Malý byt v centru města, přítel alkoholik a mladá žena, která se zrovna dozvěděla, že se její život od základu změní.
Lucie Kavanová před sebou měla velké rozhodnutí. Stačily jí k němu odpadkové pytle a dvacet minut. Vyhodila je, zabouchla dveře a už se nikdy nepodívala zpět.
Autorkou literární reportáže je Viktorie Kavanová, studentka 2. ročníku.
Mateřská láska
Kapitola první – Na novo
27. srpna 2004
Léto se pomalu blížilo ke konci. I když se dny nevýrazně zkracovaly, nic mi nebránilo vyrazit s přítelem do nedaleké hospůdky U stadionu. Nikdy jsem ale neslyšela, aby jí tu někdo řekl jinak než `Vítkáč`. Jenom mi zbývalo počkat na Matěje. Postávala jsem u okna své nevelké garsonky, mikinu přehozenou přes loket, jako kdybych se snad měla mezi štamgastama prezentovat jako bůhvíjaká dáma. Jilemnické sídliště v tuhle roční dobu vypadalo i přes oprýskané budovy vcelku k světu. Chodníky obsázené stromy, posekané trávníky a maminky s kočárky, které vypadaly o kapku víc št´astně, než by bylo realisticky možné. Jednoduše idylka.
Dveře koupelny se otevřely s nepříjemným zavrzáním a z nich vyšel Matěj. V otrhaných kalhotech, šedém tílku a mikině, která si určitě už taky zažila svoje. Tak aspoň, že dokázal zkrotit zrzavé hnízdo na hlavě.
,,Jdeme?” ozval se Matěj. Jenom jsem přikývla a vydala se pro boty. ,,Jo, zlato,” začal informativním tónem, ,,dneska to asi v klukama protáhneme.”
Stačila jsem se na něj otočit a mrknout, než se nazul do bot a netrpělivě stepoval u dveří. ,,Důvod?” povzdechla jsem si, šahající pro klíče.
,,Jsem to slíbil.”
,,No, to si nepamatuju,” odsekla jsem bez dalšího zájmu. Bez dalšího slova se za námi zabouchly dveře.
26. listopadu 2004
Čekala mě jenom pravidelná prohlídka na gyndě u pana doktora Břeského. Očekávala jsem obvyklý průběh. Přijdu, hodím nohy do praku a chvíli se budu proklínat za zodpovědnost nad vlastním tělem. Potom se zvednu, obléknu si denimové kalhoty a odejdu s pocitem, že jsem pro sebe udělala to, co mi bylo doporučeno.
Pomalu jsem vycházela kopec k nemocnici. Ruce se zahřívaly v kapsách, přes rameno mi visela kabelka. Široké podpatky kozaček klapaly na chodníku při každém kroku a s nimi se ve mně zvedala zvláštní nervozita.
To je přece normální ne? Nezážívá to snad každej člověk, když se má, i kdyby jenom na pár minut, vydat do rukou doktorům? Operace a dlouhý pobyt v nemocnici jsem si vybrala už po narození, ale jinak se mě nedotly ani tyčí od smetáku.
Před vchodem do nevelké budovy polikliniky jsem se ještě zhluboka nadechla.
Zbývalo akorát vystoupat schody, sednout si do čekárny a čekat. A přesně to jsem udělala. Pro jednou přežiju smrad nemocničního saponátu a tu jednu známou, která si ke mně sedne, povede konverzaci o nových oknech, květovaných závěsech a vychytávkách na tu nejlepší svíčkovou pod sluncem.
Po půl hodině přikyvování, prázdných úsměvů a podvědomým hraním si ze zipem na kabelce, přišla spása – sestřička.
,,Slečna Kavanová?“ zavolala do poloprázdné čekárny, poodstoupila ze dveří, abych mohla vejít.
Probíhalo to přesně tak, jak jsem očekávala. Krátka konverzace s lékařem o zdravotním stavu, hluboké povzdechnutí při začátku vyšetření a proklínání. Všechno to zapadalo do přednastaveného systému. Těšila jsem se, až si venku zapálím cígo a odškrtnu další položku ze seznamu povinností. Co kdybych zašla večer na-
,,Gratuluji, slečno,“ oznámil najednou lékář při sundávání rukavic.
,,Co?“ vystřelilo ze mě udiveně. ,,K čemu?“ pozvedla jsem lehce obočí.
,,Jste těhotná,“ věnoval mi zářivý úsměv, otočil se na židli k počítači a začal do něj něco datlovat. ,,Vidím tady ve složce, že jste kuřačka..“ pokračoval, jako kdyby mi dvě vteřiny předtím oznámil předpověď zítřejšího počasí. ,,Toho se budete ale muset zbavit, maminko,“
Jenže jeho slova nedoplula daleko. Maximálně se odrazila od stěny a zase putovala zpátky.
Já a matka? Je si fakt jistej? I kapacity se přeci můžu někdy mýlit, ne?
Kapitola druhá – Láska
15. ledna 2005
Dva měsíce. Břicho se mi sice ještě nezvětšovalo, ale pocit zodpovědnosti za budoucnost miminka se zvedal pořádně. Už při cestě z gyndy mi to nedalo a zavítala jsem to hrabáku hnedka pod náměstím. Přehrabováním dětského oblečení jsem ztrávila asi hodinu, než jsem našla bodíčka, za které by se musela stydět žádná matka. V hlavě se mi už tenkrát usadila jistota, že se mi narodí holčička. S tímhle přesvědčením jsem odcházela z gynekologie. Asi mateřský instinkt.
Nemohla jsem kouřit. Snažení vydrželo tři týdny. Při největší vlně abst´áku jsem si zkusila zapálit, jenom abych na několik hodin uspokojila tělo. Vymstilo se to. Celý oběd putoval do záchodové mísy hned po prvním potahu. Nikdy víc.
Jenže tu byl jeden problém. Ležel mi v hlavě a odmítal odejít. Jmenoval se Matěj. Pravděpodobně někde vysedával v hospodě a utrácel moje peníze. To bylo ostatně všechno, co poslední dobou zvládal. Zatímco, co jsem přemýšlela, jak vyžiju z mateřské, mi neustále mizely peníze. Nepátrala jsem, ale podezření bylo vždycky. Práci sice měl, ale všechny peníze padly na část poplatků za energie a alkohol. Když došly, přišel za mnou.
Měla jsem toho dost. Odmítala jsem vychovávat dítě s chlapem, kterej se neuměl postarat ani sám o sebe, natož o novorozence.
O pár minut později jsem cpala všechny jeho věci do velkých černých pytlů. Hygienické potřeby, doklady, boty. Jeden pytel. Oblečení se pohodlně vešlo do druhého. Během dvaceti minut jsem ho stihla vystěhovat oz garsonky. Oba mířily před dveře. Přistály na zemi s těžkým zaduněním, až se z nich odrazily drobné částečky prachu. Dveře se zabouchly. Zamkla jsem, vypla mobil a jenom čekala, až se ve dvě ráno ozve naštvané bouchání. Ale bylo mi to upřímně jedno. At´ si jde, kam chce.
Tady nebude.
29. července 2005
Odpoledne to začalo nenápadnou bolestí břicha. Nevěnovala jsem to velkou pozornost. Zjistila jsem totiž, že v devátém měsíci těhotenství nesetkáte jenom s ní, ale i s píchám v boku a namoženými zády.
Okolo sedmé večer mi začalo připadat podezřelý. Pomalu jsem se tedy vydala na procházku k matce, abych se s ní poradila, jestli tohle jsou ty porodní bolesti, na které jsem slyšela tolik nadávek. Nepřipadalo mi to tak hrozný.
O hodinu později jsem byla ubytovaná na porodním oddělení, obklopená dalšími hekajícími rodičkami. Dalších dvacet hodin jsem se opírala o stěny a pochodovala po místnosti jako nadjmutá koza. Sedat nebo ležet absolutně nebylo na programu. Bolest zad a pobřišku se stala mým osobním sedmým kruhem pekla. Ten pitomej cvičební míč letěl do rohu hned první hodinu. Po dvanácti hodinách mi oznámili, že se musím ještě víc otevřít.
Spolubydlící porodila během hodiny. Přišla, zahekala a odešla s miminkem v náručí. Bože, jak já jí záviděla.
Nakonec, po celé noci a dni bolestí, se 30.7.2005 narodila holčička – Viktorka.
Kapitola třetí – Maličkosti
První týden v září 2006
Po roce v garzonce jsme se s Viktorkou přestěhovaly do většího bytu na okraji města. Nabídl mi to otec, když jsem se zmínila, že se na maličkatém prostoru mačkáme. Jakmile začala malá chodit, bylo mi líto, že nemá dostatek místa na hraní. Chtěla jsem jí dát to nejlepší, čeho jsem byla schopná. To, co bylo běžný i u mě doma, když jsem vyrůstala – vlastní pokojíček a koutek na hraní.
Procházela jsem s Viktorkou na ruce náš nový domov, prohlížela si stěna a snila o tom, že tohle určitě znamená nový začátek. Bílé stěny, holé parkety, které zebaly do nohou. Stály jsme ve dvou prázdných místnostech. V hlavě se již pomalu vytvářel plánek na zvelebení. Předěl u kuchyně – z toho bude pokojík. Do obýváku koupíme komody, skříně, potah na gauč a- jasně! Ten největší obraz slonů, kterej uvidím. Hodil by se támhle na tu stěnu za televizi. Pokud se nerozhodnu, že tam nakonec bude polička.
Mimo plánování, rozkreslování na stěny a hlídání dítka, aby nejedlo popel z krbu, první týden utekl jako voda.
Od známých se nám dostávalo velké pomoci. Darovali nám starou postel s úložným prostorem, konferenční stolek a televizi. Prý ji našli na půdě a už by ji nevyužili.
Ve středu se převezly všechny hračky, skříňky a zbylé oblečení. Během jednoho odpoledne, které dítko trávilo s babičkou a dědou na zahradě, se náš byt přetransformoval z bílého plátna na útulný domov. Sestavený ze střípků starýho a novýho. Podlaha pod nohama skřípala a okny začínala v noci táhnout zima. Ale před gaučem stála trampolína, jeden kout pokoje měla malá na hraní a konečně jsem dokázala složit postel.
K dokonalosti se to ani náhodou neblížilo, ale bylo to naše.
Čtvrtek znamenal první procházku od přestěhování na druhý konec města. Během léta se dvě hodiny na čerstvé vzduchu staly rutinou. Večer mě čekala brigáda. Za pár peněz jsem uklízela místní kino. Sice mi platily za čtyři hodiny, ale šlo to zvládat o mnoho rychleji. Většinou se dalo za hodinku zamést, vysát a odnést veškerý odpad. Žádná velká věda. Platili pár stovek, ale i ty někdy dokázaly na konci měsíce vytrhnout trn z paty.
Druhý den se měl nést v duchu pohody, rychlého oběda a návštěny zahrádky mé matky. Teď jsme ale žili párset metrů od železničních kolejí, takže vlaky se staly součástí našeho každodenního života. Dneska se tedy Viktorka rozhodla, že je čas se svézt „šišibabou“. Takže popadla plyšového pejska, který nemohl ani náhodou zůstat doma, nechala si nazout botičky a za chvíli se jako královna vezla v kočárku k vlakovému nádraží. Cesta neměla žádnou cílovou destinaci – bylo to akorát o zážitku projíždky vlakem. O to, jak se jí rozzářily oči.
Září ještě mělo co nabídnout, takže sobota i neděle se proměnila ve dny odpočinku u matky na zahradě. Poslední opalování, občasné osprchování ledovou vodou a pečování o kytky. Nikdy mi nešlo do hlavy, jak se mohla vyžívat v pěstování něčeho, s čím si ani nepokecáte. Kdyby si aspoň pořídila křečka.. nebo kočku! Ale ne. Zahrádka kvetla, malá běhala po trávě za motýly a svět se na chvíli zastavil.
Kapitola čtvrtá – Den po dni
Druhý týden v září 2006
Vzadu v hlavě mi neustále fungovala kalkulačka. Do sešitu jsem si sepisovala výdaje na každý týden. Plánování, finanční gramotnost a facebookové stránky pro další matky samoživitelky se staly nevypustitelné části života, pokud všechno mělo šlapat bez problémů.
Z mateřské a příspěvku na dítě jsem dostávala osm tisíc korun měsíčně. Z alimentů nikdy nepřišla ani koruna. První jsem si odkládala peníze na poplatky – zhruba dva a půl tisíce korun. To zahrnovalo vodu, elektřinu a poplatek byt´áku. Zbytek se musel rozdělit mezi jídlo, plány a Nutrilon. Nejdražší položkou na seznamu bylo jídlo, ale Nutrilon pokračoval hned za ním. Nechala jsem za něj asi osmnácet měsíčně. Malá dostávala k večeři ještě kaši, která taky něco stála. Na plány zbyl litr. Jednoduše nám to nestačilo. Úklid v kině byl čistě nárazový, ale i tak se mi podařilo tam jít 6 – 8 dní v měsíci. Házelo to do rozpočtu další kačku, ale stejně jsem se musela snažit, abychom vyšly.
V pondělí jsme zůstaly doma. Čekal mě úklid, porcování jídel na celý týden a pokud ještě něco doma chybělo, tak i příprava nákupního seznamu na příští týden. Musela jsem se bez toho obejít.
Zatímco se kuchyně stala mým královstvím, Viktorka se zabavila sama. Stačilo zapnout pohádku, vytáhnout omalovánky nebo pár hraček a veděla jsem, že mám na hodinku klid.
Jenže najednou bylo ticho. Až podezřelý ticho. Moje dítě se nikdy nedalo popsat jako tichej člověk, takže mi po pár vteřinách došlo, že bych se na ni měla jít podívat. Odložila jsem nůž na linku a pomalu se vydala do obýváku. Opatrně jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř.
Seděla u krbu a vrtala se prstíkem v popelu. Nenápadně, nevinně.
„Viktorko,“ začala jsem jemně, opírající se o futra dveří, „copak to děláš?“
„Nič,“ ozvalo se z ní potichounku.
„Hraješ si?“ přistoupila jsem blíž, jako kdyby moje vlastní dcera byla divá zvěř.
A potom to přišlo. Otočila ke mně hlavičku. Okolo pusy měla velké, šedé kolo, ručičky položené na popelu. Věnovala mi záživý úsměv. Do pěstičky sevřela hrst popela a bez váhání si ho nacpala do pusy.
„Co to děláš, dítě?“ vyhrklo ze mě. Ruka mi vyletěla k té její, ještě plné šedého prášku. Když se mi podařilo oprášit zbytky, na tváři se mi roztáhl mírný úsměv. ,,Chutná?“
„Ně,“ zakroutila hlavou. Tvářila se skoro uraženě. Jak si mohl popel dovolit chutnat špatně?
Nezbývalo mi nic jiného, než si nad tím povzdechnout a doufat, že se nic špatnýho nestane. Aspoň si vybuduje imunitu.
V úterý odpoledne přišel na návštěvu Viktorčin praděda Jirka. Chodil na kafe pravidelně každých čtrnáct dní a většinou si ani nestihl sednout, než si ho dítko přivlastnilo, aby mu ukázalo něco v hracím koutku. Ze začátku jsem neveřila se svým dítětem nikomu. Nenechala bych jí samotnou s nikým jiným, i kdyby to byli její prarodiče. Kdybych ale musela odejít, s klidem na duši a vědomím, že je malá v pořádku, vybrala bych si právě jeho.
Zbytek týdne probíhal v duchu rutiny. Porcování, počítání, pohádky, procházky. Porcování, počítání, pohádky, procházky. Hodina po hodině, den po dni.
Kapitola pátá – Hodnoty
Třetí týden v záři 2006
Po porodu se vám priority drasticky změní. V létě roku 2004, jsem si myslela, že mým největším problémem jsou namožené ruce po tahání kila potravit v Normě, kde jsem pracovala předtím. Nebo možná konzumace čínským polévek, když se rozhodovalo mezi posezení s kámošema u pivka nebo jídlem na další dva dny.
Teď to tak nemůže fungovat.
Sice si pořád vybírám, kam dám peníze, ale už to není o pivku – jde o život někoho jiného. O život nejdůležitějšího člověka, kterého mám.
Tento týden mě čekalo několik takových rozhodnutí. Mezi časem s vlastní dcerou a prací, mezi masem k večeři a další krabicí Nutrilonu. Brala jsem to v tuhle chvíli jako samozřejmost, protože kdyby se člověk nechal setřást každou kravinou, musel by se brečet a choulit v rohu. Někdy musíte holt zatnout zuby, zhluboka se nadechnout a udělat tu správnou věc.
V pondělí nastal čas koupit Nutrilon, jelikož na mě doma výhružně čuměla jeho poslední dávka. Ten den mi přišlo o mnoho důležitější nakrmit bezbranného tvora než sebe. Čekaly mě doma topinky a poslední kousek másla. Jenže já, můj žaludek a moje potřeby se rozhodně postavily na druhé místo.
Úterý mi připomělo, že v tomhle obrovském koloběhu, se najdou i krásné momenty, které bych si nejradši vyfotila a zarámovala. Když jsem si ráno čistila zuby, přišla za mnou Viktorka. Obejmula moji nohu a podívala se nahoru, ještě v polospánku. Pousmála se a natiskla tvářičku k mému stehnu.
,,Jáda,“ zašeptala a zívla si.
,,Co máš ráda?“ pohladila jsem ji po vláskách.
,,Tebe,“ odpověděla bez zaváhání.
Musela jsem se držet, abych se nerozbrečela štěstím.
Ve středu ale následovala konverzace s mojí matkou. Nikdy nedopadla dobře, pokud se týkala jejího názoru na výchovu mého vlastního dítěte. Než se stihla začít hádat, ukončila jsem hovor, jelikož mi jednoduše nezbývala energie na dohady.
Čtvrtek přinesl výlet do zhruba čtyř kilometrů vzdálených Martinic. Kočárek nám na vlakáči pohlídala paní u prodejní přepážky. Sice jsme jely jenom tam a zase zpátky do Jilemnice, ale pro Viktorku to byla velká výprava. Obyčejný lístek stál 12 korun a malá jezdila zdarma, takže to zapadlo do financí, které jsem si nechala na plány.
Pátek jsme trávili na zahradě za domem. Kamarádka Iva, bydlící kousek od nás, měla stejně starou holčičku Šárku. Holky si rozumněly, pohrály si na dece a já se mohla s někým pobavit o problémech mateřství. Sdílely jsme zkušenosti, obavy ale i to hezký. Pomohlo mi to uvědomit, že život rozhodně není tak špatnej, jak se někdy může zdát.
Sobota a neděle znamenala odpočinek. Dlouho se spalo, nikam se nepospíchalo a většinu času jsme trávily koukáním na pohádky, malováním a procházkami, kde jsem si ještě koupila balíček cigaret.
Dlouhou dobu mě odpuzovaly. Konkrétně od doby, kdy mi dítě už v břiše naznačilo, že pokud si ještě jednou potáhnu, nebudeme kamarádky. Pár měsíců zpátky mi ale kamarádka Soňa při procházce jedno nabídla. Nemohlo mi to uškodit. Navíc, když už jsem jednou přestala, kdykoliv to půjde znovu, že jo? No.. jenže to nešlo vzít zpátky. Naučila jsem se ale hospodařit i dávkami nikotinu. Krabička většinou vydržela týden. Kouřila jsem před domem, jakmile Viktorka usnula. Odmítala jsem jí vystavovat pasivnímu kuřáctví, natož v prostoru, kde spala.
Kapitola šestá – Jedeme dál
Čtvrtý týden v září 2006
Stahovaly se nad námi finanční mračna. O posledním týdnu platilo, že nějakým záhadným způsobem bylo méně peněz, než jsem počítala. Dobře, co s tím uděláme? Nemohla jsem svoje dítě ochudit o jídlo. To už bych radši celej tejden jedla suchej chleba. Tohle rozhodnutí už jsem udělala ráno při nákupu Nutrilonu a kašiček.
Čas prohledat celý byt. Třeba se v košíku na konferečním stolku najde zapomenutá dvacka! Náš byt byl magický v tom, že se tu daly najít peníze i tam, kde by je člověk nečekal. Koruna jen tak ve skříni, pěti koruna na dně batohu, dvacka na lednici. Zatímco si dítko dávalo odpoledního šlofíka jsem co nejpotišeji otočila byt vzhůru nohama a stihla ho zase uklidit. Cestu zpátky si ke mně našlo sto korun ve dvackách a tři pěti koruny. Když si to dobře rozplánuju, do další mateřské mi to vydá.
Tenhle týden mi vždy dá nejvíc do těla. Nervozita, plánování, hledání, neustále se opakující jídlo, myšlenky na jiný život.
Občas jsem po večerech přemýšlela, jak bychom se asi měly, kdybych tenkrát Matěje nevyhodila. A i přes probdělé noci, zápisy do deníku o momentálních problémech a slzy při pomyšlení nad dceřinou špatnou budoucností, jsem pokaždé došla k té samé odpovědi.
Udělala jsem to nejlepší, co bylo v mých silách. A i když to vedlo k téhle kamenité cestě, udělala bych to zas a znova.
Mateřská láska je totiž to nejhezčí, co jsem kdy poznala.
