařídit během chvíle na úřadě. „Hygiena přišla do týdne a kontrolovala například, zda mám správně rozdělené koše. Jeden na vlasy, další na alobal a třetí na smíšený odpad,“ popisuje kadeřnice. Téměř každý podnikatel navíc využívá alespoň jednou ročně služby účetní. „Ta mi pomáhá s přiznáváním daní. Zbytek účetnictví řeším přes fakturační systém Fakturoid, který je velmi jednoduchý. Například mě upozorní, když klient nezaplatí fakturu včas,“ popisuje Schramhauser. Po sedmi letech v oboru uživí sám čtyřčlennou rodinu, jeho manželka je na mateřské. Práci dělá především z domova a dokonce si už může vybírat pouze takové zakázky, které ho baví.

Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Generace20
+
Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Na protest nechal během revoluce znít novoměstský zvon. I přes obavy, že si tím odzvonil konec kariéry

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

23. 11. 2018

Před devětadvaceti lety stavbyvedoucí Richard Kyselý (60) nechal kolegy zvonit na zvon v Novoměstské radnici. Sice se obával, že ho za to policisté zavřou, ale jeho revoluční nadšení bylo silnější. Další účastníci událostí roku 1989 podobně jako on vzpomínají na to, jak se v nich v jednom okamžiku mísil strach z toho, co bude, spolu s velkým nadšením. Každoročně se lidé 17. listopadu účastní pietních akcí, někteří pamětníci ale tvrdí, že tento den ztrácí význam a atmosféru.

Začátkem listopadu 1989 dostal Richard Kyselý na starost rekonstrukci Novoměstské radnice v Praze jako stavbyvedoucí. Budova sousedila s policejní služebnou. Z vrchu radnice proto mohl Kyselý v pátek 17. listopadu sledovat rojení příslušníků Sboru národní bezpečnosti. „Nikdy nezapomenu na to, jak moji tesaři začali v kritický okamžik, ve kterém stáli pod radnicí všichni policisté připraveni na zásah, na protest zvonit na zvon ve věži Novoměstské radnice. A protože já jsem byl zodpovědný za veškerou činnost prováděnou na radnici, tak jsem tam trpěl jako zvíře. Myslel jsem si, že mě rovnou seberou a zavřou,” vzpomíná Kyselý. Dodává, že policisty se zmíněné služebny, kteří byli nasazení na udržení klidu v ulicích, dobře znal. Řešil s nimi totiž plán přestavby. Velmi silně proto vnímal právě moment, ve kterém se tito jeho známí obrátili proti lidem na ohlášené manifestaci.

I když se Kyselý obával možného postihu, zvonění toleroval. Bylo to podle něj symbolické, protože zvon na radnici se přes 200 let pořádně nerozezněl. Využíval se hlavně do roku 1784 ke svolávání radních. „Nikdy jsem neměl komunisty rád, ale myslel jsem si, že tady budou na věky věků. Nepřipustil jsem si možnost, že by to mohlo být jinak. A i když zvon na radnici kolegové rozezněli jen na malou chvíli, byl jsem za to rád. Vnímal jsem to jako protest proti stávající vládě, a proto jsem jim nenařídil přestat,” dodává Kyselý, jenž se postihu vyhnul. Policisté měli nejdřív příliš mnoho práce s demonstranty na Národní třídě a v revolučních dnech už vše překryly významnější události.

Obavy šly v davu stranou

Strach ale šel u více lidí najednou stranou, což potvrzuje i další z pamětníků František Vtípil (56). „Všude se mluvilo o 17. listopadu. Lidé přijížděli do Prahy z různých koutů republiky. A já pak vzal přátele na Letnou. Uvízlo mi v paměti, jak k sobě lidé byli milí a ohleduplní a vše probíhalo v klidu,” vypráví. Vtípil si myslí, že do davu byli schválně nasazeni lidé od režimu, kteří se snažili vyvolávat spory. „Vždy přišel nějaký člověk a začal nás strkat do výlohy a provokovat nadávkami, jenom aby měl někdo důvod k napadení. Lidé ho ale ignorovali. Všichni totiž drželi spolu, byl cítit respekt, hrdost, a to ve mě zanechalo velkou stopu,” dodává Vtípil s tím, že takovou atmosféru už v dalších letech nikdy nezažil.

Také Richard Kyselý tvrdí, že jeho revoluční nadšení postupem času slábne. Po roce 1989 už se nikdy nezúčastnil žádné pražské demonstrace, která se konala 17. listopadu. „Pro mě to tenkrát na radnici byla naprosto unikátní zkušenost. Uvědomuji si, co tento den pro Čechoslováky znamenal, ale nejsem zastáncem novodobých akcí. Spíše ho prožívám ve vzpomínkách. Význam 17. listopadu je podle mě už potlačen a lidé si dostatečně neuvědomují, jak významná událost se stala, anebo zapomínají,” dodává Kyselý.

I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

Generace20
+
I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

I muži pláčou. Soutěž Plechová huba není pro každého

Generace20

Autor: Petra Macháčková

22. 11. 2018

Už podesáté dobrovolníci soutěžili, kdo dokáže sníst víc pálivého jídla. Síly změřili na akci Plechová huba v neděli 18. listopadu. Všech deset soutěžních pokrmů zvládl sníst jen Radim Řehůřek a stal se tak mistrem Plechové huby. Ostrá jídla ale mohli ochutnat i diváci, kterých se v pražské Meetfactory sešlo na 500. A se „spálenou pusou“ odcházela i naše redaktorka.

Už při cestě do pražské Meetfactory míjím odpadkové koše plné prázdných lahví od tvrdého alkoholu, na zemi poházené kartony od mléka, ale i kelímky od zakysané smetany. Při vstupu do budovy mám dojem, že jsem se ocitla v pekle. Prostorem se rozléhá rocková hudba, spousta lidí pokašlává a zvedá své sklenice, aby uhasili žízeň. Ve vzduchu cítím indické kuře vindaloo a bohužel i zvratky. „Pojď, protáhnu tě k nám, je tam na soutěžící líp vidět,“ říká mi kamarád a pomáhá mi dostat se k pódiu. Asi po půl minutě jeden ze soutěžících neudrží obsah svého žaludku a využívá kýbl, který je pro jistotu připraven pod všemi účastníky soutěže.

Soutěž má deset kol, v každém z nich musí účastníci sníst jedno pálivé jídlo. Pokrmy mohou zapíjet čímkoliv chtějí, ale jakmile sáhnout po tvrdém alkoholu, mléku nebo začnou zvracet, v soutěži končí. Já sleduji třetí kolo, ve kterém soutěžící ochutnávají pokrm Paincakes, tedy pálivé palačinky. A protože si návštěvníci mohou koupit jakýkoliv soutěžní pokrm a zjistit, jestli by ho také zvládli, ochutnávám je spolu s odvážlivci na pódiu. Připadám si, jako by mě někdo zasáhl paralyzérem přímo do špičky jazyka. Snažím se na sobě nedat nic znát, ale nejde to. Žár v puse chladím pivem. „Hele, je to dobrý, vážně. Cítím tam ananasovou marmeládu, ale trošičku to štípne na konci,“ říká návštěvník Tomáš Botlík, který palačinky s chutí konzumuje a nabízí své matce. „Zbláznil ses? Pivo! Hned, prosím,“ zasténá po jednom soustu Vlasta Botlíková.

Hovězí po burgundsku bylo mnohem pálivější, než se očekávalo. Zdroj: Ondřej Nuc

Účast na vlastní nebezpečí

Mezi dalšími soutěžními pokrmy je například vyhlášené Chilli con carne, Ďáblova mini žebírka nebo neoblíbený Kýbl neštěstí. To je kolo, ve kterém si soutěžící náhodně vylosují jednu papričku z kýble a tu pak musí sníst. A jak už název napovídá, řada z nich po tomto kole sahá s pokřiveným obličejem po kýblu, do kterého by si ulevili. Podle pořadatelů Plechové huby se jedná o jednu z nejvyhlášenějších akcí v Evropě. „Naše akce je vážně brutální a přihlašují se do ní jen ti nejotrlejší. Každý z účastníků soutěže musí podepsat souhlas, že do toho jde na vlastní nebezpečí. Samozřejmě tu máme pro všechny případy i záchranou službu, ale zatím se ještě nestalo, že by někoho museli odvézt do nemocnice,“ vysvětluje jeden z pořadatelů Otta Hobst.

Během krátké přestávky ochutnávám soutěžní zázvorovou limonádu. Odkládám ji hned po prvním loku. Rychle běžím pro něco, čím tu pálivou chuť zneutralizuji. U stánku Chilli Doctor ochutnávám sladkokyselé omáčky, které mne příjemně překvapí – dají se totiž jíst, aniž by po nich shořela pusa. A zkouším i švestkový džem se sušeným chilli, který je velmi sladký a umím si představit, že si ho klidně namažu na toast k snídani. S přáteli se ještě podělíme o vanilkovou a čokoládovou zmrzlinu se sekaným chilli. Na prvních pár vteřin sice chutnají božsky, ale o pár chvil později mám v puse opět hotové peklo.

Návštěvníci akce měli možnost ochutnat i všechny soutěžní pokrmy. V nabídce byly i sladké dezerty. Zdroj: Ondřej Nuc

Pot střídají slzy dojetí

Po pauze na účastníky čekají ty nejpálivější pokrmy. Jako sedmá jde na řadu mexická polévka, po ní kuře vindaloo a jako předposlední i obávaný nápoj. „Tenhle drink jsme předloni zařadili jako třetí v pořadí a vypadlo nám na něm 13 z 15 účastníků. Ne náhodou se jmenuje Krev z ďáblova ocasu. Skládá se ze dvou deci rajčatového džusu a extraktu z chilli, který má pálivost okolo 6,5 milionu SHU,“ směje se moderátor. A to je opravdu hodně. Například papričky jalapeňos mají na stupnici SHU pálivost jen okolo 2 500 až 7 000 a i ty jsou pro řadu běžných lidí nepoživatelné. Poslední soutěžní pokrmy se pak pohybují kolem devíti milionů stupňů SHU. A právě na ty teď přišel čas.

V závěrečném kole zůstávají už jen Daniel Všetečka a Radim Řehůřek. Na lžičkách před nimi jsou ty nejpálivější extrakty, se kterými se musí vypořádat.Teče z nich pot, po tvářích jim stékají slzy a očividně se už hodně přemáhají. Nakonec Všetečka zapije poslední dávku mlékem a vítězí tak Radim Řehůřek. „Já jsem letos na „Plechovce“ počtvrté a upřímně už jsem se na soutěžení tolik necítil, je to vážně brutální. Kamarádi mě ale na poslední chvíli přesvědčili, abych soutěžil,tak jsem do toho šel. Mám rád tuhle komunitu,“ říká po soutěži poražený finalista Daniel Všetečka, který už potřetí za sebou skončil na druhém místě.

Následuje vyhlášení vítězů a předání poháru mistra Plechové huby. „Jsem šťastný, že jsem to vyhrál právě dnes. Můj osmiletý syn má narozeniny, takže mu pohár dávám jako dárek,“ říká tentokrát v slzách dojetí vítěz Radim Řehůřek.

Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Generace20
+
Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce: Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

22. 11. 2018

Po studentském pochodu 17. listopadu 1989 zaplavily Prahu i okolní města plakáty a letáky, které burcovaly k revoluci. Tyto materiály vznikaly ve spěchu, na koleni a mnoho z nich upadlo v zapomnění. Díky designérovi Filipu Blažkovi se ale některé podařilo zachovat až do současnosti.

Transparenty, letáky a plakáty s hesly proti komunistickému režimu k sametové revoluci neodmyslitelně patří. Ti, kdo si rok 1989 pamatují, často vzpomínají, jak se tyto materiály vylepovaly a šířily po Praze i do jiných měst. „Moje dcera Martina často rozvážela revoluční letáky z Prahy do jiných obcí. Rozdávala je s mužem a měla velký strach, aby je nechytli a nezavřeli. Když měli pocit, že je někdo pozoruje, tak se s manželem začali objímat a líbat a schovávali ty letáky pod bundu,“ vzpomíná Dagmar Kořínková (72) na vyprávění své dcery. Plakáty, letáky a prohlášení tvořili jak anonymní studenti, tak i dnes již významní umělci jako například Aleš Najbrt, Pavel Šťastný nebo Roman Werner

Oprýskaná zeď a zamřížované okno 

Některé z tiskovin revoluce se podařilo zachovat až do dnešních dní. Příkladem je plakát grafika Romana Wernera, který se jmenuje Vítejte v ČeskoslovenskuJe na něm zeď s oloupanou omítkou připomínající tvar Československa. Nad ní se nachází ještě zamřížované okno. Plakát vznikl podle Wernera náhodou. Rok před revolucí objevil oprýskanou zeď v centru Prahy. Vyfotil ji a ze snímku vytvořil plakát. „Měl to být symbol toho, jak to tu u nás bylo ošklivé a zničené jako ta zeď. Zamřížované okno zase mělo představovat nesvobodu,“ vysvětluje Werner. Již na začátku roku 1989 nechal designér v noci plakát vytisknout a šířil ho mezi lidi. Když přišla revoluce, přidal k zamřížovanému oknu trikoloru jako symbol naděje a po 17. listopadu ho začal znovu rozdávat při stávkách. 

Plakátů v té době vznikalo tolik, že některé upadly v zapomnění a nyní je u sebe nemají už ani jejich autoři. Na jeden takový kousek si vzpomíná i Werner. „Matně si vybavuji jeden textový plakát proti komunistům, který měl připomínat inzerát, a stálo na něm: Hledám hrob posledního komunisty. Značka: vysoká odměna,“ popisuje Werner. Na všechny vzniklé materiály si ale ani on sám nepamatuje, protože je s kolegy tvořil většinou v noci a ve velkém spěchu.

Příliš agresivní dílo? Pro revoluci akorát 

Plakáty tvořil i slavný grafický designér a zpěvák Aleš Najbrt, který se účastnil i studentského pochodu 17. listopadu. Vybavuje si, že když procházeli kolem Národního divadla, mával jim nalíčený herec Boris Hybner, který se právě připravoval na představení. Tři nebo čtyři dny po 17. listopadu nastoupil Najbrt do galerie Mánes na dnešním Masarykově nábřeží, kde bylo tehdy jedno z center revoluce. „Rozdával jsem tam letáky i plakáty nebo jsem stál u pultíku a informoval jsem lidi o situaci, když nevěděli, co se děje. To mě po pár dnech přestalo bavit, tak jsem šel domů a udělal jsem plakát, na kterém jsem spojil číslice 68 a 89. Byl oboustranný, dal se otočit. Číslice byly černé a měly ostré hrany,“ popisuje Najbrt své dílo. To pak se studenty na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) přes noc vytiskl. 

Plakát 69/89 přišel na sametovou revoluci mnohým lidem příliš agresivní. Zdroj: Ze soukromého archivu Filipa Blažka, autorem je Aleš Najbrt

Těchto letáků se nakopírovalo ručně asi 400 kusů. Najbrt vzpomíná, že 24. nebo 25. listopadu přijel pro plakáty na UMPRUM distributor a řekl, že se mu designérův plakát nelíbí. Připadal mu příliš agresivní, ale revoluce měla být podle něj sametová. Proto jel do Mánesa a tam řekl, že plakát 68/89 rozvážet odmítá. Proti tomu se ohradil malíř Stanislav Diviš. „Diviš řekl, že distributor nebude rozhodovat o tom, jestli se plakát bude šířit nebo ne. A ať ho kouká naložit do auta a rozvézt ho,“ vypráví Najbrt. Itento plakát se zachoval dodnes a lze ho najít například na stránkách Muzea hlavního města Prahy či v knize designéra Filipa Blažka, který v průběhu roku 1989 některé plakáty shromáždil a v roce 2009 z nich vytvořil knihu Plakáty sametové revoluce. 

Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Generace20
+
Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Plakáty sametové revoluce. Díla, která odráží náladu doby a přežila do současnosti

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

22. 11. 2018

Po studentském pochodu 17. listopadu 1989 zaplavily Prahu i okolní města plakáty a letáky, které burcovaly k revoluci. Tyto materiály vznikaly ve spěchu, na koleni a mnoho z nich upadlo v zapomnění. Designérovi Filipu Blažkovi se ale některé podařilo zachovat až do současnosti díky knize Plakáty sametové revoluce.

Transparenty, letáky a plakáty s hesly proti komunistickému režimu k sametové revoluci neodmyslitelně patří. Ti, kdo si rok 1989 pamatují, často vzpomínají, jak se tyto materiály vylepovaly a šířily po Praze i do jiných měst. „Moje dcera Martina často rozvážela revoluční letáky z Prahy do jiných obcí. Rozdávala je s mužem a měla velký strach, aby je nechytli a nezavřeli. Když měli pocit, že je někdo pozoruje, tak se s manželem začali objímat a líbat a schovávali ty letáky pod bundu,“ vzpomíná Dagmar Kořínková (72) na vyprávění své dcery. Plakáty, letáky a prohlášení tvořili dodnes anonymní studenti, tak i v současnosti již významní umělci jako například Aleš Najbrt, Pavel Šťastný nebo Roman Werner

Oprýskaná zeď a zamřížované okno 

Některé z tiskovin revoluce se podařilo zachovat až do dnešních dní. Příkladem je plakát grafika Romana Wernera, který se jmenuje Vítejte v ČeskoslovenskuJe na něm zeď s oloupanou omítkou připomínající tvar Československa. Nad ní se nachází ještě zamřížované okno. Plakát vznikl podle Wernera náhodou. Rok před revolucí objevil oprýskanou zeď v centru Prahy. Vyfotil ji a ze snímku vytvořil plakát. „Měl to být symbol toho, jak to tu u nás bylo ošklivé a zničené jako ta zeď. Zamřížované okno zase mělo představovat nesvobodu,“ vysvětluje Werner. Již na začátku roku 1989 nechal designér v noci plakát vytisknout a šířil ho mezi lidi. Když přišla revoluce, přidal k zamřížovanému oknu trikoloru jako symbol naděje a po 17. listopadu ho začal znovu rozdávat při stávkách. 

Plakátů v té době vznikalo tolik, že některé upadly v zapomnění a nyní je u sebe nemají už ani jejich autoři. Na jeden takový kousek si vzpomíná i Werner. „Matně si vybavuji jeden textový plakát proti komunistům, který měl připomínat inzerát, a stálo na něm: Hledám hrob posledního komunisty. Značka: vysoká odměna,“ popisuje Werner. Na všechny vzniklé materiály si ale ani on sám nepamatuje, protože je s kolegy tvořil většinou v noci a ve velkém spěchu.

Příliš agresivní dílo? Pro revoluci akorát 

Plakáty tvořil i grafický designér Aleš Najbrt, který se účastnil i studentského pochodu 17. listopadu. Vybavuje si, že když procházeli kolem Národního divadla, mával jim z balkónu historické budovy nalíčený herec Boris Hybner, který se právě připravoval na představení. Tři nebo čtyři dny po 17. listopadu nastoupil Najbrt do galerie Mánes na dnešním Masarykově nábřeží, kde bylo tehdy jedno z center revoluce. „Rozdával jsem tam letáky i plakáty nebo jsem stál u pultíku a informoval jsem lidi o situaci, když nevěděli, co se děje. To mě po pár dnech přestalo bavit, tak jsem šel domů a udělal jsem plakát, na kterém jsem spojil číslice 68 a 89. Byl oboustranný, dal se otočit. Číslice byly černé a měly ostré hrany,“ popisuje Najbrt své dílo. To pak se studenty na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) přes noc vytiskl. 

Plakát 69/89 přišel na sametovou revoluci mnohým lidem příliš agresivní. Zdroj: Ze soukromého archivu Filipa Blažka, autorem je Aleš Najbrt

Plakátů se nakopírovalo ručně asi 400 kusů. Najbrt vzpomíná, že 24. nebo 25. listopadu přijel pro plakáty na UMPRUM člověk, který je měl rozvážet a říkal, že se mu designérův plakát nelíbí. Připadal mu příliš agresivní, ale revoluce měla být podle něj sametová. Proto jel do Mánesa a tam řekl, že plakát 68/89 rozvážet odmítá. Proti tomu se ohradil malíř Stanislav Diviš. „Diviš řekl, že distributor nebude rozhodovat o tom, jestli se plakát bude šířit nebo ne. A ať ho kouká naložit do auta a rozvézt ho,“ vypráví Najbrt. Itento plakát se zachoval dodnes a lze ho najít například na stránkách Muzea hlavního města Prahy či v knize designéra Filipa Blažka, který v průběhu roku 1989 některé plakáty shromáždil a v roce 2009 z nich vytvořil knihu Plakáty sametové revoluce. 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“