Co se skrývá za holčičkou na obalu Granka? Za její tváří se odvíjí cesta kakaového nápoje, který provází české i slovenské domácnosti už několik desetiletí. Připomíná dětství, společné chvíle i vůni sladkého kakaa. Jeho začátky ale nebyly tak samozřejmé, jak by se dnes mohlo zdát. Kdo vymyslel jeho název? Jak vznikl ikonický obal a co vedlo k jeho uvedení na československý trh?
Odpovědi vracejí čtenáře do roku 1979, kdy se psala první kapitola dnes důvěrně známé značky.
Autorkou literární reportáže je Daniela Maturová, studentka 2. ročníku.
Granko – chut´, která propojuje generace
„To strašně studí,“ ozval se dětský křik z rodinné zahrady. Byl začátek prosince, ten typ dne, kdy se svět zdá být trochu tišší než obvykle. Sníh padal už od rána a dvorek za domem byl přikrytý měkkou, bílou peřinou. Malá holčička pobíhala venku v tlusté zimní bundě, čepici s bambulí a v rukavicích, které měla každou chvíli celé obalené sněhem. Dýchala do studeného vzduchu, až se jí před obličejem tvořily malé obláčky páry. Povykovala, když se jí sníh sypal do bot. Zhluboka se nadechla, ještě jednou se rozhlédla po svém zasněženém království a pak se rozběhla ke dveřím domu. Když otevřela, do teplé předsíně vpadl studený vzduch a pár vloček, které se zachytily na rohožce. Holčička si rychle začala rozepínat bundu.
„Mamí!“ zavolala hlasem, ve kterém bylo slyšet, jak je nadšená i promrzlá zároveň. Z kuchyně se ozvalo cinknutí lžičky o hrnek a tichý hlas: „Už jsi doma? Pojď se zahřát.“
Holčička si pomalu sundávala mokré rukavice, čepici i boty, které při každém kroku trochu čvachtaly. Pak se vydala do kuchyně, odkud se linula známá, uklidňující vůně. Sladká, teplá a trochu čokoládová. Z dálky slyšela zvuk televize puštěné v obýváku.
Maminka stála u kuchyňské linky a v ruce držela bílý hrnek s červenými puntíky, ze kterého se zvedala pára. Na stole už čekal druhý, úplně totožný.
„Tohle tě určitě zahřeje,“ řekla a posunula hrnek blíž k okraji stolu. Holčička si sedla na židli a opatrně přitáhla hrnek k sobě. Položila na něj studené dlaně a chvíli jen vnímala, jak jí teplo pomalu prostupuje prsty. Nad hladinou nápoje se vznášela jemná čokoládová vůně. Teprve teď si všimla krabice, která ležela vedle hrnku.
Byla trochu jiná než ostatní věci na stole. Byla staromódní. Jediná výrazná část byl červený nápis. Holčička sice ještě neuměla číst, do školy měla jít až příští rok, ale od maminky věděla, že na krabici je název jejího oblíbeného kakaa Granko. Zbytek krabice měl na sobě mnoho odstínů hnědé. Na přední straně byla nakreslená malá holčička se světlými vlasy, která držela hrnek. Usmívala se tak zvláštním, klidným úsměvem, jako by věděla nějaké tajemství.
Holčička si krabici přisunula blíž a chvíli si obrázek prohlížela. Normálně měli doma modrou krabici s Grankem, na které byl stejný puntíkatý hrneček, který měla právě před sebou. Tahle byla jiná. Raději do ní nakoukla, aby se přesvědčila, že tam ten kakaový prášek skutečně je. Nedávalo jí to smysl. Vždyt´ Granko má vždycky modrou krabici, tak proč je to teď jinak? „Mami?“ zeptala se.
Maminka právě zamíchala lžičkou nápoj ve svém hrnku.
„Ano, zlatíčko?“ odvětila s láskyplným úsměvem, jaký může jen matka svému dítěti dát.
„Proč ta krabice není modrá?“ zeptala se trochu zklamaným hlasem holčička.
„Víš, když jsem byla malá, tak krabice od Granka nebyla modrá, ale vypadala přesně takhle,“ odvětila.
„Ale teď už jsi velká, tak proč vypadá, jako když jsi byla malá?“
Maminka se zasmála: „Protože občas vyrobí znovu tenhle obal, aby nám dospělým připomněli, jaké to bylo, když jsme byli dětmi.“
„A kdo je ta holčička?“
Maminka se na okamžik zastavila. Lžička přestala cinkat o porcelán. Podívala se na krabici. Na tu malou postavičku, která tam byla už desítky let pořád stejně – se stejným úsměvem, se stejným hrnkem v ruce. Na chvíli jako by se její pohled vzdálil od kuchyňského stolu, od páry nad hrnkem a od zimního odpoledne za oknem. Na okamžik se zasnila. V kuchyni bylo ticho, ve kterém bylo cítit, že ta otázka otevřela vzpomínku, která je mnohem starší než tenhle prosincový den.
Ještě chvíli se dívala na krabici, jako by neviděla potištěný karton, ale dveře do jiné doby. Dlaní pomalu objela její hranu, lehce odřenou na rožku, a pod nehtem jí zůstal jemný prach kakaa. V kuchyni bylo ticho. Jen topení občas tiše cvaklo a za oknem se sníh sypal dál, jako když někdo v nebi proseje mouku přes síto. V hlavě se jí vybavila stará vzpomínka na cvakání starého fotoaparátu.
„Tak kdo je ta holčička?“ zopakovala netrpělivě dcera.
Maminka se pousmála, ale tentokrát v tom úsměvu bylo něco jiného. Ne jen pobavení. Spíš opatrnost člověka, který ví víc, než kolik chce říct najednou. Vzala krabici do rukou a položila ji mezi ně. Holčička seděla naproti ní, obě ruce kolem hrnku, oči dokořán.
„Tak kdo je ta holčička?“ zopakovala netrpělivě.
„Byla to malá dívka,“ začala klidně. „Byly jí necelé tři roky. Měla světlé blonďaté vlasy, kulaté tváře a rozhodně neměla tušení, že se na ni jednou bude ptát tolik dětí.“
„Tři roky?“ vydechla dcera. „Tak to byla ještě maličká.“
„Ano. V tom věku děti neposedí dlouho. Chtějí běhat, schovávat se, spát nebo si hrát s něčím, co zrovna nemají. Tohle děvčátko to mělo stejně. Fotil ji tenkrát známý fotograf Jiří Putta. Dívence, jmenovala se Veronika, se chtělo hodně spát a chvíli trvalo, než se podařil udělat ten správný záběr. Byla unavená, nervózní a nechtěla se usmívat. Navíc fotograf byl schovaný za černou látkou, tak ho ani neviděla. Taky se styděla, a tak ani natáčení reklam pro televizi, které dělala později, nebylo úplně jednoduché. Bylo to pro ni v jejím věku docela náročné, ale nakonec na to ráda vzpomíná a fotku z diapozitivu má dodnes.“
„Co je diapozitiv?“
„To je fotka na průhledné podložce. Když máš promítačku, tak si ji můžeš promítnout na zeď, aby ji všichni viděli.“
„Kdybych se fotila já, tak bych chtěla s sebou mít svého plyšového pejska.“
„Ona sice plyšáka neměla, ale zato tam měla spoustu mňoukajících koček. Majitelka studia se totiž věnovala jejich chovu. Nejspíš díky nim se nakonec přeci jen usmála. Tenkrát byly fotky drahé, ne jako dnes, tak se muselo čekat na správný okamžik. Výsledek byl vidět až po následném vyvolání. Její tatínek tenkrát v roce 1979 inkasoval honorář ve výši 2 000 korun, což byla průměrná měsíční výplata běžného člověka.“
„To bylo hodně penízků?“
„Ano, to bylo hodně penízků.“
Holčička přikývla. To jí připadalo logické.
„A proč byla zrovna ona na krabici?“
Maminka položila rozpité kakao na stůl.
„Protože její tatínek navrhoval obal. Jmenoval se Karel Fojtů. Byl akademický malíř a grafik. Od státního podniku Čokoládovny dostal důležitý úkol. Měl vytvořit podobu nového kakaa, které se mělo jmenovat Granko. Vytvořil první obal a ručně nakreslil jeho nápis. Žádné počítače tehdy nebyly. Písmena vznikala štětcem, tuží, fixem a několika pokusy. Musela být výrazná, veselá a snadno zapamatovatelná. Když je lidé uvidí jednou, měli si je pamatovat napořád.“
„A povedlo se mu to!“ vykřikla holčička nadšeně.
„To ano. Nikdo asi netušil, co z toho bude. Že se ten obrázek dostane do milionů domácností. Že bude stát ve spížích, na policích, ve školních kuchyních, na chalupách. Že si ho děti budou spojovat s nemocí, když dostaly kakao do postele. Se zimou po sáňkování. Se snídaní u babičky.“
„A ta holčička pak byla slavná?“
„To je zvláštní druh slávy,“ řekla maminka tiše. „Lidé znali její tvář, ale ne její jméno. Dívala se na ně každé ráno, a přesto ji neznali.“
Z chodby se ozvalo zakašlání. Dědeček.
„Copak se tu probírá?“ nakoukl do kuchyně.
„Maminka mi vypráví o Granku,“ oznámila vnučka důležitě.
Dědeček si sedl.
„Tak to jsem přišel včas. Když se objevilo, byl to hit. A kdo tvrdí, že ho nejedl lžičkou přímo z krabice, ten lže.“
„Ty taky?“ zeptala se vnučka.
„Já hlavně.“
Maminka protočila oči.
„Tatínku, co ji to učíš!“
„No co. Pravda je taky součást historie,“ podotkl vesele.
Pak se obrátil ke krabici.
„Víš, proč to přežilo tolik let? Protože to nebyl jen výrobek. Bylo to pohodlí.“
Maminka přikývla.
„A také marketing, který lidé tehdy neuměli pojmenovat. Obal, který si pamatuješ celý život. Holčička. Hrnek. Červený nápis,“ podotkla.
„A chut´,“ dodal dědeček.
„A chut´,“ souhlasila.
Holčička dopila poslední doušek. Pod nosem se jí udělal hnědý kakaový knírek.
„Kdysi,“ začal dědeček, „na konci sedmdesátých let, bylo Československo úplně jiné než dnes. V obchodech nebylo tolik značek ani tolik možností. Když jsi něco chtěla, často jsi musela čekat. Když přišlo něco nového, lidé si to pamatovali celé roky.“
„Jako když v Lidlu mají gumové dinosaury a hned jsou pryč?“
„Přesně tak,“ rozesmál se. „V té době se v závodě Sója Kolín rozhodli, že chtějí vyrobit vlastní granulované kakao. Něco, co se bude dobře rozpouštět, bude sladké, voňavé a jednoduché na přípravu. Žádné dlouhé vaření v kastrůlku, žádné hrudky, žádné spálené mlíko.“
„Takže kouzelné kakao?“ rozzářila se vnučka.
„Ano. A tehdy to byl velký nápad. Dnes máš instantní všechno. Ale tehdy bylo instantní kakao malá revoluce.“
Maminka otevřela krabici, nabrala lžičkou trochu prášku a nechala několik granulek spadnout zpátky dovnitř.
„Vidíš ty kuličky? Proto granulované. Ne jemný prášek. Tyhle malé hrudky se rychleji rozpouštěly.“
„A chutnaly dobře?“
„Lidem velmi. Mělo zvláštní chut´. Sladkou, kakaovou, ale také lehce kořeněnou. Někteří v ní cítili skořici, jiní hřebíček, někdo jen dětství,“ povzdechla si.
Holčička chvíli přemýšlela, jestli se dá cítit dětství.
„Ale nový výrobek potřeboval jméno,“ pokračovala maminka. „A to nebylo jednoduché.“
„Mohli mu říkat Kakao.“
„Mohli. Ale kdo by si to pamatoval? Tak vyhlásili veřejnou soutěž. Normálně do novin. Lidé z celé republiky mohli posílat návrhy.“
„A kolik jich poslali?“
„Přes osm set.“
„Tolííík?“ vytřeštila oči. Nedokázala si ten počet představit.
„Ano. Někdo napsal asi něco chytrého, někdo směšného, někdo moc složitého. A nakonec vyhrálo slovo, které poslalo hned sedm lidí najednou.“
Maminka poklepala na nápis.
„GRANKO.“
Holčička si slabiky vyslovovala jako kouzelné zaklínadlo.
„Graaan-ko.“
„Je to zkratka. GRANulované KakaO.“
„Takže kdyby to bylo granulované mléko, jmenovalo by se…?“
„Raději nezkoušejme.“
Všichni se rozesmáli.
„Na autory nejtrefnějších názvů čekala odměna. Na první místo čekalo 1 500 korun, za druhé 1 000 korun a autor třetího nejzajímavějšího názvu měl dostat pětistovku. Celkem do soutěže dorazilo přes osm set návrhů, mezi nimi Kapri, Čokodrink nebo Benko. Po výběru ve dvou kolech byl nakonec zvolen název Granko. Ten do soutěže zaslalo hned sedm soutěžících.“
„Takže všech sedm autorů dostalo 1 500 korun?“ doptala se maminka.
„Kdepak! Bylo rozhodnuto, že částka za všechny tři pořadí se sečte a každý z výherců dostane jednu sedminu, tedy 428 Kč,“ řekl dědeček.
Holčička se zadívala na červený nápis s novým respektem.
„A ten hrnek?“ zeptala se a pevně sevřela svůj puntíkatý.
Maminka se usmála tak, jako se lidé usmívají na staré známé.
„Hrnek byl geniální nápad.“
„Proč?“
„Protože kakao není jen prášek. Kakao je chvíle. Nápoj v rukách. Pára. Teplo. Domov. Kuchyňský stůl. Venku sníh a uvnitř světlo. Hrnek to všechno říkal beze slov,“ pronesla zasněně.
„A puntíky?“
„Puntíky byly veselé. Dětské. Zapamatovatelné. Když lidé zahlédli ten hrnek, věděli, co to je. I kdyby nečetli,“ pronesl zkušeným hlasem dědeček.
Malá se zadívala na svůj hrnek a poprvé měla pocit, že drží něco důležitého.
„Dědo, maminka tu holčičku zná, znáš ji taky?“
„Ano a moc dobře.“ Odvětil s úsměvem.
„A kde je teď?“
„Možná blíž, než si myslíš. Možná někde právě sedí v kuchyni. Venku sněží. Její dítě drží hrnek s puntíky. A ptá se úplně stejné otázky.“
Holčička se zadívala střídavě na maminku a na obrázek. Něco jí téměř došlo. Ale jen téměř, časem jí ta skutečnost dojde celá. Jenže v té chvíli její mysl upoutala zapnutá televize v obýváku. Právě začínal Večerníček.
„Mamí, můžu na pohádku? Prosííím.“
Maminka ji pohladila po tváři. „Jen běž zlatíčko.“
Holčička byla rázem ta tam. Dědeček vzal do ruky krabici a zadíval se na svou dceru.
„Pořád to vidím, jako by to bylo včera. Ach, Verunko, pro mě budeš vždycky ta malá holčička, která se stydí usmát do objektivu.“
Venku padal sníh. Uvnitř stály prázdné hrnky od kakaa. Na stole ležela krabice s malou holčičkou, která sice zestárla v kalendáři, ale nikdy ne v lidské paměti.
