Ještě před pár lety by člověk oprané tričko po někom cizím ignoroval. Dnes za něj v sekáči někteří bez problému zaplatí několik stovek a odcházejí s pocitem, že právě ulovili módní poklad. Jakmile dostane staré oblečení nálepku „vintage“, stává se stylovou a drahou záležitostí.
Na nakupování v second handech je něco zvláštně přitažlivého. Člověk prochází historickým muzeem s cenovkami a prohlíží si přeplněné stojany, na kterých visí oblečení, které už má svá nejlepší léta dávno za sebou. A pak se najednou objeví poklad. Tričko s opraným potiskem, bunda, která pamatuje přelom tisíciletí, nebo svetr, který vypadá, že ho nosil něčí děda. Úlovek hned putuje k pokladně a dostává nový život.
Přitom kdybychom obdobné oblečení našli v babiččině skříni, dívali bychom se na něj jinak. Jsme ochotní připlatit si za staré džíny, které někdo nosil před třiceti lety, ale podobně stará kat´ata po prarodičích bychom si možná nikdy nevzali. Když však vidíme cedulku vintage, přemýšlíme úplně jinak. Chceme mít pocit, že vlastníme něco, co je retro, tedy „trendy”.
Existují dva typy obchodů s oblečením z druhé ruky. Takzvané hrabárny, ve kterých jsou hromady oblečení a nejdražší kousek stojí sotva třicet korun. A pak jsou místa, která se specializují na staré, většinou značkové kousky s vintage označením, které stojí v podstatě stejně jako nové.
Second handy jsou udržitelné, dávají oblečení druhou šanci a umožňují zákazníkům najít originální kousky. Trend vintage oblečení zase krásně ukazuje, jak se mění naše představy o tom, co je hezké. Co jsme dřív považovali za staré a okoukané, dnes bereme jako nový stylový unikát. A kdo ví, třeba se za desítky let bude někdo vítězoslavně nést k pokladně naši starou bundu, které bychom dnes nejradši vyhodili nebo schovali na dno šuplíku.
