V dnešní době si lidé často stěžují na maličkosti.
Říkají: „Proč nemůžu mít tohle, proč nemůžu mít tamto…“
Přitom si vůbec neuvědomují, jak obrovské štěstí mají, když se můžou v klidu najíst, disponují střechou nad hlavou a vedle sebe mohou žít s milující rodinou. Libuše Bejčková (rozená Chleborádová) ale takové štěstí neměla.
Její osud byl plný trápení, ran ze strany vlastního příbuzenstva a kruté války.
Tato literární reportáž vypráví její skutečný a neuvěřitelně náročný životní příběh. Ukazuje však nejen bolest, kterou musela prožít, ale také její obrovskou vnitřní sílu, se kterou dokázala všechny ty strašné rány osudu překonat.
Autorkou literární reportáže je Anna Krandová, studentka 2. ročníku.
Libuše
Kapitola I.
9.5. 1926
„Je to holčička!“ zvolala Zdeňka na svého manžela poté, co ji přišel navštívit domů k jejím rodičům po porodu. Ležela v posteli s miminkem v náručí a usmívala se. Po celých devíti měsících těhotenství se v jejích očích rozzářila radost. Veškeré vyčítání za úlet s Chleborádem a nucení do potratu, na který neměla peníze, jako by vzápětí zapomněla.
„Máme dceru, Libušku, Lojzo!“
„Ty máš dceru. Moje dítě to není.“
„Tak nehudruj hned, podívej, jak je krásná.“
„Krásná? To možná tak pro tebe.“
„Copak se ti nelíbí?“
„Možná by se mi líbila, pokud by byla moje. Takhle je to akorát ohavný tvor.“
„Ale miláčku, vždyt´ ona přece za nic nemůže. To já jsem ta, která všechno pokazila.“
„Mně nezáleží na tom, na čí straně je chyba. Ale nepřeji si, abych to dítě měl denně na očích a připomínalo mi tvůj incident s tím blbcem.“
„Chceš, abychom bydleli u rodičů a my dva se jen stýkali?“
„Ty ne. Ty zůstaneš u mě. Kdo by se mi asi doma staral o domácnost? Půjde jenom ona.“
„Ale to přece nejde. Bude potřebovat moji péči a kojení.“
„Když se chce, jde všechno. Uděláš to, co jsem ti řekl jinak se postarám o to, abyste se už nikdy neviděli.“
Ač byla Zdeňka zoufalá a trhalo jí to srdce, Aloisův rozkaz uposlechla. Její novorozené dět´átko tedy šlo bydlet k jejím rodičům. Zdeňka ji chodila každé dvě hodiny krmit, přičemž poté vždy odešla zpátky ke svému
manželovi Aloisi Minaříkovi. Nechtěl totiž, aby s malou Libuškou trávila více času než s ním. Vždy, když se zdržela, dostala vynadáno, anebo byla zbita.
Jak léta plynula, Libuška už nepotřebovala kojit. Zdeňka si proto chodila k mateřské dovolené přivydělávat prací na chmelu. S Minaříkem neměli dostatek peněz, jelikož byl alkoholik. Když dostala finanční odměnu, Alois jí peníze téměř pokaždé ukradl a propil v hospodě. To i navzdory tomu, že byla už podruhé těhotná. Tentokrát plánovaně a dítě patřilo jemu.
Zdeňka byla již bezmocná a zoufalá. Rozhodla se, že ukončí svůj život upálením. Když přišel opilý Minařík domů a viděl, jak její tělo hoří, polil ji horkou vodou, čímž její tělo ještě více poškodil. Měl ji přikrýt dekou nebo hadrem, ale ne on ji polil vařící vodou z konvice. V nemocnici porodila Zdeňka mrtvé dítě a poté tam ještě devět dní žila v ukrutných bolestech, než zemřela. Libuška se na ni se svými prarodiči přišla do nemocnice podívat, a přestože jí byly pouhé čtyři roky, na ten hrozný pohled jejích popálenin, a na odpadávající tkáně nikdy nezapomněla. Svou matku však postrádala po celý život.
Kapitola II.
Uběhl rok od Zdenčiny smrti. Malá Libuška mezitím žila št´astně u své babičky Aničky s dědou Antonínem Hejkalovými. Její otec, Karel Chleborád, se o ni začal zajímat a odmítal platit alimenty. To, že má dceru, se dozvěděl až po jejím narození. Chtěl si ji proto vzít k sobě, aby bydlela s ním. Ačkoliv se může zdát, že byl zlý, opak je pravdou. Svoji dceru měl moc rád, stejně jako její matku. Jenže na Zdeňku moc tlačil, a i přes veškeré její odmítání ji znásilnil. Stalo se to jedné osudné noci, kdy se Zdeňka vracela z taneční zábavy domů, kam šla se svými kamarádkami, a on jí nabídl, že ji doprovodí. Jenže cestou ji strhl do trávy a vyspal se s ní. Ona ho ovšem nechtěla, jelikož se jí nelíbil. Tímto činem se jí odcizil ještě víc. Libuška se ale po matčině smrti svého otce bála a nechtěla k němu. Dokonce se před ním i schovávala pod peřinou nebo u sousedů. Ani její prarodiče mu ji nechtěli dát, protože už na ni byli zvyklí a vychovávali ji od plenek. Otec se tedy o ni začal soudit. Potají ji i kradl. Když ji takhle jednou v noci se svou
advokátkou unesl a odvezl pryč, měla Libuška v autě z otce takový strach, že se počůrala a pokakala.
„Tohle já si nevezmu na svědomí. Podílíme se akorát na trestném činu. Za tohle bychom mohli jít oba sedět,” řekla advokátka, když viděla, jak se Libuška trápí.
„Co tedy chcete dělat?”
„Chcete snad, aby byla Vaše dcera št´astná, že?”
„To si samozřejmě velmi přeji, aby tomu tak bylo.”
„Pokud ji ale budete tlačit do něčeho, co ona sama nechce, tak št´astná rozhodně nebude. Nechte ji zatím u lidí, se kterými jí je dobře a dejte prostor soudu, at´ rozhodne za Vás všechny. Vždycky rozhodne tak, aby se dítě cítilo nejlépe. To mi věřte.”
„Asi máte pravdu. Pokud ke mně dcera nechce, tak se bude akorát zbytečně trápit. To je to poslední, co by chtěl rodič na svém dítěti vidět. Pojeďte tedy. Vrátíme ji zpět a uvidíme, jak to celé dopadne.”
Soud rozhodl tak, že Libuše zůstane u svých prarodičů a otec jí bude finančně přispívat pouze na oblečení. Příjmení ale nesla po otci, Chleborádová.
Zajímavé je, že v Litvínově, kde bydleli, byl jejich případ známý a celé město se jim posmívalo. Dokonce o tom psali v novinách.
Než se ale soud uskutečnil, tak se Libušin dědeček Tonda, který svou vnučku nadevše miloval, bál, že o ni přijde. I navzdory tomu, že se svojí ženou Aničkou měl jedenáct dětí. Bál se tak silně, že si kvůli ní byl ochoten sáhnout na vlastní život. Proto se 19. 12. 1930 oběsil na půdě jejich domu, když jí bylo zhruba pět let.
Kapitola III.
Po smrti dědečka se o Libuši starala především její babička Anna.
Vychovávala ji sama, z malého důchodu. Tím byla ale Libuška psychicky týraná ze strany svých tetiček a strýčků. Vyčítali jí, že svou babičku vyžírá, že jí je na obtíž a že může za veškeré její finanční a další problémy. I za sebevraždu dědečka. Všichni její strýčkové a tetičky ji nenáviděli. Jejím hlavním opatrovníkem se u soudu stal její strýc, který se jmenoval po otci také Toník. Právě on za ni ručil. Učil se s ní a dělal úkoly. Když jí to jen trochu nešlo, dostala pohlavek, až vzala hlavou o psací stůl. Libuše tedy už jako velmi mladičká velmi trpěla. Netrápil ji pouze Toník, ale celé matčino příbuzenstvo.
Jednoho dne měla jedna její starší sestřenice svatbu. Libuše tam nesměla vstoupit ani na krok. Musela stát venku, u čehož plakala.
„Zavolejte mi babičku! Já chci babičku!” Hulákala na příchozí, kteří prošli kolem.
Babička byla ale slabé povahy, tak ji vzala a šly domů.
Přestože byla Anička dobročinná a o Libušku se starala, jak jen se dalo, byla poněkud zvláštní.
Když jednou takhle čekala návštěvu ze strany svých dalších dcer, upekla pro ně buchty. Libuše na ně měla obrovskou chut´ a prosila babičku, at´ jí jednu buchtu dá.
„Ne Líbo. Na to nesmíš sahat,“ řekla babička. „Budeš si moct dát, až se nají tety.“
Libuška se tedy moc těšila, až si na buchtách pochutná, jenže po příchodu tetiček na ni nezbylo vůbec nic. Mohla jí Anna alespoň jednu buchtu schovat. No ne?
Na Libušku byl tedy vytvářen tak silný psychický nátlak, že chtěla několikrát spáchat sebevraždu. Proto tedy spolkla jehlu anebo vypila láhev inkoustu. Babička ale na to vždy včas přišla a podařilo se ji včas zachránit.
Libuše měla alespoň svoji nejlepší kamarádku Marušku, u které vždy našla klid. Chodily spolu do Česko-německé školy, a když byly starší, tak uklízely Němcům byty, aby si alespoň něco vydělaly. Výhodou pro ně bylo, že uměly perfektně německy a dobře se dorozuměly.
Jak čas plynul, tak poté, co vyrostla a dospěla, se rodinná situace uklidnila. Jenže potom vypukla druhá světová válka, čímž pro Libuši začala nová kapitola v životě. Bohužel daleko horší.
Kapitola IV.
Když bylo Libuši okolo 18 let, musela narukovat na belgicko-německé hranice pracovat jako dělnice v továrně, které se říkalo Wuppertal. Stesk po domově a tvrdá práce se podepisovaly na jejím duševním zdraví ještě víc. Řekla si proto tedy, že tu trpět nebude a uteče odtud. Jednoho rána se tedy domluvila se svými místními kamarádkami, že jí podají z okna kufr, a ona odjede zpátky domů. Na nádraží měla nesmírnou kliku. Jelikož uměla perfektně německy, tak si o ní nacisté mysleli, že je německé národnosti a prošla bez problémů. Kdo ví ale, co by se stalo, kdyby zde ve Wuppertalu zůstala. Nedlouho po jejím útěku tuto firmu vybombardovali Američané, přičemž to bylo zrovna v den, kdy měla být ve službě. Ačkoliv přijela domů zavšivená a špinavá, byla št´astná, že je zpátky ve svém domově. Babička byla sice v šoku, protože o jejím návratu nevěděla, ale měla velkou radost, že Libušku po dlouhé době vidí.
Následující dny chodila jen do práce a domů. Pracovala opět v továrně jako dělnice v textilu. Ven moc nevycházela, jelikož po svém útěku neměla čisté svědomí. Skrývat se jí ale dlouho nepodařilo, protože jejich německá sousedka to po zjištění naprášila nacistům.
V práci si ji tedy vyzvedlo gestapo a zavřelo Libuši do vězení, z něhož se později stal koncentrační tábor.
Ve vězení strávila přesně jeden rok. Jenže tenhle rok byl snad ten nejhorší v jejím životě. Zažila zde a viděla ukrutné věci. Například strážní je nechali celou noc stát v dřevácích a v pyžamu na sněhu, takže Libuše dostala těžký zánět močového měchýře. Dále nedostávala pořádně najíst, takže musela jíst kolikrát jen slupky od brambor, které našla v odpadu, nebo také nejedla vůbec nic. Další hrůzy, které zde viděla a jí se samotné nestaly, tak přesto si je pamatovala po zbytek života. Asi každý by si pamatoval výhled z okna, kde mladík sebral pouhého špačka od cigarety a následně byl kvůli tomu ubit k smrti. Nebo pohled na Němce, kteří posadili dívku do ledové vody a
nechali ji tam mrznout po celou noc. Do rána však umrzla. Takových situací tu bylo ještě mnoho.
Když byla z vězení propuštěna, tak po příchodu domů ji babička sdělila, že jí právě poslala vánoční balíček, jelikož byly zrovna vánoční svátky.
„To jim tam v žádném případě nenechám,“ pronesla hladově a vrátila se do vězení pro něj.
Potom se doma najedla veškerého cukroví, vánočky, řízků, kapra… Ale to byla velká chyba. Její tělo nebylo na příjem potravy z vězení zvyklé, tak se jí po jídle udělalo obrovské nevolno, z čehož málem zemřela.
„Holka, ty jsi měla začít jíst od lžičky. Tělo si musí na potravu po tak dlouhém strádání zvyknout,“ vynadal ji lékař poté, co ji přišel vyšetřit, když ho babička Anna po Libušině kolapsu zavolala. „Uvědomuješ si, že jsi mohla být mrtvá?“
Nad Libuší ale stál její strážný anděl, který zařídil, aby se dožila vysokého věku a veškeré životní překážky ve zdraví překonala.
Kapitola V.
Když se v květnu 1945 konalo osvobození a konec války v Čechách, slavila ho na své 19. narozeniny. Její život ovšem nebyl zabarven jen černými momenty během jejího mladého života. Skamarádila se s Rusy, kterých se ostatní lidé báli, ale ona s nimi žádný problém neměla, a dokonce se k ní moc hezky chovali. Vzali ji do skladů, kde si mohla vybrat veškeré oblečení, jídlo, domácí potřeby a mnoho dalšího potřebného k životu, ale ona si tam vybrala pouze budík, protože ji to bylo hloupé. Vzali tam i její kamarádku Marušku. Dále se Libuše naučila jezdit na kole, které jí koupil její otec, a vyrazila s partou svých dalších kamarádů na cyklovýlet. Nebo když ji strýc Toník poslal, aby přinesla něco ze stodoly, setkala se s klukem, se kterým se potají líbala u stromu. Následně se seznámila s příslušníkem policie Karlem Bejčkem, se kterým chodila půl roku. Poté se vzali, jelikož byla těhotná. Také spolu zažili spoustu incidentů. Jedním z takových byl na taneční zábavě, kde Libuši chtěli vyvést ze sálu a zbít, protože si mysleli, že
je kolaborantka Němců, ačkoliv uměla Němčinu jako když bičem mrská. „Lidi, nebojte se.” Ona se německy učila od první třídy, a proto ji tak hezky ovládá. Jinak ona sama Němce nenávidí. Snažil se jim to vysvětlit Karel, který měl co dělat, aby svou partnerku ochránil. Ale povedlo se.
S Karlem měli celkem čtyři děti. První dítě jménem také Karel, se ovšem narodil bez patiček u nohou, protože Libuška neměla v těle dostatek vápníku který ztratila díky válce. Kvůli tomu musel Karlík absolvovat několik operací do svých deseti let. Většinou ho pouštěli po zákroku hned domů bez hospitalizace, takže Libuše ho musela táhnout na zádech, jelikož s sebou neměla kočár. Neměli na něj peníze. Jednou se jí i stalo, že při vystupování z vlaku upadla. Synovi se nic nestalo, ale ona si ošklivě odřela kolena. Tak museli v nemocnici ošetřovat i ji. Další tři děti, Zdeněk, Libuška a Eva, již byly v pořádku.
Libuše s Karlem tedy prožívala št´astné manželství, jenže po pár letech jí začal Karel zahýbat. Kvůli hrůzám během války nebyla moc hezká, tak si její krásu musel zkrátka vykompenzovat jinde. Jeho milenkou se stala jedna potvora, která to netáhla jen s ním. Až později se dozvěděl, že je známá pro svou dostupnost. Libuše zrovna čekala jejich třetí dítě. Když Libuše zjistila, že jí je manžel nevěrný, chodila v Žatci, kam se po svatbě odstěhovali, kolem řeky a chtěla se utopit. Rozmyslela si to kvůli svým dětem, aby je nepřipravila o matku. Manželství bylo zcela na rozpadnutí, ale její advokát jí žádost o rozvod, kterou chtěla podat, rozmluvil, taktéž kvůli jejich dětem.
„Neblázni, ty si partnera pro sebe najdeš hned, ale otce pro děti ne.” Libuše si proto dala říct a Karlovi odpustila, aby se k ní mohl vrátit. Po další dlouhá léta spolu žili št´astně, přesto že si Karel nějaký ten další zálet neodpustil. Samozřejmě bez jejího vědomí.
Jak život šel, tak vystřídali oba různá zaměstnání. Libuše například často hlídala malé děti a Karel pracoval v cestovní kanceláři Čedok. Vychovali spolu své děti a ty, když vyrostly, se starali o mnoho svých vnoučat a následně i pravnoučat. Bydleli v Žatci v jedné velké vile, kterou, když jim děti vylétly z hnízda, prodali a pořídili si byt.
Ke konci života ale Karel onemocněl Alzheimerovou chorobou a Libuše to ani tehdy s ním neměla lehké. Než se Libuši podařilo dostat ho do psychiatrické léčebny v Petrohradě, tak prodával své noviny z okna jejich bytu, protože bydleli v přízemí, nebo se šel ve dvě hodiny ráno zeptat své nejmladší dcery Evy, zdali je pravda, že má jít další den se svojí dcerou Janou k lékaři. Ačkoliv by si Karel měl zamést před vlastním prahem, tak v pokročilém věku chodil v domácím oblečení pronásledovat Libuši, kam, a hlavně s kým jde. Z Petrohradu také několikrát utekl.
Po jeho smrti se ale Libuše dočkala svého nejkrásnějšího období. Její nejmladší dcera Evička se k ní nastěhovala a začala se o ni starat. Libuši v té době bylo okolo osmdesáti let, kdy už na tom nebyla zdravotně dobře. Nemohla pořádně na nohy a měla cukrovku.
„Ty se o mě tak hezky staráš. Já jsem s tebou tolik št´astná. Ani s vaším tátou jsem se neměla tak dobře jako s tebou,” říkala často své dceři.
Ačkoliv Libuši nebylo dovoleno prožít si hezké dětství, tak si alespoň užila krásné stáří po boku své dcerky. Stačilo jí ke štěstí sedět doma v křesle, koukat na televizi a mít u sebe Evu. Nic víc k jejímu stáří již nepotřebovala. Nemusela ani nic řešit, protože se Eva o všechno postarala.
Libuše Bejčková (rozená Hejkalová, následně Chleborádová) tedy zemřela dne 13. 9. 2020 ve věku 94 let a zanechala odkaz v srdci každého jejího potomka. Kdo ji znal, na ni dodnes vzpomíná jako na silnou a udatnou ženu, která i přes svůj těžký život mnoho dokázala.
