Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Generace20
+
Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Karel Gott ovlivnil miliony lidí napříč generacemi. Jeho hity znají mladí i dnes

Generace20

Autor: Jiří Charvát

10. 10. 2019

Vydal 293 sólových alb, nazpíval tisíce písní, koncertoval v řadě zemí světa a těšil se obrovské popularitě. I proto se Karlu Gottovi říkalo jednoduše: mistr. V úterý 1. října podlehl ve věku 80 let akutní leukémii. Za sebou zanechal dílo, které ovlivnilo hned několik generací mladých lidí.

Může se to zdát neuvěřitelné, ale Karlu Gottovi se zprvu vůbec nedařilo. Když mu bylo dvacet let, zpíval po pražských tanečních kavárnách a snažil se prodrat na výsluní. Šel si ale vytrvale za svým a píle se mu začala vyplácet. V roce 1962, jako třiadvacetiletý mladík,  nazpíval duet Až nám bude dvakrát tolik s mnohem zkušenější,  o třináct let starší, zpěvačkou Vlastou Průchovou. Píseň se stala hitem roku a Gott se poprvé výrazně zapsal do povědomí širšího publika. 

Zlomem pak byl jeho samostatný hit Oči sněhem zaváté, díky němuž se stal v pouhých 24 letech poprvé vítězem soutěže Zlatý slavík, v níž od té doby triumfoval ještě dvaačtyřicetkrát.  „Vůbec jsme tomu nevěřili. Nakonec to byla pro nás i pro něj trefa, protože najednou z posledních míst Zlatého slavíka vyletěl na první, což bylo úplně neslýchané. Neznámý chlapec byl první,“ vyprávěl pro Radiožurnál Jiří Suchý, který písničku složil spolu s Jiřím Šlitrem.  Původně nejistá sázka na zpěv se tehdy mladému Gottovi začala vyplácet. Oslovoval své tehdejší vrstevníky, a právě tato éra se líbí některým dvacetiletým i dnes. „Líbí se mi Gottova tvorba právě z úplného začátku jeho kariéry na počátku 60. let, kdy ještě doznívala éra jazzu a swingu. Navíc je z nahrávek i po letech slyšet, že si v té době zpěv užíval, hrál si s každým tónem a měl geniální frázování,“ vysvětluje student a kytarista Filip Kůstka (22).

Redaktorka Tereza Vebrová se vydala do centra Prahy a ptala se, zda lidé poslouchají Karla Gotta a znají jeho písně. Poslechněte si anketu:

Koncertoval po celém světě

V roce 1965 se Gott spojil se Skupinou Ladislava Štaidla a společně vydali jednu z nejznámějších skladeb Trezor, kterou v roce 1999 proslavil i film Jana Hřebejka Pelíšky. Rock’n’rollová písnička se téměř okamžitě stala oblíbenou především mezi mladými a je populární dodnes, tedy více než 50 let od svého vzniku. „Když se řekne Karel Gott, okamžitě se mi vybaví jeho legendární Trezor. Dodnes, když ho zahrají někde na zábavě, okamžitě se zaplní celý parket,“ říká student Jaroslav Petráš (21).

Od té doby znal Gotta snad každý Čech a jeho hvězda stoupala i v zahraničí. Kromě sousedních zemí začal koncertovat například i v americkém Las Vegas, což bylo v té době u tuzemských hudebníků něco nemyslitelného. Gott si svou pílí a pracovitostí, ale i svým vystupováním na veřejnosti, podmaňoval fanoušky jak v Evropě, tak v USA či v brazilském Riu. „Karel byl jako člověk neskutečný. Uměl být obrovským gentlemanem, ale zároveň to doprovázel lehkou ironií až sarkasmem,“ vypráví studentka VOŠP Nicola Bernardová (21), která se s Gottem znala osobně, jelikož pro něj její otec pravidelně na zakázku organizoval rauty.  „Nevím ve svém okolí o nikom, kdo by Gotta jako zpěváka neznal,“ dodává Bernardová.


Pietní místo u obchodu Supraphon na Jungmannově náměstí. Zdroj: Jiří Charvát

Přizpůsoboval se trendům

Gott získával jedno ocenění za druhým i proto, že se zvládl přizpůsobovat jak hudebním, tak módním trendům a svou tvorbu postupně posouval dál. „Vzhledem k tomu, že byl mainstreamový zpěvák, posouval se s přibývajícím časem stále víc a víc do žánru popu, kde nakonec napevno zakotvil,“ popisuje Gottův vývoj Filip Kůstka, ale zároveň dodává, že tím se mu přestala jeho hudba líbit.  Gott však i s přibývajícím věkem dokázal oslovovat i mnohem mladší generace posluchačů. Příkladem toho je i letošní vystoupení Karla Gotta na koncertě Leoše Mareše ve vyprodané O2 Areně. Gott vyměnil svůj tradiční seriózní oblek za džínsku, na krk si pověsil velký zlatý řetěz a společně s Marešem za bouřlivého aplausu zazpívali inovovaný singl Být stále mlád.

Gott vydával písničky hned v několika jazycích, vedle češtiny zpíval anglicky, německy, slovensky ale i rusky. Jeho Lady Carneval vznikla dokonce ve třinácti jazycích. Přesto, že občas kvantita Gottovy tvorby převyšovala kvalitu, mělo každé album alespoň jeden hit. Díky úvodní skladbě populárního kresleného seriálu Včelka Mája a také písničce Kdepak ty ptáčku hnízdo máš z pohádkové Popelky se dostal i do povědomí lidí, kteří nejsou typickými Gottovými fanoušky. Přinejmenším díky těmto dvěma písním budou Gottův hlas pravděpodobně znát mladí i v budoucnu. „Jeho písničky jsem neposlouchala, vyjma Včelky Máji, kterou znám ze seriálu,“ přiznává studentka Kateřina Trejbalová (20).

S dcerou nazpíval duet

U publika mu po roce 1989 neuškodilo ani to, že v roce 1977 podepsal takzvanou Antichartu (kampaň iniciovaná komunistickým režimem odsuzující opoziční Chartu 77, pozn. redakce).  Sám Gott později přiznával, že se jen chtěl bez omezení a s posvěcením režimu dále věnovat tomu, co tak miloval a v čem vynikal. Gott se dokonce stal i nečekanou tváří revoluce, když s Karlem Krylem zazpívali během demonstrace na Václavském náměstí národní hymnu. Mnozí tento akt považovali za konečný důkaz toho, že se komunistický režim hroutí. A přestože Gott chtěl v roce 1990 skončit se zpěvem, měl před sebou ještě třicet let skvělé kariéry. Poslední písní, kterou nahrál, byl duet s jednou ze svých čtyř dcer Charlotte Ellou.   

Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Generace20
+
Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Týmy Chicaga a Philadelphie otevřeným tréninkem splnily sen hokejovým fanouškům

Generace20

Autor: Karolína Urbanová

10. 10. 2019

Nejslavnější hokejová liga po devíti letech znovu přijela do Prahy. V pátek 4. října se v O2 Areně poprvé v nové sezóně střetly týmy NHL Chicago Blackhawks a Philadelphia Flyers. Hráči obou klubů se ale divákům ukázali už o den dřív na otevřeném tréninku. I když mezi hokejovými nadšenci na tribunách vyčnívaly děti, na hvězdy ze zámoří se přišli podívat i dvacátníci.

Před libeňskou O2 Arenou to vypadá jako před hokejovým zápasem, přitom se koná jen týmový trénink. U vchodů se tvoří dlouhé fronty, podobně jako u stánků s hokejovými suvenýry ve vstupní hale. Fanoušci kupují puky, dresy nebo trička jako vzpomínku. Na Chicago a Philadelphii dorazilo necelých osm tisíc diváků. Příležitost vidět naživo hvězdy z NHL si nenechala ujít třeba fanynka Aneta Vlčková (26). „Odmala mě zajímá hokej a život bez něj už si nedokážu vůbec představit. Vždycky jsem proto toužila vidět jedny z nejlepších hráčů na světě, byl to můj sen už od dětství,“ vypráví nadšeně.

Z podobného důvodu navštívil trénink i Filip Šperl (25). „Pozorovat na vlastní oči hráče jako jsou Patrick Kane, Claude Giroux nebo Jonathan Toews se nepoštěstí každý den,“ říká s úsměvem. Mezi hokejovými nadšenci v hale je i fanynka Blackhawks Veronika Drlíková (24). „Na tréninku se nabízí úplně jiný pohled na tým než při zápase. Hráči jsou uvolněnější a rozdávají úsměvy na všechny strany. Je také zajímavé pozorovat trenéra, jak pracuje s týmem,“ myslí si.

Voráček byl největší hvězdou

Většinu času převládá klidná a uvolněná atmosféra. Nikdo hlasitě nefandí, neskáče ani nepíská. Všichni pozorují dění na ledové ploše a případně fotí nebo natáčí na mobily. Děti mávají u mantinelů a prosí hráče o puk. Například hokejového fanouška Martina Strnada (21) to překvapilo. „Diváci na tribunách spíše pozorně sledují, co se děje na ledě. Čekal jsem, že budou více řádit, podobně jako tomu bývá při zápasech,“ přiznává. V několika momentech ale přeci jen nastala situace, kdy to v hale rázem ožilo. „Pokaždé, když se na ledě ukázal někdo z českých hráčů, byli fanoušci hodně slyšet. Skandovali a tleskali jako o závod. Třeba jméno Jakuba Voráčka vyvolávali diváci hned několikrát, měl velký ohlas. To se mi líbilo,“ dodává Strnad.

Na otevřeném tréninku našli kromě atmosféry diváci i další mínus. Zklamaní byli hlavně ti, kteří se přišli podívat na své oblíbené hráče Blackhawks. Podle dresu totiž nepoznali, kdo je kdo. „U hráčů Chicaga mi na tréninkových dresech chyběla jmenovka a číslo. Tím mě zklamali. Přeci jen některé hráče příliš dobře nepoznám,“ říká Vlčková.

Hokejisté Blackhawks, kterým při tréninku chybělo číslo i jmenovka na dresech. Zdroj: Karolína Urbanová

Vstupenky za hubičku

Lístek za 390 Kč na týmový trénink Philadelphie a Chicaga si mohl podle hokejových příznivců dovolit každý včetně studentů. „Uspořádat trénink pro veřejnost byl výborný nápad, většina nás mladých by totiž nemohla jít na páteční zápas, protože se cena vstupenek pohybovala v řádu tisíců,“ konstatuje Drlíková a není sama. „Jsem rád, že jsem měl možnost vidět hráče z nejlepší ligy světa aspoň na tréninku. Dlouho budu mít na co vzpomínat,“ uzavírá Strnad.

Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Generace20
+
Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Anketa: Posloucháte Karla Gotta?

Generace20

Autor: Tereza Vebrová

10. 10. 2019

Redaktorka Tereza Vebrová se vydala do centra Prahy a ptala se, zda lidé poslouchají Karla Gotta a znají jeho písně.
Irena (56), učitelka. Foto: Simona Wieserová

Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Generace20
+
Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Vybíráte psa z útulku? V kurzu jsou teď hlavně buldočci. Často ale mají problematickou minulost

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

26. 09. 2019

Čtyřicet procent Čechů má doma psa. Mezi dlouhodobě nejoblíbenější plemena v tuzemsku patří německý ovčák, jorkšírský teriér a taky francouzský buldoček. Podle místopředsedkyně spolku Buldočí naděje je to i proto, že často účinkují v reklamách, filmech či seriálech. I kvůli jejich popularitě se na nich ale často snaží vydělat různé množírny a buldočci pak mohou mít jak fyzické, tak psychické problémy.

Na konci srpna si Tomáš Janoušek (22) společně s přítelkyní Andreou (21) přivezli domů francouzskou buldočku jménem Luisa. „Dlouho jsme hledali kámošku pro našeho prvního pejska Rastyho, amerického pitbulteriéra. Jednoho dne nám napsala naše známá z útulku Luisin příběh, a ten nás dovedl k rozhodnutí si ji hned adoptovat,“ vzpomíná Janoušek. Luise jsou tři roky a pochází ze slovenské množírny. Většina těchto psů má za sebou nelehký život, a často bojují se strachem z lidí a nového prostředí. „Ze začátku seděla Luisa u zdi a bála se. Nechtěla projít ani dveřmi a venku chytala záchvaty strachu. Vlezla například pod stojící auto a nechtěla vylézt ven, nebo se něčeho lekla a utekla,“ vzpomíná Janoušek.

Ročně zachrání více něž 50 psů

Podobně je na tom i fenka francouzského buldočka Nikoly Glosové (27) Vanda, kterou si před rokem adoptovala z útulku Francouzské potěšení. „Dodnes nemůžu dělat rychlé pohyby, které nečeká. To je pak vidět, že se bojí. Vanda má také problémy s hygienou. Když jsem s ní doma, je všechno v pořádku, ale jakmile odejdu, tak se počůrá a občas udělá i bobek,“ svěřuje se Glosová. I přesto, že Vandu neměla od štěněte, nelituje toho, že si ji adoptovala. „Když jsem si ji brala z útulku, byly jí čtyři roky a vůbec mi to nevadilo. Již před čtyřmi lety jsem zachránila prvního francouzského buldočka a v ten moment jsem si řekla, že pokud to půjde, tak budu zachraňovat tyhle čumáčky dál,“ říká Glosová. Podle ní je mít psa od mala sice krásné, ale nikdy člověk nezažije, jaké to je, když se adoptovaný pes vyvíjí a jakou lásku dokáže dát. „Je vděčný za opravdu každé pohlazení, za každou pusu, za každý kontakt,“ dodává.

Vanda je už druhým psem, kterého si Nikol Glosová přivedla domů z útulku. Zdroj: archiv Nikoly Glosové

Buldočci a další placatá plemena patří dlouhodobě mezi nejoblíbenější plemena. „Pořizovat si je se stalo jakýmsi trendem. Kvůli tomu se zvýšila i nabídka štěňat bez rodokmenu a z anonymních chovů. To je ale špatné nejen pro psy, kteří v těchto množírnách žijí a produkují štěňata, ale škodí to obecně i plemenu samotnému,“ upozorňuje místopředsedkyně spolku Buldočí naděje Hana Ďuráková (29). Ročně tento spolek zachrání více než padesát psů. „Ti jsou nám svěřeni na základě úředního rozhodnutí, nebo se na nás obrací obyčejní lidé, kteří na vlastní pěst nějakého psa z množírny zachránili, ale dál si s ním neumí poradit,“ vysvětluje Ďuráková. V loňském roce například přijali několik psů z množírny v Kamenici nad Lipou, kde starší manželský pár nashromáždil v rodinném domě více než 200 psů atraktivních plemen a jejich kříženců. „Psi žili zavření v přepravkách mezi vlastními výkaly bez pořádného jídla a vody. Tomu odpovídal i jejich stav – byli podvyživení, zablešení, srst i kůži měli zničenou od moči, ve které museli sedět,“ popisuje Ďuráková.

V kontaktu i po letech

V útulcích prochází psi kompletním veterinárním ošetřením. Poté, pokud jim to jejich fyzický i psychický stav dovolí, přichází na řadu takzvaná adopční schůzka. „Při výběru nových majitelů nemáme žádné speciální požadavky ani kritéria. Snažíme se vybírat slušné a zodpovědné lidi, kteří ví, co péče o adoptovaného psa obnáší. Jediná věc, přes kterou nejede vlak, je, že neadoptujeme do zahraničí. Chceme zůstat s rodinou v kontaktu i po adopci a být ku pomoci, kdyby se vyskytly problémy,“ upozorňuje Ďuráková. Při samotné adopci se pak uzavírá smlouva o předání zvířete do péče a platí se poplatek. V poslední době se podle Ďurákové o adopce uchází hodně mladých lidí, většinou mezi pětadvaceti a třiceti lety. „U nich pak chceme vědět, jestli jsou schopni psa zabezpečit. U velmi mladých lidí, jako jsou studenti a čerství absolventi, hrozí vždy riziko, že je život zavane někam, kde s nimi pes nebude moci být, nebo začnou budovat kariéru, která spolkne většinu jejich času,“ myslí si Ďuráková.

Tím nejdůležitějším požadavkem je pak podle ní to, aby noví majitelé zůstávali i nadále v kontaktu s útulkem. O zachráněných psech totiž nechtějí ztratit přehled. „Zajímá nás, jaké dělají pokroky nebo jaké problémy je trápí. Každý zachráněný pes prošel našimi domovy. Zažívali jsme s nimi smutné i veselé chvíle a každého psa už navždycky bereme tak trochu jako našeho,“ vysvětluje Ďuráková. 

Nedílnou součástí poadopčního kontaktu jsou i osobní srazy. Spolek pořádá společné procházky nebo pikniky. V kontaktu s útulkem zůstává i po roce také Nicola Glosová. Jejich předsedkyni má v přátelích na Facebooku a sdílí fotografie s fenkou Vandou. Spolek tak vidí, jak se pes má a jaké dělá pokroky.

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elbová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elbová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elbová

Generace20
+
Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elbová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elbová

Generace20

Autor: Petra Macháčková

23. 09. 2019

Před čtyřmi lety si Petra Elbová (27) založila blog, kde se čtenářkami začala sdílet svou cestu k zdravému a vyváženému životnímu stylu. V minulosti Elbová trpěla poruchami příjmu potravy, které ale dokázala porazit, a začala o nich psát, aby pomohla dívkám, které je také zažívají. Elbová je licencovaná fitness instruktorka a sestavuje jak individuální cvičící plány, tak i společné tréninkové výzvy nebo točí na YouTube videa o cvičení.

V minulosti jste trpěla poruchami příjmu potravy. Kdy jste si to poprvé uvědomila? 
Nejdřív jsem na střední zkoušela různé drastické diety a hladověla jsem. Tenkrát mi začaly padat vlasy, třepily se mi nehty, a dokonce jsem na čas ztratila menstruaci. Pak začalo zase období záchvatovitého přejídání, kdy jsem snědla téměř cokoliv, co jsem našla v lednici. Sáhla jsem si tenkrát na dno a díky tomu jsem teď v některých situacích mnohem silnější, než jsem bývala. Bylo to těžké. Ovšem nejtěžší bylo si uvědomit, že jediná, kdo s tím může něco udělat, jsem já.

Jak se liší chutě běžného člověka a někoho, kdo trpí záchvatovitým přejídáním?
Každý má občas chuť dát si něco sladkého, nebo pořádně tučného. Ovšem záchvaty přejídání vypadají úplně jinak. Většinou člověk zajídá nějaké problémy, například stres, smutek, zklamání. Jsou dokonce i případy, kdy se lidi přejídali jen kvůli tomu, že se nudí a nemají co na práci. Je to hlavně jiné v tom, že člověku „vypne mozek“ a dokáže sníst hromady jídla v nesmyslných kombinacích. Někdy i to, co by ho nikdy nenapadlo, nebo mu normálně nechutná. Pamatuji si, jak jsem začala jeden záchvat přejídání například kouskem ovoce, pokračovala jsem sušenkami, snědla jsem tři housky s marmeládou a nakonec jsem do sebe nacpala všechno, co doma bylo. V tu chvíli jde jen o to jíst a je jedno, jestli na to máme chuť nebo ne. V ten moment chceme zajíst jen to špatné, co v sobě máme. Ovšem potom se cítíme ještě mnohem hůř. A to ve chvíli, kdy jídlo dojíme a ležíme s bolestmi břicha a nevolností.

Strach z odsouzení


Co vás vedlo k tomu začít psát články o záchvatovitém přejídání, anorexii nebo bulimii? 
Moje osobní problémy s jídlem pro mě byly obrovskou zkušeností, která mě toho spoustu naučila. Dokážu si ale pořád vybavit, jak hrozné stavy a deprese to byly a jak je těžké se z toho dostat. Tenkrát bych byla strašně vděčná za nějakou pomoc, článek, video, motivaci, cokoliv, jen abych věděla, jak z toho začarovaného kruhu ven. Proto jsem to začala dělat.

Bála jste se o vašich problémech s jídlem veřejně promluvit?
Ze začátku ano. Měla jsem strach, že si to přečte někdo, kdo mě zná osobně a odsoudí mě. Postupem času mi ale docházelo, že chci pomáhat právě tím, že to pošlu ven mezi lidi. Bylo mi nakonec jedno, jak se s tím kdo popere a co si kdo bude myslet. Došlo mi, jak je důležité o takových věcech mluvit, a chtěla jsem s lidmi sdílet i to špatné, čím jsem si prošla. Hlavně být upřímná.

Obsah už není jen o jídle


Zhruba před čtyřmi lety jste začala s blogováním o zdravém životním stylu a cvičení. Na youtube kanále máte čtyřicet pět tisíc odběratelů a na Instagramu ještě o patnáct tisíc víc.Je náročné být pro ně vzorem?
Upřímně? Na mém Instagramu vidím číslo 60 tisíc, ale neuvědomuji si, kolik to vlastně musí být lidí. Dochází mi to jen občas, a to až ve chvíli, kdy jsem venku a někdo mě potká, pozdraví, nebo upřeně zírá. Samozřejmě to nese zodpovědnost a snažím se sdílet jen to, za čím si stojím a co mi dává smysl.

Cítíte, že jste se ve své tvorbě posunula někam dál?
Myslím, že každá etapa za tu dobu, co bloguji, mě někam posunula a něco mi dala. A určitě nejen v tom sociálním životě, ale i v osobním. Mám radost, že si dokážu stát za tím, co sdílím, nerozhodí mě už nějaký nepříjemný člověk nebo špatný komentář a snažím se nesdílet už úplně všechno ze svého soukromí. I když to tak někomu může připadat. Největší posun vidím v tom, že se to, co jsem dřív měla jako koníček, stalo mojí reálnou prací. Což byl vždy můj velký sen.

Na svém blogu jste v jednom z posledním článku zmiňovala, že už nechcete mít nálepku „fitness blogerky”. Znamená to, že se chcete věnovat i jiným věcem než jen cvičení?
Nudilo mě, že každý můj obsah „musel“ být o cvičení a jídle. Samozřejmě to miluji a je to součást mého života, ale myslím, že mám co předat i v jiných oblastech a ráda bych s mými sledujícími sdílela více věcí z jiného než jen cvičícího života.

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Generace20
+
Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová

Generace20

Autor: Petra Macháčková

23. 09. 2019

Před čtyřmi lety si Petra Elblová (27) založila blog, kde se čtenářkami začala sdílet svou cestu k zdravému a vyváženému životnímu stylu. V minulosti Elbová trpěla poruchami příjmu potravy, které ale dokázala porazit, a začala o nich psát, aby pomohla dívkám, které je také zažívají. Elbová je licencovaná fitness instruktorka a sestavuje jak individuální cvičící plány, tak i společné tréninkové výzvy nebo točí na YouTube videa o cvičení.

V minulosti jste trpěla poruchami příjmu potravy. Kdy jste si to poprvé uvědomila? 
Nejdřív jsem na střední zkoušela různé drastické diety a hladověla jsem. Tenkrát mi začaly padat vlasy, třepily se mi nehty, a dokonce jsem na čas ztratila menstruaci. Pak začalo zase období záchvatovitého přejídání, kdy jsem snědla téměř cokoliv, co jsem našla v lednici. Sáhla jsem si tenkrát na dno a díky tomu jsem teď v některých situacích mnohem silnější, než jsem bývala. Bylo to těžké. Ovšem nejtěžší bylo si uvědomit, že jediná, kdo s tím může něco udělat, jsem já.

Jak se liší chutě běžného člověka a někoho, kdo trpí záchvatovitým přejídáním?
Každý má občas chuť dát si něco sladkého, nebo pořádně tučného. Ovšem záchvaty přejídání vypadají úplně jinak. Většinou člověk zajídá nějaké problémy, například stres, smutek, zklamání. Jsou dokonce i případy, kdy se lidi přejídali jen kvůli tomu, že se nudí a nemají co na práci. Je to hlavně jiné v tom, že člověku „vypne mozek“ a dokáže sníst hromady jídla v nesmyslných kombinacích. Někdy i to, co by ho nikdy nenapadlo, nebo mu normálně nechutná. Pamatuji si, jak jsem začala jeden záchvat přejídání například kouskem ovoce, pokračovala jsem sušenkami, snědla jsem tři housky s marmeládou a nakonec jsem do sebe nacpala všechno, co doma bylo. V tu chvíli jde jen o to jíst a je jedno, jestli na to máme chuť nebo ne. V ten moment chceme zajíst jen to špatné, co v sobě máme. Ovšem potom se cítíme ještě mnohem hůř. A to ve chvíli, kdy jídlo dojíme a ležíme s bolestmi břicha a nevolností.

Strach z odsouzení


Co vás vedlo k tomu začít psát články o záchvatovitém přejídání, anorexii nebo bulimii? 
Moje osobní problémy s jídlem pro mě byly obrovskou zkušeností, která mě toho spoustu naučila. Dokážu si ale pořád vybavit, jak hrozné stavy a deprese to byly a jak je těžké se z toho dostat. Tenkrát bych byla strašně vděčná za nějakou pomoc, článek, video, motivaci, cokoliv, jen abych věděla, jak z toho začarovaného kruhu ven. Proto jsem to začala dělat.

Bála jste se o vašich problémech s jídlem veřejně promluvit?
Ze začátku ano. Měla jsem strach, že si to přečte někdo, kdo mě zná osobně a odsoudí mě. Postupem času mi ale docházelo, že chci pomáhat právě tím, že to pošlu ven mezi lidi. Bylo mi nakonec jedno, jak se s tím kdo popere a co si kdo bude myslet. Došlo mi, jak je důležité o takových věcech mluvit, a chtěla jsem s lidmi sdílet i to špatné, čím jsem si prošla. Hlavně být upřímná.

Obsah už není jen o jídle


Zhruba před čtyřmi lety jste začala s blogováním o zdravém životním stylu a cvičení. Na youtube kanále máte čtyřicet pět tisíc odběratelů a na Instagramu ještě o patnáct tisíc víc.Je náročné být pro ně vzorem?
Upřímně? Na mém Instagramu vidím číslo 60 tisíc, ale neuvědomuji si, kolik to vlastně musí být lidí. Dochází mi to jen občas, a to až ve chvíli, kdy jsem venku a někdo mě potká, pozdraví, nebo upřeně zírá. Samozřejmě to nese zodpovědnost a snažím se sdílet jen to, za čím si stojím a co mi dává smysl.

Cítíte, že jste se ve své tvorbě posunula někam dál?
Myslím, že každá etapa za tu dobu, co bloguji, mě někam posunula a něco mi dala. A určitě nejen v tom sociálním životě, ale i v osobním. Mám radost, že si dokážu stát za tím, co sdílím, nerozhodí mě už nějaký nepříjemný člověk nebo špatný komentář a snažím se nesdílet už úplně všechno ze svého soukromí. I když to tak někomu může připadat. Největší posun vidím v tom, že se to, co jsem dřív měla jako koníček, stalo mojí reálnou prací. Což byl vždy můj velký sen.

Na svém blogu jste v jednom z posledním článku zmiňovala, že už nechcete mít nálepku „fitness blogerky”. Znamená to, že se chcete věnovat i jiným věcem než jen cvičení?
Nudilo mě, že každý můj obsah „musel“ být o cvičení a jídle. Samozřejmě to miluji a je to součást mého života, ale myslím, že mám co předat i v jiných oblastech a ráda bych s mými sledujícími sdílela více věcí z jiného než jen cvičícího života.

I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

Generace20
+
I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta

Generace20

Autor: Monika Kabourková

20. 09. 2019

Od 4. do 8. září se v irském Castlebaru konalo mistrovství Evropy v týmovém přetahování lanem - také známé jako Tug of War. V Česku se tento sport oficiálně provozuje osm let, a to od doby, kdy dobrovolní hasiči ze Všejan uspořádali první oficiální české mistrovství. V současnosti se venkovnímu přetahování lanem věnuje téměř šest set nadšenců. Letos poprvé Česko reprezentoval devítičlenný tým i na zmíněném mistrovství Evropy. Umístil se na posledním, devátém místě, ale nadšení pro přetahování je neopustilo. Podle Josefa Kubišty (27), jednoho z tahounů, je cílem týmu dostat sport do povědomí veřejnosti a časem se vyrovnat i zahraničním soupeřům.

Na mistrovství Evropy v Irsku jste byli nováčky. Co vás nejvíce překvapilo?
Rozhodně pravidla, která se nesmírně liší od těch, podle kterých taháme v Česku. Spoustu věcí jsme dělali špatně. Věděli jsme, že člověk, který je na konci lana – kotva, má okolo sebe omotané lano, ale nevěděli jsme, že v cizině má na sobě speciální vestu a jak se má do tahu opřít. U nás se tahá v šesti lidech u lana, v pracovních botách nebo kanadách. V záklonu a při tahání používáme magnézium. Na mistrovství naopak mají speciální boty, používají pryskyřici a tahají v osmi lidech. Takže jsme hrozně vyhořeli. 

Jak moc vás ten debakl překvapil?
Věděli jsme, že jedeme bojovat proti zahraniční špičce. Například v Irsku tímto sportem žijí a dělají ho na každé škole. Je to jako u nás fotbal nebo hokej. I tak jsme si doma vysnili, že vyhrajeme alespoň jeden jediný tah. (V souboji se tahá dvakrát, na každou stranu jednou, pozn. red.) To se nám nakonec povedlo a za celé mistrovství jsme vyhráli právě ten jediný tah proti Polákům. Sice to byla remíza, ale my jsme měli radost, jako bychom vyhráli zlato v Naganu.

Čím vás protivníci nejvíce zaskočili?
Popravdě jsem si naše soupeře představoval jako hory svalů. Jenže to jsem byl na omylu. Bez narcismu musím říct, že jsme tam byli nejvymakanější tým celého šampionátu. Chlapi měli oblá ramena, tenké ručičky a nohy, pouze obří dlaně. Vůbec nevypadali, že mají nějakou sílu. Ale oni nás tam válcovali šedesátiletí dědkové jen proto, že dokázali stát jako tým. Povídali jsme si se skotským farmářem a ten nám řekl, že v jeho týmu jsou pouze farmáři, kteří se přátelí a tahají spolu třicet let. Scházejí se dvakrát týdně a trénují hodinu a půl. Kladl nám na srdce, že nejdůležitější je, aby se tým nerozešel. Opravdu musí být sehraní. 

Čtrnáct minut se lano ani nepohnulo

Jak vůbec celý souboj probíhá?
Přijde se na místo k lanu a každý si položí na pravý nárt lano. Kotva si natáhne lano k boku, křížem přes záda a zarazí si ho do podpaží. Přitom mu konec visí u boku. Následuje povel, kdy se lano zvedá nártem a všichni si ho dávají do rukou. 

Pravidla týmového přetahování lanemTýmy mají osm členů a jsou rozdělené podle váhových tříd. Družstvo jako celek nesmí přesáhnout stanovenou váhovou hranici. Během celé soutěže smí tým vystřídat pouze jednoho člena ve váhové kategorii. Každý tým má dva trenéry – kouče a trenéra. Pouze kouč ale smí týmu nahlas radit a dávat pokyny. Vyhrává tým, kterému se podaří přetáhnout lano o čtyři metry na svou stranu.

Tým si nemůže pro lano sáhnout rukou?
Ne, ale je to z toho důvodu, aby se tahounům nedostala hlína do pryskyřice na rukou a lano neklouzalo. Ihned poté se zasekává noha. Většina týmů si zařvala povel a všichni jako jeden muž zaseknou. Poté zazní povel připravit a jde se do prudkého záklonu, asi třicet stupňů, a začne se tahat.

Existuje pravidlo, že tým se musí aktivně snažit, aby zvítězil. Copak ony některé týmy nechtějí vyhrát?
Je pravda, že v těch finálových soubojích ty týmy proti sobě prostě čtrnáct minut strnule stály, koukaly na sebe a čekalyjestli ten druhý neudělá chybu. Až poté se začalo něco dít. Ale asi to je proto, že to byly konečné zápasy. Kdyby takhle probíhaly všechny zápasy, tak by ta soutěž byla hrozně zdlouhavá a nezbyly by síly na další souboje.

Jako jediní jsme neměli límeček u dresu 

Jak na vás reagovali soupeři a rozhodčí?
Měli z nás hroznou legraci. Například na vážení se nám rozhodčí hrozně vysmáli, protože viděli naše boty. Řekli, že rozhodně žádnou výhodu nemáme a naše boty nám uznají, ale měli bychom se učit jak se to dělá. V průběhu soutěže nám Lotyši čtvery boty půjčili a čtvery jsme na místě koupili. Lotyši říkali, že před x lety byli ve stejné situaci jako my a také jim je někdo půjčil.

Jak tyto speciální boty vypadají?
Ta bota vypadá jako stará brusle bez čepele, s hladkou podrážkou, vysokým kovovým podpatkem, který musí mít všechny hrany v perfektním pravém úhlu, aby se zabodla do země jako rýč, když se zvedne lano. To jsme my jako lajci absolutně netušili. 

V jakém duchu se nesla atmosféra celého mistrovství? 
Obecně tam panovala gentlemanská atmosféra, což mě ohromě překvapilo. Například jsme si všimli, že jsme jako jediní neměli límeček na dresu a spekulovali jsme, zda to není nějaké společenské faux pas. Dělali jsme strašně moc chyb a byli k nám nesmírně ohleduplní. Především jsme dostávali obrovskou podporu. Hlavně psychickou, abychom to nevzdávali. Dělali jsme vážně ostudu. Upomínali nás, že si po sobě máme uklízet lano, jenže my jsme se váleli hubou v blátě a byli jsme rádi, že jsme rádi. Přesto všechno nás ale nadšení neopustilo. 

Máte po první zkušenosti v zahraničí vytyčené další cíle?
Plánujeme dostat tento sport do povědomí veřejnosti, okopírovat technologii bot a pár jich vyrobit, stejně jako tu vestu pro kotvu. Rádi bychom ve Všejanech předvedli techniku tahů, pravidla a postupnými krůčky se přiblížili k těm světovým standardům. Bylo by fajn, kdyby se tahu věnovali třeba v Sokolu a ve skautu s oficiálními pravidly.

Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Generace20
+
Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Dobíjecí stanice pro elektromobily jsou často zablokované. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

16. 09. 2019

Počet elektromobilů v Česku roste. Od začátku roku jich na českých silnicích přibylo přes 400. Podle Centra dopravního výzkumu jde oproti loňsku o více než šestiprocentní nárůst. Vlastníci elektromobilů ale řeší řadu praktických problémů - kromě nedostatku dobíjecích stanic i blokování těch stávajících nezodpovědnými řidiči. Pokud je místo označeno dopravními značkami a majitel vozidla je nerespektuje, může být za přestupek sankcionován.

Tomáš Pospíchal je majitelem auta na elektrický pohon přes čtyři roky. S novým vozidlem je spokojenější než s předchozím klasickým automobilem. K jeho pořízení ho vedly hlavně finanční důvody. „Potřeboval jsem snížit provozní výdaje. Díky elektromobilu mám teď nižší náklady na spotřebu,“ říká Pospíchal. Pochvaluje si šetrnost elektromobilu k okolí. „Je tichý, nepáchne, provoz je levný, parkování na modrých zónách zdarma a do budoucna nebudu muset platit za dálniční známku,“ říká Pospíchal. Nevýhodu však vidí v chaosu u dobíjecích stanic. „Stanice mají rozdílné systémy a způsoby platby. Jsou navíc nevhodně rozmístěné a je jich málo,“ kritizuje Pospíchal.

Dobíjecích bodů je v Česku zatím kolem pěti set. Ministerstvo dopravy má zájem o jejich rozšíření. „Pro období do roku 2020 máme pro rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva vyčleněno 1,2 miliardy korun. Zatím se z dotačního programu podařilo podpořit 250 rychlodobíjecích stanic a 450 běžných dobíjecích stanic celkově za tři sta milionů korun,“ popisuje mluvčí úřadu Lenka Rezková. Momentálně ministerstvo dopravy připravuje dotační program na podporu rozvoje sítě dobíjecích stanic po roce 2020, konečná částka ale ještě není schválená.

Blokování nabíječek

Majitelé elektromobilů se ale často musejí potýkat i s nezodpovědnými řidiči, kvůli kterým si nemohou svá auta na stanicích dobít. „V přístupu k dobíjecím stanicím často brání nevhodně zaparkovaná auta a nově i nenabíjející se elektromobily,“ říká Pospíchal. Záleží však na tom, zda je místo u dobíjecí stanice označeno dopravní značkou pro vyhrazené parkoviště. „Pokud zde bude parkovat vozidlo, kterému není místo vyhrazeno, nebo překročí dovolenou dobu stání, bude se jednat o přestupek, za který hrozí pokuta na místě do dvou tisíc korun,“ říká mluvčí ministerstva dopravy Rezková.

Maximální povolenou dobou stání upravují přímo u místa informační tabulky. Například u dobíjecí stanice na Karlově náměstí v Praze je nejvyšší povolená doba parkování tři hodiny, což k dobití baterie stačí. „U elektromobilů, které jsou již dobity a brání dalším zájemcům o nabíjení, by se měly zvýšit poplatky na dobíjecích stanicích,“ domnívá se Pospíchal. Zatím se ale tento problém nijak neřeší.

Levnější provoz, vyšší kupní cena

Špatné rozmístění a nedostatek dobíjecích stanic řadu lidí od koupě elektromobilu odrazují. Mezi časté argumenty proti koupi elektromobilů patří také krátký dojezd a vysoká pořizovací cena. Ta se sice u malých aut pohybuje kolem 200 000 korun, ale u větších vozů se může vyšplhat až za hranici několika milionů.

Na druhé straně řidiči elektromobilů ušetří na pohonných hmotách. „Ročně mě provoz elektromobilu, kromě pojištění, stojí pět tisíc korun,“ říká Pospíchal. K dobití mu stačí noc v zásuvce. „Pokud to jde, používám i energii z fotovoltaické elektrárny. Dobíjení z veřejných nabíječek využívám tak ze třiceti procent,“ říká Pospíchal. To, co Pospíchal utratí za rok, vyjde majitelce běžného auta Daniele Brücknerové (21) přibližně na dva měsíce. „Běžně během měsíce najezdím kolem tří set kilometrů a tankuji za 2000 až 2500 korun, další údržba vozu mne pak vyjde na několik tisíc ročně,“ říká Brücknerová. Pořizovací cena elektromobilu se tak lidem může v budoucnu vrátit, hlavní motivací pro jejich pořízení ale zůstává hlavně pocit, že jsou tyto vozy šetrnější k naší planetě.

Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Generace20
+
Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Zablokované dobíjecí stanice pro elektromobily. Řidičům za přestupek hrozí pokuta až dva tisíce korun

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

16. 09. 2019

Počet elektromobilů v Česku roste. Od začátku roku jich na českých silnicích přibylo přes 400. Podle Centra dopravního výzkumu jde oproti loňsku o více než šestiprocentní nárůst. Vlastníci elektromobilů ale řeší řadu praktických problémů - kromě nedostatku dobíjecích stanic i blokování těch stávajících nezodpovědnými řidiči. Pokud je místo označeno dopravními značkami a majitel vozidla je nerespektuje, může být za přestupek sankcionován.

Tomáš Pospíchal je majitelem auta na elektrický pohon přes čtyři roky. S novým vozidlem je spokojenější než s předchozím klasickým automobilem. K jeho pořízení ho vedly hlavně finanční důvody. „Potřeboval jsem snížit provozní výdaje. Díky elektromobilu mám teď nižší náklady na spotřebu,“ říká Pospíchal. Pochvaluje si šetrnost elektromobilu k okolí. „Je tichý, nepáchne, provoz je levný, parkování na modrých zónách zdarma a do budoucna nebudu muset platit za dálniční známku,“ říká Pospíchal. Nevýhodu však vidí v chaosu u dobíjecích stanic. „Stanice mají rozdílné systémy a způsoby platby. Jsou navíc nevhodně rozmístěné a je jich málo,“ kritizuje Pospíchal.

Dobíjecích bodů je v Česku zatím kolem pěti set. Ministerstvo dopravy má zájem o jejich rozšíření. „Pro období do roku 2020 máme pro rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva vyčleněno 1,2 miliardy korun. Zatím se z dotačního programu podařilo podpořit 250 rychlodobíjecích stanic a 450 běžných dobíjecích stanic celkově za tři sta milionů korun,“ popisuje mluvčí úřadu Lenka Rezková. Momentálně ministerstvo dopravy připravuje dotační program na podporu rozvoje sítě dobíjecích stanic po roce 2020, konečná částka ale ještě není schválená.

Blokování nabíječek

Majitelé elektromobilů se ale často musejí potýkat i s nezodpovědnými řidiči, kvůli kterým si nemohou svá auta na stanicích dobít. „V přístupu k dobíjecím stanicím často brání nevhodně zaparkovaná auta a nově i nenabíjející se elektromobily,“ říká Pospíchal. Záleží však na tom, zda je místo u dobíjecí stanice označeno dopravní značkou pro vyhrazené parkoviště. „Pokud zde bude parkovat vozidlo, kterému není místo vyhrazeno, nebo překročí dovolenou dobu stání, bude se jednat o přestupek, za který hrozí pokuta na místě do dvou tisíc korun,“ říká mluvčí ministerstva dopravy Rezková.

Maximální povolenou dobou stání upravují přímo u místa informační tabulky. Například u dobíjecí stanice na Karlově náměstí v Praze je nejvyšší povolená doba parkování tři hodiny, což k dobití baterie stačí. „U elektromobilů, které jsou již dobity a brání dalším zájemcům o nabíjení, by se měly zvýšit poplatky na dobíjecích stanicích,“ domnívá se Pospíchal. Zatím se ale tento problém nijak neřeší.

Levnější provoz, vyšší kupní cena

Špatné rozmístění a nedostatek dobíjecích stanic řadu lidí od koupě elektromobilu odrazují. Mezi časté argumenty proti koupi elektromobilů patří také krátký dojezd a vysoká pořizovací cena. Ta se sice u malých aut pohybuje kolem 200 000 korun, ale u větších vozů se může vyšplhat až za hranici několika milionů.

Na druhé straně řidiči elektromobilů ušetří na pohonných hmotách. „Ročně mě provoz elektromobilu, kromě pojištění, stojí pět tisíc korun,“ říká Pospíchal. K dobití mu stačí noc v zásuvce. „Pokud to jde, používám i energii z fotovoltaické elektrárny. Dobíjení z veřejných nabíječek využívám tak ze třiceti procent,“ říká Pospíchal. To, co Pospíchal utratí za rok, vyjde majitelce běžného auta Daniele Brücknerové (21) přibližně na dva měsíce. „Běžně během měsíce najezdím kolem tří set kilometrů a tankuji za 2000 až 2500 korun, další údržba vozu mne pak vyjde na několik tisíc ročně,“ říká Brücknerová. Pořizovací cena elektromobilu se tak lidem může v budoucnu vrátit, hlavní motivací pro jejich pořízení ale zůstává hlavně pocit, že jsou tyto vozy šetrnější k naší planetě.

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

Generace20
+
V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

12. 09. 2019

Řada vysokoškolských studentů sociální a humanitární práce má možnost vyjet na zahraniční stáže do rozvojových zemí. Velká část Evropanů v posledních letech míří do Indie, kde pomáhají v místních vesnicích. Ve spolupráci s humanitárními organizacemi, které tamním dětem financují vzdělání, se stážisti ve školách účastní výuky a vymýšlejí program pro děti. Tři měsíce takto strávila i Denisa Stýskalová (21), když vyjela na stáž do států Maháráštra a Karnátaka.

Na vesnicích v Maháráštře je poměrně těžké se s místními domluvit. Používají specifický jazyk maráthštinu, která se vyvinula ze sanskrtu a oproti hindštině má složitější slovní zásobu i pády. „Některé učitelky nebo sociální pracovnice sice trochu uměly anglicky, ale dětem jsem musela často ukazovat, co po nich chci,“ vysvětluje Stýskalová.

Zahraniční studenti sociální a humanitární práce, kteří vyjedou na stáž právě do Indie, většinou místní učí na základních školách, ale také jim často doplňují zcela elementární znalosti přímo v jejich vesnicích. „Učila jsem v angličtině například dny v týdnu nebo geometrické tvary. Na vesnicích jsou lidé často negramotní, takže i tyto základní znalosti potřebují,“ říká Stýskalová. Konkrétně ve vesnici, kde pomáhala, měly děti vždy dvě hodiny společný program se zahraniční lektorkou a pak teprve šly do své regulérní školy, kde byly rozděleny podle věku. 

Tímto systémem chtějí humanitární organizace podpořit indické děti a motivovat je ke studiu. Často jim platí i školné, které by si jejich rodiny nemohly dovolit. Školy jsou oproti těm českým zařízeny většinou skromně. „Ve třídách byly akorát lavice, stůl, nějaké plakáty na stěnách, ale žádné počítače,“ přibližuje Stýskalová. Na jednu základní školu docházelo i tisíc děti. „Výuka v té základní škole, kam jsem docházela, zrovna probíhala v angličtině, takže tam jsem se s dětmi mohla normálně domluvit,“ vysvětluje Stýskalová.


Indické děti stráví velkou část dne studiem. Zdroj: Archiv Denisy Stýskalové

Většinu dne věnují studiu

Většina dětí bydlí od jedenácti do šestnácti let na internátu. Na významné indické svátky jezdí domů, jinak spíš rodiče navštěvují je. „Děti doma nemají dostatečně dobré podmínky pro studium. Humanitární organizace, které jim studium financují, proto chtějí dohlížet na to, že do školy chodí a učí se,“ říká Stýskalová. Poukazuje také na to, že indické děti tráví ve škole mnohem více času než ty české. „Výuka na základní škole trvala do čtyř odpoledne. Pak se děti musely ještě od šesti do půl deváté večer učit. Musí pro ně být těžké se soustředit takhle večer,“ myslí si Stýskalová.

Podobně jako řadu lidí, kteří Indii navštívili poprvé, i Stýskalovou zaujal všeobecný nepořádek, a to ve městech i na vesnicích, který ale místním nijak nevadil. „U nás je vše tišší, čistší, není tady tolik prachu a odpadků. V Indii nebyla sprcha, ale jen kbelík. Pitná voda také neteče hned z kohoutku,“ vzpomíná Stýskalová. „Lidé nás ale vždy hezky přijali. Možná to bylo i tím, že na vesnici je vzácnější potkat se s Evropany,“ domnívá se Stýskalová.

Sto korun na den

Několik dní strávila Stýskalová také v denním centru pro děti stavebních dělníků v Púně, osmém největším městě Indie. Dělníci se často stěhují za prací a jejich děti kvůli kočovnému stylu života nemají možnost chodit do normální školy. „Byly tam děti od jednoho roku do 13 let, jejichž rodiče si je večer vyzvedávali a přes den pracovali na stavbě, kde vydělávali kolem 300 rupií denně, což je zhruba 100 korun,“ popisuje Stýskalová. V areálu, který v Púně navštívila, žije zhruba dvě stě dělnických rodin v plechových boudách. Středisko denní péče tam zřizuje humanitární organizace H.O.P.E., jedna ze čtyř pod níž Stýskalová v Indii pracovala. „Poskytuje dětem v centru jídlo, nošené oblečení, základní vzdělání a zdravotní péči,“ říká Stýskalová. Od založení centra v roce 2005 se 150 dětí dostalo do normální základní školy. Tam pokračují ve studiu, v němž organizace H.O.P.E. vidí do budoucna naději na lepší postavení těchto dětí ve společnosti.

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Generace20
+
Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Nové adaptace disneyovských filmů táhnou hlavně devadesátkové děti. Chodí na ně z nostalgie

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

08. 09. 2019

Prvním remakem klasické pohádky od Disneyho, který se setkal u diváků s úspěchem, byl v roce 2010 film Alenka v říši divů. Od té doby uvedlo studio do kin dalších sedm adaptací, z toho tři letos - konkrétně Dumba, Aladina a Lvího krále. Mladé, kteří na klasických disneyovských filmech vyrůstali, láká do kin hlavně nostalgie a zvědavost. Na originální verze ale nezapomínají.

Do Česka vtrhly disneyovské animované filmy po pádu železné opony a v devadesátých letech tuzemské publikum zcela okouzlily. Především současné dvacátníky, kteří tehdy byli dětmi. „Na konci devadesátých let mi byly čtyři roky a doma jsme měli VHS přehrávač. Táta mi kupoval videokazety s disneyovkami a právě tehdy jsem si je zamilovala,“ vzpomíná Yana Tomaidu (24). Líbilo se jí, že ji vždy dokázaly pozitivně naladit, pobavit a rozesmát. Podobně to měla i studentka Tatiana Skoumalová (22). „Vždy mě dokázaly vtáhnout do svého pohádkového světa. Měla jsem chuť tančit a zpívat s nimi a také jsem to většinou dělala,“ popisuje Skoumalová. Disneyovské pohádky si pouští ráda dodnes.

V posledních letech uvedlo studio Disney do kin nové adaptace a mladí tak mají možnost své oblíbené filmy zhlédnout v modernější verzi. „Do kina mě přitáhla hlavně zvědavost a nostalgie. Je skvělé jít s kamarády na film, na kterém jsme vyrůstali,“ říká další fanynka disneyovek Eva Řeřichová (21). Mezi její oblíbené remaky patří Alenka v říši divů a Kráska a zvíře. „U Alenky mě nejvíce zaujala režie v podání Tima Burtona. U Krásky a zvířete mě oslovily herecké i pěvecké výkony a obsazení,“ vysvětluje Řeřichová. Podle ní je také v remaku postava zvířete mnohem děsivější než v původní verzi.

Star factor v každém remaku

V letošním roce vyšly v kinech hned tři remaky, a to Dumbo, Aladin a Lví král. Na podzim by se pak diváci měli dočkat i hrané verze příběhu o psech Lady a Trampovi. „Nejvíce se mi líbila nová adaptace Aladina. Fascinovalo mě prostředí. Také jsem se obávala, jak ztvární Will Smith postavu džina, ale dokázal mu vytvořit zcela nový obrázek. Ukázal se zábavnější a svěží,“ popisuje své dojmy Tomaidu. S kritikou mladých se ale setkal třeba snímek Lví král, který má na Česko-Slovenské filmové databázi vcelku pozitivní hodnocení 81 procent, tedy o devět procent víc než Aladin. Některým divákům vadilo, že všechny postavy byly ztvárněny pouze graficky. „Chápu, že se snažili udělat postavy co nejvíce podobné realitě, ale chyběla mi tam mimika a emoce. U animovaného filmu bychom měli být schopní rozpoznat emoce, i když vypneme zvuk. To se nepovedlo,“ myslí si Řeřichová.

Právě herecké obsazení v nových filmových adaptacích je tím, na čem Disney staví. Podle Pavla Koláře (31), který se věnuje filmovým podcastům, potřebuje každý z těchto remaků takzvaný star factor, tedy slavné herce, kteří stabilně přivádějí do kin tisíce až miliony diváků. „Při těch velkých rozpočtech, které se pohybují od sto sedmdesáti milionů až ke dvě stě šedesáti, je potřeba pojistit výsledek a velká jména do kina natáhnou víc diváků,“ vysvětluje Kolář. Právě džin v podání Willa Smithe je ideální příklad. Aladin sklidil průměrné reakce od kritiků, kterým vadilo neuvěřitelné stavění světa a nevýrazné postavy. Ale lidi se bavili a film v kinech vydělal přes miliardu dolarů. „Naopak se to ale nedá říct o filmu Dumbo, kde podobně silné jméno mezi herci nenajdete. Snímek stavěli pouze na režii Tima Burtona a jeho úspěchu s Alenkou v Říši divů,“ dodává Kolář.

Originál zůstává originálem

Seznam již natočených remaků studia Disney se má v nejbližších letech ještě rozšířit. Už příští rok by se diváci měli dočkat hrané verze Legendy o Mulan a v dalších letech studio slibuje třeba Cruellu, založenou na postavě z filmu 101 dalmatinů, nebo Malou mořskou vílu. Mezi zatím nepotvrzené možnosti pak patří Pinocchio, Sněhurka a sedm trpaslíků či Zvoník u Matky Boží. „Studio Disney přináší filmy, které lidé znají. Na poslední originální filmy, které Disney do kina přivedl, a teď rozumějme nezavedené značky a knižní adaptace,se moc lístků neprodávalo,“ říká Kolář třeba na adresu filmů V pasti času nebo Země zítřka. Naopak Lví král, Kráska a zvíře i Aladin vydělaly každý přes miliardu dolarů. „Rád bych věřil tomu, že do toho studio šlo s dobrým úmyslem přinést nové verze klasických příběhů nové generaci diváků, ale postupem času mi to celé přijde víc a víc jako sázka na jistotu a snadné peníze,“ hodnotí Kolář.

Současní dvacátníci, kteří na disneyovkách vyrostli, mají o svých favoritech jasno. Pochopení ale mají i pro novinky. „Originál bude vždycky originál. Starší animované filmy mají své kouzlo, časem ale přestanou být pro mládež dostatečně graficky dobré a nahradí je remaky,“ myslí si Skoumalová. Podle ní jsou nové verze nejen modernější, ale i vtipnější a tvůrci jim přidali drobná poselství navíc, která se v původních filmech nevyskytují.

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Generace20
+
Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Ocelové nervy a vytrvalý úsměv na rtech, bez toho se průvodce na českých památkách neobejde

Generace20

Autor: Monika Kabourková

04. 09. 2019

Prohlídka zámku, hradu či jeskyně s průvodcem. To, co je pro Čechy běžné, považují například v západní Evropě za nadstandard. Zatímco na tamních památkách si turista musí vystačit s informačními cedulemi či audioprůvodci, v Česku se mu velmi často dostane výkladu od živého člověka. Ne každý návštěvník to ale náležitě ocení, stejně jako průvodce není nadšený z každého turisty. S čím vším se brigádníci i profesionálové na českých památkách musí potýkat? Na jeden den jsme si to vyzkoušeli, konkrétně naše redaktorka Monika Kabourková na zámku v Dětenicích.

Zbývá pár minut do další prohlídky. Sleduji kamerový systém a počítám své posluchače. Skupina je poměrně velká, podle mého odhadu třicet dospělých a několik malých dětí. Každých pár vteřin někdo z nich vytáhne z kapsy mobil a kontroluje čas. „Měli bychom vyrazit, ať nejsou nevrlí,“ říká s lehkým úsměvem kolegyně. Přikývnu, rychle se naposledy napiji vody a vyrážíme.

„Klasická prohlídka zámku, dobrý den,“ volám. Začíná tlačenice. Každý chce interiér zámku vidět jako první. Kontroluji lístky a zdravím příchozí. „Mámo, to je jak u nás doma,“ hodnotí usměvavý muž. Snažím se protlačit do středu haly skrze početnou skupinu. Je to boj, protože nikdo nechce přijít o své těžce získané místo. Nakonec se úspěšně dostanu na svou pozici mezi děly, odkud už vím, že je mě nejlépe slyšet, a čekám, až se lidé ztiší. Paní v květinových šatech se jako první ujímá slova a napomíná celou skupinu. Moje hlasivky jsou jí vděčné.

Historie versus historky

„Krásný dobrý den, vítám vás na zámku v Dětenicích,“ začínám naučený text, který jsem v průběhu dne řekla už pětkrát. Vysvětluji, že je v prostorách zámkuzakázáno fotit, natáčet a připomínám, že se návštěvníci nesmí dotýkat žádných vystavených exponátů. Pozorně sleduji hlavně tři malé děti, které se mnou během výkladu závodí, kdo bude hlasitější. S přehledem vyhrávají. 

Začíná nejtěžší úkol prohlídky – splnit očekávání co největšího počtu návštěvníků. Skupiny se skládají z několika generací a každý přišel na prohlídku z jiného důvodu. Prohlížím si starší pár, který se zaujetím studuje každou vystavenou zbraň, obraz nebo listinu. Nevraživě hledí na tři hlučné děti, které naopak zajímají jen historky o bílé paní a kouzelných zrcadlech. Podruhé upozorňuji maminku holčičky v růžových šatech, že si ji opravdu nemůže vyfotit, jak sedí na dělu z osmnáctého století. Ostatní vyzývám, aby už skutečně pokračovali do prvního patra. 

Je pan majitel k mání?

Vystoupáme po původních dřevěných schodech, které většinu skupiny vůbec nezajímají, a já pokračuji ve výkladu. Chci zapojit i posluchače a využívám klasický průvodcovský chyták: „Zkusíte si někdo tipnout kolik je na tomto lustru svíček?“ Děti se je pokouší všechny spočítat. Na chvíli je v sále ticho. „Sto třicet,“ volá malý kudrnatý chlapec. „Tři sta třicet?“ zkouší mladá slečna, která se ledabyle zahákne do svého přítele. „Ani jedna. Nejsou to totiž svíčky, ale žárovky, a je jich sto osmdesát,“ prozrazuji. 

Výklad neustále přerušují zvědavé, ale i šťouravé otázky návštěvníků. „Prosím vás, jak je pan majitel starý? A je zadaný?“ ptá se manželka staršího pána. „Paní, a odkud je tohle? To vypadá jako nádobí u nás doma,“ vyptává se asi pětiletý chlapec. Úspěšně procházím jeho testem a trpělivě zodpovídám každou otázku. 

Po další hodině a deseti místnostech plných otázek výklad končí a já se lehce ukláním. Začíná se ozývat bolest nohou po dni stráveném chozením. Bylo to nejméně deset kilometrů. Myšlenkami na mast proti bolesti se pokouším přebít nekonečné tepání v chodidlech. Úsměv na rtech ale stále drží. Návštěvníci tleskají a podobně jako pro herce v divadle je to i pro mě ta nejlepší odměna. Tak ještě pár minut, kdy si snad stihnu alespoň odběhnout na záchod, a hurá na další prohlídku.

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Generace20
+
Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká amatérská boxerka Martina Schmoranzová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

25. 08. 2019

Ve Španělsku začalo 23. srpna mistrovství Evropy v ženském boxu. Českou republiku reprezentují čtyři boxerky včetně Martiny Schmoranzové (32). V současnosti nejlepší česká amatérka v boxu se tomuto sportu věnuje už čtrnáct let. Do historie českého ženského boxu se zapsala v roce 2006, a to díky bronzové medaili z mistrovství Evropy. Schmoranzová přivezla cenný kov jako vůbec první Češka v historii.

Letos v Madridu se chcete pokusit zopakovat svůj úspěch z roku 2006. Kolik musíte porazit soupeřek, abyste měla šanci odvézt si domů medaili?
Přesný počet soupeřek se dozvím buď v den příletu, nebo v den vážení a lékařské prohlídky. Zpravidla to ale bývá pět zápasů do finále.

Vybírají se vám soupeřky podle určitých měřítek a kritérií?
Kdepak. Soupeřky se losují přes generátor na počítači. Takže výběr je čistě o náhodě. Následně se ale pokračuje podle klasického pavouka. Kdo prohraje, vypadává a takhle se jde až do samotného finále.

Našla jste si mezi ostatními boxerkami kamarádky? Není to pro vás těžké je pak v ringu udeřit?
S ostatníma holkama, soupeřkama, se bavím hodně. Přeci jenom už se nějaký ten pátek známe. Většinou si před zápasem pokecáme, pak si jdeme rozbít čumáky a po boxování si zase pokecáme. Ale samozřejmě musím rány dávat a nevadí mi to. Nejsem velikánský bijec, který by chtěl soupeřky zabít, ale spíše technický typ. Člověk tento sport nemůže brát tak, že někomu ubližuje, jinak ho nemůže dělat.

Běh na dlouhou vzdálenost z duše nenávidím

Letos se účastníte mistrovství Evropy podeváté. Jak se na něj připravujete?
Ať se jedná o mistrovství Evropy, světa nebo olympiádu, tak je příprava vždy přibližně dva měsíce dlouhá. Probíhají různá soustředění, tréninky a sparingy. Zaměřujeme se především na boxerské věci, ale příprava musí obsahovat všechno. Svalové a objemové cviky, zaměření na dynamiku, box a samozřejmě člověk musí mít i hodně naběháno. Pokud je něco, co na přípravě z duše nenávidím, tak je to běh na dlouhou vzdálenost. 

Proč musíte mít jako boxerka hodně naběháno?
Kvůli lepší fyzické kondici. Na začátku trati máme objemovou část, kdy běháme právě dlouhé tratě. Poté následuje dynamická část, takže výběhy do kopce, rychlejší úseky a na závěr sprinty. Tratě se ale mění především podle toho v jaké jsem přípravě.

V roce 2016 jste se jako jediná Češka dostala do kvalifikace na letní olympijské hry v Riu de Janeiru. Byla jste na sebe pyšná?
Olympiáda mi o jeden zápas utekla. Takže nemám čím machrovat. Sice jsem na sebe byla trochu hrdá, ale ego mi rozhodně nenarostlo. Myslím, že ani kdybych se kvalifikovala, tak bych se tím nevytahovala. Nejsem ten typ. Pyšná na sebe budu až zvládnu vybojovat medaili z mistrovství světa, nebo se kvalifikuji na příští olympijské hry. Kvalifikace máme v plánu koncem ledna a v květnu příštího roku. Uvidím, jak to vše vyjde. Teď mám před sebou mistrovství Evropy a na to se zaměřuji.

Jsem sice amatérka, ale box mě živí

Na rozdíl od profi boxerů nemáte žádné fixní finanční ohodnocení za zápasy. Jak s tolika soutěžemi stíháte svojipráci?
Já to mám trochu lepší než mé kolegyně. Pracuji pro policii u ochranné služby, ale jsem na stáži pod ministerstvem vnitra. Zde jsem zapsaná pod olympijským výborem jako amatérský sportovec. Takže já nějakou měsíční výplatu od ministerstva a výboru mám a box mě vlastně živí. Poté ještě jako amatéři získáváme finanční odměnu, pokud domů ze zápasu přivezeme nějakou mediali.

A nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste přešla k profesionálnímu boxu?
Dlouhá léta jsem dostávala nabídky boxovat za dobré stáje u profíků, ale má vidina je v mistrovstvích a olympiádě. V profi soutěžích nic takového nemají, tam se bojuje o světové pásy. Ano, říkala jsem si, že bych po příští olympiádě do profíků přešla a zkusila jeden dva zápasy, ale není to můj cíl. Box dělám, protože mě baví a profesionální kariéra by mi už nic nedávala. Navíc si myslím, že české a německé stáje nejsou na takové úrovni, aby člověk mohl vyhrávat proti světovým boxerům.

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Generace20
+
Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Před zápasem se pobavíme a pak si jdeme rozbít čumáky, říká boxerka Martina Schmoranzová

Generace20

Autor: Monika Kabourková

25. 08. 2019

Ve Španělsku začalo 23. srpna mistrovství Evropy v ženském boxu. Českou republiku reprezentují čtyři boxerky včetně Martiny Schmoranzové (32). V současnosti nejlepší česká amatérka v boxu se tomuto sportu věnuje už čtrnáct let. Do historie českého ženského boxu se zapsala v roce 2006, a to díky bronzové medaili z mistrovství Evropy. Schmoranzová přivezla cenný kov jako vůbec první Češka v historii.

Letos v Madridu se chcete pokusit zopakovat svůj úspěch z roku 2006. Kolik musíte porazit soupeřek, abyste měla šanci odvézt si domů medaili?
Přesný počet soupeřek se dozvím buď v den příletu, nebo v den vážení a lékařské prohlídky. Zpravidla to ale bývá pět zápasů do finále.

Vybírají se vám soupeřky podle určitých měřítek a kritérií?
Kdepak. Soupeřky se losují přes generátor na počítači. Takže výběr je čistě o náhodě. Následně se ale pokračuje podle klasického pavouka. Kdo prohraje, vypadává a takhle se jde až do samotného finále.

Našla jste si mezi ostatními boxerkami kamarádky? Není to pro vás těžké je pak v ringu udeřit?
S ostatníma holkama, soupeřkama, se bavím hodně. Přeci jenom už se nějaký ten pátek známe. Většinou si před zápasem pokecáme, pak si jdeme rozbít čumáky a po boxování si zase pokecáme. Ale samozřejmě musím rány dávat a nevadí mi to. Nejsem velikánský bijec, který by chtěl soupeřky zabít, ale spíše technický typ. Člověk tento sport nemůže brát tak, že někomu ubližuje, jinak ho nemůže dělat.

Běh na dlouhou vzdálenost z duše nenávidím

Letos se účastníte mistrovství Evropy podeváté. Jak se na něj připravujete?
Ať se jedná o mistrovství Evropy, světa nebo olympiádu, tak je příprava vždy přibližně dva měsíce dlouhá. Probíhají různá soustředění, tréninky a sparingy. Zaměřujeme se především na boxerské věci, ale příprava musí obsahovat všechno. Svalové a objemové cviky, zaměření na dynamiku, box a samozřejmě člověk musí mít i hodně naběháno. Pokud je něco, co na přípravě z duše nenávidím, tak je to běh na dlouhou vzdálenost. 

Proč musíte mít jako boxerka hodně naběháno?
Kvůli lepší fyzické kondici. Na začátku trati máme objemovou část, kdy běháme právě dlouhé tratě. Poté následuje dynamická část, takže výběhy do kopce, rychlejší úseky a na závěr sprinty. Tratě se ale mění především podle toho v jaké jsem přípravě.

V roce 2016 jste se jako jediná Češka dostala do kvalifikace na letní olympijské hry v Riu de Janeiru. Byla jste na sebe pyšná?
Olympiáda mi o jeden zápas utekla. Takže nemám čím machrovat. Sice jsem na sebe byla trochu hrdá, ale ego mi rozhodně nenarostlo. Myslím, že ani kdybych se kvalifikovala, tak bych se tím nevytahovala. Nejsem ten typ. Pyšná na sebe budu až zvládnu vybojovat medaili z mistrovství světa, nebo se kvalifikuji na příští olympijské hry. Kvalifikace máme v plánu koncem ledna a v květnu příštího roku. Uvidím, jak to vše vyjde. Teď mám před sebou mistrovství Evropy a na to se zaměřuji.

Jsem sice amatérka, ale box mě živí

Na rozdíl od profi boxerů nemáte žádné fixní finanční ohodnocení za zápasy. Jak s tolika soutěžemi stíháte svojipráci?
Já to mám trochu lepší než mé kolegyně. Pracuji pro policii u ochranné služby, ale jsem na stáži pod ministerstvem vnitra. Zde jsem zapsaná pod olympijským výborem jako amatérský sportovec. Takže já nějakou měsíční výplatu od ministerstva a výboru mám a box mě vlastně živí. Poté ještě jako amatéři získáváme finanční odměnu, pokud domů ze zápasu přivezeme nějakou mediali.

A nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste přešla k profesionálnímu boxu?
Dlouhá léta jsem dostávala nabídky boxovat za dobré stáje u profíků, ale má vidina je v mistrovstvích a olympiádě. V profi soutěžích nic takového nemají, tam se bojuje o světové pásy. Ano, říkala jsem si, že bych po příští olympiádě do profíků přešla a zkusila jeden dva zápasy, ale není to můj cíl. Box dělám, protože mě baví a profesionální kariéra by mi už nic nedávala. Navíc si myslím, že české a německé stáje nejsou na takové úrovni, aby člověk mohl vyhrávat proti světovým boxerům.

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Generace20
+
Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

20. 08. 2019

Některé děti si dnes několik týdnů bez elektřiny a pod stanem nedokáží ani představit. Pro většinu skautů je to ale v létě samozřejmost. Díky kamarádům a táborovému programu na internet a technologie ani nemyslí. Letos skauti organizují 1076 táborů, na které vyrazí 32 tisíc dětí.

Kateřina Haklová (21) jezdí na skautské tábory pravidelně už dvanáct let. Když vzpomíná na svůj první, vybavuje si hlavně to, jak moc se jí stýskalo. Smutek ale nakonec přebily zážitky, které ji motivovaly ve skautingu pokračovat. Několikatýdenní tábory ale nejsou pro všechny, obzvlášť v dnešní době, kdy jsou lidé zvyklí trávit mnoho času na internetu. „Asi každému to nemusí sednout. Záleží, jestli se sejdou lidé na podobné vlně a jestli se člověk dokáže trochu odpoutat od domácího pohodlí,“ myslí si Haklová.

Technologie jim nechybí

Skautské tábory vypadají stále stejně už přes sto let. A právě to jejich účastníci oceňují. „Program lidi propojí, takže nemají zas takové nutkání sahat po mobilu nebo počítači,“ říká tisková mluvčí organizace Junák – český skaut Barbora Trojak. Podle ní hraje velkou roli i to, že člověka vtáhne okolní příroda natolik, že na technologie a internet nemyslí. „Dnešní děti jsou sice na své mobily zvyklé, ale i pro ně má táboření v přírodě bez zbytečné techniky něco lákavého,“ říká táborová vedoucí Magdalena Zindulková.  „Je to veliké plus, moct si na pár dní odpočinout od elektroniky,“ pochvaluje si Haklová. Přesto přiznává, že i mobil a připojení k internetu má na táboře své místo. „Je vždycky někdo, bývá to většinou vedoucí, kdo má mobil zapnutý a je stále na příjmu, kdyby se něco dělo. Je tu i možnost dobití ze solární nabíječky,“ vysvětluje. Na příjmu je vždy alespoň jedno číslo, na které se mohou rodiče dovolat. „Technologie částečně používáme, ale nemáme na ně moc čas, protože všechny síly napínáme na přípravu programu,“ říká Zindulková. K technologiím se ale skauti snaží uchýlit jen v nejnutnějších případech.

Tradice žije dodnes

Na klasických táborech mají děti a vedoucí základní věci jako ubytování a stravu předem připravené. Skauti se o sebe ale v přírodě musí postarat sami. Kromě obstarání jídla si musí vybudovat tábořiště a zajistit pitnou vodu. „Pramení to z tradice, kdy první skautské tábory na začátku minulého století trvaly i měsíc, s tím, že veškeré vybavení se dovezlo na místo, tábor se postavil a posléze zboural a vybavení se zase odvezlo,“ vysvětluje Haklová. Podobně to skauti dělají i dnes. Spí buď v podsadových stanech, nebo teepee. Oddílů, které si vyrábějí podsady pokaždé nové ale už moc není. Důvodem je převaha čtrnáctidenních táborů, kde by výroba zabrala jejich velkou část. „Na třítýdenním táboře si to ale mohou dovolit, protože jeden týden tábor staví a dva týdny tam žijí,“ popisuje Trojak. Budování tábora umožňuje skautům propojení s přírodou a zároveň si vyzkoušejí něco, co se jim běžně nepoštěstí. „Je fajn vybudovat něco na místě, kde předtím nic nebylo, žít tam nějakou dobu, udržovat to místo, a pak zase všechno sbalit,“ myslí si Haklová.

Pokud není v tábořišti studna, čerpají skauti vodu buď z přírodních zdrojů, nebo ji dováží. „Musí mít zdroj pitné vody s pravidelným dovozem, barely s vodou nemůžou v táboře jen stát. Někde jezdí autem s barelem do blízké vesnice, kde si vodu mohou nabrat, nebo chodí pěšky s vozíčkem ke studánce,“ vysvětluje situaci na táborech Trojak.

Právě sepětí s přírodou s sebou ale nese i větší závislost na ní a na počasí. Kvůli silným dešťům či záplavám musí skauti výjimečně tábor i předčasně ukončit. Většinou se ale nepřízeň počasí snaží překonat. „Jednou nám spadl stan. Asi jediné, co se dá dělat, je to přečkat, stan postavit znovu a mokré věci usušit,“ říká Haklová. Upozorňuje také, že vše je dobrovolné a nikdo se ve větru a dešti trápit nemusí. A to se týká i vedoucích, kteří se skautingu věnují ve volném čase a zcela zdarma. Největší odměnou jim tak jsou nezapomenutelné zážitky a další generace nadšených skautů.

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Generace20
+
Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Glosa: Koho dnes urazí polibek na tvář?

Generace20

Autor: Petra Macháčková

14. 08. 2019

Cyklistický závod Tour de France možná potká podobný osud jako španělskou Vueltu nebo Formuli 1. Feministickým aktivistkám se nelíbí více než stoletá tradice, kdy je po každé etapě vítěz od hostesek obdarován šampaňským, květinou a polibkem na tvář.

Fatima Benomarová, mluvčí skupiny Les Effrontées (Nestydy), 23. července na svém twitterovém účtu sdílela petici, která žádá konec hostesek na nejslavnějším cyklistickém závodě na světě. Tu na internetu podepsalo už více než 37 tisíc lidí.

Co konkrétně feministkám na hosteskách při sportovních či jiných událostech tolik vadí? Některé na Twitteru mluví o polibcích na tvář jako o „neskutečném sexismu“. Přitom jde vlastně o pouhé gesto, stejné jaké řada z nás používá, když se zdraví se svými známými, nebo přeje dědečkovi k narozeninám. Hostesky samotné to jako problém nevnímají a naopak stojí dlouhé fronty, aby se například právě na Tour mohly ukázat. Je to jejich práce, která je samozřejmě dobře placená, a dělají ji ze svého přesvědčení. Feministky by se tak možná nejprve měly zamyslet nad tím, jestli polibky vadí samotným hosteskám, a nekritizovat to, co zřejmě samy bezmyšlenkovitě také dělají při každém blahopřání nějakému oslavenci.

Ve zmíněné petici feministky také kritizují, že ženy působí pouze jako odměna či dekorace. Uvědomme si ale, že byť se mění svět, mnoho dívek a žen stále stejně jako dřív touží po pozornosti díky svému zevnějšku. Jsou na svoji krásu hrdé, chtějí ji prezentovat a nijak to neodráží, jestli jsou jinak chytré či hloupé, milé či arogantní. Ostatně, ženská krása se vždy prezentovala a hodnotila na společensky významných událostech.

Častým argumentem aktivistek, proč působení hostesek na Tour de France ukončit, bývala i délka sukní. Letošní modely ale dosahují většinou až ke kolenům či do půli lýtek, čímž s přehledem předčí délku veškerých šortek soutěžících cyklistů. Mám proto dojem, že se společnost v roce 2019 zvládne s nějakým tím pohledem na polibek na tvář – ať už od duchaplné, či zcela prostoduché hostesky – docela dobře vyrovnat.

Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Generace20
+
Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Kvůli potápění nemusíte do Egypta. Krásné podvodní krajiny nabízí i Česko

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

26. 07. 2019

Mnoho tuzemských potápěčů dává přednost zahraničním destinacím, přitom i Česká republika nabízí přes dvě stě míst k ponoření pod hladinu. Oblíbené jsou zejména lomy. Díky čisté vodě a dobré viditelnosti jsou vhodné i pro ty, kteří s potápěním teprve začínají.

Kamila Michalková (18) se potápění věnuje už tři roky. Letos si přitom poprvé vyzkoušela ponor v českých vodách. Dříve jezdila hlavně do Chorvatska. Letos ale vyzkoušela i zatopený povrchový důl Lomeček kousek od Domažlic. „Plavala vedle mě metr a půl velká vyza (jedna z největších ryb, které žijí ve sladkých vodách, pozn. red.) a viděla jsem i hnízdo sumců. Sice to nejde přirovnat k mořským korálům, ale tady jsem aspoň věděla, co vedle mě plave,“ popisuje Michalková.

Respekt a pokora

Mezi oblíbené tuzemské destinace patří také lom Slověnice v jižních Čechách nebo Bořená hora ve středních Čechách. Tam potápěči mohou proplouvat například kolem vraku vrtulníku, osobního nebo nákladního auta. „Většina místních lomů podléhá určitému režimu a zpoplatnění vstupu, kdy se ceny pohybují okolo dvou set korun,“ popisuje instruktor Jiří Hruška (55). Podle něj jsou právě tyto destinace vhodné i k výcviku začátečníků. „V lomu Horní Cerekev a Mašovice je malá hloubka a dobrá viditelnost. Leštinka má zas skvělé zázemí s čistou vodou,“ vypočítává. Právě Leštinku začátečníkům doporučuje i Tomáš Doubek (22), který v ní absolvoval základní potápěčský kurz. „Je tam velmi dobře udělaný vstup do vody i výstup z ní. Pod vodou je také plošina na bezpečnostní pauzu. Podle mě je právě tento lom na začátek velmi vhodný,“ myslí si Doubek.

K tomu, aby se člověk mohl ponořit s dýchacím přístrojem, potřebuje mít řádnou kvalifikaci. „Základní potápěčský kurz se nazývá Open Water Diver. Opravňuje k potápění do hloubky až 18 metrů a stojí několik tisíc korun. Člověk získá základní znalosti o potápění a naučí se manipulovat s výstrojí, kterou k potápění potřebuje,“ vysvětluje Hruška. Kromě základních znalostí by si podle něj měli účastníci z výcviku odnést hlavně pokoru a poznání, že jsou ve vodním prostředí jen návštěvníky. Potápění rozhodně nepovažuje za vhodné pro experimentování. „Mám odpotápěno kolem 14 tisíc ponorů a zatím jsem se s žádným nebezpečím nesetkal. To ale souvisí se striktním dodržováním zásad, jako je nikdy se nepotápěj sám, nepotápěj se, pokud se necítíš zdráv, a pečlivě kontroluj bezchybnost výstroje své i partnera. Pokud je člověk všechny dodržuje, odnese si spoustu krásných zážitků,“ dodává Hruška.

Ponor na zkoušku

Ti, kdo si chtějí potápění vyzkoušet, aniž by si připláceli za kurzy, mohou absolvovat takzvaný zkušební ponor. „O technice potápění budou stručně instruováni a při potápění nepřetržitě sledováni instruktory, kteří je provedou,“ vysvětluje Hruška. Pokud se zájemci rozhodnou investovat do základního potápěčského kurzu, doporučuje Hruška pořízení takzvané ABC výbavy. Ta se skládá z masky, ploutví a šnorchlu. „V kurzu potápění je obecně vyžadováno, aby účastníci měli ABC vlastní, a pokud neplánují, že se budou potápět po celý rok, je lepší se mimo ABC výbavu spolehnout na prověřenou výstroj, kterou jim zapůjčí ve všech potápěčských centrech,“ dodává.

Pokud se přeci jen zájemci rozhodnou vycestovat do zahraničí, doporučují čeští potápěči zejména Egypt nebo Chorvatsko. Mezi vzdálenějšími destinacemi pak chválí například Thajsko, Indonésii, Austrálii nebo Filipíny. 

Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Generace20
+
Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Tropické počasí přeje vodákům. Horka ale mohou být na lodi zrádná

Generace20

Autor: Jiří Charvát

10. 07. 2019

V červnu a začátkem prázdnin se vydaly na vodu tisíce lidí. Především mezi mladými lidmi oblíbená dovolená může vypadat jako ideální únik před parnými letními dny. Přitom právě vodáci se musí mít před spalujícím sluncem obzvlášť na pozoru.

Na konci školního roku padlo v Česku několik teplotních rekordů a podle českého hydrometeorologického ústavu šlo o nejteplejší červen od roku 1775. To potěšilo řadu vodáků. „Špatné počasí na vodě je to nejhorší, co může být. Pokud vám prší na dovolené třeba u moře, tak je to smůla, ale na vodě se nemáte kam schovat,“ myslí si Lukáš Stránský (24), který začátkem června sjel s partou kamarádů Vltavu z Vyššího brodu do Boršova.

Řeka teplá jako moře

 Stránský se ještě tropickým horkům vyhnul. Na rozdíl od Dominiky Zelíkové (19), která jako většina maturantů vyrazila na vodu až koncem června, kdy teploty na slunci běžně přesahovaly i 35 stupňů. „Bylo to doslova nesnesitelné. Ani v řece jsme se nezchladili,“ stěžuje si Zelíková. Ohře, kterou sjížděla, měla více než 25 stupňů Celsia, což je skoro stejné jako průměrná červnová teplota Středozemního moře.

Přesto by se vodáci neměli vyhýbat častému koupání. „Největším rizikem je totiž přehřátí organismu, ke kterému dochází kvůli vysokým teplotám,“ říká praktický lékař David Mayer (56). Podle něj také patří mezi hlavní příčiny dlouhé vystavení přímému slunci a hlavně dehydratace, která je často důsledkem konzumace alkoholických či slazených nápojů a také kofeinu. „Lidé také často podceňují náročnost dlouhých úseků, na nichž se příliš vyčerpají. Přitom by se v horkých dnech měli vyhýbat velké fyzické námaze,“ zdůrazňuje Mayer a dodává, že následkem často bývá úžeh nebo úpal. Zatímco první je přímým důsledkem pobytu na sluníčku, druhý je způsobený přehřátím organismu a nedostatkem tekutin. Často se ale oba mohou prolínat.

Pít dostatek tekutin

Právě tyto zdravotní problémy jsou na vodě ve velkém horku běžné. Obzvlášť když dotyčný pije místo vody alkohol. „Úpal jsem dostal před několika lety na Sázavě. Tehdy jsme naivně vyráželi na řeku jen s jednou lahví vody na loď. Během plavby jsme pili především pivo, což si v horku vybralo svou daň. Následující den jsem v horečkách prozvracel a musel jsem odjet domů,“ vypráví Stránský. Právě zvracení a bolest hlavy jsou hlavními příznaky přehřátí organismu. „Tomu se dá předejít hlavně častým pitím nealkoholických nápojů a pokrývkou hlavy i těla,“ doporučuje Mayer a zároveň připomíná použití opalovacích krémů s odpovídajícím faktorem. Těch není potřeba používat velké množství, ale je dobré mazání nejlépe každé dvě hodiny opakovat. Zapomenout by pak vodáci neměli ani na sluneční brýle.

Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Generace20
+
Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Dovolená na místech, kde se točily slavné filmy a seriály. Ta kvůli davům turistů přicházejí o jedinečnou atmosféru

Generace20

Autor: Petra Macháčková

03. 07. 2019

Milovníci seriálů se zvedli ze svých kanapí a vyrážejí navštívit místa, kde se natáčejí jejich oblíbené pořady. Z toho ale nejsou příliš nadšení ani tvůrci, ani místní obyvatelé. Turisté často zapomínají na slušné chování i na to, co se na místě stalo. Zvýšený zájem může lokaci ohrozit nebo ji obrat o její kouzlo.

Po uvedení minisérie Černobyl z produkce HBO a Sky se stala opuštěná oblast na Ukrajině novým turistickým hitem. Lidé místo odpočinku na pláži touží po procházce v postapokalyptické oblasti, kde se před 33 lety udála nejhorší jaderná katastrofa v dějinách. Toho využívají i cestovní kanceláře, které na místo dělají organizované zájezdy. Podle společnosti SoloEast letos lidé do oblasti přijíždějí mnohem častěji než v minulých letech. „V porovnání s loňským květnem vzrostla návštěvnost místa o 30 procent. Rezervace na další měsíce se zvýšily přibližně o 40 procent,” uvedl ředitel společnosti Sergej Ivančuk.

Oblast Černobylu ale turisty lákala i v minulosti. Tomáše Botlíka (27) Černobylská jaderná elektrárna zajímala už od dětství. „Seriál jsem samozřejmě viděl, ale na místo jsem se vydal pár měsíců před jeho vysíláním. Chtěl jsem se přesvědčit, jestli to bude vypadat tak, jako v dokumentech, které byly o katastrofě natočeny,“ říká Botlík. Je rád, že návštěvu podnikl v zimě, kdy na prohlídce byla jen malá skupina zájemců.

Myslete na ty, kteří v Černobylu trpěli

Speciální prohlídka míst, kde se seriál natáčel, vyjde zájemce přibližně na 100 dolarů na osobu. Webové stránky společnosti Chernobyl Tour, která také zájezdy do oblasti pořádá, popisují vysídlenou zónu jako bezpečnou. I přesto, že některá místa stále vykazují zvýšenou míru radiace. Celková hodnota ozáření za zhruba desetihodinový pobyt se pohybuje okolo 10 µSv, což je asi polovina dávky při rentgenu hrudníku.

Turisté přijíždějí na místa díky seriálům a filmům, často si ale neuvědomují tragickou minulost, která lokality poznamenala. Například v Černobylu se lidé občas chovají naprosto neadekvátně a vypadá to, že jediné, o co jim na výletu vlastně jde, je perfektní fotografie na sociální sítě. Selfie, na které dívka pózuje polonahá a s ochranným pláštěm u kolen před částí elektrárny, se na Instagramu objevila začátkem června a vyvolala velkou vlnu negativních ohlasů. Dokonce i sám tvůrce seriálu Craig Mazin poprosil na svém twitterovém účtu, aby se lidé chovali na místě slušně a brali ohled na to, co se v Černobylu stalo. „Pokud navštívíte tuto oblast, nezapomeňte, že se zde stala hrozná tragédie. Mějte úctu ke všem, kteří trpěli a obětovali se,” napsal Mazin. Redaktorka Deutsche Welle Kai Dambachová upozorňuje, že přitažlivost filmových míst je často jen v tom, že se tam natáčely určité ikonické scény, a nikoliv v tom, že jsou to místa s krásnou přírodou nebo tragickou minulostí. 

Thajská pláž musela být pro veřejnost uzavřena

Situace se ale netýká pouze Černobylu. Turistickým trhákem se v minulosti stal i chorvatský Dubrovník, kde se natáčel seriál Hra o trůny, kultovní sága Hvězdné války nebo nejnovější filmové zpracování Robina Hooda. I Česko zažilo něco podobného. Když letos v únoru Česká televize odvysílala seriál MOST!, každý najednou toužil zajít na pivo do hospody Severka. Extrémní zájem měli turisté také o thajskou pláž Maya, kde se natáčel film Pláž s Leondardem DiCapriem. V její blízkosti vymřela většina korálů a pláž tak byla na jaře roku 2018 pro veřejnost uzavřena.

Některé lokality chrání to, že jsou pro seriálové a filmové nadšence výjimečně špatně přístupné, třeba ostrov La Digue na Seychellách, kde se natáčel dobrodružný film Robinson Crusoe. „Jiní lidé tam kromě mě a mého kamaráda nebyli. Nedá se tam totiž dostat jinak než na kajaku. To místo bylo jako z pohádky,“ popisuje Jiří Čáp (22) svoji unikátní výpravu. Ne vždy ale lokace naplní představy diváků. „Když jsem viděla obří Bradavice, tak se mi zatajil dech, jak je to velké. Přesto mi přišlo, že je to udělané jen pro peníze a atmosféra, kterou jsem si představovala z filmu, mi tam hodně scházela,“ říká Tatiana Skoumalová (21), která navštívila Harry Potter Warner Bros studio v Londýně. Člověk by podle ní od návštěv seriálových nebo filmových míst neměl mít přehnaná očekávání.

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Generace20
+
Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Nikdy nevím, jestli v cizí zemi zůstanu týden nebo měsíce, říká kaskadér a fotograf Jakub Bobuski

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

12. 06. 2019

Nadšenec do extrémních sportů, který stále hledá nové výzvy. Tak sám sebe popisuje kaskadér Jakub Bobuski (26). Pokud zrovna nenatáčí filmy, vyhledává další sportovní aktivity, jako je surfování. Hlavně se ale věnuje své druhé vášni a práci, kterou je focení a natáčení.

Vy jste přes dvanáct let dělal judo. Jak vám v kaskadérství pomohlo?
Naučilo mě pohybu a zdatnosti. Jelikož jsem se zabýval bojovým uměním, tak moje specializace u filmu jsou bojové sporty a bojová choreografie. Velká výhoda juda je, že jsem se naučil padat, což je jedna z hlavních dovedností kaskadéra. A také fyzická odolnost, když třeba natáčíme souboje.

Jaké další sporty se vám pro tuto profesi hodily?
Postupně jsem se začal učit šerm, gymnastiku nebo jízdu na koni. Začal jsem s kaskadérstvím už na střední škole, takže za tu dobu jsem se už hodně naučil. Kaskadér musí obsáhnout spoustu disciplín, které jsou pak potřeba pro film nebo videoklipy.

Natáčet jste začal v osmnácti. Jaký byl váš první zážitek na placu?
Pracoval jsem na videoklipu ke skladbě No church in the wild od Kanyeho Westa, který se točil v Praze. Trvalo to několik dní a pracovali jsme i přes noc. Natáčeli jsme velkou demonstraci, takovou jednu velkou bitku, kde byla spousta lidí. Pak se začali přidávat další projekty, jako třeba film Dítě číslo 44 nebo seriál Nightfall.

Jelikož pracujete hlavně na zahraničních filmech, musíte hodně cestovat. Jak tozvládáte?
Třeba když jsem točil film 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází režiséra Michaela Baye, strávil jsem skoro dva měsíce na Maltě. Původně to přitom měly být dva týdny, nikdy to není jasné. Ta práce je těžká, sety jsou od brzkého rána do pozdního večera, ale hlavně je to náročné v tom, že musím permanentně trénovat. Jednak abych byl dobrý, ale také abych to vše fyzicky zvládnul. Tréninky jsou na denním pořádku. Kaskadérství je časově nevyzpytatelné, je těžké plánovat, ale to já stejně moc neumím. A hlavně je to adrenalin, který potřebuji.


Vytipuji si nějaký cíl, kterého chci dosáhnout, a jdu do toho hlava nehlava


Kromě kaskadérství se živíte také focením. Začal jste teprve před třemi lety a rovnou prestižní zakázkou pro Miss Czech Republic. Jak se do té doby amatér k takové nabídce dostane?
Mému kamarádovi, který pro ně už dělal, se líbily fotky, které jsem fotil na Bali. A když jsem se vrátil do Česka, zrovna hledali někoho, kdo by s nimi odjel fotit a natáčet finalistky na soustředění do Itálie. Tak jsem si řekl proč ne. Fotit i natáčet jsem se naučil sám. 

A která z těch prací je pro vás vlastně ta hlavní?
Jsem hlavně fotograf a grafik, ale velkou část života mi určitě zabírají tréninky a natáčení. Když mám ale potvrzeno, že mám hodně času, tak vytáhnu paty do zahraničí. Cestuji rád a focení byl vždycky takový můj koníček, se kterým jsem začal když mi bylo 15. Teď jsem se třeba vrátil z Bali, kde jsem byl skoro dva měsíce fotit. I když jsem na cesty původně vyjel s jiným záměrem.

S jakým?
Jelikož miluji sporty, tak jsem se chtěl naučit něco nového. Po velkém natáčení v prosinci jsem si řekl, že se chci naučit surfovat. Mám to tak, že si vytipuji nějaký cíl, kterého chci dosáhnout, a jdu do toho hlava nehlava. Na Bali jsem byl denně vevodě. Pak jsem tam ale začal spolupracovat s jedním velkým instagramerem, chodil jsem s ním po resortech a točil obsah jak pro něj, tak i pro místní hotely. Bali je hodně fotogenické prostředí, kam jezdí spousta modelek. Pracuju hodně na portrétech. Povedlo se mi tak zdokonalit nejen v surfování, potkat zajímavé lidi, ale i si doplnit portfolio. 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“