Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Generace20
+
Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Konečně jsem dostala příležitost ukázat, co umím, říká absolventka VOŠP Patricie Vokalová

Generace20

Autor: Jiří Charvát

15. 12. 2019

Přestože ve škole vynikala, měla problém sehnat zaměstnání. Proto byla grafička Patricie Vokalová (24) přes tři měsíce v nejistotě. Obzvlášť znervózněla po absolutoriích na Vyšší odborné škole publicistiky, kde vystudovala obor fotografie a grafika. Přesto Vokalová vytrvale odpovídala jen na inzeráty, které ji skutečně oslovily. Nakonec ji po mnoha odmítnutých žádostech o práci přijali jako grafičku do mediálního domu Economie.

Kdo dnes nemá praxi a nehledá práci už během studia, je u zaměstnavatelů v nevýhodě. Byl to i váš případ? 
Pracovní nabídky jsem si hlídala poslední rok ze čtyř, co jsem studovala na VOŠP. Nicméně do letošního června to bylo hledání typu: To se mi nechce dělat, nabídky ještě budou. Najednou byl ale červen, vrchol hokejbalové sezony v podobě mistrovství světa, kde jsem byla jako rozhodčí a den po skončení jsem měla státnice. Na hledání práce tak nebyl čas. Jenže přes léto pak moc nabídek nebylo. Začaly se objevovat až v srpnu a já rozesílala životopis na inzeráty, které se mi líbily, jako o život. Zkoušela jsem například mediální domy jako Mafra nebo Czech news center, posílala jsem životopis i do Globusu a Hornbachu, kde hledali grafika. Vždycky mi ale přišla nějaká automatická odpověď nebo omluva, že vybrali jiného kandidáta, který více vyhovuje jejich požadavkům. Nikdo z nich mi nedal ani příležitost ukázat, co umím.

Začala jste být nervózní, když se vám nikdo neozval?
Docela ano, v červnu jsem totiž šla sama do pronájmu. Naskytl se mi skvělý byt za dobré peníze a já tak nějak počítala s tím, že od října budu pracovat a vše sama utáhnu. Když do září nic nepřicházelo, začínala jsem mít vážně stáhnuté půlky. Já jsem ale posílala životopisy jen na nabídky, které mě zaujaly, a ne na všechny, které se nabízely. Prostě jsem se držela toho, že chci chodit do práce, kde se mi bude líbit. Známí i rodina mi sice pořád říkali, že si nemůžu vybírat, ale já osobně znám své hodnoty.

Co byste dělala, kdyby vás nikdo nepřijal?
Měla jsem zálohu v podobě nabídky vrátit se do copycentra, kde jsem pracovala předtím, než jsem nastoupila na VOŠP. Tam se mi ale nechtělo. Ne z toho důvodu, že bych nebyla ochotná pracovat, ale protože s tím, co všechno v grafice umím, tam nemám co dělat. Nicméně jsem zariskovala a na poslední chvíli to odmítla. Nakonec se mi to vyplatilo, protože o pár dní později se mi ozvali z Economie.

Na konci září jste tedy prošla pohovorem ve vydavatelství Economia a na začátku října jste tam nastoupila do práce. Musela jste o to místo zabojovat?Ke konci září mi psal nějaký pán, že se mu přes mého kolegu z hokeje dostal do rukou můj životopis. Nabídl mi, že pokud mám zájem, tak mi domluví pohovor v Economii. Ta oficiálně vypsala výběrové řízení na post grafika, takže jsem konkurenci měla. Jasně, že jsem neváhala a v pondělí 30. září jsem na něj šla. Hned v úterý jsem od mého budoucího nadřízeného dostala zadání úkolu na výrobu banneru. Ten jsem ve středu vypracovala, odeslala a den na to mi volali, jestli bych nastoupila už v pondělí. Nabídka tak přišla úplně náhodou a byla naprosto přesně načasovaná. Nikdy bych nevěřila, že vyjde zrovna Economia. Měla jsem vážně z pekla štěstí a mám radost, že to tak dopadlo. 

Kdo do práce chodí s odporem, měl by ji změnit

Nastoupila jste na pozici DTP (desktop publishing) specialisty. Co je náplní vaší práce?
DTP specialista je v podstatě grafik. Rukama mi projdou veškeré inzeráty, které Economia přijímá do printových magazínů a novin, například do Hospodářských novin, Ekonoma, Respektu a podobně. Pracuji ještě s jedním kolegou grafikem a máme na starost printovou inzerci po grafické stránce. Od rána nám chodí do mailu od kolegů inzerce s podklady a my je zpracováváme tak, abychom usnadnili lamačům celých novin a magazínů práci. Občas se sice člověk nezastaví, ale sem tam se najde i klidnější den. Inzeráty chystáme vždy nejpozději na následující den.  Občas děláme i samotnou výrobu advertorialu (placená reklama v podobě článku nebo jiného žurnalistického formátu, pozn. redakce), což znamená, že nám klient zašle text a obrázky, případně náčrt toho, jak chce, aby inzerce vypadala. Takové zadání mám nejraději, protože je to kreativní činnost.

Těšila jste se do práce nebo jste byla nervózní?
Nemohla jsem se dočkat! Zní to asi úplně divně, ale opravdu jsem se těšila. Za chvíli to budou dva měsíce, co jsem v Economii a pořád se každý den těším do práce. Je mi jasné, že to asi někdy opadne, ale ta práce mě opravdu baví. Člověk si musí uvědomit, že v zaměstnání bude trávit velkou část života a já jsem zastáncem toho, že kdo dělá práci, která ho nějakým způsobem nebaví a chodí do ní s odporem, tak by ji měl změnit. Ten pocit, když je vám v zaměstnání dobře, je k nezaplacení. 

Co vám pro práci dalo studium na Vyšší odborné škole publicistiky?
Dalo mi to od všeho něco. Proto jsem si vybrala za absolventský projekt audiovizuální dílo, abych sama sobě ukázala, že mě VOŠP něco naučila, a to natočení a střih reportáže. Grafiku totiž zvládám od střední školy, takže jsem nechtěla dělat něco, co je pro mě banální. Největší školou však byl vždy mediální den, a to jak v pozici kameramana, tak grafika pro dílnu Generace20. Mimo zkušeností a znalostí, jsem si z VOŠP odnesla i přátelství a kontakty, za což jsem velice vděčná.

V čem byl podle vás mediální den největší školou?
V tom, že jsme měli volnou ruku. Při natáčení a střihu nám nikdo nestál za zády a učitelé nás nechali pracovat. Toho jsem si vážila celou dobu na škole. Já osobně nesnáším, když mi někdo kouká pod ruku nebo přes rameno a kontroluje mě. Prostě pedagogové viděli až nějakou část nebo výsledek a až k tomu se vyjádřili. Nekoukali tam průběžně a neměli k tomu neustálé připomínky. To je podle mě globální problém, kterým se zabíjí kreativita. Ať už je to grafika, výtvarnictví, kamera nebo něco jiného. V tomhle byli, a ještě jsou, někteří pedagogové na VOŠP skvělí, protože studenty nechávají pracovat a případně s nimi konzultují plány a nápady.

Dny mám rozplánované do poslední minuty

Mediálního dne jste se také několikrát účastnila jako grafička v dílně Generace20.
Tam na mě záviselo celé vydání speciálního tištěného magazínu Echo. To mě prověřilo v tom, že umím pracovat pod tlakem. Navíc mi ještě vedoucí naložili výrobu přílohy nebo inzerce, což jim ale nemám za zlé. Alespoň jsem se přes dopoledne zabavila a nesnědla jsem všechno jídlo, které jsme si na mediální den nanosili.

Jak jste zvládla přechod ze studentského života do pracovního?
Nebyl to velký problém. Škola mi chybí snad jen v tom ohledu, že můj poslední rok byl jen o absolventce, angličtině a hokeji. Na všechno jsem měla spoustu času. Teď, když chodím do práce, tak mám dny rozplánované do poslední minuty. Upřímně bych ale asi neměla dál trpělivost sedět v lavici ve škole a poslouchat přednášky. Pro můj obor je podle mě totiž důležitá praxe.

Dlouho děláte hokejovou a hokejbalovou rozhodčí. Máte na to ještě vůbec čas?
Mám, ale samozřejmě se musím víc soustředit na plánování, abych stíhala i hokejbal. Do toho ještě deleguji rozhodčí na zápasy mládeže a všechna jejich přátelská utkání ve Slaném. To jsem si letos vzala na starost poprvé. Takže opravdu nemohu říct, že bych se nudila.

Éra kuřete s broskví už se nevrátí, tvrdí autorka knihy Devadesátky Johana Fundová

Éra kuřete s broskví už se nevrátí, tvrdí autorka knihy Devadesátky Johana Fundová

Éra kuřete s broskví už se nevrátí, tvrdí autorka knihy Devadesátky Johana Fundová

Generace20
+
Éra kuřete s broskví už se nevrátí, tvrdí autorka knihy Devadesátky Johana Fundová

Éra kuřete s broskví už se nevrátí, tvrdí autorka knihy Devadesátky Johana Fundová

Generace20

Autor: Petra Macháčková

13. 12. 2019

I když se narodila v roce 1989, rozhodla se Johana Fundová napsat knihu o tom, jaká byla porevoluční 90. léta v Česku. Kniha je podle ní spíše lifestylová a mapuje různé fenomény doby, ať už gastronomické, televizní nebo ze světa hraček, které má sama v paměti. V knize je také přes třicet výpovědí od různých slavných osobností, které na nespoutané roky svobody vzpomínají. Mezi nimi jsou například bývalý moderátor pořadu Rande Slávek Boura (55), Michal Nesvadba (62) z Kouzelné školky nebo Aleš Zbořil (51), který provázel vědomostní soutěží AZ-kvíz.

Před dvěma lety jste založila facebookovou stránku Pure devadesátky, kde sdílíte fotografie z té doby. Co vás k tomu vedlo?
Tenkrát jsem náhodou na internetu narazila na tiskovou zprávu McDonaldu k výročí 25 let na českém trhu. Byly tam i fotografie známých osobností, které na slavnostní otevření první pobočky přišli. Takže tam byla například Dáda Patrasová ve společenských šatech, jak pije bohemku a jí hamburger. Přišlo mi to hrozně bizarní, tak jsem si řekla, že by bylo fajn, někde shromažďovat podobné fotky. No a zhruba o rok později mě napadlo, že bych to mohla vydat jako knihu.

A byly to fotografie z vašeho archivu?
To většinou ne, spíš jsem brouzdala internetem a hledala takové fotky, které by vystihovaly atmosféru devadesátých let. Takže se na stránce začaly objevovat fotky například podnikatele Ivana Jonáka, seriálů, oblečení, sestřihu Jaromíra Jágra “vpředu byznys vzadu párty” a tak podobně.

Jaké podle vás byly porevoluční roky?
Myslím, že tenkrát si každý mohl tak trochu dělat to, co chtěl a byla všeobecná svoboda. Ať už ta demokratická, co nastala sametovou revolucí, nebo ta společenská.

Vy jste ale ročník 1989. V průběhu devadesátých let jste nemohla přece vnímat věci, které ve své knize popisujete, jako například politiku…
Ano, to je pravda. Byla jsem dítě, takže si pamatuji jen nějakou část a nemůžu to přesně říct. Proto jsem knihu zaměřila spíš na popkulturu a fenomény těch let, jako seriály, časopisy, gastronomii, než na politiku. Tu jsem tenkrát logicky moc nevnímala. Myslím si ale, že jsem právě jako dítě viděla některé věci v mnohém jinak, než by je vnímali dospělí.

Které věci myslíte?
Například televizní pořady jako Volejte řediteli nebo různé reklamy nebo hračky jako Tamagotchi nebo Pogy.

Stýská se mi po VHS kazetách

V rozhovoru pro DVTV jste řekla, že se vrací devadesátková móda, jako šusťákové bundy nebo ledvinky. Umíte si takový návrat představit i v gastronomii?
Myslím si, že spíš ne. Teď jsem k výročí 30 let od sametové revoluce viděla v jedné restauraci v Podolí, že měli v menu jídla jako kuře se sýrem a broskví nebo katův šleh. Na týden jako nostalgické připomenutí je to asi fajn, ale jinak si to moc představit neumím. Samotné devadesáté roky nenabízely podle mě nic tak senzačního, aby se to vrátilo na české talíře. Dnešní hipsterská komunita asi nevymění avokádové toasty za kuře s broskví.

Bylo něco, co jste v devadesátkách měla a v současnosti vám to chybí?
Asi mi schází tiskoviny, kterých v minulosti vycházelo podstatně víc. Například jako dítě mě bavil časopis ABC nebo později Bravo. Pohybuji se v online marketingu, takže chápu, proč už se časopisy nevydávají tolik jako v minulosti, ale stejně mi to chybí.

Ale i dnes vychází tištěné časopisy…
To ano, ale chybí mi takové časopisy, které byly nějak oblíbené celospolečensky a lidé si je kupovali napříč generacemi. Například časopis Premiere, který byl zaměřen na filmy a věci kolem nich. Lidé dnes najdou podobný obsah třeba na webu Česko-Slovenské filmové databáze. Stýská se mi i po kupování nebo půjčování VHS kazet. To je pro mne velká nostalgie, když je dnes všechno dostupné elektronicky. Schází mi asi i ten pocit, že to CD, kazetu nebo časopis mám fyzicky v ruce.

McDonalds jen za odměnu

A je něco, co vás do porevoluční éry v mžiku vrátí?
Je to již zmíněná gastronomie. V létě jsem byla v Třeboni a s překvapením jsem zjistila, že tam jsou jen dva druhy restaurací. Jedny jsou velmi drahé, kde mají rybí speciality a ceny jsou zde vyšší než v Praze nebo naopak takové restaurace, kde se zastavil čas. Umaštěné menu v koženkových deskách s tajuplnými názvy jídel mne do devadesátek opravdu vrátilo. A taky občas zajdu zavzpomínat na dětství do McDonaldu.

Proč zrovna tam?
Je to taková nostalgická vzpomínka. Chodili jsme tam za odměnu, například po vysvědčení za dobré známky nebo když jsme jeli k babičce po dálnici, tak naši zastavili a koupili nám hambáč. Bylo to něco výjimečného, co dnešní děti nepochopí. Pro Happy Meal si už ale nechodím. 

Kniha není odborná sonda

Pro koho je kniha Devadesátky určena?
Pochopila jsem, že to je mezigenerační záležitost. Moje kniha není odborná sonda, snažila jsem se věci popsat s nadhledem, vtipem a věnovat se spíš kulturním fenoménům. Uvědomila jsem si ale, že kdybych knihu psala jen já, byla by značně omezená, protože jak už jsem řekla, byla jsem v devadesátkách dítě. Proto jsem oslovila přes 60 známých lidí, jestli by v knize nechtěli mít i svoji vzpomínku na tu dobu. Nejmladšímu člověku je myslím 26 a naopak tomu nejstaršímu 82. Vzpomínky jsou tedy napříč všemi generacemi a já si myslím, že takoví budou i moji čtenáři.

Odmítl někdo z oslovených vaši nabídku?
Ano, například novinář Pavel Zuna. Napsal mi, že neví, co by o tom období psal. Možná bylo důvodem to, že nechtěl mluvit o působení na TV Nova, na což jsem se ho do své kapitoly o televizi chtěla určitě zeptat.

Máte v plánu do budoucna vydat další knihu?
Ona i její tvorba byla docela náročná. Byl to větší žrout času, než jsem čekala. Nicméně možná ještě v budoucnu zpracuji nové tisíciletí, protože se pomalu začínají tříbit fenomény těch let a ty mne, jako dospívající dívku, bavily také.

Kouření už pro studenty není in. Berou ohled na zdraví i na peněženku

Kouření už pro studenty není in. Berou ohled na zdraví i na peněženku

Kouření už pro studenty není in. Berou ohled na zdraví i na peněženku

Generace20
+
Kouření už pro studenty není in. Berou ohled na zdraví i na peněženku

Kouření už pro studenty není in. Berou ohled na zdraví i na peněženku

Generace20

Autor: Denisa Korityáková

11. 12. 2019

Počet kuřáků v České republice klesá. Důvodem může být zákaz kouření v restauracích a hospodách i stále rostoucí spotřební daň a s tím i cena cigaret. Tato opatření mají podle oficiálních statistik vliv především na mladé. Někteří z nich svou spotřebu cigaret omezili, nebo kouření zcela zanechali.

„Začal jsem kouřit proto, že jsem byl frajer s koženou bundou a cigaretou. Teď už to pro mě není frajerství, ale závislost,” přiznává Jakub Vlášek (22), který nikotinu holduje pět let. Nyní už je pro něj kvůli závislosti, podobně jako pro většinu kuřáků, těžké přestat. „Cigareta se pro mě stala rituálem. Do budoucna bych se tohoto zvyku chtěl ale zbavit,” vysvětluje Vlášek. 

Filip Matoušek (21), který kouřil čtyři roky, už svou poslední cigaretu típl. Jak doufá, definitivně. „To, že smrdím kouřem mi vadilo od začátku. Později jsem ale začal pociťovat i to, že mi cigarety lezou do peněz. Krabičky mě měsíčně vyšly na šest stovek,” vzpomíná Matoušek. Ani to ho ale původně od kouření neodradilo. Přestat kouřit ho přiměl až protikuřácký zákon, který začal v Česku platit před dvěma lety. „Už jsem nemohl kouřit v hospodách a tak jsem přešel na elektronickou cigaretu. To byl první krůček k tomu, abych přestal úplně. A dnes jsem za to moc rád,” dodává nyní už nekuřák Matoušek.

Cigarety za vysokou daň

Klesající počet kuřáků mezi mladistvými potvrzují data Státního zdravotního ústavu. V roce 2017 a 2018 se snížil počet kuřáků v této skupině v České republice o 13 procent. Snížení zájmu o cigarety vnímá také Viktor Mravčík, vedoucího Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti. „Pro studenty už není kouření tak přitažlivé, jak tomu bylo dříve,” konstatuje Mravčík. Podle něj tomu napomohlo také zvýšení spotřební daně. „Čím vyšší cena, tím nižší spotřeba. Zvýšení cen doporučují odborné a mezinárodní zdravotní organizace jako nejúčinnější opatření,” vysvětluje Mravčík pro Generaci 20. 

Na cenu bere ohled i občasná, ale aktivní kuřačka Kateřina Tučková (22). Ta má nutkání si cigaretu zapálit vždy, když je ve společnosti dalších kuřáků. „Kolik krabička stojí, je pro mě důležitým aspektem při rozhodování, zda si cigaretu dám, nebo ne,” říká Tučková a přiznává, že kvůli vysoké ceně kouření omezila. „Finančně mě sice rodiče podporují ale značnou část životních nákladů si platím sama. Uvědomuji si, že za cenu krabičky bych mohla mít plnohodnotný oběd,” popisuje. 

Pasivní kouření je také kouření

Od 31. května 2017, v den, který je Světovou zdravotnickou organizací vyhlášen za Světový den bez tabáku, začal v Česku platit nejnovější protikuřácký zákon. Díky tomu si mohou oddechnout hlavně ti, kteří sice cigarety nekouřili, ale pasivnímu kouření se nevyhnuli. Jednou z nich je striktní nekuřačka Valerie Zbrožková (21). „Je to pro mě vysvobození. Jsem ráda, že zplodiny z cigaret nemusím vdechovat. Když ještě zákon nebyl, raději jsem zůstávala doma a sledovala seriály, než abych seděla v zakouřené restauraci,” vzpomíná Zbrožková. Pasivní kouření může mít stejné následky jako to aktivní. Z dat Národní stránky pro podporu odvykání kouření vyplývá, že celosvětově na následky kouření umře ročně šest milionů kuřáků. Z nichž cca 600 tisíc lidí dýchalo zplodiny pasivně. 

Vývoj cen cigaret za posledních deset let, uvedeno v Kč
2019 2014 2009
Camel 100 87 79
Marlboro 106 89 81
Lucky Strike 100 82 77
Davidoff 106 86 79

Mladí už si tištěné noviny moc nekupují. Internet nám stačí, říkají

Mladí už si tištěné noviny moc nekupují. Internet nám stačí, říkají

Mladí už si tištěné noviny moc nekupují. Internet nám stačí, říkají

Generace20
+
Mladí už si tištěné noviny moc nekupují. Internet nám stačí, říkají

Mladí už si tištěné noviny moc nekupují. Internet nám stačí, říkají

Generace20

Autor: Eliška Havlíčková

09. 12. 2019

Dvacetiletí jsou často nazýváni línou generací, která jen kouká do obrazovek a o dění ve světě se nezajímá. Zájem o informace přitom mají, jen si pro ně už nezajdou do trafiky. Postačí jim jen mobil a přístup k internetu. Na to reagují i média, která se prostřednictvím online zpravodajství snaží hledat způsoby, jak jít s dobou.

Velká část mladých čtenářů dnes chce informace vědět hned a dlouhé články je většinou odrazují. „Když nemám čas a chci být informovaná, otevřu si aplikaci a přečtu titulek, maximálně perex. Snažím se pobrat co nejvíc informací, v co nejkratším čase,“ říká studentka Klára Šimonová (20). Informuje se nejčastěji online skrz aplikaci iROZHLAS.cz nebo na Facebooku a Twitteru, kde sleduje třeba Českou televizi. Právě kvůli rychlosti internetové éry a nedostatku času mladí čím dál méně sahají po tištěných novinách. „Líbí se mi, že online se můžu k informacím dostat kdykoliv a kdekoliv, aniž bych musel tahat noviny,“ popisuje student Kryštof Burýšek (21).

Média se musí přizpůsobit

Na média je kvůli tempu doby vyvíjen vysoký tlak. „Na internetu se bojuje o čtenost. Spousta webů vypustí klidně i zprávu, ve které jsou překlepy, jen aby získaly těch pár minut navíc,“ konstatuje novinář, který pracuje pro mediální dům Mafra, z deníku Metro Pavel Urban (35). Takové chyby jsou podle spousty novinářů zkrátka daní za snahu dostat informaci ke čtenáři okamžitě. „Myslím, že pro překlep nebo zkomolení jména má dnes dost lidí pochopení, i když to na práci novináře vrhá stín pochybností. Rozhodně ale v článku nesmí být faktické chyby,“ ujasňuje reportér Českého rozhlasu Adam Bejšovec (30). 

Protože si média chtějí u mladých udržet popularitu, u některých online příspěvků už uvádějí, jak dlouho trvá jejich přečtení. Člověk se tak může dopředu rozhodnout, jestli si článek přečte celý nebo ne. Podle novináře Urbana ale není potřeba nutně přečíst celou zprávu, pokud se dodržuje pravidlo obrácené pyramidy, tedy psát od nejdůležitějšího až po nejméně důležité. „Rozhodně ale není dobré přečíst si jen titulek, který může být zavádějící,“ varuje Urban. S tím souhlasí i Burýšek, který říká, že články většinou čte celé, právě kvůli neobjektivnosti některých titulků.

Video může být řešení

Protože spousta mladých poptává informace převážně přes internet, většina médií dnes sdílí online zpravodajství například prostřednictvím Twitteru. Příspěvky tam ale mají horní hranici, mohou mít maximálně 280 znaků. Podle reportéra Bejšovce je omezení nevýhoda hlavně pro novináře. „Není špatné přečíst si jen samotný tweet. Mojí prací je dostat do něho všechny podstatné informace, aby se čtenář už nemusel doptávat,“ popisuje Bejšovec. Toho podle něj docílí tím, že tweety píše stručně a srozumitelně, aby čtenář získal základ o dané informaci, kterou si potom snadno dohledá, pokud ho zajímá víc.

V online prostředí musí být články nejen aktuální, ale především zajímavé. Pomoct tomu může třeba propojení článku s videem. „Mladí si tak můžou vybrat, jestli si přečtou tři odstavce a nebo kliknou na video, ve kterém je to samé,“ vysvětluje novinář Urban pracující pro vydavatelský dům MAFRA. Podobný názor má i Bejšovec. „Lidé od online zpravodajství očekávají nějakou zajímavost. Kolik lidí bylo na demonstraci se dočtou kdekoliv. Že tam ale jezdili sedláci s traktorem, to jsou momenty z terénu, které fungují,“ myslí si Bejšovec. Konkrétně video s traktory mělo u jeho sledujících na Twitteru velký úspěch.

Rychle, ale kvalitně

U spousty mladých jsou populární především veřejnoprávní média. „iRozhlas.cz je podle mě objektivní. Dlouho jsem sledovala iDnes.cz, ale přijde mi, že jejich informace mají často podobu senzace. To by člověk čekal spíš u bulváru,“ konstatuje studentka Šimonová. To potvrzuje i Urban. „Na spoustě webů články nedávají celkový přehled o dění a spíš jen bulvarizují, aby byly čtené,“ říká novinář. Sám mladým doporučuje sledovat třeba webové stránky Českého rozhlasu nebo České televize. Novinář Bejšovec vnímá veřejnoprávní média především jako obrovskou zodpovědnost. „My o čtenost tolik nezávodíme. Chceme mít hlavně správné a ověřené informace, které jsou pro lidi srozumitelné“.

Důvěryhodnost veřejnoprávních médií vyzdvihují i mladí čtenáři. „ČT24 je můj hlavní zdroj informací o dění v Česku. Považuji ji za věrohodnou, protože plní svou roli udržovat politickou odpovědnost vůči společnosti,“ myslí si student Burýšek. Novináři z veřejnoprávních médií jsou si této odpovědnosti vědomi. Způsoby, jakými ale informace podávají, se některým lidem mohou zdát černobílé. „Naší podstatou je nezabarvovat, být nestranní. Možná právě z toho pramení ta důvěryhodnost,“ uvažuje Bejšovec.

Ověřovat informace je základ

Na online platformách dnes může sdílet svůj názor opravdu kdokoliv. Kvůli tomu ale čtenářům hrozí, že uvěří neověřeným či nepravdivým informacím (fake news, pozn. redakce) a nebo se nechají ovlivnit samotnými médii. „Mladým to nezávidím. Lidé z médií na sociálních sítích vybírají, jaký článek přidají, a tím ještě zužují přehled,“ vysvětluje novinář Urban. Proto je podle Bejšovce základ, aby si čtenáři ověřovali informace u více zdrojů. „Největší problém dneška je, že lidem stačí jen jeden zdroj. Kvůli tomu jsou také často dezinformovaní. Každý by si měl pročítat alespoň dva, tři servery,“ myslí si Bejšovec. Student Burýšek ale říká, že nevidí vždy potřebu si informace ověřovat. „Sleduji BBC, The New York Times a ČT24, to jsou pro mě velmi důvěryhodná média,“ vysvětluje.

Spousta novinářů se proti fake news snaží bojovat kvalitou obsahu. „Ani kvalitní, ověřený článek ale nezaručuje, že si ho přečte více lidí. Záleží, jestli má čtenář alespoň základní mediální gramotnost a dokáže rozlišit mezi pravdou a fake news,“ objasňuje Urban.

Hádky o politiku jsou v rodinách na denním pořádku. Nejen mezi Čechy

Hádky o politiku jsou v rodinách na denním pořádku. Nejen mezi Čechy

Hádky o politiku jsou v rodinách na denním pořádku. Nejen mezi Čechy

Generace20
+
Hádky o politiku jsou v rodinách na denním pořádku. Nejen mezi Čechy

Hádky o politiku jsou v rodinách na denním pořádku. Nejen mezi Čechy

Generace20

Autor: Marek Veselý

07. 12. 2019

Názory, činy rodičů a prarodičů často rozčilují mladou generaci, v posledních letech na soupis konfliktních témat přibyly i hádky o politiku a politiky. Babička volí KSČM, maminka preferuje Václava Klause mladšího a děda pohrdá intelektuály a velebí dělnickou třídu... Politické spory výrazně ovlivňují vztahy v některých rodinách.

Na rozdíl od lásky k umění politické názory po svém otci a dědovi Matěj Čech (21) rozhodně nezdědil. Student Akademie výtvarných umění v Praze je synem režiséra Michaela Čecha (52) a vnukem malíře Františka Ringo Čecha (76). Právě politika bývá v jejich rodině často předmětem hádek. „Pokud politické spektrum dělíme na pravici a levici, tak jsem nalevo jako děda. V dnešní době mi však přijde, že je čím dál důležitější spíš to, kdo smýšlí konzervativně a kdo liberálně,“ říká Matěj Čech, který se na rozdíl od konzervativně smýšlejícího Františka Ringo Čecha považuje za liberála. „S dědou už se nikdo o politice hádat nechce, to nemá smysl. Ale často se mě snaží svými názory provokovat,“ vysvětluje. 

Jeho otec Michael Čech je zase konzervativní pravičák, čímž se všichni tři v rodině nacházejí v rozdílných částech politického spektra. „S tátou se na lecčem shodneme. Jenže pak přijde například debata o klimatu nebo sňatcích homosexuálů a hádka je na světě,“ říká Matěj Čech. Zdůrazňuje však, že odlišné názory svému otci ani dědovi nemá za zlé. Politika prý nijak nekazí dobré vztahy v jejich rodině.

Režisér Michael Čech si nemyslí, že by se dnešní mladí lidé výrazně lišili od jiných generací. „Matějovy levicové myšlenky mě dráždí, protože jsou pro mne nepochopitelné. Já v jeho věku toužil po tom, abychom se vymanili ze sevření komunistů, marxistů a vlády sociálních inženýrů,“ říká Michael Čech. Utěšuje se aspoň starým bonmotem: kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce a kdo je levičák ve třiceti, nemá rozum. „Tak jsem raději, že má můj syn srdce a tajně doufám, že brzy dostane i rozum,“ dodává.

Socialismus způsobuje neshody

To učitelce lezení Karolíně Jelínkové (32) spory o politiku výrazně narušují vztah s její babičkou. „Byla bych radši, kdyby komunisty volilo co nejméně lidí, protože zastávají ideologii, která nás tu týrala přes 40 let. Nejsem ráda, že je volí zrovna moje babička,“ říká Jelínková, která připouští, že téma zásadně rozděluje její rodinu. „Z úcty k babičce se s ní jako její vnučka snažím nehádat, pokud slovní přestřelku vyloženě nevyprovokuje svými poznámkami. Bohužel i to se občas stává,“ dodává Jelínková.

Ondřej Procházka (21), který studuje na Přírodovědecké fakultě UK, má s prarodiči také neshody. V jeho případě se týkají socialismu. „Když mi bylo 15, děda mi tvrdil, že kapitalismus je prasárna,“ objasňuje Procházka politické názory svého předka, podle nějž by dělníci měli být placeni mnohem lépe. Dělníci jsou prý ti, kteří staví, budují, pracují za deště i za horka a rozhodně jen nesedí u počítače. „Odpověděl jsem mu, že to je sice pěkné, ale že lopatou může házet téměř kdokoliv, operovat už jen málokdo,“ vysvětluje Procházka. Sám si více váží práce vzdělaných lidí, jako jsou právníci, doktoři nebo učitelé. „Na to mi děda odpověděl, že se vzdělání v dnešní době přeceňuje,“ dodává.

Mladí smýšlí liberálněji

V některých rodinách jsou však mezigenerační debaty ohledně politiky téměř bez hádek. Studentka Natálie Lošková (21) se v rámci rodiny politicky shodne téměř ve všem, i když se najdou tematické výjimky. „Například předsudky rodičů vůči Romům mi přijdou trochu staromódní. Rozhodně ale nejsme příkladem rodiny, ve které je zakázáno mluvit o politice u nedělního oběda nebo na návštěvách,“ popisuje Lošková. Dalším klidným místem pro politické debaty je třeba rodina Borotů. „Jednou mě máma naštvala, když kroužkovala ve volbách Václava Klause mladšího,“ říká student Tomáš Borota (22). Matka prý argumentovala tím, že Klaus by dokázal prosadit důležité změny ve školství. O tom její syn pochybuje. „Jinak se dá říct, že v politických debatách nemáme žádné větší rozpory,“ dodává Borota.

Ať už jde o menší či větší mezigenerační politické rozpory, podle Josefa Krause (34), politologa z Masarykovy univerzity v Brně, jsou naprosto přirozené, a to nejen v Česku. Míra intenzity hádek i témata sporu se podle něj liší v jednotlivých fázích života. „Mladší často vnímají politické názory svých rodičů a prarodičů jako zastaralé a nereflektující aktuální dobu a realitu,“ říká Kraus. Je prý zcela běžné, když starší generace mnohem více lpí na podobě společnosti a politiky, jakou zná většinu života, a logicky se brání změnám, které mohou s novou generací přijít.

Natálie Lošková (vlevo) nemá se svou matkou (uprostřed) výraznější politické neshody. Zdroj: Natálie Lošková

Anketa: Kam jste jezdili na dovolenou před rokem 1989?

Anketa: Kam jste jezdili na dovolenou před rokem 1989?

Anketa: Kam jste jezdili na dovolenou před rokem 1989?

Generace20
+
Anketa: Kam jste jezdili na dovolenou před rokem 1989?

Anketa: Kam jste jezdili na dovolenou před rokem 1989?

Generace20

Autor: Tereza Vebrová

05. 12. 2019

Cestovat v dnešní době můžeme kdykoliv a kamkoliv, jak to ale vypadalo v době socialismu? Při příležitosti mediálního dne VOŠP na téma "Co nebylo před rokem 1898" jsem se v ulicích Prahy zeptala, kam dříve lidé jezdili na dovolenou.

Svatbujeme, výletíme a posilkujeme. Češtinu lidé stále více slangově upravují, ale často jim chybí znalost základních pravidel

Svatbujeme, výletíme a posilkujeme. Češtinu lidé stále více slangově upravují, ale často jim chybí znalost základních pravidel

Svatbujeme, výletíme a posilkujeme. Češtinu lidé stále více slangově upravují, ale často jim chybí znalost základních pravidel

Generace20
+
Svatbujeme, výletíme a posilkujeme. Češtinu lidé stále více slangově upravují, ale často jim chybí znalost základních pravidel

Svatbujeme, výletíme a posilkujeme. Češtinu lidé stále více slangově upravují, ale často jim chybí znalost základních pravidel

Generace20

Autor: Petra Macháčková

05. 12. 2019

Své místo v běžné mluvě má už dlouho spoustu přejatých slov. Ta jsou většinou z angličtiny jako management či software. Vznikají ale stále nová slova, která popisují už pojmenovanou věc, ale v jednodušším či slangovějším znění, například seroš nebo beďas. Odborníci na přeměně mateřského jazyka nevidí nic špatného, ale je podle nich třeba dbát i na používání spisovné češtiny.

„S mojí buchtou jsme byli na snídaňobědu a ona si dala čapréze a já luxusní karíčko.“ I takhle dnes lidé mluví. Lovkyně těchto novotvarů, lingvistka Johana Kohoutová (28), si před rokem a půl založila instagramový účet s názvem Slova z pekla. Na něj vkládá obrázky s ilustračními fotografiemi dané věci a novotvarem již známého slova. Mezi nimi jsou například keťas, propíďa, prezka, xichtokniha a mnoho dalších. „Je snadné podlehnout určitému slangu nebo typu humoru. Už od malička jsem si všímala toho, jak lidé mluví a jaké emoce vyvolávají určitá slova,“ říká Kohoutová.

Její zájem vzbuzovaly hlavně hlášky učitelů jako „H2S, smrdí jako pes“, „Někdo září, někdo v září“ nebo „Vytáhněte Kalkuliho stroj“. Jazykovědec Karel Oliva v reportáži z 10. dubna 2019 na ČT24 ale vysvětluje, že novotvary či zkomoleniny nejsou nutně špatným jevem. „Rozhodně to není známka pokleslosti. Spíše jazykové hravosti, která je nám Čechům vlastní. Pokud taková slova slouží k pobavení, mají jistě svou sociální funkci,” říká Oliva. Jedním z důvodů, proč lidé novotvary a patvary používají, je podle Kohoutové prosté zjednodušení mluvy. „Lidé si v současnosti vytvářejí slovesa, aby jednoduše popsali jev, který jinak vysvětlují více slovy, například výletujeme nebo plesujeme.”

Výběr není černá listina

Slova z pekla, jak je označuje Johana Kohoutová, používají velmi často i mladí lidé. „Můj oblíbený výraz je nemocňák. Přijde mi to takové roztomilé a zdrobnělé. Taky říkám beďas. Slýchávala jsem to v minulosti od rodičů a badminton mi připadá jako zbytečně dlouhé slovo,” myslí si studentka Štěpánka Potluková (21). I když se používání slangovějšího jazyka stalo běžnou společenskou záležitostí, jsou i tací, kteří s tím nesouhlasí. „Lidé občas můj projekt vnímají jako nějakou černou listinu a myslí si, že ta slova odsuzuji. Tak to ale vůbec není, dělám to jen pro pobavení sebe i jiných,” říká Kohoutová. Ta si také myslí, že nové novotvary či převzatá slova mateřský jazyk neohrožují. Čeština je podle ní skvěle ohebná a dá se s ní dobře pracovat. Mateřský jazyk si v současnosti lidé stále více přizpůsobují, ale neměli by zapomínat i na užívání jeho spisovné formy. Dvě kamarádky ze studií českého jazyka na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, korektorky Karla Tchawou Tchuisseu (27) a Sabina Straková (27), si více než před rokem založily blog s názvem Červená propiska. Na něm vysvětlují, že spisovná čeština je jako sval, který když se neposiluje, jednoduše ochabne. „Nesetkaly jsme se s mnoha lidmi, tedy kromě těch z našeho oboru, kteří by se v češtině dál dovzdělávali,” říká spoluzakladatelka projektu Straková.

Slova z pekla

štěndo = štěně

prezka = prezentace

keťas = cateringové občerstvení

cudle = cuketové nudle

vratnej kelas = vratný kelímek 

vypěkněný = pěkně vyzdobený interiér

xichtokniha = Facebook

buchta/pichna/žába/prcina = označení pro pěknou ženu

propíďa = propiska

beďas = badminton

Chybujeme v čárkách i číslovkách

Zakladatelky Červené propisky se snaží přes svůj blog, ale i stejnojmenný instagramový účet, vyvolávat v lidech zvídavost a touhu vzdělávat se v češtině i po odchodu ze střední či vysoké školy. Každé pondělí na Instagramu sdílí skrze anketní otázky ve stories i diktáty, kde si jejich sledující mohou procvičit pravopis. A lidé si jejich nápad veskrze chválí. „Do soukromých zpráv nám chodí téměř jen pozitivní ohlasy. Pondělí jsme zvolily strategicky. Člověk může nastartovat týden s dobrým pocitem, že se mu diktát podařil a osvěží si spisovné výrazy, které se mu v práci mohou hodit,” vysvětluje Straková.

Lidé podle ní nejvíce chybují v čárkách, shodě několikanásobného podmětu s přísudkem nebo ve skloňování číslovek. Velmi časté je i užívání hyperkorektních výrazů jako: by jsme, by jste, přeci atd. Korektorky z Červené propisky, ale i jiní odborníci, se obecně shodují na tom, že znalost českého jazyka je více než důležitá. „Myslím si, že já ani moji kolegové neočekáváme, že každý bude mít perfektní češtinu v psané či mluvené formě. Lidé by si ale měli dávat pozor na užívání mateřského jazyka hlavně ve formální korespondenci, například když píší motivační dopis,” myslí si Straková. Odborníci se shodují na tom, že věnovat se českému jazyku je důležité i po ukončení studia a pro budoucí život, výhradně ten pracovní, nezbytné.

Není novinář náhodou i Donald Trump? ptal se studentů VOŠP Miloš Čermák

Není novinář náhodou i Donald Trump? ptal se studentů VOŠP Miloš Čermák

Není novinář náhodou i Donald Trump? ptal se studentů VOŠP Miloš Čermák

Generace20
+
Není novinář náhodou i Donald Trump? ptal se studentů VOŠP Miloš Čermák

Není novinář náhodou i Donald Trump? ptal se studentů VOŠP Miloš Čermák

Generace20

Autor: Anna Lacinnikova

03. 12. 2019

To, že si ke své profesi novináře před časem přibral i roli stand-up komika, Miloš Čermák (51) během své čtvrteční přednášky na půdě tvůrčího ateliéru plus VOŠP rozhodně nezapřel. I když byla řeč i o vážných věcech, třeba o tom, jak vypadá současná česká žurnalistika a kdo může být dnes označován za novináře, studenti ocenili především odlehčený a zábavný způsob jeho přednášky.

Dělám to dlouho, umím to dělat a baví mě to. Ve třiceti letech můžu přinést důvody, proč to chci dělat. Po padesátce ale můžu jen říct, že to na mě tak nějak zbylo, a tak to dělám,“ zahájil svou čtvrteční přednášku s trochou nadsázky Miloš Čermák, který se v médiích pohybuje už tři desítky let. Do letošního února zastával pozici šéfredaktora serveru iHNed.cz, dříve psal pro deník Lidové noviny nebo časopis Reflex. V současnosti se věnuje především žánru stand-up comedy, což bylo na způsobu jeho přednesu znát. Studenty VOŠP pobavil už tím, že u každého, kdo na jeho přednášku přišel pozdě, trval na tom, že dotyčný musel vysvětlovat kde a proč se zdržel. Někteří to brali s humorem, jiní se rozčilovali.  

V médiích je blbců dost

Rozhovor s Čermákem před studenty vedl absolvent VOŠP a donedávna i ředitel redakcí vydavatelství Economia (a tedy bývalý Čermákův nadřízený) Vladimír Piskáček (39). Čermák však nenechal studenty jen pozorovat dění a sám se ptal studentů. Třeba na to, proč se rozhodli dělat žurnalistiku.„Zvýšit prestiž novinářské profese,“ odpověděla například studenta Magdaléna Zindulková. Padaly i variace na „informovat lidi, i když i blbců je v médiích dost“ nebo že je to společensky prospěšná činnost. Podle Čermáka se ale tento aspekt v posledních letech z médií vytrácí. „Před třiceti lety měla tato profese svá pravidla, dalo se o nich mluvit a dala se vyjmenovat. Co je ale dnes novinařina? Podle mne dává mnohem více smysl pojem mediální obsah, tedy hodnotit to, co novináři vytvoří,“ řekl studentům Čermák. 

Se studenty proto řešil i to, kdo může být označován za novináře. Jestli je to pouze člověk zaměstnaný v médiu, nebo i youtuber či bloger. „V devadesátých letech to mohl být jedině člověk, který byl zaměstnaný v deníku, rozhlase či televizi. Co ale určuje novináře dnes? Můžeme označit za novináře i youtubera Kovyho nebo třeba amerického prezidenta Trumpa, který má na svém twitterovém účtě přes 67 milionů sledujících? Vždyť ho čte více lidí, než většinu deníků na světě,“ argumentoval Čermák, i když i on sám o pozornost musel bojovat. Mnozí ze studentů sice bedlivě poslouchali, jiní se ale věnovali svým telefonům a dění na sociálních sítích. „Novinář si musí informace ověřovat, youtuber už nikoliv,“ nabídl odpověď student VOŠP Lukáš Pulec (25). Čermák reagoval s tím, že informace si zjevně ověřuje třeba i zmíněný youtuber Kovy. „Důležité je, že novináři nesou zodpovědnost za to, co vytváří. Otázkou pak je, kdo tedy ručí za obsah, který vychází například v Parlamentních listech nebo Sputniku,“ nabídl svou odpověď Čermák.

Média jako dobrý byznys

Před studenty také zavzpomínal na to, v jakém stavu byla média dříve a jak postupně přešla z německého vlastnictví do rukou českých podnikatelů. Studenty zajímalo, jaký má Čermák názor na současný stav tuzemské novinařiny. „Myslím si, že obecně vzato je novinařina v excelentním stavu. To, co novinařinu definuje dnes, je svoboda, tolerantní společnost a fakt, že člověk může říct svůj názor, aniž by ho zavřeli,“ vysvětlil Čermák studentům.

Studenti hodinovou přednášku a besedu s Milošem Čermákem hodnotili vesměs pozitivně. „Byla to tak trochu jeho stand-up než klasická přednáška, což bylo super. Bylo to zábavné, ale i zajímavé,“ komentovala akci studentka VOŠP Nikola Červinková. Lukáše Pulce zaujalo zamyšlení nad tím, co je novinařina a kdo je vlastně novinář. „Líbilo se mi i to, jak se s nikým nemazlil a každý, kdo přišel pozdě, se musel ospravedlnit. Trochu mě ale dostalo, že Čermákovi nevadí vlastnictví médií místními oligarchy. Na druhou stranu má pravdu v tom, že některé mediální domy by bez movitých majitelů šly do kopru, protože by na svou práci neměly peníze,“ dodal Pulec.

Finanční gramotnost Čechů je jen průměrná. Vzdělávat by se měli ve školách i doma

Finanční gramotnost Čechů je jen průměrná. Vzdělávat by se měli ve školách i doma

Finanční gramotnost Čechů je jen průměrná. Vzdělávat by se měli ve školách i doma

Generace20
+
Finanční gramotnost Čechů je jen průměrná. Vzdělávat by se měli ve školách i doma

Finanční gramotnost Čechů je jen průměrná. Vzdělávat by se měli ve školách i doma

Generace20

Autor: Jiřina Havlová

03. 12. 2019

Úroveň vzdělanosti sice ve společnosti roste, ale s tím, jak správně nakládat s penězi, si řada lidí stále neví rady. Hodnotu peněz a hospodaření s nimi by si přitom měli osvojovat už žáci na základních školách. Podle průzkumu České bankovní asociace mají předpoklady k větší finanční gramotnosti lidé s vyšším vzděláním.

Čtvrtina lidí v Česku žije od výplaty k výplatě a každý desátý trpí chudobou. Plyne to z průzkumu České spořitelny z března letošního roku. Kupříkladu studenti vysokých škol jsou ale přesvědčeni, že si své finance zvládnou uhlídat sami. „Finančního poradce jsem nikdy nevyhledala. Zatím jsem nemusela řešit složitější finanční situace, které bych sama nezvládla,“ vysvětluje studentka ekonomické školy Tereza Mědílková (21). 

Každý šestý neovládá hospodaření s penězi

Z výzkumu České bankovní asociace vyplývá, že lidé se základním vzděláním nebo výučním listem dosáhli v indexu finanční gramotnosti (ten udává, na kolik procent lidé rozumí financím) průměru 49 % a lidé s maturitou 58 %. Vysokoškoláci mají index ještě o osm procent vyšší. „Je to díky tomu, že studenti vysokých škol získávají zkušenosti s hospodařením s penězi postupně, většinou ještě při studiu na vysoké, zatímco ostatní jsou často ze školních lavic hozeni rovnou do praxe bez jakýchkoli zkušeností,“ vysvětluje na webu České bankovní asociace (ČBA) Helena Brychová, vedoucí vzdělávacích projektů (ČBA). Míra finanční gramotnosti se v průběhu let příliš nemění. V dalším indexu – Indexu znalosti peněžního hospodářství – dosáhli Češi a Češky průměrné hodnoty za rok 2019 pouhých 57 %. To přeloženě znamená, že každý šestý Čech nerozumí dostatečně svým finančním záležitostem. 

Lidé z praxe vyučují finance

Základy finanční gramotnosti by měly přitom děti získávat již od útlého věku, doma i ve škole. „V šesté třídě jsme měli jeden rok předmět finanční gramotnost, kde jsme se učili hodnotu peněz. Kolik měsíčně utratíme za jídlo, oblečení nebo kolik třeba stojí náklady na bydlení,“ vzpomíná studentka Tereza Mědílková. Například Česká národní banka pomáhá rozvíjet finanční gramotnost na základních školách: poskytuje k tomu studijní materiály pro žáky i učitele, vzdělávací filmy i interaktivní výstavy. Na střední a vysoké školy pak dojíždějí lidé z praxe, kteří mají vystudované ekonomické obory a pracují v různých finančních sférách. Ti ukazují studentům na reálných příkladech, jak hospodařit s penězi. „Mám spoustu kamarádů z oboru, kteří bezplatně jezdí do škol a učí finanční gramotnost. U studentů to má úspěch, jelikož jim o penězích vypráví někdo z praxe, což je daleko lepší než poslouchat nějaké teorie,“ říká Martin Vít (35), který se už jedenáct let živí jako finanční poradce. 

Pomoc odborného poradce

Když si lidé ve svých finančních situacích nejsou jistí, obrátí se na svou banku či odborného poradce. „Řeším teď důchodové spoření, ve kterém se vůbec nevyznám, takže zvažuji, že se obrátím na experta,“ popisuje svou situaci Sandra Kuncová (25). Nesrozumitelnost různých smluv, ale i nedosažitelnost financí, je problémem pro řadu lidí. Lepší než řešit zapeklitou situaci sami, je obrátit se na experty. „Potřeboval jsem poradit při zřizování hypotéky. Obrátil jsem se na odborníka, který mi pomohl a vyřídil lepší podmínky a nižší úrokovou sazbu zcela bezplatně,“ říká Zdeněk H. (33), který si nepřál zveřejnit celé jméno. Zatímco dříve bylo poměrně snadné zřídit si hypoteční úvěr, dnes je k tomu potřeba mít ze svého minimálně deset procent z celkové částky, což mnozí mladí obvykle nemají. „Pokud nemají našetřené rezervy a banka jim odmítne poskytnout úvěr, měli by vyhledat finančního poradce, který jim rezervy pomůže časem tvořit. Což ale není v popisu práce bankovního poradce, který nabízí pouze produkty své banky,“ vysvětluje Vít. Podle expertů by měl mít každý rozdělené své peníze do tří kategorií. Na krátkodobé rezervy, jako jsou výdaje za nové spotřebiče do domácnosti, střednědobé, které by lidem měly pokrýt pár měsíců bez zaměstnání, a dlouhodobé, sloužící jako doplnění příjmů k důchodu.

Třináctý mediální den VOŠP – už tento čtvrtek

Třináctý mediální den VOŠP – už tento čtvrtek

Třináctý mediální den VOŠP – už tento čtvrtek

Generace20
+
Třináctý mediální den VOŠP – už tento čtvrtek

Třináctý mediální den VOŠP – už tento čtvrtek

Generace20

Autor: Jiří Charvát

02. 12. 2019

Někdo se psychicky připravuje na Vánoce, studenti Vyšší odborné školy publicistiky se chystají na mediální den. Téma je sice tradičně až do poslední chvíle přísně utajované, jedno ví ale studenti jistě: třináctý ročník mediálního dne odstartuje ve čtvrtek 5. prosince v osm hodin ráno. Budoucí novináři tak opět dostanou šanci otestovat své schopnosti pod tlakem v terénu. Na celodenní události se bude tradičně podílet i celá redakce Generace 20.

Z unikátní akce, která je mezi studenty oblíbená, ale často obávaná, vznikne hned několik videoreportáží. O ty se postarají týmy z audiovizuálních dílen. Mediálního dne se tradičně zúčastní i redakce Generace20, která připravuje vydání tištěného magazínu Echo. Součástí speciálu bude nově i literární příloha, kterou vypracuje tvůrčí skupina pod vedením pedagožky Markéty Dočekalové. Stejně jako minulý rok, i letos bude v Echu také inzerce, kterou dodá PR tým Václava Loubka. Akci můžete sledovat na Twitteru a Facebooku, kde budou redaktoři Generace20 připravovat podrobné online zpravodajství.

Odpoledne s Pavlem Novotným aneb jak mi ruští novináři narušili rozhovor

Odpoledne s Pavlem Novotným aneb jak mi ruští novináři narušili rozhovor

Odpoledne s Pavlem Novotným aneb jak mi ruští novináři narušili rozhovor

Generace20
+
Odpoledne s Pavlem Novotným aneb jak mi ruští novináři narušili rozhovor

Odpoledne s Pavlem Novotným aneb jak mi ruští novináři narušili rozhovor

Generace20

Autor: Marek Veselý

02. 12. 2019

Kontroverzní muž, který přiznává, že rád provokuje okolí. Starosta Řeporyjí Pavel Novotný (38) je bývalý bulvární novinář a také absolvent VOŠP. Než souhlasil s rozhovorem, měl jedinou podmínku: bavit se spolu budeme v jeho městské části. Viděl jsem v tom šanci nahlédnout do starostova přirozeného prostředí, to jsem ještě netušil, jak moc. Rozhovor s ním totiž ve stejný čas přijeli udělat i novináři z ruské státní televize.

V plánu byla procházka se starostou po Řeporyjích, při které by ukazoval, jaké slibované změny od zvolení prosadil a co se naopak nedaří. Jenže pár dnů před setkáním přesouvá Pavel Novotný rozhovor až na pátou odpoledne, čas, kdy je už v těchto dnech tma a zima. Má ale silný argument, musí na pohřeb. „Máme tu třetí úmrtí v řadě, trolí mě zubatá,“ vysvětluje. 

Setkáváme se tedy na radnici, rozhovor uděláme v kanceláři, které dominuje obrovský letecký snímek Řeporyjí a portrét Václava Havla. Starosta si uklízí do šuplíků různé papíry a ptá se, jestli nevadí, že v kanceláři kouří. „Nevadí, také kouřím,“ odpovídám, a tak si oba zapalujeme cigaretu.

VlasovciOficiálně šlo o Ruskou osvobozeneckou armádu pod velením generála Andreje Vlasova. Původem zajatci nebo dezertéři z Rudé armády bojovali proti Sovětskému svazu a stalinistickému režimu na straně Hitlera. Na konci války se postavili proti nacistickému Německu. V květnu 1945 pomáhali osvobodit Prahu, padlo jich na 300. Rusko je pokládá za zrádce.

Interview musí počkat

Těsně před rozhovorem ale přichází zádrhel. „Moc se omlouvám, ale mají za mnou přijít novináři z ruský státní televize. Chtěj udělat krátkej rozhovor o tom, jak tu blbnu s tim pomníkem (na památku vlasovcům, pozn. red.),“ povídá Novotný. Neskrýval jsem překvapení, ale okamžitě mě napadlo, že bych z toho mohl něco vytěžit. Odpovídám tedy, že bych rád zůstal a něco natočil. Starosta souhlasí. „A nebude jim to vadit?“ ptám se ze slušnosti, ale Novotný odpovídá, že je mu to ukradené.

Za čtvrt hodiny skutečně přichází štáb z televize Russia-1. Usměvavá překladatelka, rázná reportérka s mikrofonem a hubený kameraman. Rovnou po pozdravu Novotný hostům sděluje, že budu u rozhovoru přítomen i já. „On si vás bude natáčet. Nebojte, je to hodný kluk.“ Novináři se netváří nadšeně, ale neprotestují. Při chystání kamery si starosta upravuje do té doby částečně rozepnutou košili a zapíná si sako na jeden knoflík. „Sluší mi to?“ ptá se překladatelky, která s úsměvem říká, že ano, a rovnou Novotného žádá, aby během rozhovoru mluvil pomaleji.

Chvíli předtím, než akce začíná, ještě Novotný podotýká: „Buďte rádi, že nemám provokativní náladu, jinak bych do záběru na zeď pověsil ukrajinskou vlajku.“ Nikdo z novinářů se ale nezasmál. Štáb je připravený, kamera zapnutá a rozhovor začíná.

Starosta provokuje reportérku

Novinářka se ptá, jestli není výstavba pomníku vlasovců kontroverzní, když se jednalo o spojence Adolfa Hitlera. Na to Novotný už spisovně a pomaleji odpovídá: „Jestli je v Praze něco kontroverzní, tak je to pomník maršála Koněva. My víme, že generál Vlasov byl válečný zločinec, ale o to nám tady nejde. Vlasovci osvobodili Řeporyje a zachránili Prahu před zničením.“

Já už vše natáčím na telefon. Pohled do zákulisí médií mi přijde zajímavý – zaznamenávám situaci, kterou běžný divák v televizi nevidí. „Přijeli tři dny před Rudou armádou, zatímco Rudá armáda přišla den po podepsání kapitulace, mezitím tu zemřelo tři sta vlasovců,“ pokračuje Novotný ve své obsáhlé odpovědi. „Nevím, jestli hledali vykoupení, ale prokazatelně Prahu zachránili, což se ovšem děti v ruských školách nikdy nedozví,“ říká starosta. Reportérka je očividně zaskočená, ale ptá se dál. „Norimberský proces hovořil o vlasovcích jako o válečných zločincích, chcete to zpochybňovat a považovat je za hrdiny?“ Starosta odpovídá, že Norimberský proces nijak nesouvisí se zásluhami vlasovců během Pražského povstání.

Řeporyje se Ruska nebojí

Další otázka zní jako výhrůžka. „Nebojíte se brát odpovědnost za postavení takového pomníku? Víte, že budou problémy s naší ambasádou.“ Novotný podle svých slov nechápe, proč by se o to mělo Rusko vůbec zajímat. „My chceme postavit pomník a rozhodneme si o tom v Řeporyjích. Vaše hysterie je daná propagandou. Adorujete Koněva, ale zcela popíráte účast vlasovců na Pražském povstání. Toto je demokratická země, a když se městská část v Česku rozhodne, že postaví pomník, tak ho postaví,“ dodává Novotný.

Rozhovor přechází do ironické roviny. Starosta z reportérky odvrací pohled na kameru a svoji výpověď uzavírá: „Nebojíme se vás, máme tu dvě multikáry a hasiče. Já tu mám dokonce uniformu po dědovi.“ Ukazuje na válečnou uniformu, která visí na věšáku v rohu místnosti. 

Po překvapivě tichém odchodu novinářů posílám Novotnému fotky a videa z rozhovoru, aby je mohl použít na svém twitterovém účtu. „Nezapomeňte u fotek zmínit zdroj Generace 20,“ upozorňuji starostu, který moji prosbu skutečně plní. Říkám si, že návštěva ruských novinářů mou situaci nezkomplikovala, spíš naopak. Následně zapínám diktafon a začínáme s domluveným rozhovorem.

Pavel Novotný fotky Generace 20 sdílel na svém Twitteru. Zdroj: Pavel Novotný

V následujících dnech se nestačím divit, jak velkou pozornost spor starosty Řeporyjí s ruskými médii vyvolal. V pátek 29. listopadu vystoupil Pavel Novotný v přímém přenosu ruské státní televize Russia-1, kde ho moderátoři obvinili z uctívání válečných zločinců. Novotný zopakoval, že názor Ruska nepovažuje za důležitý. Tématu se od té doby věnují česká média a diskutují o něm politici. Jejich postoje se liší, o případném vytvoření pomníku ale rozhodne přímo řeporyjské zastupitelstvo, které bude hlasovat 16. prosince.

Třináctý mediální den VOŠP

Třináctý mediální den VOŠP

Třináctý mediální den VOŠP

Generace20
+
Třináctý mediální den VOŠP

Třináctý mediální den VOŠP

Generace20

Autor: Jiří Charvát

02. 12. 2019

Někdo se psychicky připravuje na Vánoce, studenti Vyšší odborné školy publicistiky se chystají na mediální den. Téma je sice tradičně až do poslední chvíle přísně utajované, jedno ví ale studenti jistě: třináctý ročník mediálního dne odstartuje ve čtvrtek 5. prosince v osm hodin ráno. Budoucí novináři tak opět dostanou šanci otestovat své schopnosti pod tlakem v terénu. Na celodenní události se bude tradičně podílet i celá redakce Generace 20.

Z unikátní akce, která je mezi studenty oblíbená, ale často obávaná, vzniká hned několik videoreportáží. O ty se starají týmy z audiovizuálních dílen. Mediálního dne se tradičně účastní i redakce Generace20, která připravuje vydání tištěného magazínu Echo. Součástí speciálu je nově i literární příloha. Stejně jako minulý rok, i letos je v Echu také inzerce, kterou připravuje PR tým Václava Loubka. Akci jste mohli sledovat na Twitteru a Facebooku, kde redaktoři Generace20 připravovali podrobné online zpravodajství.

Tradiční online Generace 20 z mediálního dne tímto končí. Jdeme do finále, za okamžik tiskneme magazín Echo a těšíme se na výtvory kolegů z AVD. Děkujeme za pozornost!

Tady si přečtěte, jak šel čas:

20:00–21:00

Mediální den studenty vyčerpává. Někteří jsou vysíleni nicneděláním, jiní zase tím, že mají ještě povinnosti. V redakci Generace20 práce vrcholí, protože se text nalévá do definitivní podoby. Podle posledních zpráv mají čtyři produkční skupiny z devíti již hotovo. V aule se ovšem začíná atmosféra uvolňovat. Jan Svoboda už se moc těší na Vánoce. Filip Jirák, Milan Lukavec a Martin Rodigari jsou nadšeni tím, že mají na sobě stejná trička. Znak nadšení, nebo zoufalství?

19:00–20:00

Po sedmé hodině se začalo pilně pracovat i na pořadu Backstage, do kterého si studenti pozvali na komentář i šéfa Generace20 Martina Kézra. Během natáčení pronesl svou klasickou hlášku: „Šel jsem na práva, protože tam nebylo kreslení“. Mezitím redaktoři z Generace20 dokončili všechny své texty, ale někteří museli poslat svůj článek k autorizaci respondentům. Zbytek redakce vymýšlel poutáky do Echa speciál, aby mohly lamačky Patricie Vokalová a Kateřina Žlabová vytisknout první verzi na kontrolní čtení. Vše tak spěje ke zdárnému konci. Naopak v AVD se stále zuřivě pracuje a konec je zatím v nedohlednu. „Některé týmy jdou do KOPRU, jiné do kopru,“ komentuje dění Kézr.

18:00–19:00

Střižny jsou plné a všichni se snaží stihnout deadline. ,,To nemáte šanci zvládnout,“ neuklidňuje přítomné pedagog Roman Bradáč v počítačové učebně, kde se nacházejí AVD týmy. V redakci Generace 20 panuje větší klid, i když… ,,Kolik máme znaků, sakra?“ zmateně se ptá Marek Veselý. Naopak Jirka Charvát a Petra Macháčková mají splněno a čekání si krátí křížovkou z erotického plátku (zakoupený pro reportážní účely). Na webu Generace 20 redaktorce Tereze Vébrové jsme vydali její audio příspěvek. ,,Nastává kritický čas! Všichni si myslí, že už mají hotovo, přitom celkové dílo je ještě ve zrodu,“ hlasitě hodnotí průběh mediálního dne pedagog Kézr. 

17:00–18:00

Literáti už mají hotovo a čekají jen na zlom a tisk. Anna Jelínková tedy prokrastinuje. Zato atmosféra u redakčních týmů začíná houstnout. Tým č. 8 v čele s Ondrou Štantejským pracuje teprve na postupu. „Co nebude hotové do sedmi, to nechci!“ oznámil Roman Bradáč zděšeným týmům poté, co nakráčel do učebny. Produkční Radka Michalová se mezitím dobývá do zaplněné střižny. „To je krize,“ ozývá se z PR a studenti pomalu začínají poposedávat na chodbách. U Generace20 panuje pracovní ticho, zatímco na chodbě se ozve rána. Jedna ze třeťaček, které pro pořad Backstage zběsile sbírají selfie, spadla, leží na zemi a směje se tomu.

16:00 – 17:00

Únava už je znát. „Už jsme fakt vyčerpané, ale baví nás to, výsledek bude stát za to,“ říká Diana Sangho za tým č. 5. V AVD se pilně stříhá, zatímco v PR poslouchají hudbu, která půjde následně do reklamních spotů, které natočili. Pořád si ale stále neví rady s tím, jaký typ hudby zařadit. Ptají se proto ostatních: Co se hodí víc? Klidná, dramatická nebo inspirativní nálada hudby v reklamě? V redakci Generace20 finišuje příprava článků, už probíhá editace a zbývá jich už jen pár!

15:00 – 16:00

Tým č. 5 je vymrzlý ze stand-upu. Šéfredaktorka Dáša Šamanová píše jako drak, protože má deadline za patnáct minut. Uzávěrka pro PR články se blíží a Martin Kézr dává poslední rady. Michal Pošmourný nabízí redaktorům spacák. V redakci Generace20 se Denisa Korityáková a Marek Veselý snaží vymyslet kouzlo první věty. Redaktoři Jirka Charvát a Petra Macháčková dokončili svůj článek a teď už mají volno. Tým č. 8 dotočil poslední záběr do jejich reportáže a v učebně 106 všechny týmy poctivě stříhají záběry.

14:00–15:00

Nervozita roste! Většina týmů má nabraný materiál a snaží se sepisovat články. První deadline je ale již v 15:20. ,,To stihneme, uklidňuje redaktor Marek Veselý ostatní svým flegmatickým přístupem. Týmy AVD jsou také převážně v terénu. Jediná moderátorka Denisa Pospíšilová nemá (zatím) naspěch a stíhá před svou večerní moderací šlofíka na improvizované „posteli“. Pedagog Martin Kézr také stihl ohodnotit hlasitým projevem tým PR.

13:00–14:00

V redakci Generace20 už téměř všichni pracují na svých článcích. Prozatím poslední se z terénu vrátili Petra Macháčková s Jiřím Charvátem, kteří si vybrali téma o proměně sexu. „Hledáme pornočasopisy, ale úspěch moc nemáme. Spíš z nás mají prodavačky srandu,“ komentuje sbírání informací pro svůj článek Charvát. AVD týmy točí reportáže a na respondenty jdou občas neobvyklými metodami. „V tašce, kde normálně nosíme kameru, máme teď lahváče pro bezdomovce, kdyby s námi nechtěli mluvit,“ říká redaktor Ondřej Štantejský.

12:00–13:00

Některé týmy prožívají první trable. Produkční Kateřina Tučková z hygienických důvodů odmítá spolupracovat s některými respondenty: „S bezdomovci žádné souhlasy podepisovat nebudu!“ Náladu si skupina spravila pauzou na oběd. I tým č. 3 si dopřává odpočinek. „Konečně jsem se dočkala svařáku,“ konstatuje Simona Wieserová. Pedagožka Markéta Dočekalová bohužel nemohla na mediální den dorazit, ale přesto se na něm podílí. Právě poskytuje přes telefon rozhovor skupině pod vedením Terezy Pelcové. Většina redaktorů z Generace20 se opět začíná scházet v redakci. Vrátili se i vedoucí Martin Kézr s šéfredaktorkou Dášou Šamanovou, kteří se účastnili tiskové konference nominace na domácí MS hráčů do 20 let v hokeji

11:00–12:00

AVD týmy už mají za sebou první rozhovory s respondenty. Redaktor Jiří Lizec sbírá materiál k článku na ČVUT. Jeho obavy z toho, že technikům nebude rozumět, se nenaplnily a zjišťuje informace o elektroformulích. Šéfredaktorka Dáša Šamanová také opustila redakci Generace 20 a vyrazila na tiskovou konferenci k nominaci na domácí hokejové MS juniorů. Denisa Korityáková si na vlastní kůži vyzkoušela technologie, které nabízí moderní medicína. Podstoupila rentgen zubů. S Markem Veselým už se z Polikliniky Budějovická vrátili zpět do redakce a připravují článek.

10:00–11:00

Většina týmů je už v terénu a nabírá rozhovory. Mezi prvními, kteří dorazili na místo, jsou redaktoři Generace20 Jirka Lizec a Monika Kabourková. Ti se vydali na Elektrotechnickou fakultu. „Snad jim budeme rozumět,“ doufá Lizec.
Mezitím skupina produkční Kristýny Stokláskové už v teple natáčí rozhovor s instagramovou influencerkou Lucií Vonchitzki. Naopak tým Šárky Dragounové mrzne venku a zpovídá tiskového mluvčího organizace Díky, že můžem.
Pozadu není ani literární skupina, která hlásí, že už má polovinu témat. „Štěpán Kult píše fejeton o sociálních sítích a já píšu povídku o klukovi z roku 1989, který se objevil v roce 2019,“ říká Klára Parmová.

9:00–10:00

Všichni studenti se už domluvili na svých tématech a pomalu se vydávají do terénu, aby je zpracovali.
Týmy si vybraly například téma jako svoboda divadla, lidé bez domova nebo influenceři. Redaktoři Generace20 měli hodinovou poradu s vedením redakce, kde pečlivě probrali všechny nápady.
„Nezaměřujte se jen na srovnávání, co bylo před rokem 1989, a co je teď. Přemýšlejte nad tím, jaké jsou dnešní trendy,“ radí studentům hlavní editor Generace20 a šéfredaktor Hlidacipes.org, Robert Břešťan. Šéf redakce, Martin Kézr, vysílá studenty do terénu a zdůrazňuje, že nejpozději ve 14:00 musí být všichni zpátky, aby stihli texty napsat.

8:00–9:00

V osm hodin ráno puká aula ve švech, je přeplněná druháky, pedagogy, třeťáky i absolventy, kteří přišli vypomoct. „Vidíte, že jsem dostal kafe, takže jsem relativně spokojen. Máme drobný skluz. Času málo, práce hodně, takže jdeme na to,“ zahajuje mediální den VOŠP pedagog Roman Bradáč. „Tématem je, co tady nebylo před rokem 1989,“ prozrazuje. Všichni studenti začínají přemýšlet o tom, co budou psát a točit. „Venku je zima, lidičky, kdo má kulíška, ten vyhrává!“ dodává Bradáč. Prozradil i to, že moderátorem večerních zpráv bude Denisa Pospíšilová. „Je taková otrlá, jen tak něco ji nevyhodí ze sedla,“ okomentoval volbu Bradáč. Třináctý mediální den na Vyšší odborné škole publicistiky začal.

Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Generace20
+
Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Novodobé burlesky se nebojí jít s kůží na trh i přes svá nedokonalá těla

Generace20

Autor: Denisa Stasinková

30. 11. 2019

Představení s lehce erotickým nádechem jako oslava ženskosti. Tak lze definovat burlesku. Kabaretní tanečnice se v ní nebojí ukázat publiku své nedokonalosti s trochou humoru a nadsázky. Zatímco dříve byla show burlesek považována za striptýz, dnes se jedná spíše o umění a kulturní zážitek.

V zaplněném divadle Royal v Praze se nedočkavě kroutí publikum. Právě začíná představení Prague Burlesque Show, které si za dvanáct let svého působení našlo mnoho příznivců. „Vítejte na naší show,“ křičí do mikrofonu uvaděč Sonny Vargas, přezdívaný králem české burlesky. Jeho extravagantní saténově modrý oblek s motýlkem září přes celé divadlo až k baru. Během představení se chová jako zkušený uvaděč a snaží se v divácích vyvolat více emocí. Nedělá mu problém narušovat jejich osobní prostor nebo je klidně vyzvat na pódium.

Nedokonalosti nejsou tabu

Na jevišti se prolínají hudební a taneční vystoupení s propracovanou choreografií. Každá z tanečnic je něčím specifická. Jedna předvádí akrobacii, další zpívá nebo tančí. Burlesky se nebojí ani akrobatických kousků na kruhu nebo ohnivé show, která má u diváků největší ohlas. Terézia Bělčáková (33) alias Miss Cool Cat rozhodně odvaha nechybí. Její vystoupení začíná svůdným svlékáním do rytmu hudby. Diváky navnadí polykáním ohně a celou show zakončí roztočením hořících ozdob na bradavkách. Stejně jako před lety tanečnice ukazují, že nedokonalosti na těle, jako strie nebo celulitida, jsou vlastně krásné a není třeba je schovávat. „Celé představení pro mě bylo obrovskou inspirací. Ty ženy mají podle mě velké sebevědomí, i když jejich tělo není dokonalé,“ hodnotí vystoupení návštěvnice Laura Nálezová (17), která na podobnou show dorazila vůbec poprvé. 

Vystoupení burlesek se líbilo i divačce Tereze Pelcové (21). „Nikdy v životě jsem na ničem podobném nebyla. Show se mi líbila, mile mě to překvapilo. Nejvíce mě nadchla situace, při které byla jedna z burlesek zavěšená ve vzduchu na kruhu,“ popisuje své dojmy Pelcová.

Anna Pačesová alias Lady Mousellyca vystupuje jako burleska od osmnácti let. Zdroj: Anna Pačesová

Stud je běžný

Na pódiu sice vypadají burlesky jako ostřílené tanečnice, které nic nerozhodí, ale i ty nejzkušenější jsou často v sexy kostýmech nervózní a stydí se, když se musí postupně vysvlékat do spodního prádla či korzetů. „Nebyla jsem vždy tak sebevědomá, ale postupem času jsem si na jevišti uvědomila, že se nemusím za své tělo stydět,“ říká burleska Anna Pačesová (30), která vystupuje pod uměleckým jménem Lady Mousellyca. „Vzpomínám si, že moje první představení bylo hrozné. Kostým mi přinesli těsně před začátkem show a hudbu jsem slyšela teprve dva dny předem,“ dodává.

Nejvíc lákají kostýmy

Vývoj burlesky

Vůbec poprvé se burleska představila světu v roce 1912. V New Yorku tehdy založili bratři Abe a Billy Minsky vlastní burleskní kabaret. Na show ale chodila převážně nižší vrstva obyvatel, protože byla levnější než jiná divadelní představení. V té době byla první burleskní hvězdou anglická tanečnice Lydia Thompson.

Dnes je světově nejznámější burleskní tanečnicí Dita Von Teese (47). Z Česka pak například Miss Cool Cat (33), Lady Mousellyca (30) nebo Stephanie van der Strumpf (29).

Díky světoznámé tanečnici Ditě Von Teese (47), která burlesce přinesla po šesti dekádách opět slávu, se z kabaretního vystoupení může těšit i dnešní generace. „Nejčastěji nás navštěvují ženy nebo páry. Nejvíce je na představení přitahují kostýmy a to, že vystoupení není vulgární,“ tvrdí Lady Mousellyca.

I když někteří lidé stále mylně považují show burlesek za striptýz, vystupující umělkyně jsou mnohdy oblečené více než většina lidí v létě u bazénu. Jejich kostýmy jsou inspirované mytologií nebo vintage módou, která se nosila ve 40. a 50. letech 20. století. Nesmí chybět doplňky jako vějíře z peří, třpytivé náhrdelníky, síťované punčochy nebo čelenky z živých květin. „Kostýmy vznikají tak, že jdu s nápadem za mojí kostymérkou a ta mi ho ušije nebo zadá nějaké agentuře, která ho vyrobí,“ popisuje Lady Mousellyca a dodává, že za jeden kostým zaplatí klidně i desetitisíce korun. „Nejvíce se mi líbil kostým Miss Cool Cat, která byla při akrobatickém čísle oblečená do průhledného overalu s třpytivými kamínky,“ popisuje Pelcová.

Vzhled burleskních tanečnic má blízko k pin-up módě. Jedná se o styl z 50. let charakteristický vyzývavými prvky jako jsou puntíky, kostky, květované vzory nebo pestré barevné kombinace. Podobně se v minulosti oblékala třeba americká herečka Marilyn Monroe. Tanečnice se tím snaží podtrhnout ženskost, kterou chtějí ukázat divákům. Burleska tak po celém světě bourá stereotypní představy o lidském těle a dokazuje, že krása má mnoho podob.

Text vznikl s přispěním Karolíny Urbanové

Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Generace20
+
Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Oblečení z pravých kožešin je přežitek. Většina módních značek nabízí ty umělé

Generace20

Autor: Anna Čmuchálková

28. 11. 2019

Kožešina je jedním z nejstarších materiálů používaných k výrobě oblečení. V posledních letech o ni ale zájem upadá, zvláště kvůli neetickému zacházení se zvířaty. Na problém začaly mezi prvními reagovat módní domy jako Chanel nebo Gucci, které přestaly oděvy z pravé kožešiny vyrábět. Od letošního roku nenosí tento materiál ani britská královna Alžběta II.

Studentka Julie Nečajeva (20) má ve své skříni kožich z králíka, ale nenosí ho, protože ji nepřijde moderní. „Moje rodina pochází z Ukrajiny. Tam je jejich nošení zcela normální,” vysvětluje Nečajeva. Jelikož jsou tam mnohem chladnější zimy, jsou pravé kožichy stále v oblibě. Izolují teplo mnohem více než ty umělé. Kromě toho jsou považovány za symbol bohatství a přepychu. „Platí, že čím jsou objemnější, tím je daná osoba bohatší,” dodává.

Symbol přepychu i krutosti

Módní trh cílí na mladé a při tvorbě kolekcí se řídí jejich názory. Mnoho z nich se v dnešní době zajímá o ekologii, udržitelnost a důstojné zacházení se zvířaty. „Nemyslím si, že je v dnešní době zapotřebí zabíjet zvířata pro to, aby se z nich vyrobilo oblečení,” říká studentka Eva Podstavková (20), která by si na sebe pravý kožich kvůli etice a ceně nikdy nevzala. V butiku může zákazníka vyjít až na sto tisíc korun, zatímco umělý stojí v módních řetězcích kolem pěti tisíc korun.   

Naproti tomu majitelka módní PR agentury Babora Bergová (41) pravé kožichy nosí, protože jí je v Česku během zimních dní chladno. „Abych zimu přečkala, neobejdu se bez nich. Nosím je a nosit budu. Navíc ty pravé vydrží několik desítek let,” říká. Přijde jí, že dnes značky využívají umělou kožešinu schválně, aby se zavděčily mladším zákazníkům.

Znečišťování životního prostředí

Pravé kožichy jsou skutečně v některých ohledech lepší investicí. Při správném zacházení, kartáčování a kontrolování, zda nejsou napadeny moly, vydrží mnoho dekád. Umělé kožešiny z módních řetězců jsou při častém používání nositelné pár let, poté se opotřebí a začnou pelichat. Vyrábí se navíc z nerecyklovatelných akrylových přízí. Tento druh plastu, stejně jako ostatní umělé hmoty, znečišťuje životní prostředí. „Výsledky analýzy naznačují, že se mikroplasty dostávají do řek a oceánů pomocí odpadních vod,” vysvětluje Jan Friedinger z neziskové organizace Greenpeace pro Reflex.cz. Mikroplasty ohrožují život mořských živočichů, kteří si je pletou s potravou. Na následky spolknutí mohou zahynout. 

Mladí lidé dávají v dnešní době přednost umělým kožešinám. Zdroj: Daniela Dlabolová
Kolik zvířat je potřeba na jeden kožich?

• 200 až 400 veverek
• 30 až 200 činčil
• 60 až 80 norků
• 16 až 22 rysů
• 10 až 20 lišek
• 10 až 16 vyder

(počet se odvíjí od velikosti oděvu)

Zdroj: Respectforanimals.org

Neetické zacházení se zvířaty

I přesto, že jsou umělé kožešiny neekologické, objevují se v obchodech stále častěji. Důvodem je sílící nezájem o pravé kožešiny. U pravých materiálů si zákazníci i ochránci zvířat po celém světě stěžovali na neetické zacházení s živočichy na kožešinových farmách. „Podmínky zde naprosto neodpovídají etologickým potřebám zvířat. Jsou chováni v malých drátěných klecích bez pevné podlahy. Způsob zabíjení také stojí za zmínku: lišky jsou zabíjeny elektrickým proudem a norci výfukovými plyny,” vysvětluje Barbora Bartušková Večlová z organizace Svoboda zvířat. V České republice byl dokonce vytvořen zákon, který přímo zakazuje kožešinové farmy. Vstoupil v platnost na konci ledna 2019.

Některé značky berou ohled jak na životní prostředí, tak i zvířata. Britská návrhářka Stella McCartney (48) využívá recyklovatelné materiály, jako organickou bavlnu nebo koženku. „Z lišek nebo norků se ve farmách využívá pouze jejich kožešina,” říká Barbora Bartušková Večlová. Na stejnojmenném webu stellamccartney.com návrhářka uvádí, že se zabitá zvířata ani nejedí. Zároveň dodává, že i přes nepoužívání pravé kožešiny nebo kůže, je možné vytvářet luxusní výrobky. 

Nejpopulárnější v 50. letech 

Kožešinové výrobky od 11. století oblékali muži a ženy z vyšších sociálních vrstev. Díky celebritám a značkám byly na vrcholu popularity zejména v 50. a 60. letech 20. století. Německý módní návrhář Karl Lagerfeld (†85) patřil k nejznámějším designerům používajícím pravou kožešinu. 

V současnosti ale návrháři z módních domů Gucci, Versace, Michael Kors či Chanel výrobu kožešinových oděvů a doplňků zcela zastavili. Tito designéři nejsou jediní, kteří na celosvětovou problematiku reagují. Britská královna Alžběta II. se od roku 2019 také zřekla kožešinových výrobků. „Určitě je to krok správným směrem. Je vidět, že toto zboží postupně přestává být symbolem luxusu a že moderním se stává být ohleduplný ke zvířatům a přírodě,” myslí si Bartušková Večlová z organizace Svoboda zvířat. 

Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Generace20
+
Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Příběh účastnice Spartan Race: V ledové vodě pod ostnatým drátem jsem si sáhla na dno sil

Generace20

Autor: Andrea Rychlíková

26. 11. 2019

Extrémně náročný závod Spartan Race zvládají úspěšně dokončit i ženy. Mezi nimi i Eliška Spoustová (24), která vloni vybojovala dokonce Trifectu. Jde o elitní medaili, kterou získá jen ten, kdo během jednoho roku dokončí Spartan Sprint, Super a Beast. Závody se liší svou délkou a počtem překážek. „Člověk to dělá hlavně kvůli sobě. Kdykoliv se podívám na medaile, jsem na sebe pyšná," říká Spoustová.

Co vás přimělo k tomu, abyste zkusila zvládnout Spartan Race? 
Šli jsme do toho s přítelem, teď už manželem. Tenkrát jsme spolu byli strašně krátce, asi tři měsíce. Byl to takový hurá nápad. Zvednout se z gauče a závod dokončit. Chtěli jsme společně zkusit něco bláznivého, tak jsme se přihlásili. Úplně první závod jsme běželi v roce 2016, a to Sprint v Praze.

V roce 2018 jste získala Trifectu. Jak náročné to pro vás bylo? 
První závod Trifecty se konal na konci dubna v Kutné Hoře, kde nás čekal Sprint (pozn. red. 5 km a 20 překážek). Trať byla podobná mému úplně prvnímu závodu v Praze, ten se ale do Trifecty nepočítá. Takže jsem věděla do čeho jdu. Další závody už byly obtížnější. Spartan Super (pozn. red. 10 km a 25 překážek) se běžel v Koutech na konci června, kdy bylo fakt nepříjemné teplo. Zvládli jsme ho za šest hodin. Ale trať byla hodně kopcovitá a běžet se pořádně dalo jenom z kopců. Pak už nám chyběl jen Spartan Beast (pozn. red. 21 km a 30 překážek) na Lipně v září. A tam jsem si sáhla na dno. Byla už zima a brzy po startu jsme lezli pod ostnatým drátem v ledové vodě. Ale po osmi hodinách mi už na krku visela Trifecta.

Přišlo mi, že ten pytel nesu snad hodinu

Měla jste někdy při závodě pocit, že jste na hranici svých možností? 
Nejtěžší moment nastal v Koutech, při nošení pytle s pískem. Jeden měl tak 30 kilo. A museli jsme ho nést na zádech do hrozného kopce. Přišlo mi, že jdu snad hodinu. Krok, krok, zastávka a znova krok. Bylo to neuvěřitelně těžké. Tato překážka byla v druhé půlce tratě, takže síly ubývaly. Nebyla jsem ale jediná, kdo pytel musel na chvíli sundat. Lidé si tam na ně normálně sedali a třeba deset minut se snažili nabrat sílu. Jenže o to horší poté bylo dostat ho zpátky na záda. 

I po tvrdé dřině v závodu pořád s úsměvem. Zdroj: archiv Elišky Spoustové

Zranila jste se někdy během závodu? 
Přímo v závodě ne. Mám operovanou čtyřikrát kyčel a jednou koleno, a i přesto jsem do Spartana šla. Na závod jsem měla zatejpované chodidlo kvůli křečím, obě kolena a krk. Týden před Sprintem jsem každý den trénovala angličáky a při tom se mi zablokoval krk. Brečela jsem bolestí a nakonec skončila v nemocnici na injekcích, které mi měly ulevit. Nebylo to příjemné, ale na start jsem se postavila.

A nenapadlo vás vzdát se? 
Vůbec ne. Prostě jsem musela na start. Je to hodně o hlavě. Tělo ví, že může, ale hlava řekne stop. Při posledním závodě na Lipně mi v cíli přestaly fungovat svaly, jako lusknutím prstu. Nemohla jsem dojít ani k autu a převléknout se byl nadlidský úkon. Ale pocit v cíli stojí za tu bolest a společná medaile spojená ze tří vypadá na zdi dobře.

Kompletní Trifecta spojená ze tří medailí. Zdroj: facebook SpartanRace Czech Republic

Takže jste závody běžela jen kvůli medailím?
To rozhodně ne. Člověk to dělá hlavně kvůli sobě. Kdykoliv se na ní podívám,jsem na sebe pyšná.

Překážky jsou hodně na výdrž rukou

Jak jste se připravovala na závody? 
Chodila jsem hodně plavat, protože toho moc nenaběhám. Samozřejmě je dobré, když člověk ví, že nebude mít problém závod udýchat. Dále je rozhodně potřeba natrénovat angličáky, hodí se při penalizacích za nesplnění překážek na trati. Ty se doma natrénovat nedají. Překážky jsou hodně na výdrž rukou, a to mi dělalo problémy. Jednou jsem přeručkovala z jednoho konce trubky na druhý a měla jsem z toho radost. Jenže na konci musíte zazvonit na zvoneček, jako že jste to splnila. Ale já na něj nemohla dosáhnout, byl pověšený hrozně vysoko. Takže jsem se angličákům stejně nevyhnula.

Po získání Trifecty jste se závody skončila. Šla byste do toho znovu?
Po tom, co jste mě kontaktovala, o tom přemýšlím. Zimní variantu Sprintu jsem ještě neběžela, není součástí Trifecty. Adrenalin a chuť se vrací. Přemýšlím o tom, ale přece jen už jsou do startu necelé tři měsíce a já rok nic nedělala. Taky bych už měla pomýšlet na děti, a ne se mrzačit na trati. Uvidíme.

Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Generace20
+
Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Důležité je fanoušky strhnout a pobavit, říká Pokáč, který dokázal vyprodat Fórum Karlín

Generace20

Autor: Kateřina Žlabová

24. 11. 2019

Zpěvák dnes musí umět hlavně pobavit a zaujmout publikum. Hudebníkům dnes stačí málem jen počítač a místo, kde hudbu nahrají. Klidně u sebe v pokoji nebo v ložnici. V Česku je tím známý mimo jiné i písničkář a folkař, který si říká Pokáč. Vlastním jménem Jan Pokorný, profesí programátor, který si často ve svých textech dělá legraci sám ze sebe. Ideálním prostředím pro hudebníky jsou pak sociální sítě a kanál YouTube, které usnadňují komunikaci s fanoušky.

„Měl jsem představu, že mě muzika bude bavit a možná i živit. Nakonec se mi to před dvěma lety povedlo,“ říká Jan Pokorný alias Pokáč (29), který se z IT experta stal vyhledávaným muzikantem. Vystudoval ČVUT a během praxe se podílel na výzkumu samořídících aut pro Toyotu. Dnes koncertuje po celé republice, skládá vlastní písně a vydává singly a alba. Na české hudební scéně je dnes považován za jednoho z nejvýraznějších mladých textařů a písničkářů. Kariéru rozjel mimo jiné i na YouTube, kde dokáže diváky zaujmout a pobavit. Většinu videí přitom natáčí ze své ložnice. V roce 2014 nahrál na svůj youtube kanál společně s hudebníkem Voxelem píseň Ekosong a v roce 2015 Vymlácený entry. Právě tahle písnička ho dostala do povědomí širší veřejnosti.

Složil několik písní i pro fotbalovou Spartu. Pokáčovy texty jsou především satirické a z běžného života. Například písničky o České poště, dospívání nebo o problémech s kočkou a s plešatěním. Na kontě má Pokáč oficiálně vydaná dvě alba: Vlasy (2017) a Úplně levej (2019). Druhé album pokřtil
24. října letošního roku ve vyprodaném Fóru Karlín. Svou práci Pokáč promuje i na Instagramu a Facebooku, kde se snaží být s fanoušky v kontaktu, bavit je a informovat o tvorbě nebo koncertech.

Trendem je mít všechno rychle

Právě sociální sítě zrychlují a usnadňují umělcům práci. „Hvězda informuje veřejnost, že vydá desku. Ta zpráva je rychlá, je online. V tu chvíli už lidé můžou album poslouchat, kupovat, streamovat. Sociální sítě mají zásadní vliv na propagaci hudby,“ říká marketingový ředitel hudebního vydavatelství Supraphon Michal Máka. Podle něj tohle před dvaceti lety nebylo možné. Weby kapel sice existovaly, ale vše bylo v začátcích a nedá se to srovnávat s dnešním provedením. Podle Máky je právě Pokáč důkaz toho, že vtipné a příjemné ztvárnění hudby může urychlovat celou kariéru. „Sítě jsou super způsob, jak být blíž fanouškům. Jste s nimi de facto kámoši. Není mezi vámi taková bariéra, jako když někoho vidíte v televizi,“ myslí si Pokorný, kterého na Instagramu odebírá téměř padesát tisíc sledujících.  

Pokud chce být člověk známý nebo touží prorazit, nepotřebuje podle Máky vydavatelství nebo rádio, postačí vlastně jen počítač. Umělci se tedy v dnešní době mohou spolehnout čistě na sebe. „Sami si doma vše natočí a složí. Příkladem úspěchu systému udělej si sám je Billie Eilish, americká zpěvačka. S bratrem si v pokoji natočili EP desku Don´t Smile at Me a promovali ji na sociálních sítích. Teď je z Billie hvězda a koncertuje po světě. Všechno jde rychle,“ vysvětluje Máka. Zdůrazňuje však, že se v dnešní době rodí mnoho umělců, jelikož mají snazší podmínky pro práci. Nemusí na nic umět hrát, stačí jim nápad a počítač. Hudbu tedy prý může tvořit prakticky kdokoliv. Pak už jen zbývá udělat dobrou reklamu na sociálních sítích.

Příjem je velká loterie

Podle Libora Lisého, marketingového ředitele Warner Music, se reklama před dvěma lety inzerovala výhradně v klasických médiích, jako jsou tiskoviny, rozhlas a televize. „V digitálním prostředí se ještě v roce 2016 využívaly reklamní poutače. Dnes se většina reklamy realizuje na sociálních sítích,“ vysvětluje Lisý. Přibližně před dvaceti lety byl přitom umělcův příjem primárně z fyzických nosičů, jako je CD, DVD, LP. Dnes je hlavně z digitální distribuce. „Na iTunes si lidé mohli stáhnout album za sedm euro. Místo, aby platili deset za CD,“ vysvětluje Michal Máka ze Supraphonu. To, že je prodej fyzických nosičů ztrátovou činností dokazuje krach donedávna největšího českého hudebního prodejce Bontonlandu. Firma koncem září letošního roku oznámila, že vstupuje do likvidace. Důvodem byl právě stále klesající prodej a tak i příjmy. „Kdysi měl vydavatel na starost distribuci a koncerty dělal management nebo agentura. Dneska se snaží vydavatel obstarat jak koncerty, tak i distribuci. Vše kvůli úsporám,“ upřesňuje Máka. Dále uvádí, že teď jdou muzikantům příjmy hlavně z koncertů a reklam než z prodeje nosičů. Podle Pokorného je ale tento způsob příjmu nejistý: „Peníze vám nikdo plně nezaručí. Je to veliká loterie. Ale teď to zaplaťpánbůh jde.“

Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Generace20
+
Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Nejsme žádné hloupé děti s mobilem, říká „česká Greta“ Lucie Smolková

Generace20

Autor: Jiří Charvát

22. 11. 2019

Mezi pěti sty lidmi vybranými na mládežnický summit OSN v New Yorku byly jen dvě Češky, jedna z nich byla devatenáctiletá studentka Lucie Smolková. Akce se konala od 21. do 23. září v rámci klimatické konference OSN, kde vystoupila i nejznámější současná aktivistka Greta Thunbergová. Právě k ní bývá často přirovnávána Smolková, která má americkou maturitu a letos byla přijata na Mendelovu univerzitu v Brně. Členka hnutí Fridays for Future a organizátorka klimatických stávek z přirovnávání ke Gretě ale žádnou radost nemá.

Česká média vás kvůli vaší účasti na summitu často přirovnávají k nejznámější mladé aktivistce Gretě Thunbergové. Vadí vám to?
Neuráží mě to, ale ani nejásám z toho, že mě přirovnávají k někomu jinému. Uznávám práci, kterou Greta dělá, ale nijak nevím, proč bych se s ní měla srovnávat. Já přeci jen dělám něco trochu jiného, pomáhám organizovat stávky a dělám besedy po České republice. Greta mluví k celému světu. Je to spíš tím, že zrovna teď jsem mediálně vidět a zrovna to porovnání asi přitáhne víc čtenářů.

Máte z toho, že jste se na summit vůbec dostala, dobrý pocit?
Spíše neutrální. Nikdy jsem o tom nesnila, tak trochu mi to vlastně spadlo do klína. Kamarád mi poslal oficiální formulář, do kterého jsem vyplnila obecné informace, jako své jméno a datum narození. Také se v něm ptali na mé motivace a zapojení do občanského aktivismu, chápaní klimatických změn, kde vidíme potenciál pro řešení a podobně. Vše jsem odeslala a později mi z kanceláře OSN přišlo oznámení že jsem byla vybrána. Osobně mi to nepřišlo jako velký úspěch, každopádně to byla úžasná zkušenost, která mi dává příležitosti a otevírá nové dveře. Teď je otázka, co s tím dokážu dál, aby to mělo nějaký efekt.

Zmiňujete se o otevírání nových dveří, co tím máte na mysli?
Myslím tím, že poznávám nové lidi a získávám další zkušenosti. Ráda se učím a vyvíjím, což je pro mě důležitá hodnota. Proto je skvělé se přímo potkávat s různými lidmi a poznávat, jak ten svět vlastně funguje. Například že není připravený na náhlé změny, ale vše chce svůj čas. Dává mi to pocit, že dělám něco, co má smysl. Potkávám teď i lidi na vysokých postech, jako jsou třeba ministři a zjišťuji, že skoro se všemi se dá rozumně debatovat. Najednou vidím, že když se člověk k lidem chová s pokorou a baví se nimi konkrétně, tak se dá vždy najít spolupráce.

Všichni jsme na jedné lodi, jen ji vidíme úplně jinak

Během mládežnického summitu jste nejen debatovali mezi sebou, ale zúčastnila jste se i workshopů. Jak s odstupem času akci hodnotíte?
Musím říct že se to moje hodnocení v průběhu času změnilo. Prvotní pocit, který jsem měla po summitu, bylo spíš drobné zděšení. Přišlo mi, že tam bylo hodně ukřičených lidí a málo konstruktivní debaty, která by rozebírala aktuální problémy. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím spíš zjišťuji, že přizvat mladé bylo správné gesto. Už jen tím, že jsme byli součástí důležité debaty o klimatu, protože nás se bude v budoucnu týkat nejvíc. Také jsem viděla, jak je náročné, když se setkají lídři z celého světa. 

Jak to myslíte?
Každý má jiné perspektivy, jiné potřeby a starosti ve své zemi. Tito lidé pak mají společně vykročit nějakým směrem, což je neobyčejně náročné, ale je to něco, co potřebujeme. Na světové spolupráci vše stojí a padá. Takže pro mě to znamenalo pochopení, že ten proces je a bude náročný, ale na druhou stranu nic není nemožné, jen se musí zapojit všichni.

Není také problém v tom, že do stávek za klima se zapojují především mladí?
Změna klimatu je něco, s čím se předchozí generace nesetkaly. Teď se všechno děje a mění zběsilým tempem, až i já sama si říkám, že je toho moc. Zažité pravdy starších lidí, které byly dané a na které spoléhali, už mnohdy neplatí. Já se jim tedy vlastně nedivím, že se na téma změny klimatu dívají skrz prsty. Také je špatné, že starší nás mladé mnohdy ani nechtějí vyslechnout.

Čím myslíte, že to je?
Dřív byli studenti bráni jako děti, které chodí do školy a ne jako individuum, které za sebe přemýšlí. Spousta starších to tak bere pořád a změnit tyto zaučené stereotypy bude trvat. Navíc dnes jsme vnímáni, jako hloupé děti s mobily v ruce. Na druhou stranu to není černobílé a pomocí osobních setkání se dá leccos změnit. Potkala jsem mnoho starších lidí, kteří vyslechli mě, a i já jsem si z jejich poznámek a pohledu na věc odnesla mnohé. Zvláště ke starším lidem je třeba se chovat s respektem a trpělivostí. Nakonec jsme všichni na jedné lodi, jen ji vidíme úplně jinak. 

Nemyslíte, že tomu pohledu starších uškodil i projev Grety na summitu, kdy bouřlivá forma zastínila obsah?
Když jsem to viděla poprvé, tak mi to také nebylo příjemné. Musela jsem si uklidnit mysl, pustit si její projev na videu a zaměřit se na to, co vlastně říká. Jsme lidé a vnímáme věci skrz emoce, které má každý nastavené jinak. A pravdou je, že Greta mluvila za lidi z ostrovních států, kteří přicházejí o své domovy. Ona přinášela tu jejich emoční paniku. Přiznávám, že forma jejího proslovu mohla společnost trochu rozdělit. Je ale důležité poslouchat to, co lidé říkají a ne jak to říkají.

Klima je jen ukazatel, který říká, že je tu něco špatně

Věříte, že je reálné zabránit změnám klimatu?
Musím tomu věřit. Problém je ale v naší společnosti zaměřené na neustálý růst, který je mnohdy bezohledný k naší planetě. To klima je jen nějaký ukazatel, který říká, že je tu něco špatně. Jsou to především problémy, které máme ve společnosti, jako sociální nerovnost, chudoba a podobně. Kvůli tomu dochází například k vykácení nebo vypálení pralesů, jako třeba v Brazílii. To jsou ty věci, které je potřeba vyřešit a klima nám dává limit do kdy, nebo s jakou urgencí.

Co podle vás musí lidé udělat, aby došlo ke zpomalení klimatických změn?
Všichni musí změnit své normy, postoje k tomu, co je dobře a co mám podporovat a jak se mám chovat k životnímu prostředí. Problém je, že spousta negativních věcí, které zhoršují naše klima, má návaznost na ekonomiku a další faktory. Jde o nesmírně obrovský a komplikovaný problém, který nelze vyléčit jedním lékem.  Člověk se tomu ale musí postavit, i když nebude mít okamžitý výsledek. Líbilo se mi, jak to řekl Václav Havel. Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Generace20
+
Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Mobil místo buzoly. Dnešní skauting se moderním technologiím nevyhýbá

Generace20

Autor: Jiří Lizec

21. 11. 2019

Džíny nebo kraťasy, košile pískové barvy s nášivkami a barevný šátek kolem krku. Tradiční skautský kroj zůstává již po několik desetiletí bez velkých změn. Zato k moderním technologiím se oddíly staví různě. Někde používají místo buzoly GPS a učí se o bezpečnosti na sociálních sítích, jinde mají ale internet úplně zakázaný.

Od svých šesti let je Jindřich Dušek (19) členem nejstaršího českého skautského oddílu Pražská Dvojka. Postupně prošel všemi věkovými skupinami a stal se vedoucím celého oddílu. „Do skautu mě přivedli rodiče a strašně jsem si to tu oblíbil. Navíc mě baví pracovat s dětmi. Mám tu spoustu prostoru pro improvizaci. Vymýšlím různé hry, připravuji letní tábory a dohlížím na většinu schůzek v našem oddíle,“ popisuje Dušek. Zájem o skauting v Česku v poslední době roste. Po znovuobnovení v roce 1989 měl skaut více než 80 000 členů. Jejich počet se pak sice patnáct let snižoval, ale zhruba od roku 2006 je skauting opět populární a sehnat pro zájemce místo v některém z oddílů nebývá snadné. Momentálně má členská základna přes 64 000 registrovaných.

Český skauting v datech
Počet členů
2006 – 40 583
2019 – 64 383
Počet oddílů
2006 – 2086
2019 – 2172
Počet originálních přezdívek
17 642


Historie
Založení 1912
Znovuobnovení 1945, 1968, 1989
Zakladatel: Antonín Bejnamin Svojsík 

Jde to i bez internetu

Do skautských oddílů prorazily už i moderní technologie. „Občas místo buzoly a kompasu chodíme podle GPS v mobilu,“ vypráví před začátkem pravidelné družinové schůzky člen Pražské Dvojky Ondřej (13) s přezdívkou Mravenec. To potvrzuje i jeho vedoucí Dušek. „Máme problém dostat během schůzek děti od mobilů, takže jim je čas od času dovolíme použít ke hledání správné trasy nebo jim dáme úkol, aby něco na internetu našli. Učí se tak pracovat s prohlížečem a rozeznávají pravdivé a nepravdivé informace.“ Další instruktor z Pražské Dvojky Michael Heran dodává, že s dětmi probírají bezpečnost na internetu a sociálních sítí. „Skaut má utvářet člověka tak, aby byl použitelný ve společnosti a dobře do ni zapadl. Proto je učíme pracovat s internetem. Je to nám i dětem bližší a setkáváme se s tím denně,“ vysvětluje Heran. To, že skaut nebude neměnný a stejný jako před desítkami let, je přirozené. Moderní technologie pronikají do společnosti ve stále větší míře. Jsou ovšem i oddíly, kde se naopak snaží internet ignorovat. „Veškeré moderní technologie máme zakázané a internet nepoužíváme vůbec. Dodržujeme spíše tradiční pojetí skauta. Pěstujeme vztah k přírodě a připravujeme člověka na začlenění do společnosti,“ říká skaut Tomáš Křeček (20) z oddílu Radost a Naděje Beroun. To, že i takový přístup řadu lidí láká dokazuje, že se do oddílu stále hlásí noví lidé a kapacita střediska je už plná. 

Historie praktickou formou

V posledních letech se skaut podle některých dlouholetých členů lehce změnil zejména v mezilidských vztazích. „Když jsem před deseti lety byla ve skautu, nejdůležitější byl čas společně strávený s dětmi. Dnes tvoří náplň schůzky jedna hra za druhou. Právě volný čas na obyčejné povídání skautu dnes chybí,“ říká skautka Ester Novotná (22).Na tento problém naráží iJindřich Dušek, který si všímá toho, že se děti mezi sebou neumí přirozeně bavit a je pro ně potřeba vymýšlet neustále nové a zábavné hry. „Například skautskou i obecnou historii učíme děti tak, že se převlečeme do kostýmů z určité doby a poté hrajeme různé scénky. V tomto ohledu je náš oddíl trošku jiný. Jinde se učí opravdu jen fakta a data, mně ale přijde naše metoda lepší,“ říká Dušek.  Podle něj mají děti spoustu prostoru pro volné povídání mimo časy schůzek. Naopak v Berouně se historii učí výkladem faktů. „Máme oddílové osnovy a každý rok si připomínáme rok 1989 a znovuobnovení skautingu u nás,“ popisuje Tomáš Křeček.

Skautské zákony
Skaut je pravdomluvný
Skaut je věrný a oddaný
Skaut je prospěšný a pomáhá jiným
Skaut je je přítelem všech lidí
Skaut je zdvořilý
Skaut je ochráncem přírody
Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců
Skaut je veselé mysli
Skaut je hospodárný
Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích

Změna jde vidět i na skautských táborech. „Dříve bylo běžné jet na tábor na tři až čtyři týdny, dnes je průměrná doba čtrnáct dní,“ říká historik z archivu Skautského institutu Roman Šantora (49). S tím souhlasí i vedoucí oddílu Dušek, podle kterého chtějí být děti spíše doma a nedokáží si představit, že odjedou někam na tábor třeba na měsíc. Příčina prý může být i v návykovosti moderní techniky a naopak v absenci mobilního signálu a internetového připojení kdesi uprostřed přírody. 

Kroje jako osobní vizitka

V čem se ale skaut v podstatě od svého počátku příliš nezměnil jsou vedle jeho hodnot také kroje. Ukazují totiž vizitku a jedinečnost každého skauta. Každý si na něj může umístit různé nášivky z absolvovaných akcí nebo odznaky v podobě lístku za každý rok strávený ve skautu. „Největší význam na kroji pro mě mají oddílové a státní symboly. V kombinaci s ostatními nášivkami tvoří můj jedinečný kroj. Nikdo na světě nemá stejný,“ vysvětluje Jindřich Dušek.

Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Generace20
+
Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Skauting zakázali komunisti i nacisti. Před třiceti lety se zrodil potřetí

Generace20

Autor: Sofie Krýžová

20. 11. 2019

Československý skaut byl za dobu své existence třikrát zakázán. Poprvé nacisty za druhé světové války, poté komunisty po roce 1948 a po krátkém obnovení znovu v sedmdesátých letech. Veřejnosti se opět otevřel až po sametové revoluci v roce 1989. Od jeho třetího obnovení uplyne v prosinci 30 let.

Před třiceti lety se splnil sen tisícům skautů, kteří mohli znovu bez obav začít veřejně nosit své tradiční skautské šátky. Mezi nimi byl i dnešní historik z archivu Skautského institutu Roman Šantora (49). „Byla to veliká euforie a radost. O obnově skautu jsem snil, četl jsem foglarovky a miloval jsem každou věc, která s ním byla spojená,“ vzpomíná Šantora. Těsně po revoluci začal s ostatními skauty usilovat o obnovu skautingu a nabíral nové členy. I před rokem 1989 působil Šantora jako vedoucí v oddíle, který vyznával skautské hodnoty, ale byl nuceně začleněn do pionýrské organizace. Pionýr byl sice také volnočasovou organizací pro děti a mládež, na rozdíl od skauta však měla za cíl vychovávat podle komunistické ideologie.

Skauting fungoval v ilegalitě

Pokud si skauti za minulého režimu chtěli svůj oddíl zachovat v původní podobě, museli jej provozovat tajně. Podobných skautských oddílů však bylo málo. „Většina z nich fungovala jen omezenou dobu. Pouze v Praze byl jeden jediný oddíl, který vydržel potají fungovat od zákazu celých 20 let,“ říká historik Roman Šantora. Nejčastěji se původní oddíly ocitly pod střechou pionýra, nebo různých tělovýchovných a turistických organizací.

 

Komunistům vadily hodnoty, které skauti vyznávali. Zdroj: Oldřich Malina

Po roce 1948 řada skautů skončila v komunistických vězeních a lágrech, i později tajný skauting Státní bezpečnost potírala. „Výjimkou nebylo vyšetřování a zatýkání, a to i za drobné věci, jako třeba když vedoucí zapomněli na stole skautský časopis,“ vysvětluje Šantora. Ilegální oddíly sice zachovávaly skautskou symboliku, například typické lilie, na veřejnosti je ale raději neukazovali, zvýšilo by se tím riziko vyzrazení. „Nelpěli jsme na odznacích. Dělali jsme skautskou výchovu a činnost, ale neříkali jsme to veřejně,“ vzpomíná profesor Luděk Bartoš v projektu Paměť národa, která sbírá vzpomínky pamětníků. Ve vedení oddílu Vodní pětka pokračoval i po revoluci už pod obnoveným skautem.

Komunisté respektovali jen pionýra

Od posledního zákazu skautingu v roce 1970 se mohli mladí legálně angažovat pouze v Pionýrské organizaci Socialistického svazu mládeže. Zatímco mezi hlavní skautské hodnoty patřilo například přátelství, pravdomluvnost či zdvořilost, u pionýra to byla hlavně prospěšnost nebo oddanost socialismu. „Za totality se chtělo po lidech, aby poslouchali, co se jim řekne. Skaut sice také vede k tomu, abychom byli i poslušní, ale zároveň, aby žili podle svého svědomí a podle nějakých zásad,“ vysvětluje pro projekt Paměť národa to, co komunistům na skautu nejvíce vadilo, skautka Blanka Lisovská. Stejně tomu jak za nacismu za druhé světové války, tak po nástupu komunistů k moci v roce 1948. Na krátkou dobu byl v roce 1968 skauting obnoven, ale krátce na to opět zakázán. „Je snadné říct, jak by se člověk nedal, jaké by měl zásadové postoje, ale nedokážu si představit situaci, kdyby mne někdo postavil před otázku, zda zůstanu skautem v ilegalitě, nebo se stanu pionýrem,“ říká skautka Ester Novotná (22), která je členkou oddílu Statečná srdce v Praze-Krči od deseti let. 

Obnovení po 17. listopadu

Skauting je pro své členy obvykle srdeční záležitostí. To bylo také hlavní hybnou silou pro obnovu organizace po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. „Oblíbenost skauta byla vždy dána věcmi, které mohou zažívat, kamarádskou partou a také hodnotami, ke kterým skaut směřuje,“ říká historik Roman Šantora. Podle něj právě to vedlo ke snaze o rychlou obnovu skauta. „Hned po revoluci vznikla kancelář, která informovala lidi o příležitosti obnovit skauting. Její členové pak podali žádost na Ministerstvo vnitra k zaregistrování skautu,“ vzpomíná Šantora.

O členství byl tehdy velký zájem. Už krátce po revoluci měl skaut téměř devadesát tisíc členů. „Skauting byl brán jako něco, co vrátí hodnoty do společnosti, která byla zasažená bývalým režimem. Pro lidi bylo velkým pozitivem, že skauting tady je a může společnosti něco nového přinášet,“ říká Šantora. Podle něj se to během uplynulých třiceti let podařilo.

V Městské knihovně v Praze 2. prosince 1989 došlo k obnovení československého skautingu. Zdroj: Oldřich Malina

Skauting před třiceti lety začínal téměř od nuly. Z počátku chyběly hlavně klubovny, kde by se členové mohli scházet. „Proto byl český skauting podporován i ze zahraničí, hlavně finančními dary od rakouských a vlámských skautů,“ vysvětluje Šantora. I díky tomu se skauting v Česku podařilo rozjet a po třiceti letech je mezi lidmi stále oblíbený.

Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Generace20
+
Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky

Generace20

Autor: Monika Kabourková

19. 11. 2019

Čtyři novinářky u jednoho stolu. Tak to vypadalo ve čtvrtek 7. listopadu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde se konala panelová diskuze Ženy žurnalistiky. „Jsem spokojená, že jsme tady čtyři holky. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě někdo pozval do takové sestavy,“ okomentovala svou účast moderátorka České televize Světlana Witowská. Mezi dalšími hosty byly také Silvie Lauder z Respektu, Markéta Chaloupská z Českého rozhlasu a Markéta Hronová z Aktuálně.cz. Diskutovaly o postavení žen v médiích, jejich budoucnosti a možných změnách. V uvolněné atmosféře se ženy shodly, že si své názory před šéfi prosadit umí.

Muži drží zkrátka více při sobě, říká moderátorka Světlana Witowská (46)

V České televizi vede hlavní zpravodajskou relaci Události a pořad Události, komentáře.

V médiích mají převahu muži i přes to, že mezi studenty žurnalistiky jsou hlavně ženy. Jak vnímáte takové prostředí?
V redakci je to genderově poměrně vyvážené. U nás nemají převahu muži jako redaktoři, ale šéfují nám. Řídí nás a my děláme tu práci.

Je pro vás jako pro ženu těžké prosadit si na poradě názor?
Ctím hierarchii řízení, a když se vedení rozhodne, že nějaké téma vznikne, tak s tím problém nemám. Pokud si ale myslím, že by vzniknout nemělo, tak můj názor vyslechnou. Nemyslím si, že by mě bylo méně slyšet, protože jsem žena. Když se budeme bavit o našem osobním výběru témat, tak přirozeně některá témata více zajímají ženy a jiná zase muže. Tím, že je tam mužů více, tak si to téma prosadí snáze. Drží zkrátka více při sobě. Oporu mám ale v kolegovi Martinu Řezníčkovi, který o sobě říká, že je napůl žena. 

Novinařina je o konfrontační pozici. Musí být žena při rozhovorech důraznější?
Nemyslím si, že je rozdíl v tom, jestli se ptá muž nebo žena. Třeba moji šéfové mě posílají na velké debaty, protože říkají, že na ženu nebudou respondenti tak agresivní, ale já si to nemyslím. Podle mě to nehraje roli. Když pozoruji, jak se ptají moji kolegové v Událostech, komentářích, tak vidím, že se dobírají k té odpovědi stejně obtížně jako já. Naše pracovní nevýhoda je ta, že máme jasně daný čas, ve kterém musíme stihnout své otázky položit a získat na ně odpověď. Nikdo nám ten čas neprodlouží, takže je nutné, abychom diskuze řídili a udržovali v tématu. Důraznější jsme v těchto případech všichni.

Bylo pro vás v praxi někdy těžké se prosadit?
Neměla jsem pocit, že by to bylo pro mě těžší jako pro holku. Ale samozřejmě náročnější bylo, když jsem se vracela po roční mateřské. V České televizi jsem pracovala od roku 1996. Po devíti letech jsem přešla na Primu, kde jsem pracovala do roku 2010. Když jsem se vrátila do ČT z Primy, tak z období, kdy jsem moderovala hlavní zprávy, mě šoupli do ranního Studia 6. Byla jsem po druhé mateřské a měla jsem pocit, že to bylo proto, že jsem podle nich na té mateřské zblbla. Nikdo mi to takto neřekl, ale já jsem ten pocit měla. Začátky po mateřské byly kruté a já jsem si musela znovu vyšlapat cestu úplně od základů. 

Už neplatí klišoidní dělení, že ženy píší měkká témata, myslí si novinářka Silvie Lauder (41)

Působí jako vedoucí rubriky Fokus v časopise Respekt.

Respekt je známý tím, že má v redakci převahu mužů. Došlo v poslední době ke změně?
Myslím, že se to v posledních letech hodně mění. Máme šéfky vydání, obrazovou redaktorku a i mezi reportéry jsou ženy. Vždy říkám, že důležité je nejen to, jak je médium složené, ale i to, o čem píše. Troufám si říci, že Respekt patří mezi média, která pokrývají ženské témata dost nadstandardně. Píšeme hodně o dětech, sexuálních tématech, o domácím násilí nebo o pozdějším mateřství.

A píší tato témata hlavně ženy? Je jim to asi bližší..
Ano. Text o ženské sexualitě napíšu spíše já než kolega, který píše o jaderné energetice. Je to také hodně o tom, koho jaká témata zajímají. Rozhodně ale neplatí klišoidní dělení, že ženy dělají měkká témata, jako jsou zdravotnictví, školství nebo lidské příběhy. Myslím si, že to označení je absolutní nesmysl, protože na nich není nic měkkého. Jsou to klíčová témata v naší zemi. A toto dělení už také neplatí. Dnes dělají ženy investigativu, jsou sněmovní zpravodajky, pokrývají zahraniční politiku a obranu. 

Máte pocit, že musíte volit pádnější argumenty, abyste se v redakci prosadila?
Nemám. Ale nebudu zastírat, že jsem dnes byla na poradě a sedělo tam se mnou sedm mužů. I když to jsou moji blízcí kolegové a jsou tolerantní a otevření, tak ta dynamika je jiná. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že jsem tam jediná žena. Ale svůj návrh jsem si obhájila. Podle mě nesouvisí argumentace tématu s tím, že to jsou muži, ale velmi inteligentní lidé. Občas mám obavu z toho, že mi nápad nevezmou proto, že není zkrátka domyšlený. 

Vnímáte nějaký rozdíl mezi novinářem a novinářkou?
Mám pocit, že hlavní rozdíl je v reakcích, které člověk dostává od veřejnosti. Moji kolegové také dostávají výhružky smrtí, ale nikdo jim nepíše, že jsou hnusní, tlustí a že by s nimi nechtěl žádný člověk spát. Veřejnost se nezamýšlí nad jejich soukromým životem. Mám jednoho čtenáře, který všechny moje texty na facebookovém profilu komentoval tím, že jsou dokladem mého problematického vztahu s otcem. Tak jsem se ho ptala, jak konkrétně text o upálení Jana Palacha dokládá problematický vztah s otcem. Odpovědi jsem se ale nedočkala.

Vždy se snažím klást otázku a nebýt štěkna, říká reportérka Markéta Chaloupská (35)

V současnosti pracuje v investigativním oddělení Českého rozhlasu.

Ve svých tématech se zaměřujete hlavně na korupci. Narazila jste v souvislosti s tím na nějaký problém?
Mám jednu zkušenost, která mě překvapila. Naháněla jsem jednoho z šéfů Povodí Labe, protože si sám sobě přihrával zakázky. Ten s námi ale nechtěl hovořit a komunikoval s námi pouze jeho mluvčí. Já jsem ale chtěla znát jeho stanovisko a počkala jsem si na něj, když šel do práce. Vystupovala jsem z auta a než jsem stačila položit otázku, dostala jsem od něj pěstí. Nečekala jsem to, ale řekla jsem si, že se nenechám vytočit. Pohotově jsem vytáhla mobil a začala ho natáčet. Vzniklo z toho docela pěkné video a ta reportáž dostala úplně jiné grády. 

Novinařina, a zejména ta investigativní, je konfrontační práce. Musíte být jako žena při rozhovorech důraznější?
Razím zásadu být na rozhovor nebo konfrontaci nachystaná. Vždy přemýšlím o různých variantách, které by mohly nastat a vždy se snažím klást otázku a nebýt štěkna. Raději ale dělám ve dvou. Víme více informací a vidíme více postřehů. Snažíme se si i role mezi sebou rozdělovat, co se respondentů týče. Někdo se sejde s kolegou Kroupou, protože ho viděl v televizi, někdo se mnou, protože mám blonďatý vlasy. 

Vy sama pod sebou máte tři muže. Vidíte nějaký posun v obsazení žen v redakcích? 
Žen v redakcích je hodně, spíše schází v těch manažerských pozicích. Nedávno jsme čelili kritice třeba za to, že se k tématu vyjadřovali pouze mužští komentátoři. Jenže on byl problém v tom, že ne všechny ženy se k tomu tématu chtěly vyjadřovat. Je to možná i tím, že si méně věří. 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz
Copyright © 2011—2019 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“