Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

Generace20
+
V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvi. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

18. 07. 2018

V České republice stále přibývá menších zooparků, které jsou otevřeny pro veřejnost. Často vznikají z drobných rodinných chovů, a i když jsou zooparky u návštěvníků oblíbené, pro majitele se jedná o práci na plný úvazek. Z vstupného, které některé malé zooparky vybírají si na sebe většinou nevydělají.

V internetových recenzích na malé zooparky si lidé nejčastěji chválí klid, čistotu a rodinnou atmosféru, což porovnávají s většími často přelidněnými zoo. O malé zooparky a zvířata v nich většinou pečuje celá rodina, která zařízení vybudovala. „S manželem jsme měli menší chov několika druhů zvířat. Veřejnost se o něm dozvěděla a začala se zajímat. Jednou jsme ze srandy uspořádali komentovanou prohlídku. Ten den stálo před bránou padesát lidí. To nás inspirovalo k vybudování malé zoo,“ vypráví Romana Albrechtová (29), majitelka Zooparku Na Hrádečku v Horní Pěně.

Poté, co se Albrechtovi v roce 2007 vzali, pořídili si plazy, osly, opice a velbloudy. Zájem lidí o zvířata rostl. Když na podzim roku 2016 měli 80 druhů zvířat, zažádali o licenci zoologické zahrady. Bez licence totiž malé zooparky nemohou vybírat vstupné. „Abychom mohli areál rozvíjet, potřebovali jsme finance,“ vysvětluje Albrechtová. Podle zákona musí mít ten, kdo chová více než 20 druhů nedomestikovaných živočichů a chce je za úplatu vystavovat, licencovanou zoo. Její získání však není úplně snadné a má mnoho podmínek. Například kontroly ochranářů životního prostředí, úřadů či požadavky veterinární správy jsou přísnější. „Byl to několikaměsíční proces, který obnášel spoustu papírování,“ popisuje Albrechtová. Nyní vybírají vstupné 100 Kč za dospělého, 60 Kč za seniora 65+ a 50 Kč za děti, studenty a ZTP.

V Zooparku Na Hrádečku majitelé momentálně chovají až 90 druhů zvířat, včetně těch náročnějších. „Zvířata jako lvi nebo osli by nemohli žít v obytné zóně, jsou příliš hlasitá. Naštěstí se náš zoopark nachází na kopci na konci obce, takže je tak trochu odříznutý od světa. Díky tomu je můžeme chovat,“ vysvětluje Albrechtová.

Protože se Zoopark Na Hrádečku nachází na kraji obce, majitelé zde mohou chovat i náročnější zvířata, jako jsou osli. Zdroj: Facebook Zoopark Na Hrádečku

Práce na plný úvazek

Zájem o prohlídky podle majitelky stále roste, což je pro jejich práci důležité. „Během posledních dvou let počet návštěvníků stoupl skoro o třicet tisíc,“ upřesňuje Albrechtová. Zooparky se často nachází v menších vesnicích nedaleko větších měst. To majitelé nepovažují za nevýhodu, spíše naopak. „Lidé z města si k nám jezdí odpočinout,“ tvrdí Jiří Karkoszka (37), majitel Zooparku Stěžery, který se nachází nedaleko Hradce Králové.

Majitelé zooparku podle svých slov areálu obětují veškerý volný čas. „Jedná se o práci na plný úvazek. Zvířata vyžadují péči od rána do večera,“ vysvětluje Karkoszka. Ten nemá licencovanou zoo, a tak vybírá pouze příspěvky na krmení.

I když Zoopark Na Hrádečku funguje již druhou sezónu, podle majitelky zdaleka není výdělečný. „Většina zoologických zahrad v České republice je financována městy. My musíme hospodařit s financemi, které jsme vydělali ze vstupného, nebo jeden z nás vydělal v zaměstnání jiném. Pomáhají nám i sponzoři či přátelé,“ popisuje Albrechtová. Majitelé se tak shodují, že i když práce se zvířaty byla jejich snem, budování zooparku je náročné nejen po finanční stránce. Díky dobrým recenzím návštěvníků se však snaží areály i nadále rozvíjet.

Ačkoliv si na sebe zooparky nevydělají, majitelé se je snaží stále rozvíjet. Zdroj: Facebook Zoopark Na Hrádečku

 

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

Generace20
+
V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

V malých zooparcích můžou návštěvníci vidět i lvy. Areály fungují hlavně díky nadšení majitelů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

18. 07. 2018

V České republice stále přibývá menších zooparků, které jsou otevřeny pro veřejnost. Často vznikají z drobných rodinných chovů, a i když jsou zooparky u návštěvníků oblíbené, pro majitele se jedná o práci na plný úvazek. Ze vstupného, které některé malé zooparky vybírají, si na sebe většinou nevydělají.

V internetových recenzích na malé zooparky si lidé nejčastěji chválí klid, čistotu a rodinnou atmosféru, což porovnávají s většími a často přelidněnými zoo. O malé zooparky a zvířata v nich většinou pečuje celá rodina, která zařízení vybudovala. „S manželem jsme měli menší chov několika druhů zvířat. Veřejnost se o něm dozvěděla a začala se zajímat. Jednou jsme ze srandy uspořádali komentovanou prohlídku. Ten den stálo před bránou padesát lidí. To nás inspirovalo k vybudování malé zoo,“ vypráví Romana Albrechtová (29), majitelka Zooparku Na Hrádečku v Horní Pěně.

Poté, co se Albrechtovi v roce 2007 vzali, pořídili si plazy, osly, opice a velbloudy. Zájem lidí o zvířata rostl. Když na podzim roku 2016 měli 80 druhů zvířat, zažádali o licenci zoologické zahrady. Bez licence totiž malé zooparky nemohou vybírat vstupné. „Abychom mohli areál rozvíjet, potřebovali jsme finance,“ vysvětluje Albrechtová. Podle zákona musí mít ten, kdo chová více než 20 druhů nedomestikovaných živočichů a chce je za úplatu vystavovat, licencovanou zoo. Její získání však není úplně snadné a má mnoho podmínek. Například kontroly ochranářů životního prostředí, úřadů či požadavky veterinární správy jsou přísnější. „Byl to několikaměsíční proces, který obnášel spoustu papírování,“ popisuje Albrechtová. Nyní vybírají vstupné 100 Kč za dospělého, 60 Kč za seniora a 50 Kč za děti, studenty a ZTP.

V Zooparku Na Hrádečku majitelé momentálně chovají až 90 druhů zvířat, včetně těch náročnějších. „Zvířata jako lvi nebo osli by nemohli žít v obytné zóně, jsou příliš hlasitá. Naštěstí se náš zoopark nachází na kopci na konci obce, takže je tak trochu odříznutý od světa. Díky tomu je můžeme chovat,“ vysvětluje Albrechtová.

Protože se Zoopark Na Hrádečku nachází na kraji obce, majitelé zde mohou chovat i náročnější zvířata, jako jsou osli. Zdroj: Facebook Zoopark Na Hrádečku

Práce na plný úvazek

Zájem o prohlídky podle majitelky stále roste, což je pro jejich práci důležité. „Během posledních dvou let počet návštěvníků stoupl skoro o třicet tisíc,“ upřesňuje Albrechtová. Zooparky se často nachází v menších vesnicích nedaleko větších měst. To majitelé nepovažují za nevýhodu, spíše naopak. „Lidé z města si k nám jezdí odpočinout,“ tvrdí Jiří Karkoszka (37), majitel Zooparku Stěžery, který se nachází nedaleko Hradce Králové.

Majitelé zooparku podle svých slov areálu obětují veškerý volný čas. „Jedná se o práci na plný úvazek. Zvířata vyžadují péči od rána do večera,“ vysvětluje Karkoszka. Ten nemá licencovanou zoo, a tak vybírá pouze příspěvky na krmení.

I když Zoopark Na Hrádečku funguje již druhou sezónu, podle majitelky zdaleka není výdělečný. „Většina zoologických zahrad v České republice je financována městy. My musíme hospodařit s financemi, které jsme vydělali ze vstupného nebo jeden z nás vydělal v zaměstnání jiném. Pomáhají nám i sponzoři či přátelé,“ popisuje Albrechtová. Majitelé se tak shodují, že i když práce se zvířaty byla jejich snem, budování zooparku je náročné nejen po finanční stránce. Díky dobrým recenzím návštěvníků se však snaží areály i nadále rozvíjet.

Ačkoliv si na sebe zooparky nevydělají, majitelé se je snaží stále rozvíjet. Zdroj: Facebook Zoopark Na Hrádečku

 

Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Generace20
+
Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Chorvati se poprvé v historii dostali do finále na MS. V zemi je fotbal často důležitější než studia

Generace20

Autor: Anna Žáková

16. 07. 2018

Chorvatští fotbalisté mají poprvé v historii stříbro z mistrovství světa. V zemi je tato hra jedním z nejoblíbenějších sportů, i proto se úspěchy týmu na letošním mistrovství honosně slaví. Důvodem k chorvatské popularitě fotbalu jsou i velké dotace, které kluby dostávají od státu.

Ať už jako aktivní hráči či zapálení fanoušci, považují mnozí Chorvati fotbal za nejoblíbenější sport. O to více se v zemi slaví úspěchy z letošního 21. mistrovství světa ve fotbale. Národní tým se letos poprvé v historii dostal do finále, ve kterém ale nakonec zvítězila Francie. „Fotbal je v Chorvatsku neobyčejně populárním sportem. Většina obyvatel je do této hry až euforicky zblázněná a věnuje se mu celý život,“ říká Ante Kafadar (70), Chorvat žijící již přes čtyřicet let v České republice.

Bez míče ani krok

Chorvati každý fotbalový úspěch bouřlivě slaví. Například již po postupu do finále 11. července se tamní vláda sešla k zasedání v tradičních červenobílých kostkovaných dresech fotbalové reprezentace. Probojovat se do finále se totiž národnímu týmu až do letoška nikdy nepodařilo. „Při mistrovství světa ve fotbale vládne po zemi téměř chaos. Lidé o soutěži mluví celé týdny, neblázní jen z postupu dál,“ popisuje Kafadar. Podle něj se pořádají velké a hlučné oslavy až do rána. Součástí jsou často i ohňostroje nebo promítání zápasu v areálu některého z fotbalových klubů. Nechybí ani jídlo a pití. Občerstvení mnohdy platí přímo fotbalový klub a pro fanoušky je zdarma.

V Chorvatsku fotbalem žijí nejen dospělí, ale i malé děti.„Všude, kam člověk jde, může vidět skupinky dětí a studentů, jak si kopou s míčem. Na ulici, na pláži, za domy. Děti se bez míče téměř nehnou z domu, přidávají se k nim i dospělí,“ směje se Kafadar. Dodává, že skoro každá chorvatská vesnice a město má postavené fotbalové hřiště. Zájem o tento sport je ale natolik velký, že lidé hrají „fotbálek“ i okolo hrací plochy.

Vysoké dotace od státu

Popularitu míčové hry podporují velké dotace, které stát na fotbal vynakládá. V Chorvatsku proto existuje nespočet dobře vybavených fotbalových klubů a akademií. Mezi ně patří i Dinamo Záhřeb. Ten v roce 2017 vyhlásila sportovní statistická společnost CIES Football Observatory za druhou nejlepší fotbalovou akademii na světě. Právě z tohoto klubu pochází většina úspěšných chorvatských hráčů. Dinamo Záhřeb v žebříčku předstihl jen nizozemský Ajax.

Díky silnému sportovnímu zázemí a velké oblíbenosti fotbalu vedou často rodiče své děti právě k této hře. Fotbalové akademie ale nebývají levné. „V Chorvatsku jsou rodiče velmi často ochotní za své dítě platit vysoké sumy, jen aby mohlo hrát fotbal. Někdy je pro ně sport dokonce i důležitější než studia. A samozřejmě většina rodičů poté doufá, že to jejich dítě dotáhne daleko a že třeba jednou bude hrát první ligu,“ uzavírá Ante Kafadar.

Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Generace20
+
Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Kuchařka pro chudé čelí kritice. Podle specialistů nejsou recepty výživově hodnotné

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

12. 07. 2018

Polévka ze zvětralého vína a zeleninových odřezků je podle Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) ideálním úsporným jídlem. Alespoň to tvrdí v Úsporné kuchařce, kterou MPSV vydalo spolu s dalšími organizacemi pro lidi pobírající sociální dávky a pro ty, kteří přijímají jídla z potravinových bank. Kvůli receptům, které jsou tvořené hlavně z konzerv, čelí kritice ze strany výživových specialistů. Podle nich nejsou jídla výživově hodnotná.

Spojení slov levně a chutně, kterými se proslavil televizní moderátor Láďa Hruška, už neplatí pouze pro jeho recepty. Podobným heslem se řídilo i Ministerstvo práce a sociálních věcí spolu s dalšími organizacemi při vydání Úsporné kuchařky, které se začalo přezdívat Kuchařka pro chudé. Jejím hlavním cílem je naučit lidi zpracovávat efektivně jídla z potravinových bank. Podle výživových poradců, kteří kuchařku kritizují, se ale recepty, které měly být úsporné minuly účinkem. „Recepty v kuchařce rozhodně nejsou zdravé ani úsporné. Z potravin, které daní lidé získají v potravinové bance lze vymyslet mnohem lepší recepty,“ myslí si výživová poradkyně Jana Česlíková z poradny Svět zdraví.

Polévka ze zeleninových odřezků

Osmačtyřiceti stránková kuchařka obsahuje recepty nejen na polévky, pečivo a hlavní jídla, ale také několik nápadů s označením jako „záchranářské recepty“. Ty se skládají především ze zbytků jako například zeleninová polévka, která se připravuje ze stonků z rajčat, zdřevěnělých konců chřestu nebo tvrdého košťálu brokolice. „Polévka ze zeleninových odřezků je vytvořená organizací Zachraň jídlo a není na ní nic špatného. Je zdravotně nezávadná,“ komentuje kritiku vývaru zástupkyně tiskového oddělení Barbara Hanousek Eckhardová. K tomu, zda se na sestavování kuchařky podíleli i lékaři, se ale ministerstvo nevyjádřilo.

Polévku ze zbytků ale neocenili ani v ostravském Azylovém domě pro matky s dětmi, kde kuchařku od MPSV získali. Zároveň ale ocenili ochotu ministerstva a jiných organizací, aby pomohli sociálně slabším s vymýšlením jídel. „Kuchařku jsme dostali, ale zatím jsme si ji jen letmo prohlédli. Některé recepty určitě využijeme, ale moc se nám nezamlouvala třeba polévka ze zbytků, kterou tvoří zvětralé víno a zeleninové odřezky. Ta se nám moc nezamlouvala a myslím, že pro děti není vhodná,“ říká vedoucí azylového domu Dagmar Dančevská.

Chybějící zdroje bílkovin

V jídlech, které tvoří většina potravin z potravinové banky, ale podle specialistů chybí hlavně bílkoviny. „V kuchařce chybí například alternativní zdroje bílkovin, jako třeba vejce nebo tofu, které je levné. Lepší výživovou hodnotu za méně peněz splňuje i sýr mozzarella, který lze ve slevě sehnat za 15 korun. Záleží však na možnostech daného člověka. Vejce je ale levnější a hodnotnější než maso z konzervy,“ objasňuje Česlíková. S výživovou poradkyní z poradny Svět zdraví se shoduje i odbornice Jana Olejníčková. „U polévek se často vyskytuje párek, který bych vyškrtla nebo ho nahradila třeba uzeným masem. Ve finále totiž kuchařka spíš naruší správnou životosprávu,“ říká Olejníčková.

Jídla z konzerv, které si mají lidé z kuchařky vařit podle specialistů často vyjdou na více peněz, než kdyby si je uvařili z čerstvých surovin. Jde například o fazolový guláš, který se má skládat ze tří konzerv. „Rozumím tomu, že si lidé pobírající sociální dávky mnohdy nemohou vybírat. Ti, co mají jídlo z potravinových bank už vůbec ne. Proč by je ale MPSV mělo učit vařit nehodnotné recepty, když jim může ukázat, že i z mála ingrediencí jde udělat dobré jídlo, které je zasytí,“ dodává Česlíková. Výživové poradkyně se tak shodují, že nápad vytvořit Úspornou kuchařku je dobrý, podle nich se v ní však nedbá na to, zda jsou jídla zdravá a hodnotná.

Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Generace20
+
Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Ve Varech bez luxusu. Studenti si filmový festival dokáží užít levněji

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

09. 07. 2018

Do Karlových Varů se znovu sjely celebrity, slavní herci z celého světa, filmaři i režiséři. Během prvního červencového týdne se zde koná již 53. ročník Mezinárodního filmového festivalu. Za filmovými novinkami jezdí i mnoho studentů. Festival si však umí užít v low costové variantě, třeba i ve spacáku.

Do Varů levně a bez honosné róby. Během deseti dní je na Mezinárodním filmovém festivalu představeno kolem 150 snímků z celého světa. Kvůli nim do Karlových Varů přijíždí nejen slavné osobnosti, ale také studenti. Na rozdíl od celebrit si ale akci chtějí užít co nejlevněji. „Přespáváme v karlovarské základní škole na zemi ve spacákuNoc nás vyjde na 130 korun. Když se člověk snaží, sežene za normální cenu i jídlo a pití,“ vysvětluje studentka Vyšší odborné školy publicistiky Aneta Bednárová (24).

Skromější ubytování

Základní škola ve Varech je hlavním útočištěm pro studenty, kteří si nechtějí platit drahé a často už dlouho dopředu vyprodané hotely. Prokazují se kartičkou na recepci školy a spí různě po třídách. Mohou využívat toalety i sprchy. Vstup do budovy je podle studentky otevřen nonstop. Jediné pravidlo ale je, že se v budově nesmí požívat alkohol. Na zemi ve spacáku ale člověk musí ubrat na náročnosti ohledně svého komfortu. Spaní v jedné místnosti s mnoha nezmámými lidmi také nemusí být pro každého. Pokud návštěvníci festivalu nechtějí spát ve školách, mají k dispozici i jiné možnosti ubytování. Mohou využít například stanové městečko, různé hostely nebo pokoje rezervované přes internetový portál Airbnb.

Cenový rozdíl přespání ve škole je oproti částkám v průměrném penzionu znatelný. Cena pokoje pro dva se v penzionech pohybuje okolo tisíc korun za noc. Karlovarské hotely pak vychází pro dva okolo tří tisíc za noc. Hosté si je ale většinou rezervují rok dopředu.

Promítání filmů levně i zadarmo

Během festivalu se dá kromě ubytování ušetřit i na cenách za vstupenky na filmy. Když si student zakoupí Festival pass na celých deset dní, vyjde ho to na 900 Kč oproti běžný1 200 KčTato akreditace mu pak umožní volný vstup na tři filmy denně, stačí si jen zabookovat lístek. „Místa v sálech rychle mizí, a tak je musíme rezervovat den předem brzy ráno. Když to ráno nestihneme, chodíme se ptát hodinu před filmem, zda-li se nějaký lístek neuvolnil. Další variantou je čekání ve frontě do poslední chvíle, abychom zabrali případná volná místa. V tomto případě vstupenku na promítání i neakreditovaní neplatí,“ upřesňuje studentka Pavlína Valouchová (22) a dodává, že několik křesel se většinou uvolní. Studentská vstupenka bez Festival passu vyjde kolem 60 korun, což je podle Bednárové poměrně přijatelná cena. Bez studentsnké slevy stojí lístek o dvacet korun víc.

Obě studentky se shodují, že Mezinárodní filmový festival nemusí být chápán jako událost pro slavné a bohaté. Studenti s akreditací přespávající ve škole zaplatí 2 200 Kč za celých deset dní. K tomu je však nutné připočíst i cenu za jídlo a pití. Festival se podle studentek dá užít i v levnější variantě a odnést si z něj spoustu zážitků, a to nejen těch filmových.

O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

Generace20
+
O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

O počítačové kurzy mají senioři zájem. Potřebují ale individuální přístup

Generace20

Autor: Eliška Neradová

03. 07. 2018

Počet seniorek a seniorů, kteří používají počítače, podle Českého statistického úřadu stále roste. Více než polovina seniorů ale internet ještě nikdy nepoužila. Právě pro ty je určen základní kurz práce s počítačem, který už podruhé zorganizovalo komunitní centrum v Praze Nesedím, sousedím. Během 16 lekcí se senioři učí posílat emaily, vyhledávat informace na internetu i práci v textových editorech.

Josef Vacek (78) se rozhodl navštívit kurz práce s počítačem hlavně proto, aby mohl komunikovat s dětmi a vnoučaty. „Chtěl jsem si prohlížet rodinné fotky, dnes už je totiž málokdo nechává vyvolat, a také se dostat k nějakým novým informacím, které internet poskytuje,“ říká Vacek. Důvody, proč senioři navštěvují kurzy, jsou však rozmanité. „Většina seniorů vnímá internet jako důležitou součást dnešního světa, které ale nejsou součásti. Chtějí si to tedy také vyzkoušet a osahat,“ vysvětluje Jitka Kolářová, lektorka počítačových kurzů komunitního centra Nesedím, sousedím.

Internet je základ

Zájem o počítačové lekce je podle Kolářové velký. „První termín kurzu, který má kapacitu pěti lidí, byl obsazen prakticky ihned, takže jsme museli nakonec přidat ještě další dva,“ zdůrazňuje Kolářová. Podle ní je zájem o lekce i proto, že je v dnešní době stále těžší obejít se bez internetu. „Většina činností, které jsou senioři zvyklí dělat, lze stále ještě uskutečnit bez internetu. Takových služeb ale hodně ubývá,“ říká Kolářová a upozorňuje, že například komunikace s úřady se čím dál tím více přesouvá na internet.

Stanislava Weiglová (87) absolvovala lekce práce s počítačem, aby se mohla lépe připravovat na kurzy angličtiny, které povede od letošního podzimu. „Cítila jsem, že má počítačová gramotnost není taková, jakou bych jako lektorka angličtiny potřebovala. Chtěla jsem se naučit vyhledávat určité informace na internetu, něco si poslechnout a především komunikovat,“ vysvětluje Weiglová. Senioři se na kurzu učí posílat a otevírat emaily s přílohou, vyhledávat dopravní spoje nebo předpověď počasí. „Byl jsem překvapený z toho, co všechno se dá na internetu najít – staré noviny, videa, fotky i mapy,“ popisuje Vacek.

Čím menší počet, tím lépe

Na kurzech práce s počítačem senioři oceňují především individuální přístup. „Před rokem jsem navštívil kurz, kde nás bylo celkem 30. Téměř všichni jsme tehdy počítač viděli poprvé a lektorka nevěděla, kam skákat dřív. Samozřejmě jsem se nenaučil skoro nic,“ vzpomíná Vacek. Nejvíce tak podle Kolářové seniorům vyhovuje, když je jich na kurzu co nejméně. „Pro některé seniory je počítač zcela nová věc a internet neznámé prostředí. Práce s nimi tedy vyžaduje maximální trpělivost a individuální péči,“ vysvětluje.

Největší problém vidí Kolářová v nejistotě seniorů. „I když některé věci zkouší opakovaně, pořád je znát, že se bojí, zda opravdu klikají na správné tlačítko,“ říká Kolářová s tím, že nejdůležitější je hodně opakovat, aby si senioři určité postupy zautomatizovali. „Protože umím dobře anglicky, pojmy mi problémy nedělají. I psaní na klávesnici je pro mě snadné, protože jsem byla zvyklá psát rychle na stroji. Cítím ale, že budu muset zapracovat na celkové orientaci v počítači,“ přiznává Weiglová. Názory, že u starších lidí mizí schopnost učit se novým věcem a pamatovat si je, Kolářová nesdílí. Je přesvědčena, že na kurzy chodí aktivní a schopní senioři. Fakt, že jim některé věci trvají déle, na výsledku nic nemění.

Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Generace20
+
Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Glosa: Na Hradě kromě červených trenek shořela i Zemanova důstojnost

Generace20

Autor: Anna Žáková

22. 06. 2018

Hlava českého státu opět udělala ostudu. Prezident Miloš Zeman spálil minulý týden v Lumbeho zahradě v areálu Pražského hradu velké červené trenýrky, které v roce 2015 vyvěsila skupina umělců Ztohoven namísto prezidentské standarty.

Teatrálním spálením trenek Zeman přidal do pomyslné soupisky svých afér nový degradující bod – hned vedle sprosťáren v rozhlase či hledání neexistujícího článku novináře Ferdinanda Peroutky. Podobné chování prezidenta republiky je přinejmenším trapné a nevhodné. Společně s červenými trenkami tak shořely zřejmě i Zemanovy poslední zbytky důstojnosti.

Likvidace trenek, které zavlály na Hradě, mohla být i vtipnou událostí. Ovšem pouze tehdy, kdyby Zeman trenýrky spálil hned před třemi lety s nyní vyřčeným argumentem, že spodní prádlo do politiky nepatří. A ne až poté, co se Hrad se skupinou Ztohoven soudil a umělci dostali podmínku. Zeman vzal celou situaci za špatný konec. Na akci pálení trenýrek pozval novináře, aniž by ale oznámil, co se bude v zahradách dít. Namísto dobrého vtipu tak předvedl jen trapné a opožděné gesto.

Jaký smysl mělo spálení červených trenek nyní po téměř třech letech? Jestli chtěl prezident pouze šokovat, jak je mnohdy jeho zvykem, pak se mu záměr vydařil. Je ale otázkou, zda o takové chování vlastně někdo stojí a jestli můžou být Češi na Zemana jako na svého prezidenta ještě pyšní. Svůj úřad pojal jako otevřený útok proti všem odpůrcům Hradu, čímž však shazuje váhu prezidentského úřadu. Ono je to s činy českých hlav států vůbec těžké, jen si vzpomeňme, jak v roce 2011 svět obletělo video, na kterém bývalý prezident Václav Klaus sebral ze stolu v Chile při státní návštěvě pero a schoval jej do kapsy, aniž by se kohokoliv zeptal. Škoda že ta světová proslulost přichází jen v negativním slova smyslu.

Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Generace20
+
Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Kousek Česka v Dominikánské republice. Přistěhovalci budují mezi domky místních komunitní vesničku

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

05. 06. 2018

Ze všech tropických zemí si skupina Čechů oblíbila právě Dominikánskou republiku. Zamilovali si ji především pro povahu tamních obyvatel, kteří jsou podle nich klidní a vstřícní. Mezi domovy místních budují projekt Pueblo Checo, v překladu českou vesničku, kde kupují rozpadlé resorty a rekonstruují je. Dominikánci nové výstavby vítají, díky nim mají práci. Vydělají si tak dostatek peněz, aby mohli uživit rodinu.

Ondřej Žídek (21) s rodiči a bratrem již dva roky létá mezi Českou a Dominikánskou republikou. Za domov označují obě země. Dominikánu, jak se zemi přezdívá, objevili s rodinou jako vhodné místo, do kterého by mohli investovat. „Považujeme ji za nejatraktivnější tropickou zemi. Vyhovuje nám politická situace, prostředí i ceny,“ vysvětluje Ondřej Žídek.

Zchátralý hotelový resort ve vesnici Jardin Deportivo. Zdroj: Marianna Kadlecikova

Na severu ostrova se skupinou přibližně třiceti Čechů skupuje jeho rodina zchátralé hotelové resorty okolo vesnice Jardin Deportivo a opravují je. „Koncem dvacátého století vybudovali Američané na severu mnoho hotelových komplexů. Když ale objevili jih, kde jsou bílé pláže, bezvětří a klidné moře, přesunuli se tam,“ vysvětluje Žídek. Sever je v dnešní době využíván hlavně pro aktivní dovolené. Díky větru a velkým vlnám tam mohou lidé provozovat sporty, jako je surfování nebo kiteboarding (jízda po vodě na speciálním prkně).

Dominikáncům Češi nevadí

Zchátralé stavby Češi využívají k budování své vesnice. Celý projekt nazývají Pueblo Checo. „Vesnička je určena především Čechům a Slovákům, kteří by chtěli jet do Karibiku na dovolenou nebo se tam dokonce přestěhovat. Pomáháme jim s ubytováním či s koupí staveb,“ popisuje projekt Žídek. Dodává, že chtějí, aby i návštěvníci měli možnost poznat povahu místních obyvatel a zkusili si, že se dá žít bez stresu a nehonit se jen za penězi.

Dominikánci nejsou konfliktními typy, takže se neobávají, že by v jejich vesnici mohlo v budoucnu s přibývajícími Čechy dojít ke kulturním střetů. „Nevadí nám, že se do Jardin Deportivo lidi z Česka stěhují. Vesnice se rozpadá a s jejich pomocí bychom ji mohli udělat znovu turisticky atraktivní,“ vysvětluje rodák Christopher Sims (19). Právě díky turistům by si podle něj mohli místní finančně přilepšit a pozvednout tak životní úroveň.

Všechno prodat a odletět

V Dominikánské republice žijí i Češi, kteří se rozhodli pro razantní změnu a natrvalo opustili svůj domov. Miloslav Lindr (50) se s přítelem na ostrov odstěhoval před devíti lety. „Pracoval jsem jako ředitel call centra. Bylo to časově náročné. Dostal jsem se do stereotypu a vytratila se mi radost ze života. S přítelem jsme chtěli změnu a Dominikána nás povahou místních lákala,“ vysvětluje své rozhodnutí Lindr. Po dvou měsících pobytu v Karibiku už měli ve městě Cabarete pronajatou restauraci. Do České republiky se během devíti let vrátili jen jednou, a to na měsíc. S rodinou udržují kontakt hlavně přes internet.

Díky projektu mají místní obyvatelé práci. „S otcem pracujeme na stavbách, které tu kupují Češi. Jsme rádi, že si můžeme vydělat peníze, protože musíme uživit pětičlennou rodinu,” vysvětluje Christopher Sims. Žídek říká, že jim práce na stavbách dává pravidelný měsíční příjem, bez kterého se neobejdou. Dominikánci jsou sice přívětiví, klidní a usměvaví lidé, v práci ale na ně spolehnutí podle Lindra příliš není. „Museli jsme se smířit s pracovním tempem maňana. Tedy s tím, že vše nechávají na zítra,“ upřesňuje.

Lidé žijící v Pueblo Checo se místním za práci odměňují nejen mzdou, ale i fiestou. Tu pořádají jednou za dva týdny v pátek. „Zaměstnanci dostanou basu piv a talíř plný guláše. Když jsou najedení, začnou tančit s českými ženami. Ty jsou na to už zvyklé,“ vypráví o slavnosti Ondřej Žídek.

Češi se v Dominikánské republice snaží vypomáhát i místním dětem. „Vymýšlíme pro ně různé vzdělávací aktivity. Za odměnu je pak bereme na výlet. V plánu máme i vytvoření edukačního centra, které by mělo fungovat podobně jako škola,“ říká Žídek. Přistěhovalci z Česka mají na ostrově prozatím čtyři budovy, ve kterých mohou své krajany ubytovat. Také provozují čtyři restaurace. Projekt je ale v začátcích, do budoucna plánují rekonstruovat další resorty. Češi doufají, že se jim podaří vybudovat svou vesničku a že se jejich poměrně harmonické soužití s Dominikánci v budoucnu ještě více prohloubí.

 

Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Generace20
+
Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Chtěla jsem ukázat Kafkův černý humor, říká režisérka Martina Krátká o neobvyklé divadelní hře

Generace20

Autor: Kristýna Dvořáková

02. 06. 2018

Postavy z povídek Franze Kafky ožijí 19. června a navštíví nemocného spisovatele v posledních dnech jeho života. Nevšední divadelní hru Kafkárium dala dohromady herečka a režisérka Martina Krátká (33) spolu se studenty z Hereckého studia Švandova divadla. Mladí herci nejsou sice žádní profesionálové, vedou je ale zkušení umělci, kteří jim pomohli sžít s těžkým jazykem v Kafkových dílech.

Nová hra je složená z Kafkových povídek, což není úplně obvyklé. Proč jste nezrežírovala nějakou z jeho klasik, jako je Zámek nebo Proces?
Mám dojem, že většina adaptací má takovou fascinující, úzkostnou a tajemnou atmosféru. Já jsem toužila po tom, aby se ukázal i humor, který v Kafkovi je. Sice hrozně krutý a černý, ale je tam.

Kde se podle vás objevuje?
Vybrali jsme například postavy z povídky Umělec v hladovění. Kafka tam vymyslel, že hladovění je vlastně veliká show a na umělce se proto chodí koukat společenská smetánka, což je takový absurdní vtip. To jsme propojili se samotným Kafkou, který na sklonku života nemohl kvůli tuberkulóze už ani pít nebo jíst. Dále je to třeba povídka Zpráva pro jistou akademii, kde opice napodobuje lidi. Jako jejich typické chování vyhodnotí plivání, nadávání a pití alkoholu. Jednou prý četl Kafka povídku svému kamarádovi Maxi Brodovi a strašně se u toho smál. Byl to vlastně veselý člověk a bavič.

Režisérka tvoři hru spolu s mladými herci ze Švandova divadla. Zdroj: Barbora Vacková

Zatím jste hráli jen autorské inscenace, loni jste ale zařadili Erbenovu Kytici, která sklidila velký úspěch. Vybrala jste Kafku, jako známého autora, právě z toho důvodu?
Kvůli tomu ne. Nepotřebuju, aby to bylo vyprodáno dvacet let dopředu. Chci si jen užít tvorbu „s děckama“. Herecké studio je taková forma laboratoře, kde se hledá a zkouší. Studenti nejdříve absolvují dílnu improvizace nebo mluvy a následně dáváme dohromady představení. Není to jako v profi divadle, kde jsou na režisérku kladeny velké požadavky, aby hra byla úspěšná. Je mi naopak příjemné stavět si představení bez ambicí. Je lepší být pokorný v tvorbě, než myslet na to, abychom představení dokázali prodat.

A proč tedy konkrétně Kafka?
Chci, aby si v souboru každý zahrál a všichni měli stejný prostor. Jelikož je ale studentů třináct, je to těžké. V klasických hrách jsou většinou tak tři hlavní postavy a ostatní hrají křoví. Kafkovy povídky nabízí stylizované herectví a navíc jsou pro libovolný počet postav, což se hodí. Vybrali jsme jich okolo patnácti. Zároveň jsem si chtěla zkusit jeho dílo zrežírovat. Kafka používal těžký jazyk, který je náročný na uhrání, takže je to výzva. Kafku mám ráda, tři sezony jsem hrála v divadelním ztvárnění jeho povídky Proměna, které mělo letos derniéru. Chtěla jsem, aby Kafka v nějaké formě ve Švandově divadle zůstal.

Nejsem žádný kafkolog, s hrou mi pomáhal dramaturg.

Budou ve hře i skuteční lidé z Kafkova života, jako třeba některá z jeho manželek?
Částečně. Použili jsme něco z Kafkovy korespondence, například dopis Maxi Brodovi. Snažili jsme se také dodržet počet Kafkových žen a sester. Hra se odehrává ke konci Kafkova života. Potkáváme ho v nemocnici, ve vysokých horečkách, kde ho navštěvují právě postavy z jeho povídek.

V souboru jsou spíše mladší herci, kterým je okolo dvaceti let. Jak se zvládli vžít do takto těžké literatury?
Mě samotnou překvapilo, že to šlo dobře. Čekala jsem, že práce bude probíhat daleko hůř. Někteří členové začali Kafku dokonce i číst. Také jsme měli domluvenou prohlídku po stopách Kafky v Praze. Někteří navštívili jeho muzeum. Mám dobrý pocit z toho, že je představení i trochu vzdělávací záležitost.

Co jste udělala pro přípravu vy, abyste Kafkova díla pochopila?
Myslím, že jsem ještě daleko k pochopení Kafkovy tvorby. To základní jsem samozřejmě četla, ale nejsem žádný kafkolog. S hrou mi hodně pomáhal dramaturg, který měl za úkol Kafku nastudovat, ale já to celé beru zdravě. Mám ještě dvě zaměstnání. Učím na JAMU a nemohu zahltit veškerý svůj čas jen četbou. Koupila jsem si dvě životopisné knihy, ty základní díla jsem četla, některé už na gymnáziu, a byla jsem v Kafkově muzeu. Také jsme si prošli a rozebrali všechny jeho povídky.

Herci mlátí do všeho, od nádobí po kýble.

Stejně jako v Kytici i v Kafkáriu se objevuje autorská hudba. To máte ve studiu tolik muzikantů?
Je tu i dílna zpěvu, kterou vede operní zpěvačka Blanka Popková. Měla jsem pocit, že je právě letos v souboru muzikantů dost. Přehrála jsem jim asi tři písničky, aby zhruba věděli, v jakém stylu bych si hudbu představovala. Byl to americký jazzový písničkář Tom Waits a pak nějakou klavírní jemnou melodii. Mimo klasických nástrojů jsou ve výsledných skladbách i hodně naturální zvuky. Herci mlátí do všeho, od nádobí po kýble.

Myslíte, že hra bude srozumitelná i pro ty diváky, kteří od Kafky nic nečetli?
Já doufám. Je to takový kabaret Kafkových postav, který nebude klást na diváka břemeno toho, že má něco přečíst. Promítne se tam nejen taková melancholická nálada, ale právě i ten jeho černý humor.

Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Generace20
+
Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Spisovatelka Michaela Burdová: Čím jsem starší, tím jsou moje knihy temnější

Generace20

Autor: Eliška Neradová

30. 05. 2018

Ve svých 16 letech začala spisovatelka Michaela Burdová (28) psát své první dílo. V 19 už měla vydané dvě knihy. Začátky mladých českých spisovatelů jsou ale podle ní těžké. Vydat knihu neznámému českému autorovi většina nakladatelů považuje za hazard. Přesto Burdové, autorce fantasy literatury pro mládež, vyšla v dubnu už 13. kniha, která nese název Dcera hvězd.

Jak těžké je pro české autory prosadit se na literárním trhu mezi populárními zahraničními bestsellery?
Je to hodně náročné. Čeští spisovatelé, kteří se psaním chtějí živit, musí hodně přemýšlet nad tím, co za žánr vydávat a najít si početnou cílovou skupinu. Knižní trh v Česku totiž v současnosti ovládají především právě zpopularizované světové bestsellery. Ty jsou prostě jistota, na kterou všechna nakladatelství sázejí. Podpořit neznámého českého autora je pro ně vždycky risk a je hrozná škoda, že se k tomu většina nakladatelů i knihkupců takto staví. Prorazit u nás je opravdu těžké, ale všechno jde, když člověk chce.

Vy jste toho živým důkazem, psaním se živíte. Čemu podle vás vděčíte za úspěch?
Myslím, že velké plus je to, že jsem začala s psaním jako hodně mladá. Člověk má pak více času na rozjezd kariéry. První dvě knihy jsem měla vydané už v 19. Tehdy jsem nevěřila, že by moje kniha mohla někoho zaujmout, ale přála jsem si znát nějaký odborný názor. Oslovila jsem nakladatelství Fragment, které vydává především fantasy a moje práce se jim zalíbila. Je určitě dobré si předem zjistit, jakým knihám se dané nakladatelství věnuje a na co klade důraz. Pak je důležité pořád psát a nepřestat. Snažím se, aby mi knihy vycházely v co nejmenším časovém rozestupu. Zhruba jednou za rok. Čím více knih mám, tím je samozřejmě snadnější se tím uživit. A kniha musí být hlavně vidět, aby se prodávala. Chce to neustále pracovat na propagaci a komunikovat se čtenáři a tak si je získávat. To je to nejtěžší.

Ve fantasy je tolik dobrodružství, které čtenář nezažije nikde jinde.

Neovlivňuje psaní knih v tak krátkém časovém intervalu jejich kvalitu?
Samozřejmě je pro mě vždycky na prvním místě kvalita. Každé knize věnuji tolik času, kolik je potřeba. Vždy do toho dám maximum. Zatím se mi daří psát poměrně často a rychle. Nikdy ale nevydám knihu, dokud s ní nejsem stoprocentně spokojená a jistá si tím, že s ní budou spokojení i čtenáři.

Vaše knihy čtou převážně děti či dospívající dívky. Čím se je tedy snažíte zaujmout?
Snažím se jim ukázat, že ve fantasy je tolik dobrodružství, které nezažijí nikde jinde – všechny ty bájné bytosti, magie a rozmanitost světů. Mám ráda napětí, ale i hloubku. Tohle všechno se do svých příběhů snažím dát. Píšu příběhy o síle přátelství i lásky, o odvaze a zradě i obětování. A to je to, co podle mě mladí rádi čtou.

Není takových knih spoustu?
Snažím se být co nejvíce originální. V dnešní době, kdy je trh přehlcen takovými knihami, je to hodně obtížné, ale myslím, že to pořád ještě jde. Když něco vymýšlím, vždy se snažím přemýšlet nad tím, zda to není až moc podobné něčemu, co už tady bylo. Stejně tak se snažím překvapit a zaujmout postavami, kterým se snažím dávat co možná nejlidštější vlastnosti, aby se s nimi čtenáři mohli ztotožnit. Některé jsou tedy třeba vegetariáni či sběratelé. Trvá mi dlouho, než vymyslím charaktery postav a celistvý příběh se vším všudy tak, aby mi do sebe vše zapadalo. Teprve potom začínám psát.

Každý z hrdinů má i svou temnou stránku.

V dubnu jste měla křest své 13. knihy Dcera hvězd. Prošly vaše knihy v průběhu let nějakou proměnou?
Velkou. Řekla bych, že jsou čím dál tím temnější. Jak člověk stárne, život přestává být tou pohádkou, jako tomu bylo v dětství. V nové knize Dcera hvězd už se příběh neodehrává v tom kouzelném a harmonickém světě dobra jako u mé první knihy, kterou jsem začala psát když mi bylo 16. Žijí tu temní tvorové, lesy se hemží stvůrami a démony. Každý z hrdinů má i svou temnou stránku a vlastní cíl, který ho může přivést na scestí. Čím jsem starší, tím víc se mi líbí temnější literatura. Do mé tvorby se tedy hodně promítá i to, co momentálně čtu. V současné době to jsou například horory a thrillery.

Chtěla byste v budoucnu nějaký thriller nebo horor sama napsat?
Ano, thriller je rozhodně jeden z mých cílů. Také mě napadl nový námět na hororovou fantasy, dokonce už jsem napsala i první kapitolu. Fantasy ale bude vždycky žánr mého srdce, u kterého chci zůstat. Nyní se tedy soustředím hlavně na 2. díl Dcery hvězd, to je moje priorita.

Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Generace20
+
Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Člověk nesmí panikařit, jinak ho to může stát život, říká surfař Novák, který zdolal vlnu vyšší než šest metrů

Generace20

Autor: Dáša Šamanová

27. 05. 2018

Vlna dosahující výšky až 20 metrů. Matěj Novák zdolal jako první Čech takzvanou Big Wave. Ještě před čtyřmi lety sjížděl kopce na snowboardu. Rodák z Příbrami však v současnosti bydlí ve Španělsku, kde pracuje jako instruktora surfingu. V pátek 25. 5. 2018 proběhla v pražské Lucerně premiéra dokument No Wave Back, jenž zobrazuje Novákovu cestu k dosažení vytouženého cíle.

Zdolat surfařskou vlnu s názvem Big Wave je snem každého surfaře. Její specifikum tkví v tom, že je dlouhá a široká zároveň a dosahovat může výšky šest až dvacet metrů. V severním Španělsku v oblasti Asturias se právě tyto vlny vyskytují. Surfař Matěj Novák (29) se na toto místo před čtyřmi lety přestěhoval, chtěl sportovat a živit se pronajímáním ubytování. „Místní vlny jsem po pár měsících objevil a chodil se na ně koukat. Snil jsem o tom, že bych jednou něco takového sjel,“ vzpomíná surfař. Cestu za zdoláním jeho vysněného cíle popisuje dokument No Wave Back od režiséra Martina Smékala (31).

Když před necelými dvěma lety rodák z Příbrami začal přemýšlet o zdolání Big Wave, musel se seznámit se španělskými surfaři. „Nebylo to nic jednoduchého. Místní mají svou surfařskou komunitu a nikoho mezi sebe nepustí. Musel jsem jim dokázat, že surfování beru vážně a že to s nimi na oceánu zvládnu, aby mě k sobě přijali,“ vysvětluje. Španělé žijící v této oblasti mají s vlnami tohoto typu velké zkušenosti. Místní Nováka mezi sebe nakonec vzali a pomohli mu s přípravou. „Poslouchal jsem všechny jejich rady. Dokonce mi vyrobili speciální surf a sledovali se mnou předpovědi, kdy vlna přijde,“ vzpomíná s vděkem Novák.

Matěj Novák před surfováním sportoval na profesionální úrovni. „V Česku jsem měl díky snowboardu svoje jméno, ve Španělsku jsem si ale musel vytvořit novou identitu,“ vysvětluje. Vášeň k surfování objevil díky zájezdu do hor. „Asi před šesti lety jsem byl pozván do Norska na snowboardový kemp. Jednou bylo ošklivě na ledovci, tak jsme si půjčili surfy. Hrozně mě to bavilo,” vzpomíná. Po několika letech odcestoval do Francie na pobřeží Baskicka, kde také surfoval. Před čtyřmi lety se s přítelkyní přestěhoval do Španělska, kde se živí jako surfařský instruktor.

Rok a půl intenzivní přípravy

Zdolání Big Wave vyžaduje nejen odhodlání, ale i poctivou práci. „Na vlnu jsem se připravoval skoro rok a půl intenzivně. Surfoval jsem, běhal, cvičil power jogu, potápěl se. Měl jsem svůj tréninkový plán,“ popisuje Novák. Dodává, že na vlnu se musel připravit i psychicky. „Na surfování po takové vlně musí mít člověk sebedůvěru. A také nesmí panikařit, protože to ho může stát život,“ říká Novák. Dodává, že oceán je velmi silný a zrádný element, a tak je třeba z něj mít určitý respekt.

Oceánská Big Wave se objeví jednou až dvakrát do roka, pokud vůbec. „Surfař na tuto příležitost čeká třeba půl roku, ale nikdy neví, jestli celá příprava nepřijde vniveč,“ upřesňuje Novák. Může foukat vítr, vlna se nečekaně zlomí nebo to člověk na oceánu vzdá a vrátí se zpět na břeh.

Lovení Big Wave

Na vlnu se poctivě připravoval nejen Novák, ale i ceý štáb, který o něm natáčel dokument. „Za Matějem jsme s týmem do Španělska přijeli třikrát. Poprvé jsme točili surfování na menších vlnách plus ostatní záběry jako třeba moře nebo rozhovory se Španěly. Podruhé jsme už lovili Big Wave. Na oceánu ale začalo foukat a vlny to ničilo. Na potřetí to ale vyšlo,“ popisuje Smékal. Natáčení zabralo dohromady třináct dní. „Bylo to asi nejrychlejší natočení Big Wave. Slyšel jsem, že některé štáby na ni čekali třeba i tři měsíce,“ upřesňuje Novák.

Dokument se natáčel v zimě. Venku bylo podle režiséra chladno, teploměr ukazoval okolo 10 °C. „Když jsem tři hodiny surfoval, ve vodě mi bylo teplo. Kluky ze štábu jsem ale dost často litoval, protože se klepali na břehu a natáčeli mě,“ vypráví surfař Novák. Kamery měli podle režiséra umístěny pod vodou, ve vzduchu i na surfu. Premiéra dokumentu No Wave Back se uskutečnila 25. 5. 2018 v pražské Lucerně. Poté byl snímek promítán i ve Vídni a Bratislavě. Během následujících měsíců bude ke zhlédnutí téměř ve všech větších českých městech.

AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

Generace20
+
AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

AUDIO: Velké novinařině se v Česku pořád učíme, říká bývalý zahraniční zpravodaj Jiří Hošek

Generace20

Autor: Nikola Sedloňová

25. 05. 2018

Média mají ve Velké Británii větší sílu než v České republice, myslí si šéfkomentátor Seznam Zpráv a bývalý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Jiří Hošek. Jako novinář strávil několik let ve Velké Británii a v Německu. Podle něj jsou díky dlouhé demokratické tradici média v Británii kvalitnější a zodpovědnější. „Česko se stále nachází v přechodném období, velké novinařině se učíme,“ míní Hošek.

V čem je nejnáročnější práce zahraničního novináře a jak se liší média v Česku a ve Velké Británii? Rozhovor s bývalým zahraničním zpavodajem Českého rozhlasu Jiřím Hoškem pořídila studentka Vyšší odborné školy publicistiky Tereza Nováková.

 

Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Generace20
+
Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Co scéna, to trik. I díky vizuálním efektům jsou noví Avengers nejlepším snímkem z marvelovské série

Generace20

Autor: Eliška Votrubová

24. 05. 2018

Studio Marvel oslavuje deset let své existence snímkem Avengers: Infinity War. Režírování nového snímku se ujali bratři Russové, kteří proti vesmírnému zlosynovi Thanosovi na plátně postavili marvelovské superhdiny v dosud největším zastoupení. I díky animačním trikům a efektům se jedná zatím o nejpovedenější film tohoto studia.

Ve snímku Avengers: Infinity War nechybí snad žádný superhrdina, kterého studio Marvel od roku 2008 představilo ve svých filmech. V hlavních rolích se tak představil například Iron Man, první Marvelem zfilmovaná komiksová postava, ale i  bůh Thor či Kapitán Amerika. Deset let svého působení se studio rozhodlo oslavit opravdu velkolepě – filmem, ve kterém se objeví ti nejlepší a nejdůležitější marvelovští hrdinové.

Nové Avengers zrežírovali bratři Anthony a Joe Russo, které si Marvel proklepl již z dřívější spolupráce. Před několika lety natočili dva snímky o Kapitánu Amerikovi. Děj v obou dílech nebyl příliš originální, s tím se však scenáristé netrápili ani v Infinity War. Proti sobě stojí padouch Thanos a superhrdina, v tomto případě poněkud inovativněji hodně superhrdinů, kteří bojují o záchranu lidstva. Děj však není složitý a příběh plyne svižně od začátku do konce, což je u snímku trvajícího téměř dvě a půl hodiny rozhodně plus.

Pro znalé fanoušky

V hlavních rolích září hvězdy jako například Chris Evans nebo Scarlett Johanssonová. Některé z herců však možná diváci viděli ve snímcích od Marvelu naposledy, neboť jim končí smlouvy. Týká se to například Chrise Hemswortha, který ztvárnil boha Thora nebo Roberta Downeyho Jr., který opět exceloval jako Iron Man. Nabízí se tak myšlenka, že Marvel tímto filmem neoslavuje jen kulaté narozeniny, ale že snímek (a i připravovaný druhý díl) bere jako rozlučku s některými postavami.

Pokud však člověk neviděl žádný z marvelovských snímků, mohl by být v určitých scénách poněkud zmatený. Jakmile se v příběhu objeví nějaká narážka, například na minulost jednotlivých postav, divák neznalý předchozích filmů se pravděpodobně ztratí. Nebude tak třeba chápat, proč Thor půlku filmu hledá novou zbraň nebo proč spolu Kapitán Amerika a Iron Man nemluví.

Díky přehršle hlavních postav ve filmu vzniká několik dějových linek. Zatímco jedna skupina hrdinů bojuje na loukách ve fiktivní zemi Wakanda, další lítá z jedné vesmírné planety na druhou a snaží se Thanosovi zabránit v získání šesti kamenů, díky kterým by vymazal polovinu lidstva. Děj se tak každou chvíli přenáší na jiné místo. Tvůrci však na diváka nezapomněli. „Přeskakování“ na příběhy hrdinů jsou sice rychlé, ale ne zmatečné. S přehledností v ději pomáhají i názvy lokací, které se na plátně objeví pokaždé, když hrdinové dorazí na nové místo.

Film plný efektů

Snímek Avengers je doslova nadupaný digitálními efekty, čemuž napomáhá i fakt, že je děj z části zasazen do vesmíru. Před tvůrci těchto efektů Charlesem Woodem, Danem DeLeeuwem a Danem Sudickem tak ležel nelehký úkol, kterého se zhostili perfektně. Vesmírná plavidla se sice trochu podobají lodi Han Sola z Hvězdných válek, ale na vesmírných padouších ukázali výtvarníci své bohaté zkušenosti. Titán Thanos i jeho poskoci jsou zobrazeni tak dobře, až má člověk pocit, že nějak takhle by mohli nadpřirozené bytosti vlastně vypadat.

Noví Avengers se tak dají považovat za zatím nejlepší film z celé marvelovské série. A to nejen díky vizuálním efektům. Scenáristé Christopher Markus a Stephen McFeely snímek doslova prošpikovali vtipy a hláškami. Nechybí tak uštěpačné poznámky Iron Mana, kterému zdatně sekunduje mladičký Spider-Man. Jeden vtípek za druhým chrlí i Strážci Galaxie a to zejména ve chvíli, kdy se na jejich vesmírnou loď dostane Thor a řekne jim, že Avengers jsou nejmocnější hrdinové světa. Načež se mu dostane odpovědi, že to je i herec Kevin Bacon.

Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Generace20
+
Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Turci předčasně zvolí hlavu státu. Současný prezident Erdogan si snaží zajistit výhru

Generace20

Autor: Nikola Mrázková

22. 05. 2018

Již brzy se zvýší pravomoci tureckého prezidenta. Obyvatelé země odsouhlasili ústavní změny minulý rok v referendu. Současná hlava republiky Recep Tayyip Erdogan, který je předpokládaným vítězem, proto vyhlásil předčasné volby na blížící se 24. červen. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že Turecko potřebuje silného prezidenta, k čemuž je podle něj třeba, aby země co nejdříve přešla z parlamentního systému na prezidentský.

Podle předvolebních průzkumů je současný prezident Recep Tayyip Erdogan jasným favoritem. „Než se stal Erdogan v roce 2014 prezidentem, byl 12 let premiérem. Lidé mu za tu dobu věří, podporu má hlavně od starší generace,“ myslí si turecká studentka Zisan Cakmaková (22). Vítězství současné hlavy státu předpokládá také politolog Vladimír Hanáček: „Erdogan a politické strany, které ho podporují, se budou hodně snažit získat mandát k vládním změnám. Souvisí to i s mezinárodním postavením Turecka. Prezident chce sehrávat důležitou roli v regionu Blízkého východu a dosáhnout nadvlády v souboji se Saudskou Arábií a Íránem,“ říká.

Referendum pro změnu systému

Turecko bylo doposud státem s parlamentním systémem. Hlavní výkonné pravomoci měla vláda a premiér Binali Yildirim. Turci ale v loňském dubnovém referendu odhlasovali, že se po dalších volbách systém změní na prezidentský. Výsledek byl těsný. Ústavní změny podpořilo 51,4 % obyvatel země. Zanikne tak funkce předsedy vlády, kterou současně zastane prezident. Ten bude moci předsedat vládě a nepřímo tak ovládne i soudy. Doposud měl prezident Turecka podle ústavy ceremoniální funkci a také reprezentoval zemi v zahraničí. Erdogan ale od svého zvolení na post prezidenta v roce 2014 vykonává svrchovanou moc a snažil se, aby mu větší pravomoci náležely i podle ústavy. „Vypsání předčasných voleb je rozhodně snaha Erdogana a nejsilnější Strany spravedlnosti a rozvoje o to, aby upevnili svou moc,“ vysvětluje Hanáček.

Původně se volby měly konat až v listopadu příštího roku, současná hlava státu se však obává ekonomických problémů, které se stále zhoršují. Tato situace by mu mohla sebrat voliče. „Lidem se nelíbí, že se kromě ekonomiky stále zhoršuje i vzdělávací systém. Třídy jsou přeplněné a přibývají hlavně soukromé školy,“ vysvětluje Cakmaková. Erdogan si hodlá vítězství zajistit i změnou pravidel v hlasování. Volební lístky, které turečtí občané budou vhazovat do uren, nemusejí nutně nést razítko příslušné volební komise. To se nelíbí opozici, která tvrdí, že tento systém usnadní volební podvody.

Železná lady jako protikandidátka

Cakmaková dodává, že mladí lidé jsou otevřeni spíše novým možnostem. Tyto voliče by podle průzkumů mohla získat jediná žena mezi kandidáty, bývalá ministryně vnitra Meral Aksenerová (61). Lidé ji přezdívají „železná lady“, stejně tak jako Angličané nazývali britskou předsedkyni vlády Margaret Thatcherovou pro její nekompromisnost a odhodlání. Aksenerová je předsedkyně Strany dobra a chce v zemi upevnit demokracii a ponechat parlamentní systém. „Myslím si, že jde o mocnou ženu a je dobře, že se často setkává s obyvateli Turecka. Nejsem si ale jistá, jestli si tím získá většinu voličů, protože kvůli předčasným volbám nemá mnoho času na kampaň,“ obává se Cakmaková. Erdogan zahájil předvolební kampaň poslední víkend v dubnu a věří, že 24. června volby vyhraje s rekordním počtem hlasů.

Cenu alkoholu ve Skotsku určuje stát. Nejen whisky je však pro místní součástí kultury

Cenu alkoholu ve Skotsku určuje stát. Nejen whisky je však pro místní součástí kultury

Cenu alkoholu ve Skotsku určuje stát. Nejen whisky je však pro místní součástí kultury

Generace20
+
Cenu alkoholu ve Skotsku určuje stát. Nejen whisky je však pro místní součástí kultury

Cenu alkoholu ve Skotsku určuje stát. Nejen whisky je však pro místní součástí kultury

Generace20

Autor: Klára Dedková

21. 05. 2018

Každý týden je na následky přílišného pití alkoholu hospitalizováno až 700 Skotů a počet závislých stoupá. Skotská vláda proto schválila v rámci boje proti alkoholismu zákon, který určuje minimální cenu pití s obsahem alkoholu. Ta je stanovena na 50 pencí, což je v přepočtu 20 korun. Adiktolog Tomáš Jandáč však nevidí příčinu pouze v dostupnosti alkoholu, ale především ve výchově dětí.

Whisky patří neodmyslitelně ke Skotům podobně jako pivo k Čechům. Nápoj zrající v dřevěných sudech má v zemi dlouhou tradici. Skotové jsou pyšní na historii výroby i speciální tajnou recepturu. Od prvního května letošního roku však Skotové pořídí alkohol za cenu stanovenou státem, kterou upravuje zákon. Vláda tím chce bojovat proti alkoholismu. „Být závislý na alkoholu je ve Skotsku běžné. Whisky i pivo je zkrátka součástí naší kultury. Od víkendového občasného popíjení se však alkohol pro některé časem změní v něco, co je pro jejich život nezbytné,“ říká skotský student James Hunt (24), který se napije v průměru jednou týdně. Podle Hunta se Skotové pitím vypořádávají i s depresivním a chladným počasí, které v zemi převažuje.

V některých státech mají podle adiktologa Tomáše Jandáče větší předpoklady k pití alkoholu než v jiných. „Sklony k alkoholismu mohou mít Francouzi kvůli jejich vyhlášeným vinařským oblastem, stejně tak jako Rusové kvůli tradiční pálence,“ vysvětluje.

Zákon je řešením jen z části

Studentka skotské univerzity Veronika Lušovská (22) vnímá mezi pitím alkoholu v Česku a ve Skotsku určité rozdíly. „Nepsané pravidlo popíjet alkohol pouze večer pro Skoty neplatí, konzumují ho totiž během celého dne,“ říkáLušovská, která ve Skotsku studuje již druhým rokem. O zákonu stanovující minimální cenu alkoholu si však myslí, že Skoty donutí leda tak k tomu, aby si levnější alkohol jezdili kupovat na hranice s Anglií.

Hunt taktéž nevnímá nastavení minimální ceny alkoholu ve své rodné zemi jako účinné, rozdíl v ceně totiž podle něj není tak patrný. Nejlevnější položkou byly především velká balení piv v supermarketech. Pivo vyšlo v přepočtu o pět korun levněji, než zaplatí Skotové dnes. „Většinu Skotů nový zákon štve. I mně vadí, že nás chce vláda vychovávat, alkoholiky to ale nezastaví. Pití mají na prvním místě, takže peníze nebudou mít zase na něco jiného,“ dodává.

Úspěšnost léčby je malá

Podle studie Sheffieldské univerzity z roku 2013 by však zákon mohl v prvním roce zachránit až 60 skotských životů. „Zvednutí ceny u alkoholu je z části účinným řešením, ale jistě ne jediným a samospásným. Příčiny musíme hledat především ve výchově dětí a to mnohdy napříč světem,“ popisuje Jandáč. Podle něj je tradice pití alkoholu vštěpována již malým dětem, když například rodiče kupují na dětské oslavy rychlé špunty nebo je nechávají usrkávat pivní pěnu.

V České republice se závislost na alkoholu týká přibližně půl milionu lidí. „Úspěšnost léčby u alkoholově závislých je však velmi malá. U prvoléčených na tří až čtyř měsíčním pobytu se udává úspěšnost do 10 % a pojišťovnu to na jednoho pacienta vyjde na 120 000 korun,“ vysvětluje Jandáč. Každý alkoholik navíc svým chováním ovlivní negativně život přibližně třem blízkým lidem, kterým je také doporučena psychoterapeutická léčba. Pokud se zákon ve Skotsku osvědčí, mohl by být inspirací pro další evropské země, včetně Česka. Alkohol je právě v tuzemsku jedním z nejlevnějších a nejdostupnějších v Evropě.

Stropnický končí ve vládě. Pro vrcholnou politiku neměl geny

Stropnický končí ve vládě. Pro vrcholnou politiku neměl geny

Stropnický končí ve vládě. Pro vrcholnou politiku neměl geny

Generace20
+
Stropnický končí ve vládě. Pro vrcholnou politiku neměl geny

Stropnický končí ve vládě. Pro vrcholnou politiku neměl geny

Generace20

Autor: Kateřina Holíková

20. 05. 2018

Nová vláda se bude muset obejít bez ministra zahraniční v demisi Martina Stropnického (ANO). Ten se znovu vrací do služeb diplomacie. Ministr zahraničních věcí v demisi, který je zároveň i bývalým hercem a uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech, údajně nemá pro politiku potřebné geny. Po pěti letech se tak rozhodl ve vrcholné politice skončit.

Když před pěti lety běžel v televizi seriál Kriminálka Anděl, ve kterém hrál v hlavní roli Martin Stropnický, nikdo nečekal, že právě známý herec bude nejdéle sloužícím ministrem obrany. Během voleb v roce 2013 se Stropnický stal jednou z hlavních postav politického hnutí ANO. „Když jsem před čtyřmi lety přišel před generály, viděl jsem, že v duchu uzavírají sázky, kolik týdnů ve funkci vydržím,“ komentoval své začátky Stropnický pro Lidové noviny. Přes to, že Stropnickému chyběla praxe v oblasti obrany, na postu se udržel pět let.

Pro Andreje Babiše 

V bývalé vládě Bohuslava Sobotky se jako jeden z mála ministrů hnutí ANO udržel celé funkční období expremiéra. „Hnutí ANO měnilo jen ty ministry, s nimiž mělo objektivní problém. Všichni poslanci tohoto hnutí musí ‚držet basu‘, to se jinak říct nedá. Stropnický byl loajální ke svému stranickému šéfovi Andreji Babišovi a hájil jeho zájmy. Proto tam vydržel celých pět let,“ říká o ministrovi politolog Vladimír Hanáček. Podle něj je bývalý herec průměrným politikem, který se musel zařadit za silnějšího lídra, aby mohl se prosadil.

Loajálnost Stropnického k Babišovi se projevovala od začátku působení ministra ve vládě. Například, když se ve sněmovně jednalo o tom, zda bude současný premiér v demisi v rámci kauzy Čapí hnízdo vydán policii, či ne, Stropnický s jeho vydáním nesouhlasil. Podle jeho slov k vydání Babiše nebylo dostatek důkazů a tak nebylo tak potřeba, aby hlasoval jinak.

Zlepšení chodu rezortu

Povaha v politických rozhodnutích Stropnického se ale ukazovala i v dalších stěžejních chvílích v průběhu pěti let jeho ministrování. Když prezident Zeman v roce 2014 pronesl výrok o tom, že nejen on, ale i nová vláda České republiky respektuje územní integritu Číny a neuznává samostatnost Tibetu ani Tchaj-wanu, Stropnický se vůči výroku prezidenta jako ministr obrany nijak neohradil. „Stropnický měl během své kariéry zaujmout jasné stanovisko ve věcech, které jsou důležité. Například v případě integrity Číny,“ říká Hanáček.

Coby ministr obrany v Sobotkově ex vládě stál za několika významnými rozhodnutími. Například zlepšení chodu rezortu ministerstva, dohodnutí lepšího rozpočtu pro obranu a zvýšení počtu vojáků v aktivní službě. Tyto kroky však politolog přisuzuje spíše tomu, že místo toho, aby se bývalý ministr obrany angažoval sám, dal raději na doporučení svých poradců a vedení armády.

Návrat k diplomacii

Stropnický nyní působí jako ministr zahraničních věcí v demisi a stihl zaujmout kladný postoj k útokům USA v Sýrii, za který jej kritizovalo například KSČM nebo SPD. „Stropnického výroky o podpoře zásahu západních velmocí v Sýrii nekorespondovaly například s panem Filipem nebo Okamurou. Neměl by jít proti nim, když je jako poslanec ANO podpořil ve zvolení na posty místopředsedů sněmovny. Tohle rozdvojení osobnosti je možná skutečný důvod toho, proč odchází z vrcholné politiky a vrací se do diplomacie,“ říká Hanáček. 

Bývalý umělecký ředitel Divadla na Vinohradech po odchodu z politiky další práci kolem divadla nebo filmu po skončení svých služeb v diplomacii nevylučuje. „Aktivní diplomacie je s herectvím neslučitelná. Co budu dělat pak, to nevím. Nějaká režie nebo překlad by mě ale bavil,“ řekl pro Lidovky Stropnický. Představitel plukovníka Tomečka se tak s vrcholnou politikou po pěti letech rozloučí. Teď plánuje návrat do diplomacie, kde již v 90. letech působil jako velvyslanec v Itálii, Portugalsku a Vatikánu.

Loutkové drama pro dospělé: Psí ostrov varuje před totalitou a nabízí i jedinečné zpracování

Loutkové drama pro dospělé: Psí ostrov varuje před totalitou a nabízí i jedinečné zpracování

Loutkové drama pro dospělé: Psí ostrov varuje před totalitou a nabízí i jedinečné zpracování

Generace20
+
Loutkové drama pro dospělé: Psí ostrov varuje před totalitou a nabízí i jedinečné zpracování

Loutkové drama pro dospělé: Psí ostrov varuje před totalitou a nabízí i jedinečné zpracování

Generace20

Autor: Anna Kotábová

20. 05. 2018

Na odvěkém střetu mezi milovníky psů a zastánců koček lze vystavět i politické podobenství. Dramatický snímek Psí ostrov není nic pro děti, ačkoliv jde o loutkový film. Režisér Wes Anderson, známý například snímkem Grandhotel Budapešť, v něm totiž poukazuje na riziko vzestupu totalitních režimů. Tento motiv ale zpracoval tak citlivým způsobem, že i v bezútěšnosti našel něhu a vtip.

Snímek Psí ostrov dokazuje, že animované filmy dávno nejsou jen záležitostí pro děti. Režisér Wes Anderson je známý experimentováním a také melancholickým laděním snímků. To předvedl zejména u filmu Grandhotel Budapešť. I nyní použil netradiční přístup k vizuální podobě – použil loutky a děj zasadil do prostředí Japonska. Nechybí ani zvláštní způsoby vyprávění děje, které Anderson využil například ve filmu Až vyjde měsíc. Mezi ně patří mimo jiné rozdělení příběhu na kapitoly čiobjasnění kontextu za pomoci vypravěče. Vzniklo tak povedené dílo, které má tolik dalších kvalit, že dokáže okouzlit i poměrně jednoduchým příběhem.

Mayor Kobayashi, čověk  z rodu, který od pradávna fandí kočkám a nenávidí psy, zneužije své pravomoci starosty. Vykonstruuje problém s onemocněním psů, aby je mohl odsunout na izolovaný ostrov pod záminkou ochrany obyvatel.Jednoho dne se ale malý chlapec Atari, synovec starosty, rozhodne zachránit svého mazlíčka. Tím začíná celé dramatické dobrodružství.

Kouzlo loutek

Psí ostrov je zajímavý i svým vizuálním zpracováním. Převážná část filmu je vytvořena za pomoci loutek metodou stop-motion.To znamená, že jsou objekty mezi jednotlivými momenty animace ručně upravovány. Po každé takové změně je pořízen snímek, jejichž spojení vytváří dojem spojitého pohybu. Veškeré kulisy i loutky Psího ostrova jsou vytvořeny a zachycovány s precizností a smyslem pro detail. Režisér do filmu zakomponoval i velké množství odkazů na japonskou kulturu, jako jsou tradiční divadlo kabuki, pečlivá příprava sushi či hudba založená na bubnech taiko. Tyto prvky působí jako příjemné odlehčení a oživení už tak zajímavého zpracování.

Anderson opět spolupracoval se známými herci jako jsou Edward Norton, Bill Murray nebo Jeff Goldblum. Ti v rolích dabérů dobře dokreslují charaktery psů i lidských postav. Mají navíc dostatečně specifické hlasy, které pomáhají jednotlivé postavy rozeznat. Mimochodem – je zábavné slyšet herečku Tildu Swintonovou v roli potrhlé mopsice, se kterouvtipně kontrastuje její aristokraticky znějící britský přízvuk.

Politické téma nenásilně

Snad nejpozoruhodnější na filmu je vybalancování vážné linky, melancholie a humoru. Snímek je jasnou alegorií na vzestup totalitních režimů a jejich snahu o odstranění nepohodlných skupin. Ponurost těžkého osudu psů je odlehčena černým humorem a mírným utahováním si z japonské kultury. Chvíle melancholie nepůsobí nijak „přeslazeně“, protože jsou citlivě vystavěné. Ani dobrý konec, který divák očekává, nepůsobí přehnaně lacině.

Téma hrozby totalitního režimu je totiž do filmu zapracováno nenásilně. I podpora nezávislého tisku, který se snaží odhalit pravdu, je spíše třešnička celého díla. Psí ostrov má díky velké škále svých kvalit ty nejlepší předpoklady zaujmout široké obecenstvo.

Česko sužuje kritické sucho. Řešením by byl vytrvalý déšť, ten však nepřichází

Česko sužuje kritické sucho. Řešením by byl vytrvalý déšť, ten však nepřichází

Česko sužuje kritické sucho. Řešením by byl vytrvalý déšť, ten však nepřichází

Generace20
+
Česko sužuje kritické sucho. Řešením by byl vytrvalý déšť, ten však nepřichází

Česko sužuje kritické sucho. Řešením by byl vytrvalý déšť, ten však nepřichází

Generace20

Autor: Romana Landová

20. 05. 2018

Sucho je v Česku dlouhodobým problémem. Na některých místech republiky v průběhu května hydrologové zaznamenali kritické sucho, během kterého je půda takřka bez vody. Zda se situace zlepší, však prozatím hydrologové nedokáží s přesností určit. Nejhůře sucho postihuje zemědělce v jižních Čechách, kteří se bojí o úrodu. Řešením by mohl být podle hydrologa Jana Daňhelky vytrvalý déšť.

Se suchem se Česko potýká od roku 2014. Hlavní příčinou je nedostatek srážek. „V Česku již několik let málo prší. Když už srážky jsou, jde o prudké deště. Půda vodu nestihne pojmout a tekutina pak odtéká pryč. Také je přes zimu nedostatek sněhu, který se nejlépe vsakuje do půdy během jarního odtávání,“ vysvětluje hydrolog Ondřej Fatka z Hydrometeorologického ústavu v Praze s tím, že kvůli suchu ubývá i pitné vody.

Téměř nevyužitelná půda

Letošní sucho nejvíce postihlo jih Čech, kde z celé republiky prší nejméně. Tamní zemědělci se proto bojí o úrodu, zejména o zelenou píci, kterou krmí dobytek. „Chudé travní porosty už teď v květnu vydají jen malý objem píce a pastviny vypadají jako na konci horkého léta,“ uvedla pro zpravodajský server iRozhlas.cz Hana Šťastná, ředitelka jihočeské agrární komory.

Vodu hospodářským zvířatům kvůli klesajícím hladinám řek vozí zemědělci v cisternách. Pěstitelé si stěžují i na suchem oslabené luskoviny a řepku. Některá místa republiky proto byla v průběhu května prohlášena za kriticky suchá. „Půda musí mít určitou vlhkost, aby byla využitelná. Na některých místech je ale téměř vysušená. Kleslo totiž průměrné množství vláhy, kterou rostliny potřebují pro růst,“ vysvětluje odborník Petr Šercl z Hydrometeorologického ústavu v Praze. Nejkritičtější situace je podle hydrologů v Polabí a v Povltaví, na Ostravsku a na jižní Moravě. Právě v těchto místech je půdní vláhy nejméně.

Lepší hospodaření s vodou

Kritické sucho se ale podle hydrologa Jana Daňhelky dá řešit. Osvědčeným způsobem, jak se suchem bojovat, je zavlažování zemědělských ploch uměle. Voda se odvádí z předem určených míst, jako je jezero či studna. Zemědělci tak nejsou závislí na dešťové vodě, ačkoliv by pro ně byl přínosnější vytrvalý drobný déšť. Přívalové deště a bouřky jsou pro úrodu spíše ničivé.

Důležité je také to, jak s vodou hospodaří lidé. Kvůli suchu může nastat situace, kdy bude nedostatek pitné vody a podraží tak i její cena. „Aby bylo vody dostatek, postačí jí spotřebovávat méně a efektivněji. Také by bylo vhodné vodu více zadržovat v přehradách,“ radí Daňhelka.

Text, kterým vzniklo Československo. Originál Washingtonské deklarace byl vystaven poprvé v historii

Text, kterým vzniklo Československo. Originál Washingtonské deklarace byl vystaven poprvé v historii

Text, kterým vzniklo Československo. Originál Washingtonské deklarace byl vystaven poprvé v historii

Generace20
+
Text, kterým vzniklo Československo. Originál Washingtonské deklarace byl vystaven poprvé v historii

Text, kterým vzniklo Československo. Originál Washingtonské deklarace byl vystaven poprvé v historii

Generace20

Autor: Denisa Bartůňková

19. 05. 2018

Na Washingtonské deklaraci si dával prvorepublikový prezident Tomáš Garrigue Masaryk záležet. Tento dokument, který zajistil Československu samostatnost, mnohokrát přepisoval a upravoval. Návštěvníci výstavy Století státního svátku v Akademii věd se o tom mohli přesvědčit na vlastní oči. V ručně psaném originále, který byl pět dní vystaven v galerii Věda a umění, jsou vidět i poznámky, které Masaryk do listiny vepsal.

V noci ze 13. na 14. října 1918 sedí profesor Tomáš Garrigue Masaryk za psacím stolem ve Washingtonu. Snaží se na několik listů dopisního papíru co nejlépe vyjádřit své myšlenky, a proto v textu často škrtá a opravuje. Pečlivě hledá co nejlepší formulace, které by dohodové spojence na konci první světové války přesvědčily tom, že Česko a Slovensko by se mělo odtrhnout od Rakouska-Uherska a získat samostatnost. Dokument, který tvoří, je dnes znám jako Washingtonská deklarace.

Za pomoci amerických soudců, vědců, politiků a publicistů se Masarykovi nakonec podařilo sepsat jeden z nejvýznamnějších dokumentů československých dějin.  Washingtonskou deklaraci podepsal kromě Masaryka ještě ministr národní obrany Milan Rastislav Štefánik a ministr vnitra a zahraničních věcí Edvard Beneš. Tento unikátní první návrh dokumentu, kterým Masaryk zajistil dalším generacím vznik samostatného demokratického Československa, mohla veřejnost spatřit poprvé v historii, a to na půdě Akademie věd.

Boj za nezávislý stát

Finální verze dokumentu byla zaslána 17. října 1918 americkému prezidentu Woodrow Wilsonovi. „Málokdo ví, že Masaryk poslal Washingtonskou deklaraci americké vládě téměř ve shodnou dobu, kdy posílal prezidentu Wilsonovi dopis i  rakouský císař Karel I.. Zprávou monarcha požadoval zachování Rakouska-Uherska s tím, že je ochoten zaručit Česku a Slovensku v rámci federace určitou autonomii jako kompromis,“ vysvětluje historik Jiří Kocian, který se podílel na tvorbě výstavy.

V textu lze díky poznámkám a škrtům sledovat způsob přemýšlení Masaryka. Zdroj: Denisa Bartůňková

Masaryk si podle historika velmi dobře uvědomoval, že se bude Karel I. snažit za každou cenu udržet Rakousko-Uhersko pohromadě. Právě proto se rozhodl Prohlášení nezávislosti československé národa vytvořit. Pečlivost a probdělé noci nad psaním deklarace se Masarykovi nakonec vyplatily. Prezident Wilson rozhodl 20. října 1918 ve prospěch Masaryka a vzkázal Rakousku-Uhersku, že uzavře mír pouze tehdy, pokud Karel I. zaručí Čechům a Slovákům samostatnost.

Jen pět dní

Ačkoliv výstava Století státního svátku, kde je Washingtonská deklarace vystavena, trvá od 7. května do 20. července, vzácnou listinu směli návštěvníci vidět jen prvních pět dní. „Sto let starý dokument je potřeba uchovávat ve speciálních světelných podmínkách. Text psal Masaryk inkoustem a ten na světle poměrně rychle bledne,“ přibližuje problém s vystavováním historických listin Jiří Kocian. I když je v galerii poměrně přítmí, z bezpečnostních důvodů povolil Masarykův ústav dokument vystavovat pouze na takto krátkou dobu. Po pěti dnech pořadatelé nahradili originál kopií.

Mezi lidmi, kteří se na výstavu přišli podívat, byl i dokumentarista Janek Rubeš (30). „Když jsem stál u toho vzácného dokumentu a představil jsem si, že ho opravdu psal Masaryk, měl jsem z toho trochu husí kůži,“ přiznává Rubeš pro Generaci 20. Kurátorka výstavy Tereza Kopecká uvádí, že si originál listiny stihlo za pět dní prohlédnout odhadem více než 400 lidí.

Komentář: Fanoušci plzeňské Viktorie si nevidí do pusy. Titul a Liga mistrů jim zjevně nestačí

Komentář: Fanoušci plzeňské Viktorie si nevidí do pusy. Titul a Liga mistrů jim zjevně nestačí

Komentář: Fanoušci plzeňské Viktorie si nevidí do pusy. Titul a Liga mistrů jim zjevně nestačí

Generace20
+
Komentář: Fanoušci plzeňské Viktorie si nevidí do pusy. Titul a Liga mistrů jim zjevně nestačí

Komentář: Fanoušci plzeňské Viktorie si nevidí do pusy. Titul a Liga mistrů jim zjevně nestačí

Generace20

Autor: Vítek Nešpor

19. 05. 2018

Fanoušci fotbalové Plzně se v sobotu po remíze 1:1 se Slováckem vzbouřili. Nelíbilo se jim další ligové zaváhání klubu, a tak se snažili dostat do útrob stadionu. Tam si s hráči Viktorie chtěli vyříkat jejich výkony. Policie jim však akci překazila, proto si fanoušci „alespoň“ zavolali trenéra týmu Pavla Vrbu, aby se ke hře vyjádřil.

Není to ale přešlap ze strany plzeňských ultras? Skoro se zdá, že ani neví, že Plzni stačí tři body z následujících dvou ligových kol, aby se stali znovu mistry a postoupili do nejprestižnější klubové soutěže světa – Ligy mistrů.

Přitom ještě před deseti lety klub balancoval mezi první a druhou ligou a Viktoria hrála na starém rozpadajícím se stadionu. A místo toho, aby si fanoušci uvědomili úspěchy klubu, žádají si předvolání trenéra Pavla Vrby. Kouče, který dokázal z odkopnutých a nechtěných hráčů poskládat mančaft, jenž si pravděpodobně zajistí pátý ligový titul během osmi let. Je dost možné, že velká část z „křiklounů“ do Štruncových sadů, kde Viktoria hraje své domácí zápasy, ani v době fotbalového trápení nechodila. V českém sportu je totiž běžné, že až úspěch a výsledky nalákají lidi do ochozů.

Pro nepovedené jaro plzeňských, během kterého Viktoria vyhrála pouhé tři zápasy, se jen těžko hledá výmluva. Luxusní náskok 14 bodů v půlce sezóny dal hráčům klid. Skoro se ale zdá, že až příliš velký. Od února tým předvádí rozpačité výkony a dvě kola před koncem vede už jen o čtyři body. Frustrace fanoušků je pochopitelná, ale ve chvíli, kdy měli nejvíce podpořit, se odvrátili a začali protestovat. Taková atmosféra může hráče ještě více vystresovat.

Podobné kroky ze strany fanoušků, jako byl ten sobotní, jsou běžné a částečně iodůvodnitelné. Příznivci často protestují během finančního úpadku klubu, proti vedení týmu anebo při herní krizi. Rozhodně by ale podobný zákrok neměl přijít ve chvíli, kdy Viktoria pomalu zvedá mistrovský pohár nad hlavu. Absurditu chování podtrhává i to, že právě tenhle dav bude dost možná již o víkendu slavit titul v těsném kontaktu s hráči. S fotbalisty, pro které si chtěli dojít do šatny.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Newsletter

Odebírejte novinky z naší školy:

Copyright © 2011—2018 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“