Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Herecká dvojčata Barbora a Lucie Černé: Role si nezávidíme, hodně se ale hecujeme

Herecká dvojčata Barbora a Lucie Černé: Role si nezávidíme, hodně se ale hecujeme

Herecká dvojčata Barbora a Lucie Černé: Role si nezávidíme, hodně se ale hecujeme

Generace20
+
Herecká dvojčata Barbora a Lucie Černé: Role si nezávidíme, hodně se ale hecujeme

Herecká dvojčata Barbora a Lucie Černé: Role si nezávidíme, hodně se ale hecujeme

Generace20

Autor: Barbora Prchalová

15. 01. 2017

Sourozenci pracující ve stejném oboru, mezi sebou mohou často cítit větší rivalitu. Sestry a herečky Barbora a Lucie Černé (21), které se objevily například v komedii Něžné vlny, to ale mají jinak. Jedna druhou se snaží většinou podporovat. Sourozenecké soutěživosti se ale nevyhýbají.

Cítíte vůči sobě rivalitu?
Barbora: Já si myslím, že si role navzájem přejeme. Jsme si konkurencí, ale to nás vybičuje k lepším výkonům, třeba když jdeme na casting. Nikdy jsme ale nepřešly tu pomyslnou hranici, kdy bychom si něco začaly závidět. 
Lucie: Řekla bych, že jsme soutěživé, ale nejsme rivalky. Naopak si vzájemně pomáháme a opravujeme se.

V jakém slova smyslu jste soutěživé?
Barbora: Hodně se hecujeme. Bylo období, kdy jsem měla víc hereckých příležitostí a často mě vybírali do reklam. Lucka měla klidnější období. Takže si řekla, že zamaká ve zpěvu. A je fakt, že na tom hodně pracovala a pak byly její pěvecké schopnosti lepší než mojeNo a teď se to otočilo. Lucka má hlavní roli ve štědrovečerní pohádce Pravý rytíř,mám klidnější období a místo hraní třídím doma s mámou ponožky, protože nemám nic lepšího na práci.

Takže mezi vámi nikdy nepadl ani stín žárlivosti, třeba skrze zmiňovanou postavu princezny v Pravém rytíři?
Barbora: Lucka se na princeznu hodila víc. I přestože jsme jednovaječná dvojčata, drobné rozdíly tam přeci jenom jsou. U Lucky jsou jasně vidět ďolíčky, máme jiné nosy a já jsem také menší a drobnější postavy, a režisér ty rozdíly podle mě viděl. Proto si na casting pozval jenom Lucku.
Lucie: Možná to bylo i tím, že vypadám starší. Ale myslím, že bychom tu roli zvládly zahrát obě, samozřejmě každá svým vlastním způsobem.

Čím si myslíte, že jste pro režiséry tak rozdílné?
Lucie: Hlavně asi tím, že mámé jiné hlasy i grimasy.
Barbora: Hodně lidí tipuje, že bych mohla hrát čtrnáctileté holky. Lucka zase vypadá starší. To je hlavní rozdíl. Když si režisér vybere jen jednu, je to hlavně kvůli tomu, která z nás vypadá na určitý věk.

I přes ty rozdíly – spletli si vás někdy na castingu?
Lucie: Nemáme to ověřené, ale myslíme si, že se to stalo. Pravděpodobně si tehdy castingový režisér říkal, proč sem ta holka leze znova. Když nejdeme do místnosti spolu a nevidí stejné hlavy vedle sebe, může to být matoucí.
Barbora: Spíš si nás pletou na natáčení. Když jsem třeba točila seriál Babička na inzerát, byla jsem na place a moje sestra se na mě přijela podívat. Stála před domem, kde se natáčelo a všimla si jí produkční. A začala panikařit, co tam Lucka dělá, a že má být dávno před kamerou. Tak jí Lucka musela vysvětlit, že je moje dvojče a že se na mě přišla jenom podívat.

V divadle Františka Ringo Čecha jste se alternovaly v jedné roli v komedii Dívčí válka. Když jste hrály jednu a tu samou roli, srovnávaly jste se navzájem?
Barbora: Vůbec ne, spíš naopak. Byla sranda se na jevišti střídat, když lidé nepoznali, že tu samou postavu hrají dvě holky. Jelikož se jedná o komedii, rozesmát publikum je hrozně hezký pocit. A my jsme měly možnost udělat to každá po svém. Na prknech se odrazilo, jak je to i ve skutečném životě, že jsme obě dvě tak trochu šašci.
Lucie: V tomhle s Barčou souhlasím. Humor je pro nás obě v životě hodně důležitý.

Je kromě možnosti alternace v představení ještě nějaká výhoda být dvojčaty v herecké branži?
Barbora: Tolik dvojčat herců není, proto máme šanci se uchytit. Je to pro režiséry zajímavé, mít dvě téměř identické herečky. 
Lucie: Určitě to může být výhoda. Ve dvou filmech nám přidali k původní roli další, abychom si mohly zahrát jako dvojčata, například právě v komedii Něžné vlny. Tam jsme ztvárnily zlé sourozenecké duo.

Co vás na společném hraní baví nejvíc?
Barbora: Je to mnohem větší sranda. Občas je to až na škodu, když se kvůli záchvatům smíchu odsouvá klapka půl hodiny. Ale dobře se známe a jsme na sebe napojené. Víme, co jedna chce říct a ani to nemusí vyslovit nahlas. To dokážeme využít, třeba při improvizačních scénách, když hrajeme spolu.
Lucie: Jsme už prostě sehraná dvojka!

A vyhýbáte se s takovým přehledem i běžným sourozeneckým hádkám?
Barbora: Samozřejmě někdy hádky proběhnou, jednou za čas musíme „pročistit vzduch.“ Ale za hodinu se zase smějeme. Teď navíc každá bydlíme jinde. Lucka se přestěhovala do Prahy a já stále bydlím s rodiči v Lovosicích. Takže se na sebe těšíme a místo hádek si užíváme chvíle, kdy se vidíme.

Homosexuálem v islámském světě: Spojují si nás dokonce se satanismem

Homosexuálem v islámském světě: Spojují si nás dokonce se satanismem

Homosexuálem v islámském světě: Spojují si nás dokonce se satanismem

Generace20
+
Homosexuálem v islámském světě: Spojují si nás dokonce se satanismem

Homosexuálem v islámském světě: Spojují si nás dokonce se satanismem

Generace20

Autor: Barbora Schneiderová

13. 01. 2017

Na diskusi o situaci homosexuálů v Jordánsku, nazvanou Amman same sex love, se nesměly pořizovat fotky. Diváci se ani za celou dobu nedozvěděli, jak se mladý architekt Muhammad (26) jmenuje příjmením. Do Česka totiž přijel tajně. Jeho rodina se o této návštěvě dozvědět nesmí. Sám je běžným příkladem toho, s čím se v Jordánsku a vůbec na celém Blízkém východě setká většina gayů: naprosté nepochopení důvodů, které k odlišné orientaci vedou a co to přesně znamená.

O tom, že je Muhammad gay, se jeho rodiče dozvěděli omylem. Našli fotky s jeho bývalým přítelem, což jeho otci přivodilo nervový kolaps. „Musel jsem pak své rodiče přesvědčovat, že už gayem nejsem. Z jejich strany je tu spousta tlaku, pořád mi opakují, že už se musím oženit, mít děti, že už na to mám věk. Pořád mě kontrolují, hlídají s kým chodím ven, ptají se, odkud ty lidi znám,“ popisoval běžný přístup své rodiny k jeho orientaci.

Fotograf Lukáš Houdek, který diskusi moderoval, strávil dva týdny v Ammánu, aby  tamější LGBT komunitu (pojem sdružující lesby, gaye, bisexuály a transsexuály, pozn. red.)  poznal a její zástupce do Česka přivezl. Diskuse s nimi proběhla 12. prosince v prostorách Goethe institutu, který se v rámci projektu Carte Blanche až do března propojil s pobočkou stejného institutu v Ammánu. 

Rodina na prvním místě

Hlavním důvodem, proč blízkovýchodní země nedokáží přijímat a ani chápat odlišnou sexuální orientace je jejich silná kulturní tradice. Nejen Jordánska, ale i řady dalších islámských zemí, včetně států severní Afriky. „Lidé často svalují neschopnost přijmout homosexualitu jako fakt na muslimskou víru. Ale je to jinak. Prostě je nejdůležitější věcí rodina, manželství. Lidé nechápou, jak by mohlo existovat manželství mezi lidmi stejného pohlaví. A navíc, jak by pak mohli mít děti?“ vysvětloval Khalid Abdel-Hadi, druhý host z Ammánu.

Ten se ve své zemi jako aktivista snaží rozšířit povědomí o tom, co skutečně odlišná orientace lidí z LGBT komunity znamená a proč by se měla tolerovat. Při 92% podílu věřících muslimů v této zemi skutečně vypadá jako hlavní, ne-li jediný důvod odtažitého vztahu k sexuálním menšinám právě islám. Při diskusi však oba hosté důrazně opakovali, že vinu nese hluboce zakořeněná tradice manželství. 

To, že by odmítání jeho odlišené orientace zapříčinil u jeho rodičů islám, popírá i Muhammad. On ani jeho bratři praktikujícími muslimy nejsou a jejich rodiče otázku víry příliš neřeší. „Rodina mého známého byla například křesťanského vyznání, a po jeho coming outu (tedy přiznání se k odlišné orientaci, pozn. red.) ho zavřeli na čtyři měsíce do sklepa, neviděl vůbec denní světlo. Pálili ho nažhavenou lžičkou, stále má jizvy,“ vzpomínal Muhammad.

Názory se stále mění

Na Blízkém východě hlavně často vůbec nevědí, co být gay vlastně znamená. „Všichni si myslí, včetně mého otce, že je to jen o fyzickém kontaktu. Nechápou, že tam funguje i nějaká chemie,“ vysvětluje Muhammad a podotýká, že sám jeho otec není ve svých názorech zcela pevný.  

„Občas ho testuji, abych viděl, jaký jeho přístup k mé orientaci vlastně je. Přišel jsem tedy za ním a řekl: ‚chci se oženit‘. Odpověděl, že to není možné. ‚Není to hra, když se oženíš jen tak, proměníš život té ženy v peklo, a my nemůžeme takto zničit něčí život’,“ popisuje Muhammad diskusi s otcem. Svou ženu by totiž nemiloval a sexuální život by s ní vedl pouze z povinnosti. Jeho otec tak nakonec uznal, že ani jeho syn, ani daná žena nemohla být v takovém manželství šťastná.

Podpořili mě spíše muži

Khalid Abdel-Hadi zažil zcela jiný příběh. Svůj coming out uskutečnil před devíti lety na vysoké škole. Jeho rodina původně vůbec nechápala, co znamená být gay. Moje matka si nejdřív myslela, že se chci stát ženou,“ řekl. Ale neznalost mezi jeho spolužáky byla podobná.

Po coming outu ho část přátel podpořila, a jak sám dodává, kupodivu spíše šlo o muže. „Jeden z přátel, kteří mě po přiznání podpořili, za mnou přišel a omluvil se, že jsem před ním do té doby nemohl nosit podpatky. Proč bych je vůbec chtěl nosit? Lidé v oblasti Blízkého východu prostě nevědí, co znamená být gayem,“ usmívá se Abdel-Hadi, který je mezi LGBT komunitou na Blízkém východě známou osobností. Mimo jiné proto, že vydává jediný časopis, který je pro tuto komunitu v celém regionu určen.

Magazín My Kali vycházel devět let v angličtině. „Fungovalo to pro časopis jako ochrana, nechtěli jsme být spojováni s Jordánskem, kde magazín vzniká,“ objasnil Abdel-Hadi. V květnu 2016 ovšem přešel do arabštiny. Stát poté webovou stránku pro obyvatele Jordánska uzavřel. Mimo tuto zemi je však na internetu nadále dostupný v obou jazycích. V Jordánsku se web transformoval do podoby aplikace podobné sociálním sítím. 

V mezích zákona

„Spousta lidí spojuje naši komunitu se satanismem, což může být nebezpečné. Myslí si, že je to nějaký kult,“ vysvětlil Abdel-Hadi. Na rozdíl od jiných blízkovýchodních států ale není v Jordánsku homosexualita nezákonná. Trestá se naopak v Íránu, Jemenu, Saudské Arábii a Súdánu. Také všude tam, kde je zaveden právní systém šaría, který homosexualitu trestá ve škále od bičování až po trest smrti.

Důležitým rysem arabských zemí je ale také vztah k rodině. Mladý Arab může opustit svůj rodný dům až tehdy, když má důvod – kvůli práci v jiném městě nebo svatbě. Rodinné vztahy fungují jinak než je zvyklý Evropan. Pro Muhammada nepřipadá v úvahu, aby rodinu jen tak opustil. Je to pro ně věc tradice a cti. Další věcí je, že se rodiče často rozhodují, jak svého syna-gaye přijmout, podle názoru širší rodiny, tedy co si o tom myslí i další příbuzní. Těch by se to v očích okolí také mohlo dotknout, nemohu se tedy k homosexualitě hlásit veřejně. Další věcí je, že by to ovlivnilo mé sestry, nikdo by si je nechtěl vzít,“ upozorňoval na důležité aspekty běžného života Muhammad.

K pochopení krok za krokem

„Na západě, jako ve Spojených státech, nebo i v Česku, bojujete za manželství párů stejného pohlaví. My za to, aby nás za odlišnou orientaci nezabili,“ říká Abdel-Hadi. Jako aktivista za práva LGBT komunity by v budoucnosti rád téma odlišné sexuální orientace dostal do jordánského vzdělávacího systému. Prvními kroky je pro něj alespoň osvěta o situaci na Blízkém východě v podobě, jakým bylo jeho nedávné vystoupení v Česku.

Jeho kolega Muhammad takto vysoké cíle nemá. Rád by, kdyby jeho rodiče homosexualitu pochopili. Aby rozuměli tomu, že svou orientaci nezmění. Nechce však svým veřejným coming outem ovlivňovat zejména své sestry. Ale jak říká, zatím si bude podporu rodiny získávat „krok za krokem“.

Šipky jsou populární hlavně díky show. Podíl na tom má i jednoduchost sportu

Šipky jsou populární hlavně díky show. Podíl na tom má i jednoduchost sportu

Šipky jsou populární hlavně díky show. Podíl na tom má i jednoduchost sportu

Generace20
+
Šipky jsou populární hlavně díky show. Podíl na tom má i jednoduchost sportu

Šipky jsou populární hlavně díky show. Podíl na tom má i jednoduchost sportu

Generace20

Autor: Ondřej Jícha

10. 01. 2017

Ze zakouřených hospod se dostaly do arén pro patnáct tisíc lidí. Šipky už nejsou pouze okrajovým sportem. V současnosti ho sledují milióny lidí u televizních obrazovek po celém světě. Stala se z nich show, která se lidem líbí a navíc jsou jednoduché na pochopení.

Mistrovství světa v šipkách v londýnském Alexandra Palace se koná vždy na přelomu roku přibližně od poloviny prosince do začátku ledna. Nejen světový šampionát, ale celý sport přitahuje v poslední době zejména k televizním obrazovkám čím dál tím více lidí. Jenom v Anglii sledovalo přímý přenos z posledního finále mistrovství světa 1,7 milionů fanoušků.

„Za vším stojí skvělý marketing. Šipky jsou navíc velmi atraktivní nejen přímo na místě, ale i v televizi, což se u spousty jiných sportů říci nedá,“ říká komentátor stanice Nova Sport Pavel Korda. Jednotlivé sety zápasů totiž probíhají rychle. Celé utkání je odehráno většinou do dvaceti minut. Kamera navíc nepotřebuje zabírat takový prostor, jako je tomu například u fotbalu či hokeje.

V průběhu zápasů je přenos v režii nastaven tak, že na jedné polovině obrazovky vidí divák neustále terč a na druhé poté hráče a kulisu, kterou vytváří fanoušci přítomni v Alexandra Palace. Lidé u televize tak při sledování nepřijdou o nic. To si pochvaluje i fanoušek Martin Vichnar (25). „Šipky sleduji čtyři roky a atmosféra během zápasů mě dostala. Je neskutečná a jednou bych ji chtěl zažít naživo. Diváci v hale fandí všem a ne pouze oblíbeným jednotlivcům,“ vysvětluje Vichnar. Přímo v aréně je na každém zápase přibližně patnáct tisíc fanoušků.

Kostým není výjimkou

Šipky získávají na popularitě zejména díky show. Ta podle Kordy začíná ve chvíli, kdy má každý hráč vlastní nástup, k němu zvolenou uvítací písničku a po jeho boku ho doprovázející hostesky. K dobré náladě a atmosféře v hale pomáhají i fanoušci, kteří nejsou vyhranění vůči ostatním hráčům. V hale to navíc mnohdy vypadá jako na karnevalu, protože řada diváků přijde v maskách. „Ze zadních řad není na terč ani moc vidět a to i na velkoplošné obrazovce. Někteří diváci tak chtějí na sebe pomocí převleku upozornit,“ tvrdí Vichnar. A dodává, že v podstatě čekají jen na to, až je zabere kamera.

Šipky může zkusit hrát úplně každý. Nezáleží na kondici ani věku,“ konstatuje Korda. „I člověk, který se moc v šipkách neorientuje, pochopí velmi rychle pravidla a systém hry. Oproti dalším sportům nejsou navíc tak fyzicky ani psychicky náročné,“ dodává. Nejvíce populární je tento sport zejména na Britských ostrovech a v Nizozemsku. Z obou zemí pochází také nejvíce mistrů světa jako Angličan Phil Taylor, který vyhrál MS šestnáctkrát nebo Holanďan Raymond Van Barneveld s pěti tituly. Aktuálně jsou však největšími hvězdami šipek mistr světa z posledních dvou let Skot Gary Anderson, jeho reprezentační kolega Peter Wright či světová jednička Nizozemec Michael van Gerwen.

Popularita šipek sice nevzrůstá rok od roku nijak závratnou rychlostí. Určitý nárůst ale přeci jen má. Podle Kordy by jim pomohla k větší sledovanosti účast na olympijských hrách. „Přišlo by spoustu nových hráčů po celém světě. Jsem si úplně jistý, že by se v průběhu OH šipky staly jednou z nejsledovanějších disciplín,“ říká komentátor. V současnosti se však jedná o utopii. Mezinárodní olympijský výbor totiž ani neuvažoval, že by je zařadil mezi pětici sportů pro nadcházející Hry v japonském Tokiu. Největší naději měly šipky před čtyřmi lety, když se největší sportovní událost konala v roce 2012 v Londýně, kde se o nich uvažovalo jako o ukázkovém sportu, nakonec z toho ale sešlo.

Šipky se hrají na legy nebo sety. Na zisk setu potřebuje hráč získat tři legy. Účastníci zápasu mají na začátku utkání 501 bodů a musí se dostat co nejrychleji na nulu. Poslední šipku jsou ale povinni zamířit do dvojnásobku čísla umístěného na okraji terče. Při zbytku šestnácti bodů získá šipkař leg pro sebe trefením dvojnásobku osmičky takzvaně double out.

Soutěž na nový pražský mobiliář je vítaná. Musí se však vyřešit jeho roztříštěná správa, shodují se odborníci

Soutěž na nový pražský mobiliář je vítaná. Musí se však vyřešit jeho roztříštěná správa, shodují se odborníci

Soutěž na nový pražský mobiliář je vítaná. Musí se však vyřešit jeho roztříštěná správa, shodují se odborníci

Generace20
+
Soutěž na nový pražský mobiliář je vítaná. Musí se však vyřešit jeho roztříštěná správa, shodují se odborníci

Soutěž na nový pražský mobiliář je vítaná. Musí se však vyřešit jeho roztříštěná správa, shodují se odborníci

Generace20

Autor: Jakub Říha

06. 01. 2017

Pražané by měli znát podobu nového mobiliáře příští rok na podzim. První kolo soutěže skončilo 20. prosince a nyní se čeká až porota vybere tři nejlepší návrhy na nové lavičky, koše a stojany na kola, ze kterých se po testování vybere vítěz. Odborníci ale považují za neméně důležité i to, aby se zpřehlednila správa samotného mobiliáře.

V hlavní české metropoli je na 44 druhů odpadkových košů, které jsou často umísťovány bez jakékoli koncepce. Vyplynulo to z analýzy Institutu proplánování a rozvoj hlavního města Prahy (IPR). „Na tramvajové zastávce I.P. Pavlova je na třech metrech čtverečních několik náhodně umístěných košů a každý je jiný,“ komentuje situaci architekt Václav Boček. 

Jednotný design laviček, košů a stojanů na kola by měl vzniknout v rámci soutěže na nový pražský mobiliář, kterou vyhlásil Magistrát hlavního města Prahy. Nyní se čeká až porota v druhém kole, které proběhne začátkem příštího roku, vybere tři nejlepší prototypy. Ty se budou testovat a na podzim z nich vzejde vítěz, který bude předsatven veřejnosti.

Ve správě musí být pořádek

Významná pražská místa jako některá náměstí nebo třeba vltavská náplavka v centru města budou disponovat vlastním mobiliářem. Ten by měl respektovat specifický charakter těchto lokalit. V širším centru pak budou umísťovány nové kusy „městského nábytku“. „Důležitější než samotná soutěž je vznik koncepce, jak s mobiliářem pracovat,“ dodává architekt Boček.

S tím souhlasí i Marek Kopeć zIPR, který má soutěž na starosti: „Problém není jen to, jak mobiliář vypadá, ale i fakt, že v současnosti je spravován například magistrátem, městskými částmi nebo třeba Technickou správou komunikací a často tak není jasné, kdo má za co zodpovědnost.“ Podle Kopeće v rámci soutěže IPR doporučí změnu správy mobiliáře, ale rozhodnutí bude záviset na tom, jak se mezi sebou subjekty, starající se o jednotlivé kusy, domluví. O vítězi ve dvoukolové soutěži rozhodne porota, ve které zasedne například Claude Brulhart, designér ženevského mobiliáře a řada jiných odborníků jako architekt Petr Hájek nebo designérka Eva Eisler. 

Podlední slovo má magistrát

Podle Bočka je dobré, že město IPR zřídilo. Za problematické ale považuje to, že magistrát, který IPR zřizuje a zároveň financuje, mu může veškeré nevyhovující návrhy vrátit zpět k přepracování. „Když musí město dělat kompromisy, protože někde ustoupí například developerům, tak je práce IPR omezená nebo znehodnocená a vzniká z toho takový kočkopes,“říká architekt. IPR totiž slouží jako poradní orgán Prahy, ale sám nerozhoduje.

„Dobré veřejné prostranství poznáte, tak, že v něm lidé budou chtít trávit čas,“ tvrdí Boček a dodává, že mobiliář je jen doplňkem, který by na sebe neměl poutat příliš velkou pozornost.Špatně řešený prostor nové lavičky a koše stejně nezachrání. Podle architekta je pro kvalitní veřejné prostranství důležitých několik faktorů jako je vzájemná vzdálenost budov, rozmístění stromů nebo volba vhodných materiálů a jejich barev pro různá prostředí. Například restaurace na Staroměstském náměstí mají rolovací slunečníky s reklamou. Ta je regulována a může být vyobrazena pouze v předepsané barvě. Firmy jako Coca-cola nebo Pilsner Urquell zde nemohou použít své firemní barvy, aby nenarušovaly okolí a musí se podřídit rázu historického centra Prahy.

Češi se pomalu zlepšují

Po vyhlášení vítěze soutěže omobiliář by se měly jednotlivé kusy měnit postupně. Kopeć předpokládá, že první vlna bude nejintenzivnější, jelikož na některých místech jsou koše a lavičky v dezolátním stavu. Na což Boček reaguje: „Strašně moc lidí neřeší, co je za dveřmi jejich bytu a o veřejnýprostor se nezajímají.“ Podle jeho názoru, může za lhostejný přístup mnoha Čechů „deformace minulým režimem“. Lidé totiž tehdy nebyli vedeni k tomu, aby se o prostředí ve kterém žili nějak starali. Má ale pocit, že se situace postupně zlepšuje a zejména mladí lidé se o prostor v jejichokolí sami více zajímají.

Účtenková loterie skončí fiaskem jako na Slovensku, odhaduje behaviorální ekonom

Účtenková loterie skončí fiaskem jako na Slovensku, odhaduje behaviorální ekonom

Účtenková loterie skončí fiaskem jako na Slovensku, odhaduje behaviorální ekonom

Generace20
+
Účtenková loterie skončí fiaskem jako na Slovensku, odhaduje behaviorální ekonom

Účtenková loterie skončí fiaskem jako na Slovensku, odhaduje behaviorální ekonom

Generace20

Autor: Tereza Pořízková

03. 01. 2017

Už za půl roku začne největší loterijní hra v dějinách Česka - účtenková loterie. Cílem je lidi motivovat k tomu, aby v podnicích sami aktivně vyžadovali účtenky a pomáhali tak bojovat proti daňovým únikům. Na konci měsíce se pak budou moct zapojit do slosování o peněžní výhry nebo dokonce o auto. Šance na výhru je však nízká a podle behaviorálního ekonoma z Vysoké školy ekonomické Lubomíra Cingla časem o loterii přestanou mít lidé zcela zájem, stejně jako se tomu stalo na Slovensku.

Myslíte si, že se do účtenkové loterie zapojí v Česku hodně lidí?
Věřím, že na začátku bude zúčastněných spousta. Poté, co ale lidé zjistí, jaká je reálná šance na výhru, zájem opadne. Účtenková loterie je zaměřená na jednu lidskou vlastnost a tou je přeceňování. Lidé přeceňují příliš malé pravděpodobnosti a naopak podceňují ty příliš velké, což je v podstatě jeden z prvních poznatků behaviorální ekonomie v 70. letech.

Bylo tomu tak i na Slovensku?
Ano, a také tam tato loterie skončila fiaskem. Pokud v České republice nebude v účtenkové loterii oproti Slovensku nějaká výrazná změna, asi to dopadne stejně.

Jakou roli v tom hraje lidská psychologie?
Docela velkou, zejména ve zmíněném přeceňování. I když je pravděpodobnost strašně moc malá, lidé se chovají, jako by byla třeba padesátiprocentní.

Co o tom ví behaviorální ekonomie. O tom, jak lidi přimět k tomu, co ani třeba dělat nechtějí?
Behaviorální ekonomie se v podstatě zabývá právě tím, co lidé dělat nechtějí. Anglicky se tomu říká nudge, což ve volném překladu znamená citlivě někoho popostrčit správným směrem. Tato ekonomie je oproti klasické také více lidská. Přistupuje k lidským potřebám.

Nemůže si pak člověk připadat manipulovaný?
To je těžká otázka. Manipulování člověkem je jeden z hlavních protiargumentů proti těmto zásahům. Lidem je ale pořád ponechána svobodná vůle a mohou se z toho vyvázat. Pokud se člověku něco nelíbí, může si v podstatě stejně dělat, co chce. Stát nastaví směr, ale člověk se může svobodně rozhodnout, zda ho bude respektovat a plnit.

Jak byste lidi motivoval vy, aby si brali v podnicích účtenky?
Účtenková loterie není ve své podstatě vůbec špatná možnost. Je otázka, zda jsou vlastně jiné způsoby, jak si vynutit, aby si lidé účty opravdu brali a aktivně je vyžadovali.

Co si myslíte o tom, jak se Češi rychle zapojili do udávání podniků, které porušují pravidla elektronické evidence tržeb? Překvapilo vás to?
Nepřekvapilo. Češi to mají asi v sobě. Obávám se ale, že ta udání mohou mít špatný efekt na vzájemnou důvěru mezi lidmi. Pokud udání budou častá a stát na ně bude aktivně reagovat, může to mít za následek, že se obecně mezi zákazníky a prodejci sníží důvěra. A důvěra v ekonomice je dost zásadní pojem a je složité ji vybudovat. Zjednodušuje fungování ekonomiky. Stát to ale nastavil tak, aby se lidé báli a udávali.

A co může být důsledkem?
Například se zvýší transakční náklady. A v současné době už vidíme i to, že podnikatelé v souvislosti s EET už zavírají své podniky.

Někteří lidé bez domova pomoc společnosti odmítají. Na ulici se cítí svobodní, říká bezdomovec

Někteří lidé bez domova pomoc společnosti odmítají. Na ulici se cítí svobodní, říká bezdomovec

Někteří lidé bez domova pomoc společnosti odmítají. Na ulici se cítí svobodní, říká bezdomovec

Generace20
+
Někteří lidé bez domova pomoc společnosti odmítají. Na ulici se cítí svobodní, říká bezdomovec

Někteří lidé bez domova pomoc společnosti odmítají. Na ulici se cítí svobodní, říká bezdomovec

Generace20

Autor: Tereza Tancerová

03. 01. 2017

Mrznoucí teploty znamenají smrtelné nebezpečí pro lidi bez domova. Těch je v Praze momentálně dvakrát víc než míst k přenocování. Někteří bezdomovci, jako je Václav Šíma (66), ale pomoc odmítají dobrovolně. Život na ulici jim vyhovuje. Společnosti navíc nevěří a nechtějí na ni být závislí. I to se snaží změnit kampaň s názvem Ulice není moje volba, která bude pokračovat až do konce roku.

Každý rok umrzne v zimě několik desítek bezdomovců. V současné době je v Praze 700 – 800 míst, kde mohou přenocovat. Lidí bez domova je tu zhruba o polovinu víc, někteří o pomoc ale nestojí. Bezdomovec Václav Šíma (66) žije na ulici už dvanáct let, od roku 2006 pod Hlávkovým mostem u pražských Holešovic, kde si zřídil vlastní „bydlení“ se zahrádkou. Společnost mu dělá jeho pes Astor. „Můj způsob života mi vyhovuje, nejsem totiž nanikom závislý,“ vysvětloval na tiskové konferenci v rámci kampaně Ulice není moje volba, která probíhá od října do konce tohoto roku a má rozšířit povědomí o bezdomovcích.

O domov Šíma přišel po krachu firmy a sporech se svou přítelkyní. „Po čtyřech letech podnikání jsme zjistili, že nás účetní okrádá. Můj společník se v kanceláři zastřelil. Část peněz jsem přepsal na přítelkyni, abych o ně nepřišel, ta mě ale nakonec obvinila ze znásilnění,“ svěřil se pro kampaň. Za obvinění od přítelkyně dostal Šíma čtyři roky nepodmíněně. Jeho partnerka se s vymyšleným nařknutím ze sexuálního útoku později svěřila jejich společné známé, která se rozhodla svědčit v Šímův prospěch. Soud ho poté zprostil obvinění.

Kromě samotné kampaně Ulice není moje volba, tedy zviditelnění problematiky lidí bez domova, je podle ředitele Centra sociálních služeb Tomáše Jána důležité, přesvědčit lidi jako je Šíma k důvěře v jednotlivé organizace. „Nabídnout služby můžeme jen těm klientům, kteří sami chtějí. Nemůžeme někoho na ulici popadnout a násilím odvést do noclehárny, aby neumrzl,“ vysvětloval na tiskové konferenci. Šíma ale tvrdí, že nepřítelem bezdomovců je právě společnost, podle něj je k nim totiž příliš negativní: „Lidi na ulici musí mít jistotu, že se ze strany společnosti skutečně jedná o pomoc a není v tom nic vypočítavého,“ uvedl.

Peníze si vydělá sám

Na ulici zůstává, jelikož jedině tam se cítí svobodný. Jak sám říká, nemusí se totiž bát, že by ho třeba vlastník bytu vyhodil, protože neplatí nájem. Venkovní bydlení v „bezdomovecké kolonii“ pod Hlávkovým mostem navíc připodobňuje k rodinnému domu, ve kterém vyrůstal, a to hlavně kvůli práci na zahradě, která je také jeho koníčkem: „Pořád je co dělat, nikdy nemám hotovo.“ Upravit své obydlí do současné podoby mu trvalo celé tři roky. Za dobu, co v něm žije si k němu vybudoval silný vztah. Představa, že by ho musel opustit a jít bydlet do bytu, se mu proto příčí. To koneckonců neudělal ani během povodní v roce 2013, kdy byl prostor kolonie evakuován. Šíma se přesto rozhodl zůstat.

Vše, co si vydělá investuje do jídla pro sebe a Astora a něco i do kávy. Důchod od státu nepobírá, sociální ani zdravotní pojištění si neplatí. Peníze získává sběrem železa a papíru, také seká trávu nebo natírá ploty. Pomáhá i s vystěhováváním nemovitostí, tento rok si začal přivydělávat i jako průvodce Prahy: „Nejsem líný a nemám problémy s alkoholem. To, že někdo ztratí domov, neznamená, že ztratí i zábrany. Člověk musí zůstat člověkem.“

Itálie pokračuje ve vládnoucí koalici, populistická opozice ale sílí

Itálie pokračuje ve vládnoucí koalici, populistická opozice ale sílí

Itálie pokračuje ve vládnoucí koalici, populistická opozice ale sílí

Generace20
+
Itálie pokračuje ve vládnoucí koalici, populistická opozice ale sílí

Itálie pokračuje ve vládnoucí koalici, populistická opozice ale sílí

Generace20

Autor: Jakub Šedivý

02. 01. 2017

Itálie má opět novou vládu. Po neúspěšném referendu, které mělo změnit ústavu a oslabit senát, odstoupil bývalý premiér Matteo Renzi. Euroskeptická opozice tlačí na předčasné volby, ale postu premiéra se prozatím ujal spolupracovník Renziho Paolo Gentiloni.

Situace v Itálii je momentálně složitá. Země je zadlužená a nezaměstnanost u mladých přesahuje 30 %. Za viníka problémů byl označován, teď již bývalý premiér, Matteo Renzi, který s výsledkem prosincového referenda o změně ústavy spojil svou politickou budoucnost. Renzi chtěl zjednodušit systém vládnutí v zemi a oslabit Senát, který je stejně silný, jako Poslanecká sněmovna. „Lidé pomocí referenda vyjádřili svůj nesouhlas se současnou situací a s vládou, proto referendem Renziho odmítli,“ vysvětluje politolog Vladimír Hanáček.

Proti Renzimu se postavilo populistické Hnutí pěti hvězd v čele s bývalým komikem Beppem Grillem. Hnutí chce co nejdříve předčasné volby, vlády se ale ujal ministr zahraničí Paolo Gentiloni. „Vzhledem k pokračování koalice zatím neočekávám výraznou změnu politiky ani vůči Evropské unii,“ říká Hanáček. Odhaduje, že se nová vláda pokusí alespoň částečně závazky vůči EU plnit. Jedná se hlavně o úspory kvůli snížení dluhu nebo otázky při řešení migrační krize.

Hnutí nechce euro

„Hnutí pěti hvězd bude posilovat a do dalších voleb půjdou jako jeden z kandidátů na vítězství,“ popisuje Hanáček rostoucí vliv populistů a dodává, že se s setrana postavila za nespokojené občany v zemi. I když se podle politologa jedná spíše o krizi eurozóny, opozice ukázala na Renziho jako hlavního viniká, který se snažil s EU spolupracovat. Hnutí díky referendu získalo ještě více na popularitě.

Ačkoliv se k výsledku referenda pozitivně vyjádřila například francouzská kandidátka na prezidenta a známá euroskeptička Marine Le Penová, Itálii odchod z Evropské unie nečeká. Nechce jej ani samotné Hnutí pěti hvězd, které chce hlavně tlačit na odchod z eurozóny a zrušení eura v zemi. „Budou mezi lidmi dále vytvářet pocit, že jednotná měna může za ekonomické problémy Itálie a samotných domácností,“ řekl analytik Federico Santi pro anglický deník The Guardian.

Film z pera J. K. Rowlingové Fantastická zvířata a kde je najít je podobně nesmělý, jako jeho hlavní hrdina

Film z pera J. K. Rowlingové Fantastická zvířata a kde je najít je podobně nesmělý, jako jeho hlavní hrdina

Film z pera J. K. Rowlingové Fantastická zvířata a kde je najít je podobně nesmělý, jako jeho hlavní hrdina

Generace20
+
Film z pera J. K. Rowlingové Fantastická zvířata a kde je najít je podobně nesmělý, jako jeho hlavní hrdina

Film z pera J. K. Rowlingové Fantastická zvířata a kde je najít je podobně nesmělý, jako jeho hlavní hrdina

Generace20

Autor: Jakub Říha

30. 12. 2016

V kinech se již od poloviny listopadu promítají Fantastická zvířata a kde je najít. Za scénářem stojí autorka knih o Harry Potterovi J. K. Rowlingová. Nesmělého hlavního hrdinu, Mloka Scamandera, ale občas zastiňují samotná magická stvoření. Těm je ve snímku věnováno až příliš prostoru na úkor děje.

Film Fantastická zvířata a kde je najít se s diváky vrací do světa Harryho Pottera. Děj se odehrává v Americe roku 1926, tedy dlouho před narozením britského čaroděje s jizvou na čele. Díky tomu si mohou film režiséra Davida Yatese a J. K. Rowlingové, která napsala scénář, užít i ti, jenž se v minulosti s kouzelnickým světem od anglické autorky nesetkali. Na několika místech snímek přesto zmiňuje fanouškům důvěrně známé reálie z předchozích filmů o brýlatém kouzelníkovi jako třeba kouzelnický sport famfrpál nebo známého ředitele školy čar a kouzel v Bradavicích Brumbála. Byť se nejedná o nic zásadního, je jasné, že milovníci příběhů o „chlapci, který přežil“ budou hlavní kořistí, na kterou si Fantastická zvířata brousí zuby. 

Divákům je představen příběh autora učebnice o magických zvířatechMloka Scamandera (Eddie Redmayne známý například z filmu Dánská dívka), který přicestoval z Británie. Jeho cíl v USA je zpočátku nejasný. Za to si s sebou přivezl začarovaný kufřík, ze kterého mu unikne několik exemplářů kouzelných stvoření, která si z New Yorku udělají vlastní volný výběh. Hlavní hrdina se je s pomocí nových přátel snaží pochytat, ale během svého snažení zjistí, že problémy ve městě způsobuje ještě něco jiného než jen jeho zvířata. Režiséru Yatesovi, který před Fantastickými zvířaty již natočil čtyři filmy o Harrym Potterovi, se občas stane, že se nechá unést technickými možnostmi speciálních efektů – ty se u zobrazení zvířat opravdu povedly. Problém ale je, že magických tvorů je ve filmu až příliš mnoho a samotný příběh je tak často odsunut na druhou kolej. Omezením čistě popisných scén při kterých jsou zvířata představována by film mohl mít rychlejší spád.

Síla spočívá v obsazení

Ve své podstatě je hlavní hrdina Mlok Scamander velmi stydlivý a jsou mu bližší spíš jeho zvířata než lidé. Eddie Redmayne zvládl svou roli na výbornou. To, že se ostatním postavám téměř nepodívá přímo do očí a chodí bokem jsou detaily, které opravdu fungují a postavu prodají. Vedlejší role dostaly poměrně dost prostoru a jsou samy o sobě zahrané dobře. Největším zádrhelem však je, že dohromady jim to úplně neklape.

Scamander se s ostatními kladnými hrdiny zpočátku vůbec nezná, a proto si k sobě hledají cestu tak dlouho, že divák vlastně neví, jaký mezi sebou mají vztah a může z toho být poněkud zmatený. Dalo by se říct, že snímek působí v tomto ohledu stejně nesměle, jako jeho hlavní hrdina.

Režisér příliš neriskuje

Oproti režisérovi Alfonsovi Cuarónovi, který má na svědomíprvní z dospělejších kousků(třetí díl Vězeň z Azkabanu ze ságy o kouzelníkovi Potterovi), Yatesovi něco chybí. Bojí se používat trochu živější kameru a jeho film není tak temný, jak by mohl. Odlehčený styl Fantastických zvířat lze přičíst faktu, že Yates chce, aby byl v následujících filmech zřetelnější vývoj, kterým hrdinové, i kouzelnický svět projdou.

Režisér se nezdráhá již v prvním díle plánované trilogie nechat surově zabít pár postav. Drsné smrti jsou ještě navíc posíleny tím, že jim předchází vtipné scény, které šok ještě umocní. Je ale škoda, že jich není víc. Kromě těchto pár výjimek Yates neriskoval a natočil přístupnou rodinou zábavu, která neurazí, ale ani neohromí.

Kratší lyže na travní lyžování odhalují zlozvyky naučené na sněhu

Kratší lyže na travní lyžování odhalují zlozvyky naučené na sněhu

Kratší lyže na travní lyžování odhalují zlozvyky naučené na sněhu

Generace20
+
Kratší lyže na travní lyžování odhalují zlozvyky naučené na sněhu

Kratší lyže na travní lyžování odhalují zlozvyky naučené na sněhu

Generace20

Autor: Aneta Řezníčková

29. 12. 2016

Lyžovat v létě i na podzim mohou sportovci díky travnímu lyžování. Speciálně upravené lyže pro jízdu na trávě tak využívá i mnoho profesionálních zimních sjezdařů, kterým nyní začíná sezóna. Pro alpské závodníky není problém zvyknout si na kratší lyže. Amatérům ale může délka působit problémy.

Zimní lyžařská sezóna začala před pár týdny. Finální přípravy na soutěže jsou v plném proudu, ale lyžaři mohli trénovat i v létě – díky travnímu lyžování. Mnoho alpských závodních lyžařů tráví přípravy na zimní sezónu na travnatém povrchu. Styl jízdy je v mnoha ohledech podobný, avšak na některé odlišnosti je potřeba si zvyknout.

Lyžaři se musí naučit pohybovat na kratších lyžích a uvědomit si, že zabrzdit můžou až pod sjezdovkou. „Na trávě nelze smýknout, takže zkrátka nezabrzdíte,“ říká Petra Ivánková (23), držitelka pěti medailí z juniorského mistrovství světa a dvou ze světového poháru v travním lyžování. Při výběru kopce je proto podmínkou, aby bylo možné pod svahem zastavit a to pomocí rovinky nebo protisvahu. „Jinak to zkrátka nejde. Leda, že by si lyžař lehl, ale to může dost bolet,“ směje se Adam Hromádko (21), který v roce 2014 obsadil dvě osmá místa na mistrovství světa juniorů v Itálii.

Při přechodu z alpských lyží na travní mohou vyjít na povrch zlozvyky, které na sněhu nehrály tak důležitou roli. A to především u neprofesionálních lyžařů, kteří jsou většinou samouci a nikdo jejich chyby neopravuje. „Travní lyže vám neodpustí tolik, jako zimní. Když někdo na sněhu přetáčí ramena v oblouku, na trávě mu nepůjde moc zatáčet. Problém také je, pokud někdo jezdí v záklonu,“ vysvětluje Ivánková. „Protože jsou travní lyže kratší, mění se i poloha těžiště, takže se může stát, že to lyžaři podjede a on se překlopí dozadu. To by se na sněhu nestalo,“ dodává Hromádko.

Místo vosku olej

Lyže jsou dalším velkým rozdílem mezi travním a alpským lyžováním. Krátkou délkou a pásy kolem své dřevěné konstrukce, na které jezdí po ocelové tyči kolečka, připomíná lyže malý tank. Závodníci jezdí po hranách a dělají tak carvingové oblouky, což je jediná možná technika travního lyžování. Kolečka se musí pravidelně promazávat olejem. Při jízdě totiž dochází k tření a vozíčky se zahřívají.

Tento ne moc známý sport je v Česku poměrně krátce. „Moji rodiče byli vůbec mezi prvními travními lyžaři u nás v Česku. Za naším domem máme sjezdovku Podklášteří, první svah na travní lyžování u nás v republice,“ vysvětluje Ivánková. Dodává také, že tomuto sportu se nelze věnovat na stejné profesionální úrovni jako zimnímu lyžování. Zejména kvůli malým finančním odměnám, které závodníkům na uživení nestačí. Ivánková i Hromádko jsou poloprofesionálové, přestože jezdí nejvyšší soutěže.

Začarovaný kruh

V Česku se travnímu lyžování věnuje zhruba kolem 120 závodníků. „Je to takový začarovaný kruh. Tento sport není úplně mediálně známý, to má za následek, že není vidět. Sponzoři se do toho tudíž tak nehrnou, takže ve sportu není dostatek peněz a nelze jej více propagovat,“ dodává Ivánková. Z finanční stránky se tak lyžování na sněhu a trávě nedá příliš srovnávat.

GLOSA: Měnící se Evropa

GLOSA: Měnící se Evropa

GLOSA: Měnící se Evropa

Generace20
+
GLOSA: Měnící se Evropa

GLOSA: Měnící se Evropa

Generace20

Autor: Jakub Šedivý

29. 12. 2016

Populismus v západní společnosti sílí. Takto orientovaná uskupení získávají významný politický vliv. Uplynulý rok naznačil aktuální trendy v Evropě. Lidé chtějí změnu, nové tváře v politice a populisté jim dokáží říkat to, co chtějí slyšet.

V červnu celý svět upíral oči na Velkou Británii. Referendum o vystoupení z Evropské unie bylo jedním z největších politických hlasování posledních let. V předreferendové kampani zahráli odpůrci na vlasteneckou strunu. Za všechno mohou Poláci, kteří berou poctivým Britům práci. Unie je k ničemu, jenom se do ní posílají peníze. Lepší přece bude si je nechat pro potřebné doma. Brexit šel proti všem odhadům a překvapivě zvítězila kolonka „yes“. Populismus si mohl připsat významnou čárku.

Předvolební analýzy se výrazně spletly i v USA. Průzkumy už skoro jistě viděly Hillary Clintonovou v Bílém domě. Přesto zvítězil Donald Trump. Muž, který se ve své kampani několikrát opřel do muslimů nebo Mexičanů. Lidé hlasitému kandidátovi uvěřili. Více než dlouholeté političce s mnoha zkušenostmi. Trumpovi si vystačil se slíby, že Ameriku změní k lepšímu.

Ve Francii sílí podobným způsobem kandidátka na prezidenta a euroskeptička Marie Le Penová. V Itálii nabírá na popularitě populistické Hnutí pěti hvězd a v Německu Alternativa pro Německo. Naději pro ty, kteří populisty a anti-strany vnímají jako hrozbu představuje jižní soused České republiky, Rakousko. V prezidentských volbách tam zvítězil Alexander Van der Bellen, který porazil populistu a krajně pravicového kandidáta Norberta Hofera. Většina země se nakonec nenechala zlákat silnými sliby a nenávistí vůči „cizorodlm prvkům“. Rakousko naznačilo, že Evropa nemusí být nutně ztracená.

Následující rok ukáže, zda vábení populistů podlehne další část Evropy. Na programu jsou prezidentské volby ve Francii. Kancléřka Angela Merkelová bude po 11 letech u moci znovu obhajovat svou pozici a důležitý volební souboj se odehraje i v Nizozemsku. Kontroverzní politik Geert Wilders tam slibuje, že po zisku moci zařídí vystoupení země z Evropské unie. Podobný slib dala i Marie Le Penová. Pokud oba kandidáti zvítězí, čeká Evropskou unii veliká zkouška.

Odkaz Arnošta Lustiga zůstává stálou připomínkou hrůz holocaustu

Odkaz Arnošta Lustiga zůstává stálou připomínkou hrůz holocaustu

Odkaz Arnošta Lustiga zůstává stálou připomínkou hrůz holocaustu

Generace20
+
Odkaz Arnošta Lustiga zůstává stálou připomínkou hrůz holocaustu

Odkaz Arnošta Lustiga zůstává stálou připomínkou hrůz holocaustu

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

28. 12. 2016

Spisovatel Arnošt Lustig by se 21. prosince dožil devadesáti let. U příležitosti tohoto výročí se konají divadelní premiéry, vyšla i kniha jeho korespondence z exilu Krásně jsem si početl. To všechno má vzdát hold muži, který přežil tři koncentrační tábory a díky svým literárním dílům je známý po celém světě.

Kamarády i cizí muže oslovoval „bejku“, všem ženám říkával „miláčku“. Arnošt Lustig, od jehož úmrtí uplynulo už více než pět let, rád používal nejenom tato neobvyklá oslovení, ale také miloval vyprávění vtipů. A to zejména těch židovských. Sám kvůli svému židovskému původu za druhé světové války tři roky nuceně strávil v koncentračních táborech, do Terezína musel odejít už v patnácti letech. Posléze putoval do koncentračního tábora Osvětim a později Buchenwald. Tvrdil o sobě, že přežil, protože bral veškerou práci. Lhal o tom, jaká umí povolání, a kradl jídlo ve velkých dávkách, aby nakrmil nejen sebe, ale také umírajícího strýce či kamarády.

Ke konci války v roce 1945 se mu z transportu smrti do Dachau podařilo uprchnout a až do osvobození se ukrýval v Praze. Lustigův syn Josef o této části otcova života později natočil dokument Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky. Pro Český rozhlas vzpomněl: „Když jsme v rámci natáčení vstoupili za brány Buchenwaldu, tak můj stále veselý otec začal mluvit vážně a pak přestal úplně. Já tehdy pochopil, že na mě není naštvaný, protože se na něco ptám a on si myslí, že jeho pocity nechápu. Ale zlobí se na ty, kteří mohli něco tak děsivého způsobit.“ Arnošt Lustig se po válce znovu setkal s matkou a sestrou a začal pracovat jako novinář, například v Mladém světě či v Československém rozhlase.

Psal, protože mu nevěřili

V padesátých letech začaly vycházet Lustigovy první knihy. Říkal, že je nejdřív všechny psal pro mámu, ale ta je nakonec nikdy nečetla. Spisovatelem se stal proto, že mu prý lidé nevěřili, jaké hrůzy v koncentračních táborech prožíval. „Zjistil jsem, že pokud to chci někomu sdělit, nezbývá mi nic jiného než to napsat,“ uvedl v knižním rozhovoru Tachles, Lustig, který s ním vedl novinář a spisovatel Karel Hvížďala. Během šedesátých let vyšla jeho nejznámější díla Dita Saxová a Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Náměty knih se zabývaly především životy obyčejných Židů, většinou bezbranných mladých dívek, a jejich pocity z období druhé světové války.

Lustig říkával, že být Žid pro něj znamená, že často o všechen majetek přijde a musí si všechno zase opatřit znovu. Tak si prý připadal i v roce 1968, kdy byl během sovětské invaze Československa zrovna na dovolené v Itálii a neměl s sebou téměř žádné peníze, jen pár knih a trochu oblečení. I tak se rozhodl už do Československa nevrátit. Emigroval do Izraele a poté do USA, kde začal vyučovat na univerzitě ve Washingtonu. Jeho knihu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou tam měli studenti jako povinnou četbu.

Miloval ženy

Po revoluci v roce 1989 se do Československa rád vracel. V devadesátých letech se stal šéfredaktorem české modifikace časopisu Playboy. Svým kladným vztahem k ženám se nikdy netajil. A to i přesto, že byl celý život ženatý s jednou ženou až do její smrti. Karel Hvížďala o něm říká v knize Tachles, Lustig:  „Když jsem v roce 1966 nastoupil do redakce Mladého světa, v jeho bývalém stole zůstaly fotky jeho přítelkyň, které se neodvážil vzít domů k manželce.“ Erotická témata Lustig promítal i do svých knih, jeho hrdinové často o sexualitě přemýšlejí či diskutují. Jeho hlavním námětem však pořád zůstával holocaust.

Lustig své knihy často upravoval a něco do nich připisoval. Přiznával, že psaní pro něj mělo hlavně terapeutické účinky. „Mám pocit, že je to i malá splátka vůči nevinně zabitým,“ říkal. Psal až do své smrti 26. února 2011, která přišla po pěti letech boje s rakovinou. Letos v prosinci při příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin jeho dcera Eva Lustigová uspořádala celý kulturní program s názvem AL90. Akce probíhají v Česku i v zahraničí a jedná se například o scénická čtení, divadelní premiéry či vydání nové knihy korespondencí z exilu Krásně jsem si početl. To aby se na odkaz jejího otce nezapomnělo.

V Česku byl schválen protikuřácký zákon. Podle Zemana jde o nesmysl

V Česku byl schválen protikuřácký zákon. Podle Zemana jde o nesmysl

V Česku byl schválen protikuřácký zákon. Podle Zemana jde o nesmysl

Generace20
+
V Česku byl schválen protikuřácký zákon. Podle Zemana jde o nesmysl

V Česku byl schválen protikuřácký zákon. Podle Zemana jde o nesmysl

Generace20

Autor: Tereza Pořízková

28. 12. 2016

Zakouřené bary či restaurace budou minulostí. Poslanci totiž začátkem prosince napodruhé schválili protikuřácký zákon. Česká republika se tak přidala k několika desítkám evropských zemí jako je Skotsko či Chorvatsko,ve kterých tento zákon už několik let funguje. Podle prezidenta Miloše Zemana je však zákon naprostým nesmyslem.

Letos v květnu protikuřácký zákon neprošel, začátkem prosince však byl schválen již většinou poslanců. Trvalo ale zhruba tři roky, než se poslanci v České republice usnesli. Nejdříve totiž chtěli zavést takzvané kuřárny“, nebo vyhradit kuřákům oddělené místnosti. „Prioritou poslanců by měla být ochrana lidských životů. Pokud to tak je, musí oni chápat jednoduchou věc – tabák je zabiják,“ řekl pro Aktuálně.cz eurokomisař Vytenis Andriukaitis.

Doposud byla Česká republika poslední zemí v Evropské unii, která kouření v restauracích a barech nezakazovala. Přijetím zákona se tak přidala k desítkám evropských zemí, kde je zakázáno kouřit v restauracích či barech zaveden již několik let. „Zdraví zvítězilo nad komercí,“ konstatoval premiér Bohuslav Sobotka.

Zákazy se různí

Formy zákazů kouření jsou napříč Evropou různé. První zemí, která s omezováním kouření začala, bylo Irsko. To zavedlo v roce 2004 absolutní zákaz na všech veřejných místech, včetně restaurací a barů. Na dodržování zákona zde dohlíží přes čtyři sta kontrolorů a při jeho porušení pak hrozí pokuta v přepočtu až 100 tisíc korun. Země chce totiž postupně docílit toho, aby kouřilo maximálně 5 % Irů.

Stejný zákon má v současné době i Velká Británie. V Chorvatsku, Slovinsku či Švédsku jsou pak pro kuřáky vyhrazeny speciální oddělené místnosti, které jsou bez obsluhy. Ve všech těchto zemích proběhlo, na rozdíl od České republiky, schvalování protikuřáckého zákona bez problémů a větších průtahů.

Také na Islandu platí zákaz kouření na všech veřejných prostranstvích, především kvůli ochraně přírody. Podle Jaroslavy Fialové (30), která na Islandu žije dva roky, lidé na ulicích toto nařízení ale tak svědomitě nedodržují.„Zákonem je dáno, že by se nemělo kouřit například na ulicích či na zastávkách, žádní kontroloři nebo policie to ale nehlídají. Lidé tu tak kouří běžně,“ říká.

Jiné je to ale v restauracích nebo hospodách. „Všichni tak nějak automaticky chodí kouřit před podniky, nikomu to nepřijde divné a nezaznamenala jsem proti tomu žádné protesty. I lidé v Česku si snad na nově zavedený zákon zvyknou,“ konstatuje Fialová a dodává, že ve večerních hodinách lze na Islandu občas vidět i vtipný výjev, při kterém jsou všichni návštěvníci před hospodou a uvnitř podniku je pouze obsluha.

Někteří politici oponují

I podle Bereniky Jurkové (21), která prvním rokem studuje na Vysoké škole ve Skotsku, nemají lidé s dodržováním zákazu problém a respektují ho. „Jsem ráda, že je ve Skotsku běžné v podnicích nekouřit. Jsem nekuřák a v Česku mi vadilo, že jsem ještě několik dní po návštěvě baru musela větrat oblečení a hned mýt vlasy,“ říká.

Někteří čeští politici však stále oponují. „Co budeme regulovat dál? Zakazovat pití alkoholu v určitých hodinách? Ne, chci žít ve svobodném světě, kde si podnikatel může určit, jak bude svůj podnik provozovat a pro jakou společnost,“ pronesla ve sněmovně politička Jana Černochová (ODS). I prezident Miloš Zeman se k zákonu vyjádřil nesouhlasně. „Protikuřácký zákon je podle mého názoru naprostý nesmysl. Nebudu ho ale vetovat jenom proto, že jsem sám kuřák a byl bych tedy v konfliktu zájmů,“ řekl poslancům prezident.

Student arabistiky: Verše svých básníků umí nazpaměť. Na své spisovatele i jazyk jsou Íránci hrdí

Student arabistiky: Verše svých básníků umí nazpaměť. Na své spisovatele i jazyk jsou Íránci hrdí

Student arabistiky: Verše svých básníků umí nazpaměť. Na své spisovatele i jazyk jsou Íránci hrdí

Generace20
+
Student arabistiky: Verše svých básníků umí nazpaměť. Na své spisovatele i jazyk jsou Íránci hrdí

Student arabistiky: Verše svých básníků umí nazpaměť. Na své spisovatele i jazyk jsou Íránci hrdí

Generace20

Autor: Barbora Schneiderová

27. 12. 2016

Každoročně se mohou na studium v Íránu vydat tři čeští studenti. Zlepší si tak svou úroveň v perštině, zažijí přesně připravený studijní program a měsíc se potkávají s perskou kulturou. Ta se od arabského světa zásadně liší, nejenom přístupem ke vzdělání, ale i šíitskou větví islámu.

Právě kvůli odlišnostem a specifikům íránské kultury tato země vždy fascinovala studenta arabistiky na Karlově Univerzitě Matěje Denka (23). Ten se na letní školu do města Qazvín na severu Íránu vydal v srpnu 2013, aby si zlepšil svou úroveň perštiny. „Dostal jsem se tam díky tamní organizaci Sa‘dí foundation, která spolupracuje s Karlovou Univerzitou. Projekt si klade za cíl šířit povědomí o íránské kultuře,“ vysvětluje Denk. 

Denk byl organizací vybrán z řad studentů Univerzity Karlovy poté, co absolvoval rok a půl výuky perského jazyka. Z Česka mohou do Íránu takto každoročně vycestovat pouze tři studenti, je ale spíše problém najít takové, kteří by měli o výjezd zájem. V roce 2013, kdy tam Denk jel, se perština vyučovala jen na univerzitě v Praze a Plzni.

Írán je obvykle řazen mezi země Blízkého východu, nicméně jeho dějiny vycházející z někdejší Perské říše a stopy dědictví tohoto impéria jsou v něm uchovány dodnes. Právě to také ovlivňuje hrdost Íránců na vlastní jazyk, dějiny a spisovatele. Na rozdíl od ostatních arabských zemí se také liší náboženstvím, kterým je šíitská odnož islámu. Ten je v Íránu většinovým náboženstvím. Základním rozdílem mezi sunnitskou a šíitskou větví je, že šíité neuznávají jimi zvolené chalífy, hlavy obce, ale chalífou by měl být pouze pokrevní příbuzný proroka Muhammada.

Jiná odnož islámu podle Denka také ovlivňuje podobu zdejších mešit. „Šíitské se liší v určitých detailech výzdoby, ale třeba i tím, že jsou v nich hroby světců. Nejtypičtějším příkladem je Imámova mešita v Isfahánu, kterou jsem měl to štěstí navštívit. Její kachličková výzdoba je úplně unikátní, celá je lazena do modré barvy, “ vysvětluje Denk a dodává, že tato odnož islámu ovlivňuje i atmosféru místa. Šíiti totiž třeba na rozdíl od sunnitů často navštěvují zmíněné hrobky významných představitelů své víry.

Pravidelné buzení řidičem autobusu

To, jak jsou Íránci pyšní na svou kulturu a spisovatele, zažil Denk okamžitě po příjezdu do Qazvínu. „Při proslovech je jejich zvykem přidat verše některého z íránských básníků. Při řeči k zahájení letní výuky začal recitovat i ředitel univerzity – po prvním verši se k němu přidali všichni přítomní Íránci. Úplně každý to umí nazpaměť, to by se v Česku stalo těžko,“ popisuje Denk. Na středověké básníky jako je Sa’dí, z jehož knihy ředitel recitoval, jsou Íránci velmi hrdí. Stejně tak na svůj perský jazyk. Podle Sa’dího se navíc jmenuje i organizace, která mezinárodní studium zprostředkovává.

Program měli studenti předem jasně připravený. „Na kolejích nás v sedm hodin budil řidič autobusu, nebo dveřník. Do deseti minut jsme vyráželi směr škola,“ říká Denk. Jako jednu z hlavních výhod studia v Íránu Denk vídí v tom, že se mohl učit z učebnic perštiny, které v Evropě nejsou k dostání.

Univerzita studentům připravovala také odpolední doprovodný program. „Nebyl důvod se neúčastnit, protože byl zajímavý. Chodili jsme třeba na současné íránské filmové novinky do kina. Jeden z filmů potom oběhl různé evropské festivaly, a já ho viděl ještě v předstihu přímo na místě,“ popisuje Denk. O víkendech byly organizovány výlety například do Teheránu nebo do zmiňované Imámovy mešity, která spadá pod dědictví UNESCO. Pravidelné modlení muslimů ale příliš nevnímal. Kromě modlení svých spolubydlících na koleji, kteří pocházeli z Pákistánu. Ve škole se s praktikováním náboženství často nesetkal.

Kravata jako symbol útlaku

Denk už procestoval část arabského světa, může tedy srovnávat Írán se svým předchozím studiem v Tunisu nebo v Egyptě. Díky studiu arabistiky také zhruba věděl, co od Íránu čekat. Zdejší předpisy jako třeba zákaz pití alkoholu respektoval. „Byl jsem připravený také na to, že nebudu nosit kravatu, tu prostě Íránci nikdy nenosí. Opět je to dáno historicky,“ říká Denk. Kravaty jsou totiž muslimy v Íránu vnímány jako symbol západního útlaku v minulosti. „Co mě ale překvapilo bylo, jak jsou íránské ulice čisté. Zákaz pití alkoholu mi nevadil, spousta studentů z nás si spíš vytvořila závislost na jejich výborném nealkoholickém pivu,“ přibližuje Denk.

Íráncům se také nedá podle Denka upřít jejich vstřícnost k cizincům i k sobě samým. „Mají určitý etický kodex zvaný tárof . Ten jim například určuje i to, v jakém pořadí by podle postavení měli jíst. „Člověk se pak dostane do zdánlivě absurdních situací. Byl jsem v jedné restauraci, kde jsem si se čtyřmi Íránci objednal jídlo. Číšník však mohl přinést jen čtyři porce a Íránci se mezi sebou hádali několik minut, kdo si má vzít jídlo dřív. Ze slušnosti si to nikdo nechtěl vzít a chtěl to přenechat tomu dalšímu. Tenhle problém řešili do doby, než číšník přinesl pátou porci i tomu poslednímu a problém se vyřešil,“ vzpomíná Denk.

Denk v Íránu pobyl přesně měsíc. Ze zkušeností, které získal na tamní univerzitě těží dodnes. „Írán je vzdělaná země, která má vysokou míru gramotnosti, na školu dávají absolutní důraz. Naučil jsem se tam, jak si výuku perštiny lépe zorganizovat, udělat si v jejím studiu lepší systém,“ přibližuje Denk. Do Íránu se vydal zpět sám v lednu letošního roku a podle svých slov rozhodně ne naposled. 

Na den pod zem. Tam, kde Gabčík s Kubišem přespávali v prázdných hrobech

Na den pod zem. Tam, kde Gabčík s Kubišem přespávali v prázdných hrobech

Na den pod zem. Tam, kde Gabčík s Kubišem přespávali v prázdných hrobech

Generace20
+
Na den pod zem. Tam, kde Gabčík s Kubišem přespávali v prázdných hrobech

Na den pod zem. Tam, kde Gabčík s Kubišem přespávali v prázdných hrobech

Generace20

Autor: Tereza Tancerová

26. 12. 2016

Tři týdny ve tmě, chladu a vlhku. Českoslovenští výsadkáři druhé světové války Josef Gabčík a Jan Kubiš se po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha ukryli spolu s ostatními parašutisty v pohřební kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. Aspoň trochu přiblížit se pocitům, které parašutisté zažívali v podzemním úkrytu, mohli lidé v pátek 10. prosince v rámci pražské akce Na den pod zem.

Světla zhasla a pohřební krypta pod kostelem sv. Cyrila a Metoděje se ponořila do tmy. Skrze úzké okénko vysoko na stěně proniká do podzemních prostor jen zlomek denního světla. Nikdo z přítomných návštěvníků ani nedutá, o kamenné stěny se odráží jen hlas průvodkyně: „Tohle denně zažívalo všech sedm parašutistů, když se tu za druhé světové války ukrývali před nacisty,“ vypráví v rámci akce Na den pod zem, díky které mohli lidé nahlédnout také do jindy nepřístupných hrobek i válečných krytů.

Zdroj: Aneta Řezníčková

V kryptě jsou k vidění i busty všech parašutistů. Zdroj: Aneta Řezníčková

Vzduch v kryptě je vlhký a o něco chladnější než venku. Těžko si představit, že v těchto prostorách někdo trávil celé dny a noci. Parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš tu po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zůstali spolu s dalšími výsadkáři dokonce tři týdny. „Jako postele využívali prázdné hroby. Byla to jediná místa alespoň částečně izolovaná od průvanu a vlhka. Většina z nich ale byla v červnu roku 1942 obsazena mrtvými těly,“ vysvětluje průvodkyně, zatímco světla v kryptě opět rozsvěcí.

Krvavé šmouhy a kulky ve stěnách

Nelze si nevšimnout opadaného okraje zdiva na jednom z dříve používaných hrobů. Němci po dobytí krypty všechny náhrobní desky vymlátili, aby se ujistili, že se za nimi nikdo neskrývá. Nenávratně tak zneuctili památku několika pohřbených. Na jednom z prázdných otvorů jsou viditelné černé šmouhy – jde prý o krvavé otisky zatím neznámého parašutisty. „V lednu bychom konečně měli mít výsledky zkoumaných vzorků. Takže budeme vědět, kterému z nich patří,“ říká průvodkyně.

Zdroj: Aneta Řezníčková

Dírou ve zdi se výsadkáři snažili odčerpat vodu. Zdroj: Aneta Řezníčková

Ve zdech jsou patrné stopy po vystřelených kulkách, jak se parašutisté snažili zabránit Němcům, vniknout do krypty šachtou. Tou samou, kterou zrádce Karel Čurda marně vyzýval své bývalé kolegy, aby se vzdali. Ve zdi pod jediným oknem je vykopaná díra, kterou se výsadkáři snažili odčerpat vodu, jíž se hasiči na povel Němců snažili kryptu zaplavit. 

Stejným oknem, kterým dovnitř tekla ledová voda, vhazovali nacisti i lahve se slzným plynem. Tím oknem, kterým parašutisté každé ráno poslouchali dlouhé seznamy Čechů, kteří byli popraveni kvůli podezření z napomáhání atentátu na Reinharda Heydricha. Na mramorovém památníku opodál je vyryt stříbrným nápis „věrni zůstali“. V prázdném otvoru, vedle busty výsadkáře Jana Bublíka, leží papír se stručným, ale jasným vzkazem: „Děkujeme“. 

Zachraňte si život! Únikové hry simulují středověký žalář i kokpit letadla

Zachraňte si život! Únikové hry simulují středověký žalář i kokpit letadla

Zachraňte si život! Únikové hry simulují středověký žalář i kokpit letadla

Generace20
+
Zachraňte si život! Únikové hry simulují středověký žalář i kokpit letadla

Zachraňte si život! Únikové hry simulují středověký žalář i kokpit letadla

Generace20

Autor: Aneta Řezníčková

25. 12. 2016

Počítačové hry se díky fenoménu únikových her přesunují do reality. Lidé mohou na vlastní kůži pocítit, jaké to je být zavřený ve vrahově pokoji, středověkém žaláři či kabině ztroskotaného letadla - a pokusit se v časovém limitu osvobodit. Tvůrčí duo technik Martin Šedivý a programátor Adam Plháček přichází se stále novými nápady, jak hry, které tvoří, udělat ještě zajímavějšími. Není to nic snadného - vždyť vytvoření jedné takové hry znamená zhruba rok práce.

Dá se vymýšlením únikových her uživit?
Šedivý: V našem případě zatím ne. Každý k tomu máme ještě své povolání. Já jsem učitel na vysoké škole, Adam je programátor. Takže je to takový náš koníček, kterému věnujeme hodně času.
Plháček: Projekty nám ale přibývají, takže to třeba časem bude možné.

Na jaké projekty jste hrdí a co chystáte?
Šedivý: Na hradě Křivoklátu jsme vytvořili Kellyho žalář. Pak máme únikovou hru pro firmy Argo X kousek od Prahy. Teď připravujeme hru na zámku Svijany, který budeme mít celý pro sebe. To bude exkluzivně pouze pro velké firemní kolektivy. Vypíšeme zhruba dvacet termínů na rok. Sloužit to bude jako team buildingový projekt.
Plháček: První varianta je celý zámek, druhá bude ve sklepení a to bude klasicky únikovka z jedné místnosti. A pak připravujeme ještě jeden velký projekt v Praze.
Šedivý: Od klasických únikových her se bude lišit tím, že lidé budou chodit venku, po určitých trasách a jejich průvodcem bude robot. Více ale zatím neprozradíme.

Podle čeho vybíráte ta místa, kde vymyslíte únikovou hru?
Šedivý: Když už vybíráme místo, tak to musí být nějaké skvělé prostory, kam se dá dobře nasadit základní myšlenka, celý koncept toho projektu. Dobrým příkladem je třeba právě Kellyho žalář, protože se nachází v prostorách Křivoklátu. Místnost vypadá jako středověké vězení, což koresponduje i s atmosférou celé stavby. Dostali jsme nabídku udělat únikovou hru někde v pražském bytě a odmítli jsme, protože to pro nás nemá atmosféru.

Hledáte inspiraci třeba v jiných únikových hrách? Navštěvujete je?
Plháček: Já se trošku bojím toho, že by mne to pak svádělo ke kopírování cizích nápadů. Takže já konkurenci nenavštěvuji.
Šedivý: Já také ne. Jednu únikovku jsem ale kdysi zkusil na Filipínách a můžu říct, že to bylo jiné. Pokojíčky byly více kýčovité a nacházely se v nákupním centru, což podle mě kazilo tu atmosféru, jakou by to mělo mít. Inspirujeme se všude jinde. Filmy, knihy, výstavy, obrazy, školní učivo, team buildingové hry. Ty nápady opravdu přichází ze všech koutů světa.
Plháček: Snažili jsme se zapojit co nejvíce smyslů. Proto je tam Braillovo písmo, rozpoznávání vůní, věci na logické myšlení, všímavost, kreativitu a hlavně týmovou spolupráci. Každému jde něco jiného a vzájemná pomoc hraje svou roli.

Chodí jiní tvůrci únikových her na ty vaše?
Šedivý: Ano, nějací tu byli. Celou hru vyřeší rychle, protože umí přepnout na myšlení, s kterým se ty hry tvoří. A dost často je to tým, který je sehraný, proto spolu dělají i ty únikovky, takže jim to jde opravdu rychle.
Plháček: Časový limit na hru je 69 minut, oni to zvládli za nějakých 25 minut. Měli jsme tu také paní, která vymýšlí hry pro děti a zvládla to velmi rychle. Byla zklamaná, potřebovala by něco těžšího.
Šedivý: Ale na druhou stranu tu máme taky nejpomalejší rekord, který je okolo dvou a půl hodin.

Takže tam návštěvníky necháte, i když překročí limit?
Plháček: Pokud po nich nejde další skupinka, tak ano.
Šedivý: Existují únikovky, kde je úspěšnost třeba jen 10 %, ostatní to nezvládnou. Ale my chtěli, aby lidé odcházeli spokojení, s pocitem, že to udělali. Proto jsme do místnosti umístili nápovědy, po kterých v případě nouze lidé mohou sáhnout.
Plháček: Navíc by mi bylo líto, že když už přijeli, neviděli by různé vychytávky s automatikou, které jsme tam zakomponovali. Například, že se sám vysune šuplík, nebo otevře truhla.

Jak dlouho trvá vytvoření takové hry?
Šedivý: Trvá to zhruba rok. První musí přijít nějaký nápad, myšlenka. A to vás nenapadne jen tak u stolu.
Plháček: Například u Kellyho žaláře jsme vycházeli z prostoru. Na to jsme navazovali – prostředí muselo být autentické, musela na to sedět legenda, která se k místu váže. A až když promyslíme tohle, začínáme vymýšlet jednotlivé úkoly. Pak je na řade realizace a na konci to necháme vyzkoušet naše přátele, dostaneme zpětnou vazbu a nějak to doladíme.

Proč si myslíte, že jsou únikové hry teď tak populární?
Plháček: Pro lidi je to adrenalin. Musí se zkrátka za určitý čas dostat ven z místnosti. Dříve takové hry existovaly jen na počítači. Takže jde vlastně o snahu převést tu počítačovou hru do reálné podoby.
Šedivý: Zkrátka jdou lidé s kamarády na únikovku, stejně jako by šli třeba do kina. Finančně to vyjde stejně. Mohou s nimi trávit čas, pobavit se, mít společný zážitek.

Život v internetové bublině. Semestr nastavuje zrcadlo facebookové generaci

Život v internetové bublině. Semestr nastavuje zrcadlo facebookové generaci

Život v internetové bublině. Semestr nastavuje zrcadlo facebookové generaci

Generace20
+
Život v internetové bublině. Semestr nastavuje zrcadlo facebookové generaci

Život v internetové bublině. Semestr nastavuje zrcadlo facebookové generaci

Generace20

Autor: Jakub Šedivý

24. 12. 2016

Facebook, Instagram nebo Skype dnes používá téměř každý mladý. O generační výpověď způsobu života s těmito sociálními sítěmi se snaží šestidílný seriál Semestr. Ten netradiční formou sleduje půlroční odloučení mladého vysokoškolského páru. Veškerý děj se totiž odehrává na obrazovkách počítačů.

Dvě hlavní postavy, jejich počítače a život na sociálních sítích. Přesně o tom je šestidílný seriál Semestr z produkce internetové televize Stream. Každodenní rozhovory vysokoškolských studentů Amálie (Anna Linhartová) a Damiána (Jan Hofman) a jejich „online“ přátel se odehrávají pouze přes videohovory nebo messenger na Facebooku. Netradiční formou je zachycení jejich hovorů, kdy divák po celou dobu sleduje společně s postavami pouze počítačové obrazovky a brouzdání internetem.

Semestr tak zachycuje určitou generační výpověď lidí, kteří tráví většinu svého volné času na různých sociálních sítích. A co na nich vlastně dělají? V podstatě řeší starosti všedního života. Například pochybnosti o správné volbě oboru, u Amálie filmová studia, těsně před dokončením školy.

Nesympatické postavy

Autoři seriálu Adam Sedlák (scénář a režie) a Ondřej Kopřiva (scénář) vsadili na intimitu, možná až voyerský způsob natáčení, kdy divák po celou dobu nahlíží do soukromí dvou vysokoškolských studentů. Seriáloví hrdinové mají dokonce i skutečné facebookové profily. Všechny zobrazené postavy i příspěvky tak lze na Facebooku dohledat. I díky tomu působí příběh o něco reálněji a dokazuje také, že vše co na internet napíšeme, se dá nějakým způsobem dohledat.

Při sledováni seriálu se musí divák občas zorientovat ve dvou dialozích najednou. Často se stává, že spolu hovoří dvě postavy přes Skype a zároveň vedou konverzaci v podobě chatu na Facebooku. Všechny dialogy působí věrohodně, autoři si dali práci i se zobrazováním překlepů nebo gramatických chyb. Hlavní postavy mohou na první pohled působit nesympaticky, což ale neodrazuje. Spíše naopak, nutí sledovat vývoj a příběh Amálie a Damiána až do konce.

V mnoha ohledech poukazuje seriál na různá úskalí používání moderních technologií. Například, když postavy prokrastinují a „zabíjejí“ čas sledováním videí na YouTube, aby oddálili psaní seminárky do školy. A o to přeci jde. Nastavit této facebookové generaci vlastní zrcadlo a ukázat jim, jak vlastně žijí.

Příběh neoslní

Příběh není ničím originální nebo šokující. Amálie vypráví své studijní nebo pracovní problémy. O něco vážnější je téma zdravotního stavu její mámy trpící rakovinou, která se ale v průběhu šesti dílů objeví na obrazovce zhruba třikrát. Žádný větší zásah do děje nemá, což je promarněná šance. Pohled do mysli mladého člověka s nemocným rodičem by seriálu možná přidal trochu potřebné hloubky. Prostor spíše dostávají obyčejné problémy jako například nevhodná spolubydlící Damiána v Berlíně nebo hádky kvůli pozdnímu odepisování na zprávy. Semestr skoro nepůsobí ani jako klasický seriál. V podstatě mu chybí zásadnější děj, zápletka. Jenže právě v tom je tento seriál tak originální. Funguje totiž jen ve svých náznacích, detailech a jistou nedořečeností. Což dává prostor divákovi pro jeho vlastní imaginaci.

Jedná se o obyčejný příběh dvou mladých vysokoškoláků a jejich vztahu na dálku. Důležitá je ale právě forma vyprávění, která je netradiční a ukazuje, že se dá i šestidílný seriál utáhnout bez větší dějovosti a na obrazovce počítačů či mobilů. A zřejmě i pomocí těchto technologií se dá nejlépe udělat výpověď mladé generace, která nejraději komunikuje přes internet. Pro seriál nejvíce hraje věrohodnost, protože podobných Amálií a Damiánů běhá po celé České republice možná i stovky.

Lukáš Krpálek: Stravuji se podle svého, jídelníčky od specialistů mi nevyhovují

Lukáš Krpálek: Stravuji se podle svého, jídelníčky od specialistů mi nevyhovují

Lukáš Krpálek: Stravuji se podle svého, jídelníčky od specialistů mi nevyhovují

Generace20
+
Lukáš Krpálek: Stravuji se podle svého, jídelníčky od specialistů mi nevyhovují

Lukáš Krpálek: Stravuji se podle svého, jídelníčky od specialistů mi nevyhovují

Generace20

Autor: Aneta Řezníčková

22. 12. 2016

Judista Lukáš Krpálek (26) si žije sen, který by mu mnoho lidí mohlo závidět. „Jím rád všechny druhy masa, tvoří zhruba sedmdesát procent mého jídelníčku,” řekl novinářům na tiskové konferenci ke změnám v nové sezóně. V jídle se nemusí omezovat, jeho cílem je nabrat další kila. Přestoupil totiž na těžší váhovou kategorii nad 100 kilogramů. Momentálně váží zhruba 112 kilogramů, jeho ideálem je však o šest kilo více. Stravuje se však podle sebe, jídelníčky od specialistů mu nikdy nevyhovovaly.

Jak se změnilo vaše stravování, když se snažíte přibrat?
Zatím jsem se na to úplně nezaměřil, teď pořád někde cestuji, takže úplně zdravě nejím. Jakmile se v lednu vrhnu do té přípravy tak chci určitě jíst stravu, kterou tělo potřebuje, aby nabralo na svalové hmotě.

Jaké přesné změny v jídelníčku to budou?
Budu moct konečně více jíst, což je skvělé. Nebudu se muset omezovat, samozřejmě nechci jíst nic nezdravého. Když za den sním to, co musím, mohla by ta kila jít nahoru.

Zaměřujete se teď i na jinou formu tréninků, abyste nabral svalovou hmotu?
Tím, že byl čas, tak jsme teď zapojili silovou přípravu. Nechodím tolik do kimona, snažím se spíše nabrat kila svalovou hmotou a já si myslím, že se to pomalinku daří. Na 118 kilo si ale myslím, že se dá dostat, i když to nebude hned.

Máte po těch letech specialistu, který vám tvoří jídelníčky?
Vždycky jsem si nerad nechal v tomhle radit. Párkrát jsem to zkoušel, chtěl jsem jíst zdravě, přesně podle rozvrhu na papíře. Ale vždycky mě to štvalo a měl jsem dokonce mnohem horší výsledky. Takže pro mne je lepší jíst stravu, na kterou jsem zvyklý. Snažím se jíst zdravě. Že si občas dopřeji něco, co není úplně zdravé, určitě nic nepokazí.

Zamčená místnost i matematické hádanky. V únikové hře se neúprosně hraje o čas

Zamčená místnost i matematické hádanky. V únikové hře se neúprosně hraje o čas

Zamčená místnost i matematické hádanky. V únikové hře se neúprosně hraje o čas

Generace20
+
Zamčená místnost i matematické hádanky. V únikové hře se neúprosně hraje o čas

Zamčená místnost i matematické hádanky. V únikové hře se neúprosně hraje o čas

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

21. 12. 2016

Dostaňte se ke klíči od hlavních dveří za pětasedmdesát minut. Tak může znít úkol pro hráče, kteří jsou zamčeni v komplexu místností v rámci takzvané únikové hry. Pomocí různých indicií ukrytých v pokojích a mnoha matematických hádanek se účastníci snaží rozluštit, jak se z pasti dostat včas ven. Nápovědy mohou být všude – na stěnách, na lampičce, na stole či na nábytku.

Sedím celá shrbená nad malým zámečkem na spodním šuplíku a zkouším do něj zadávat různé číselné kombinace. Diktují mi je moji spoluhráči, kteří u stolu řeší matematickou hádanku. „Nemůže tady být trojka?“ „To by zase nevycházelo zprava,“ překřikují jeden druhého v záplavě adrenalinu. Šuplík potřebujeme otevřít, abychom se dostali k dalším indiciím, které nám pomohou získat klíč od hlavních dveří. Jsme totiž zavřeni v malé místnosti v rámci únikové hry.

Takzvané exit games jsou zážitky většinou pro dva až pět hráčů, kteří jsou někde zamčeni a během časového limitu se díky indiciím musejí dostat ven. Hry bývají založené na různých příbězích. My nyní musíme v komplexu místností, jež připomínají obyčejný malý byt, najít klíč od dveří. A také s pomocí mapy odhalit, kde se skrývá student, v jehož bytě se nacházíme a kterého máme po úniku fiktivně zachránit. Jinak ho dopadne mafie. Časový limit je neúprosných 75 minut. K dispozici máme jen svoje uvažování, papír a tužku a v případě nutnosti telefon, kterým si můžeme na recepci zavolat o radu.

Když nás recepční vpustila do první místnosti, nenašli jsme tam téměř nic. Jen stůl s židlemi a mapou, knihovnu, další zavřené dveře a nějaké nápisy na stěnách. „To má být všechno?“ říká s údivem má spoluhráčka. Teď už mám ten samý pocit. Šuplík ve stole jsme stále neotevřeli a navíc hledáme klíč od zamčených dveří, za kterými by měla být další místnost. Už po prvních deseti minutách si připadám zoufalá. Přehrabali jsme všechny knihy a hledali v nich cokoli, co by nám mohlo pomoci. Právě jednu bichli držím v ruce. Ta tužkou napsaná čísla na první straně tam zůstala z knihovny, nebo je to nějaký kód? Mám pocit, že už hledám skryté významy i tam, kde nejsou.

Běžné předměty jsou klíčem

Protože je nás pět, máme výhodu a můžeme se rozdělit do několika skupin. Zatímco já stále marně pátrám v knihách, dvěma kamarádům se podařilo rozluštit hlavolam na nalezeném papírku a vypátrat klíč. S napětím odemykáme další dveře. Ani se neptám, jak k řešení přišli – na to není čas. Už je asi dvacet minut pryč z našeho celkového času a před námi se otevřela větší místnost, kde je daleko více vybavení a také dřevěná mříž místo dveří k dalšímu pokoji, kde tušíme rozluštění celé záhady. „Prohledejte úplně všechno!“ křičí nejakčnější člen naší skupiny. Vrháme se jeden přes druhého, touha vyřešit záhadu nás úplně pohltila.

Plyšáci, peřiny, kufr, odpadkový koš, hodiny… postupně sbíráme kódy a nápovědy, které se snažíme nějak dát dohromady a otevřít jimi zámky na šuplících a mříži. Jsem ráda, že moji spoluhráči jsou rychlí v řešení matematických hádanek, hra je jimi totiž úplně nabitá. Já často v číslech nevidím smysl, a tak spíš sedím u zámků a zadávám kombinace, které mi zrovna ostatní řeknou. Jsem otrávená z toho, že čísla do zámku pořád nepasují. To jsme vážně tak hloupí, že na to nepřijdeme? Cítím, že s ubíhajícím časem jsme pořád nervóznější. Když už jsme úplně bezradní a nevíme, jak dál, napadne mě vyběhnout k záchrannému sluchátku. Sděluji náš problém. „Kolik že vám to vyšlo? Máte poslední číslo špatně. Zkontrolujte si to,“ instruuje mě recepční.

Nedomyšlený konec

Když se konečně dostaneme i do třetí miniaturní místnosti, v níž je jen jedna velká skříň a opět nějaké matematické hlavolamy, přepadá nás časová tíseň. Už zbývá jen necelá půlhodina a mě poprvé napadne, že možná nestihneme vyřešit celou záhadu. Je mi to líto, ale ne proto, že by mě příběh tak pohltil, jsem spíš soutěživá a zajímá mě rozuzlení. Jsme už trochu unavení a já marně přemýšlím, jak využít mapu, kterou jsme našli na začátku. Jak v ní určit bod, kde se student nachází? V tom slyším výkřiky ostatních nad dalším rozuzleným kouskem záhady. Jenže něco je jinak: nalezli jsme klíč, ale nemáme jím co odemknout.

Nečekaná situace do nás opět vlije vzrušení. Zmateně běhám po všech třech místnostech, ostatní do mě šťouchají. V tom zazvoní telefon a můj spoluhráč do něj nadšeně křičí: „Máme klíč, ale nevíme, od čeho je!“ Lehce posmutnělý hlas nám sděluje, že to je už konec hry, ještě si přece musíme odemknout zpátky hlavní dveře. Jsem zklamaná. A co ta mapa? Ke konci hry jsme vlastně vůbec nemuseli přijít na to, kde je student ukrytý. Na recepci, kam jsme se zpátky dostali, si alespoň znovu prohlížím tabulku nejlepších týmů. Pouhých 26 minut? „To byla skupina už zkušených hráčů. Měli za sebou spoustu únikových her,“ sděluje nám recepční. Stejně tu rychlost nechápu. Nám hra i s největší snahou zabrala hodinu a sedm minut.

Vtip a dokonalá souhra hlavních postav. Anděl Páně 2 je nejlepší pohádkou posledních let

Vtip a dokonalá souhra hlavních postav. Anděl Páně 2 je nejlepší pohádkou posledních let

Vtip a dokonalá souhra hlavních postav. Anděl Páně 2 je nejlepší pohádkou posledních let

Generace20
+
Vtip a dokonalá souhra hlavních postav. Anděl Páně 2 je nejlepší pohádkou posledních let

Vtip a dokonalá souhra hlavních postav. Anděl Páně 2 je nejlepší pohádkou posledních let

Generace20

Autor: Barbora Schneiderová

19. 12. 2016

V jednoduchosti je krása. Na to vsadil i režisér Jiří Strach, jehož nová pohádka Anděl Páně 2 právě běží v kinech. Snímek nabízí kouzlo prostého příběhu, svým vtipem dostane děti i dospělé.

Nedlouho před Vánoci dorazilo do kin pokračování úspěšně pohádky Anděl Páně. A je lepší, než první díl. Nabízí příjemně polidštěného anděla s čertem, kteří se nešťastnou náhodou dostávají na zem. Kulisy Českého Krumlova filmu přidávají na pohádkové atmosféře, nechybí vtip a napětí. Je až s podivem, že se režiséru Strachovi a scénáristovi Marku Epsteinovi povedlo vyvarovat trapných scén, přestože vtipů, i těch prvoplánových, je tam skutečně hodně. Ale jsou to hlavně herecké výkony, díky kterým budou diváci spokojeně opouštět sály kin.

Příběh pohádky je celkem jednoduchý: Anděl Petronel, kterého hraje opět Ivan Trojan, je nespokojen se svou prací u nebeské brány. Rozčiluje ho, že není brán jako ostatní andělé v nebi, přesněji, že s nimi „nesedí na výsostech po boku Boha“. Jeho čertovský přítel, jehož stejně jako v prvním díle ztvárnil Jiří Dvořák, ho pokouší k ochutnání jablka poznání. Nešikovností obou dvou však jablíčko spadne na zem, a tak jsou Bohem sesláni svou chybu napravit a přinést ho zpět. Což mají stihnout za jediný den.

Jako malí kluci

Čert Uriáš i Anděl Páně Petronel nám ukazují, že i nadlidské bytosti mohou být nešikovné. Herectví Trojana i Dvořáka je samo o sobě jistotou, společně jim to jde ještě lépe. Režisér Strach také důsledně dodržuje rozdílné role anděla i čerta – třeba při honičce městem. Čert zůstává bezohledný, anděl pozorný k ostatním, přestože ho v útěku neustálé omlouvání zdržuje.

Za slabší lze považovat první část filmu odehrávající se ještě v nebi. Mnohé z vtipů mířících na všemožné svaté jsou ohrané i zbytečné. Vysvětlovat únavu andělů nácvikem na silvestra u sv. Silvestra nebo koukat na Sv. Martina, jak se cpe svatomartinskou husou, filmu moc nepřidá. Po deseti minutách se ale příběh rozjíždí a ve scénáři už pak podobné laciné vtipy herci naštěstí předepsané neměli.

Síla hereckých výkonů

S pádem anděla a čerta na zem dostáváme od pohádkového příběhu to, co od něj čekáme.. A možná ještě víc – vedle akce a vtipu též energii, svižnost, oplzlého Bolka Polívku v roli přísného majitele krejčovství, roztomile nešťastnou a chudou švadlenku v podání herečky Vicy Kerekes a její dceru, třináctiletou Annu Čtvrtníčkovou, která svojí roli zvládla skvěle. Snímek není zbytečně přecpaný filmovými triky a vizuálními efekty, ani je potřebuje. V jednoduchosti je krása a v tom také tkví celé kouzlo Anděla Páně, jak prvního dílu, tak toho druhého.  

Pohádková dvojka však není jen příběhem o nešikovném andělovi a čertovi. Je o běžných lidských osudech a pocitech. I díky téhle civilnosti se divák může bavit ještě víc, než při prvním dílu. A až se necháte unášet jednou z nejlepších pohádek posledních let (jestli ne vůbec nejlepší), nezapomeňte, že se tak děje v rytmu skvělých melodií Ondřeje Brzobohatého.

 

Slam poetry: fenomén, který připomíná sportovní klání víc než poezii

Slam poetry: fenomén, který připomíná sportovní klání víc než poezii

Slam poetry: fenomén, který připomíná sportovní klání víc než poezii

Generace20
+
Slam poetry: fenomén, který připomíná sportovní klání víc než poezii

Slam poetry: fenomén, který připomíná sportovní klání víc než poezii

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

19. 12. 2016

Dostat od publika za své básně více bodů než soupeř, to je princip takzvané slam poetry. Náhodně vybraní diváci hodnotí čísly od jedné do deseti přednášející básníky, kteří se snaží zaujmout jak verši, tak i strhujícím projevem. Ten může být často důležitější než samotná kvalita poezie.

Dopředu připravené či improvizované verše a několik minut na jevišti. Takzvaná slam poetry je jedním ze způsobů, jak předvést publiku své autorské básně. Její název pochází z anglického slova slam, které znamená bouchnout, a od běžného autorského čtení se liší až sportovní atmosférou. Jednotlivé výstupy během dvou kol totiž hodnotí známkami náhodně vybraní diváci, a tak často o vítězi rozhoduje jeho schopnost zaujmout. „Rozhodně neobstojí primitivní texty bez myšlenky. Ale myslím, že interpretace hraje u diváků tak 70% roli, obsah básně je až na druhém místě,“ tvrdí slamer Václav Šindelář (22), který vystupuje pod uměleckým jménem Anatol Svahilec.

Báseň určená pro slam by tak měla být jednodušší než psaná poezie, u diváků také často vítězí vtipnost. S tím je potřeba při přípravě autorského textu pracovat, popřípadě ho pak na jevišti podle nálady publika upravovat. „Poezie je podle mě něco jiného. Hluboké rozbory vlastních pocitů na slam nepatří, lidé se chtějí bavit. Ale trochu kulturnější formou veršů, na rozdíl třeba od komických vystoupení stand-up, které v sobě poetiku básní nemají,“ říká slamerka Ellen Makumbirofa (20). Ta na Mistrovství ČR ve slamu 3. prosince získala druhé místo mimo jiné za báseň, ve které si dělala legraci z povrchně prožívaných vánočních svátků. Podobný názor na věc má i básník a slamer Pavel Oškrkaný. Ten tvrdí, že báseň musí být především snadno pochopitelná, ať už se rýmuje či ne.

Atmosféra automobilových závodů

Když totiž divák poslouchá báseň při výstupu, musí mu být smysl jasný hned, nemá šanci se k textu vracet. Proto zde neobstojí například jinotaje či skryté významy, které by člověk odhalil až po několikátém přečtení. „Báseň napsaná pro slam může být zajímavá, i když si ji někdo jenom přečte. Ale podle mě asi zaujme spíš diváky, kteří ji předtím slyšeli naživo a četbou si ji připomenou,“ myslí si Oškrkaný. Verše jsou navíc podle slamerů neodmyslitelně spjaty s interpretem a s neopakovatelným zážitkem v sále.

Právě živé vystupování, okamžité reakce diváků a číselná hodnocení výkonů jsou to, co slamery k žánru táhne. „Slam vznikl v Americe v 80. letech jako opozice k nudným autorským čtením. Někteří umělci si sice rvou vlasy, jak se dá poezie hodnotit na číselné škále, ale právě to hlasování vytváří v sále atmosféru závodů formule jedna,“ tvrdí Šindelář. Podle slamera Davida Bolecha (18), který vystupuje pod pseudonymem Dejv Naslamkejv, je však potřeba si uvědomit, že nehodnotí odborná porota, ale laici.

Soutěžení je i nevýhoda

Když tedy slamer dostane nízkou známku, neznamená to, že jeho verše jsou automaticky špatné. „Třeba jen někomu nejste sympatičtí, nebo když jdete hned první nebo druhý, diváci ještě nejsou rozehřátí a dávají málo bodů,“ popisuje atmosféru Bolech. S číselným hodnocením měla ze začátku problém Makumbirofa. Zdálo se jí, že její vystoupení nemohlo být dobré, když dostala nějakou nízkou známku.

„Navíc mi trvalo, než jsem si uvědomila, že diváci nehodnotí mě samotnou, ale jenom nějakou mojí pózu, kterou při svém výstupu předvádím,“ přiznává Makumbirofa. Podle Šindeláře je však potřeba se s tím srovnat a uvědomit si, že právě soutěžení a předvádění je to, co vystupující i diváky u slamu drží. „Myslím, že tahle forma je budoucnost básní. Je to nejlepší cesta, jak lidem ukázat, že poezie ještě není mrtvá,“ tvrdí Bolech.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“