V odlehlé vesnici na severu Čech stával polorozpadlý dům. Měl zůstat jen zapomenutou ruinou, ale pak přišli manželé Princovi a vdechli mu nový život. Začalo v něm vznikat společenství lidí, kteří chtěli žít svobodně, bez dohledu a tlaku komunistického režimu. Místo se rychle naplnilo hudbou, smíchem a myšlenkami, které v té době bylo nebezpečné vyslovovat nahlas. Barák se stal útočištěm svobody v nesvobodné době, a proto musel zmizet.
Jak dlouho dokáže takové útočiště vzdorovat síle, která se nezastaví před ničím?
Co všechno může člověk ztratit, když bojuje za to, aby mohl žít svobodně?
A existuje vůbec něco, o co režim lidi připravit nedokázal?
Autorkou literární reportáže je Yvetta Frolíková, studentka 2. ročníku.
Barák, který musel zmizet
1976
Stal jsem se útočištěm svobody v nesvobodné době, a proto jsem musel zmizet.
Když mě Jan a Květa Princovi poprvé spatřili, byl jsem jenom sudetský zděný dům v odlehlé vesnici na severu Čech. Stál jsem v Rychnově. Dům číslo popisné 138. Pomalu jsem chátral. Dveře jsem neměl. Většina oken taky chyběla. Střecha byla plná děr a ani mé tlusté zdi nebyly tak pevné jako kdysi. Nezbývalo nic než čekat, až to vzdají úplně a já padnu k zemi jako raněný voják.
Pro manžele jsem ale nebyl jenom ruina. Možná jsem jim neměl moc co nabídnout, ale oni toho ani moc nežádali. Potřebovali pouze prostor, který bude skutečně jejich.
Toužili po místě, kde se budou cítit svobodně, místě, kde budou moci žít život po svém, bez neustálého dohledu a tlaku komunistického režimu. Jejich snem bylo vytvořit domov. Nejen pro sebe a svého syna Dalibora, ale i pro ostatní.
Přesně tím jsem se stal.
Nejsem jenom dům. Jsem barák. V tom je rozdíl.
Barák. Slovo, které neznamenalo stavbu, ale prostor, kde se dalo být. Beze strachu. Bez otázek. V okolí byl klid a ticho, ale uvnitř mé maličkosti postupně začínalo vznikat něco, na co byl i režim krátký, co neměl pod kontrolou a co ho dráždilo jako trn v patě.
Ticho, které mi dělalo společníka tolik dlouhých let, se najednou během pár dní vytratilo. Princovi mě s pomocí přátel začali opravovat. Do Rychnova se sjížděli lidé ze severních Čech a pomáhali mé polorozpadlé tělo dávat do kupy.
„Tohle všechno se musí vynést ven,“ křikl Honza. „Naházejte to tam na hromadu.“ Lidé vcházeli dovnitř s prázdnýma rukama a ven s náručí plnou haraburdí. Pod nohama jim křupala omítka, bordel a sklo z rozbitých oken. Vynášeli ven staré krámy, rozpadlé kusy nábytku, odpadky. Ruce měli špinavé, oblečení bílé prachem. Odnášeli zbytky toho, co ve mně zůstalo. Už ve chvíli, kdy manželé přišli a prohlásili, že jsem jejich, bylo totiž jasné, že se ze mě stane někdo úplně nový, že mi vdechnou druhý život a znovu dají smysl.
Když práce začaly, nadělalo to pěkný rámus. Není se čemu divit, že bylo všude tolik hluku. Málokteré věci se rodí a vznikají tiše.
Po mém boku tam rostlo také společenství. Společenství lidí, kteří toužili po svobodě a klidném životě bez pronásledování a výslechů. Byli to lidé, jejichž životní styl, myšlenky a odvaha nemlčet a nejít s davem se setkávaly s hlasitým nesouhlasem.
Tíživá atmosféra tou dobou houstla, přibývalo represí a lidé žili pod neustálým tlakem komunistického režimu. Proto čím dál tím častěji utíkali na venkov, kam na ně spáry režimu nedosáhly.
Trvalo dlouho, než mě vyklidili, a ještě déle, než jsem byl alespoň trochu obyvatelný. Dny byly dlouhé, práce náročné, ale šlo jim to od ruky a vždycky si našli způsoby, jak si čas zpříjemnit.
Někdo přivezl kytaru, někdo basu piv. Mluvili jeden přes druhého dlouho do noci, smáli se, zpívali. Začaly se pořádat koncerty, výstavy, přednášky i divadelní představení.
Někdo přijel na víkend, někdo na týden a někdo už zůstal.
Třeba jako Miluška, Londýn, když ho propustili z vězení, nebo Dáša. Ta dorazila v létě 76. S sebou měla jenom ruksak a kytárku.
„Jsem na cestě skoro dva měsíce, no v podstatě celý prázdniny. Už jsem si říkala, že by bylo dobrý se někde usadit, tak jsem se poptávala mániček po hospodách. Ty mě navigovaly až sem,“ prohlásila, když přijela.
Srdcem domu se stala prostorná kuchyň s velkým stolem, kolem kterého se sedávalo. Za kuchyní byl ještě jeden pokoj. V něm byla obrovská postel přes celou místnost. Na té spali lidé, kteří přijeli na víkend. Dopředu se nevědělo, kolik jich bude. Někdy deset, jindy padesát.
Najednou jsem byl plný. Nejen plný věcí, ale plný lidí, hudby, radostného smíchu a lásky. Zkrátka plný života. Nikdy předtím jsem se necítil víc naplněný.
Ne každý však přicházel v dobrém. To jsem pochopil brzo. Vždycky jsem to poznal dřív než ostatní. Ty kroky nezněly stejně jako kroky obyvatel, návštěv nebo sousedů. Duněly tíhou, která se zlověstně rozléhala po okolí a která nepřinášela nic než strach. Lidé vždycky ztichli, stejně jako ztichne les, když se blíží vlk.
31.prosince 1976
„Neboj se, vždyt´ to je jenom meluzína.“
Přišla zima. Vítr se mi opíral do zdí, meluzína v komíně kvílela a připomínala tichý nářek. Malý Dalibor se jí bál. Schovával se Květě do náruče a vystrašeně se k ní tiskl.
Květa chlapce pohladila po vláskách. „Poslouchej, zpívá ti. Je to jako písnička.“
Tahle písnička v průběhu jednoho chladného večera splynula s jinými, skutečnými písněmi. Psal se 31. prosinec a lidé se začali do Rychnova sjíždět, aby mohli oslavit příchod nového roku.
„Kolik jich vůbec dorazí?“ zeptal se někdo z kuchyně.
„Hele, víš že vlastně ani nevím?“ zasmál se Honza.
„No tak abychom se sem vůbec vešli.“
„Jasně že vejdeme.“
Přijelo jich přes sto. V přízemí, kde kdysi bývala hospoda, se tísnila hlava na hlavě. Vzduch byl těžký, vydýchaný, ale jim to vůbec nevadilo. Smáli se. Vyprávěli si. Zpívali. Hudba se rozléhala prostorem a mísila se s hlasy a cinkáním půllitrů.
Lidé přicházeli promrzlí. Venku na zem si sedala hustá mlha a nebýt dvou vysokých líp, které stály před mými vstupními dveřmi, spousta hostů by se ztraceně potulovala venku možná celou noc. Dveře se ani nestačily zavřít a už se jimi dovnitř drali další hosté s červenými tvářemi, s batohy na zádech a kytarami v rukou.
Pak ale přijeli čtyři lidé, kteří s sebou přivezli něco, co nikdo jiný.
Havel. Němec. Landovský. Jirousová.
Ti s sebou měli nově sepsaný dokument, který se měl stát symbolem odporu. Už byl hotový, ale zveřejnit se měl oficiálně až za pár dní.
Charta 77.
Ta vznikla částečně i kvůli zadržení hudebníků skupiny The Plastic People of the Universe. Její členové přijeli na Rychnov oslavit Silvestr také. V plné sestavě však ten večer nehráli.
Honza s Květou Chartu podepsali už před pár dny v Praze u svých kamarádů Němcových. Nebyli sami. Signatářů bylo víc, ale do téhle chvíle to o sobě ani nevěděli.
Vstupní dveře se otevřely a dovnitř vešel muž s knírem a po bradu dlouhými vlasy. Přes rameno měl hozenou žlutou tašku a vypadal trochu jako instalatér. Opravovat odpady ale rozhodně nepřišel. V tašce neměl žádné nářadí, ale stereo kazet´ák, na který si chtěl nahrávat hudbu. Chvíli se rozhlížel, pak se usmál a zapadl mezi ostatní. Došel do zadní části sálu, kde u zdi stály dva velké sudy s pivem. Každý si mohl čepovat sám. Muž si vzal půllitr a taky si nalil.
Takhle jsem poznal Václava Havla.
Papíry se začaly objevovat nenápadně. Předávaly se z ruky do ruky. Lidé si sedali ke stolu. Podepisovali. Zanechat na nich své jméno pro nikoho nevěstilo nic dobrého, ale oni se nezastavili, přestože věděli, co všechno to pro ně může znamenat. Že budou nejspíš vyhozeni z práce. Že budou fízlové sledovat každý jejich krok. Že je budou vyslýchat a zatýkat. Všechno jim to za to stálo.
Já podepsat nemohl. Byl jsem jen svědek, tichý pozorovatel. Nemohl jsem sice bojovat s nimi, ale stejně jsem se cítil být součástí. Alespoň trochu.
Přišla půlnoc. Všichni se objímali a přáli si št´astný nový rok. Doufali, že další rok bude lepší, že se něco změní.
Už v tu chvíli jsem věděl, že je něco špatně. Cítil jsem je. Stáli venku. Mrzli ve tmě a nespustili ze mě oči. Koukali se na okna, ze kterých prosakovalo světlo, a snažili se vidět co nejvíc.
Od té doby mi vždycky připadalo, že mě někdo pozoruje.
Když pak začátkem ledna 1977 Charta oficiálně vyšla, rozpoutalo se peklo a začal hon na chartisty. Netrvalo to dlouho a klidné časy tady u nás v Rychnově dospěly ke konci.
Manželé Princovi na sebe ještě více upoutali pozornost Státní bezpečnosti. Oba přišli o práci. Museli si najít jinou, protože lidé bez práce si koledovali o kriminál, ale nebylo to snadné.
„Vyhodili mě.“
„Mě taky.“
„Mně vtrhli do baráku a prošacovali, co mohli.“
„Mě sledujou.“
„Mě vyslýchali.“
Slova, která mapovala hrůznou realitu, se nesla místnostmi stejně jako ještě před pár dny hudba a smích. Vedle radosti se zabydlely obavy a strach. Těch se dá zbavit už jen těžko.
I já jsem upadl v nemilost. Stal jsem se místem, kde vznikalo a žilo společenství plné umělců, filozofů, disidentů… Zkrátka lidí, kteří odmítali sklonit hlavu před režimem, který jim odpíral to, po čem toužili nejvíc. Svobodu. Já jsem byl jejich útočištěm. Takže jsem se automaticky stal i nepřítelem státu.
„Ale stálo to za to.“
„Jo, to jo.“
Věděl jsem, že mají pravdu. Stejně tak jsem však tušil, že tohle byl teprve začátek.
9. července 1977
Léto s sebou přineslo krásné počasí, od tíhy skutečnosti však nikomu ulevit nedokázalo. To ale lidem nezabránilo, aby se vraceli. At´ už se režim snažil, jak mohl, oni to nevzdávali, a to jsem na nich obdivoval.
- červenec 1977 se nesl ve znamení loučení. Zpěvák skupiny The Plastic People of the Universe Paul Wilson měl být totiž 10. srpna pro své působení v undergroundovém společenství vyhoštěn do Kanady. Koncert Plastiků, který měl být zároveň jeho rozlučkou, byl zorganizován hodně narychlo. Účastníků stejně přijela spousta. Jenom Květa chyběla, protože akorát odjela s Daliborem na návštěvu ke svým rodičům.
Hudba se rozezněla po okolí ještě za světla. Nebyla tak divoká jako jindy. Byla klidnější, nostalgická, naplněná smutkem z něčeho, co končí.
Lidé seděli na zemi, stáli nebo se opírali o zdi. Někdo měl zavřené oči a poslouchal. Někdo si zpíval hlasitě, jiný tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet.
Nikdo z nich nejspíš netušil, že tohle bude jeden z posledních večerů, které tady spolu budou trávit.
Klid letního večera totiž nemohl trvat navždy a měl datum spotřeby.
V deset hodin večer se ozvala hlasitá rána.
Neznámý pachatel na návsi odpálil dělobuchy. Řekli, že to byl někdo od nás, ale to byla jenom záminka. Nikdo z nás to neudělal. Já to věděl. I oni to moc dobře věděli, ale to už bylo jedno.
Dveře se prudce rozletěly.
Kroky, které jsem za poslední měsíce poznal až příliš dobře, ani na vteřinu nezaváhaly a bez zastavení vtrhly dovnitř. „Všichni okamžitě ven!“
Hudba se přerušila stejně rychle, jako kdyby někdo přestřihl kabel od reproduktoru. Lidé vstávali pomalu a neochotně, ale estébáci na to neměli čas. Začali všechny vyvádět ven.
Byl jsem obklíčený. Autům, která u mě byla zaparkovaná, vytrhali stěrače, rozbili zrcátka a prořezali pneumatiky.
Všude byl chaos a dělo se to tak rychle, že jsem ani nestíhal sledovat, že je odváží někam pryč. Spoustu lidí nedobrovolně naložili do aut a rozvezli je do okolních lesů. Nechali je tam. Daleko. Ve tmě. S prázdnýma rukama a bez jistoty, že najdou cestu zpátky.
Devět lidí zatkli. Mezi nimi byl i Hozna.
Nezáleželo na tom, jak moc bych chtěl, nemohl jsem vůbec nic udělat. Jenom jsem stál. Vždycky jsem jenom stál. Tichý pozorovatel. Nevítaný symbol.
Vstupní dveře se naposledy zabouchly.
Zůstal jsem prázdný.
Poprvé po dlouhé době se kolem rozhostilo naprosté ticho.
Žádná hudba, žádný smích. Dokonce ani doznívající ozvěna všeho, co tu ještě před pár minutami bylo. Nic. Jen to neúprosné, tíživé ticho.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Dny mi začaly splývat dohromady. Týdny se přelévaly v měsíce.
Nikdo nepřijížděl. Nikdo neodjížděl. Dveře, které byly tak dlouho otevřené pro nové příchozí, teď zůstávaly zavřené.
Jednoho dne přišli znovu. Ne ti moji, co se smějí a zpívají. Ti druzí. Vlci, kvůli kterým les pokaždé ztichne.
Dostali se dovnitř, i když bylo zamčeno. Bylo jim to jedno, oni za to potrestáni nebudou, oni můžou všechno.
Do každé místnosti naházeli malé kovové bombičky a hned zase odešli. Nejdřív se nic nedělo, ale pak se najednou vzduch změnil. Začal mě štípat a dráždit. Naplnili mě slzným plynem. Vsákl se do podlah, do zdí, do knih, do dětských hraček…
Březen 1978
Když se začali vracet moji staří známí, nemohli dýchat. Oči je pálily a po tvářích jim samovolně stékaly slzy. Byly to už tři měsíce, ale ten plyn se ve mně držel stejně urputně, jako se držela totalita v Československu. Jako parazit.
Vrátila se Květa s Daliborem a malým miminkem. Za tu dobu, co byli pryč, se jí totiž narodila dcera. I Dáša s dětmi se vrátila.
Hned se daly do práce. Všechno musely vynést ven, opláchnout a vydrhnout. Znova a znova. Ale nepomáhalo to.
Děti plakaly.
Plakaly, když se smály. Plakaly, když si hrály.
Plakali všichni.
Dokonce i vyvlastňovací komise. Ta přišla oznámit rozhodnutí o vyvlastnění domu. Seděla usazená kolem velkého stolu v kuchyni a každý člen brečel, protože malý Dalibor, který v oblibě kolem stolu jezdil na tříkolce, rozvířil plyn usazený ve škvírách v podlaze.
„Chtějí tady postavit točnu pro autobusy,“ povzdechla si Květa, když komise dům opustila.
„Točnu pro autobusy?“ vykřikla naštvaně Dáša. „Vždyt´ to je úplně směšný. Nic tady není, jenom kopec. Navíc tady bydlí pět a půl lidí, k čemu jim tady bude nějaká autobusová točna,“ rozčilovala se.
Byly na to samy, protože oba jejich manželé pracovali pryč na vrtech, ale ony se ze všech sil snažily mě ubránit. „Když jsme tady s dětma, přece nám ten barák nevyhoděj do luftu,“ rozhodila Dáša frustrovaně rukama.
Tak zůstávaly. Říkaly si, že to ještě vydrží, že bude stačit pár dnů, týdnů a že je to přejde.
Jenže ten tlak neustával. Naopak. Každým dnem jenom sílil.
Když dostaly další příkaz k opuštění domu datovaný k 6. červnu 1978, nechtěly to vzdávat. Ale pak kvůli slznému plynu děti onemocněly a už nešlo vzdorovat dál.
6. června 1978
Poslední týdny a dny byly náročné. Ne kvůli tomu, co se dělo venku, tentokrát kvůli tomu, co se dělo uvnitř. Všichni byli unavení. I já už jsem byl vyčerpaný.
Pak začali znovu přijíždět lidé a ve mně vzplanula jiskřička naděje.
Jenže oni sem nepřijížděli strávit víkend. Už se nedělaly žádné koncerty, výstavy ani přednášky. Přijížděli pomáhat balit. Květě jejich přítomnost pomáhala nést skutečnost, že je to opravdu konec.
Nastalo poslední ráno. Byl to den, kdy se měli vystěhovat.
Nikdo však netušil, že to byl také den určený k demolici.
Najednou jsem byl obklíčený. Květa s Dášou ještě dobalovaly poslední věci, když dovnitř v jedenáct hodin dopoledne vtrhli členové Lidových milic. „Zastavit stát! Akce začala!“
Sklep mi vyskládali výbušninami. Vrtali do mě díry, do kterých dávali další nálože. Začali rozbíjet okna, která mi Princovi ani ne před dvěma lety opravili, a bourat místa, která všichni společně tak pracně dali do kupy, aby byla tlaková vlna z výbuchu co nejničivější.
Všechno jsem to cítil. Staré rány se opět otevíraly.
Dáša s Květou s pomocí přátel vynášely poslední věci ven. Všichni pospíchali, protože neměli čas. Pak se naposledy ohlédli a nasedli do auta.
Bylo mi jasné, že tohle je konečná. Ale to mi nevadilo. Tohle totiž není ani tak můj příběh jako příběh manželů Princových a všech ostatních lidí, pro které jsem se aspoň na chvíli stal tím, po čem od začátku toužili. Domovem. Ačkoli tímto můj příběh končí, pro mě je nejdůležitější, že ten jejich bude pokračovat. Jestli jsem se o nich totiž něco za tu dobu, co tu strávili, dozvěděl, tak to, že oni se jen tak nevzdají.
Režim se je snažil zlomit tolikrát, ale nikdy se mu to nepovedlo. To nejdůležitější, co manželé měli, nebyly žádné věci, které si mohli sbalit, a nebyl jsem to ani já. Bylo to společenství. Společenství lidí, kteří si pomáhali, kteří se starali o sebe navzájem.
To se vyvlastnit nedá.
Auto odjelo a svět se na malou chvilinku ponořil do ticha.
Toužil jsem, aby to poslední, co uslyším, byla hudba, smích a cinkání půllitrů, ale najednou to bylo zase jenom ticho.
Pak přišel výbuch.
Vyhodil do vzduchu všechno, co jsem měl a čím jsem byl. Zdi, ve kterých dřív byly díry, ale pak je Honza opravil. Podlahy nasáklé slzným plynem, po kterých se proháněl Dalibor na tříkolce. Velký stůl, u něhož se za ty dva roky najedl nespočet lidí. Komín, co v něm v zimě kvílela meluzína.
Celou dobu jsem jenom stál v Rychnově. Dům číslo popisné 138.
Najednou jsem byl na malý okamžik všude.
Pak už nikde.
I přesto, že manželé o barák v Rychnově přišli, opravdu se nevzdali. Po ztrátě tohoto baráku pokračovali v hledání místa, kde by mohli žít svobodně spolu se stejně smýšlejícími lidmi. Další „ostrovy svobody“ tak postupně vznikaly ve Verneřicích, na faře v Robči a také v Mastířovicích. Režim manžele i nadále sledoval, zastrašoval a připravoval o domovy, ale nikdy je nedokázal zlomit.
Foto: Post Bellum
Zdroj: https://www.echo24.cz/g/wJNKa/do-baraku-jim-stb-nahazela-slzne-granaty-pak-ho-vyhodila-do-povetri/1
