Příběh LSD začal v roce 1943 nenápadnou jízdou na kole švýcarského chemika Alberta Hofmanna. Z látky, která měla pomoci vědě a psychiatrii, se během několika desetiletí stal symbol psychedelické revoluce, politického boje i démonizace drog. Literární reportáž sleduje cestu LSD od Hofmannova prvního experimentu přes Timothyho Learyho a éru hippies až k návratu psychedelik do moderního výzkumu.
Je to příběh o objevu, který se vymkl kontrole a o vědci, který se celý život snažil pochopit, co vlastně stvořil.
Autorem literární reportáže je Vojtěch Jirásek, student 2. ročníku.
Objevitel
Zrození
Některé vědecké objevy vznikají v tichu laboratoře a jejich význam se projeví až o mnoho let později. Jiné se rodí v dramatických okamžicích, kdy vědec sám netuší, zda právě učinil průlom, nebo udělal fatální chybu. Příběh LSD patří mezi ty druhé.
Když švýcarský chemik Albert Hofmann jednoho dubnového odpoledne roku 1943 opouštěl svou laboratoř ve farmaceutické firmě Sandoz v Basileji, netušil, že se jeho jméno zapíše do dějin vědy, medicíny i populární kultury. Látka, se kterou toho dne experimentoval, měla změnit způsob, jakým lidé přemýšlejí o lidské mysli. Zároveň se ale měla stát symbolem jedné z největších drogových kontroverzí 20. století.
Celý příběh začal nenápadně – cestou na kole.
Sebe experiment
“19/4/43 16:20 0.5 cc 1/2 procentního vodného roztoku tartrátu diethylamidu orálně = 0.25mg* tartrátu. Rozředěno 10 cc vody. Bez chuti 17:00 Začínají závratě, pocit´uji úzkost, vizuální deformace, paralytické symptomy, touha se smát.“
Napsal Albert Hofmann toho dne svému nadřízenému. Poslední slova psal pouze s velkým úsilím. „Mohl byste mě doprovodit domů?“ obrátil se na svého laboratorního asistenta. Bylo 19. dubna 1943 a v Evropě zuřila válka. Automobily se používaly jen omezeně, a tak oba muži vyjeli z areálu laboratoře na kolech. Domů to nebylo daleko. Už po několika minutách ale Hofmann cítil, že se něco děje.
„Něco není v pořádku,“ řekl prý tiše svému doprovodu. „Je to jiné než včera.“ Ulice Basileje se začaly vlnit. Domy se deformovaly a svět se před jeho očima proměňoval v obraz připomínající křivé zrcadlo. Asistent později vzpomínal, že jeli poměrně rychle. Hofmann měl ale úplně jiný pocit. Jako by stál na místě a nedokázal se pohnout.
Když konečně dorazili domů, byl sotva schopný stát na nohou. „Zavolejte prosím lékaře,“ požádal svého asistenta. „A zkuste sehnat mléko.“ (V té době se mléko považovalo za univerzální prostředek při otravách.) Hofmann byl sám překvapen, že dokáže uvažovat tak racionálně i když měl pocit, že ztrácí kontrolu nad vlastním vnímáním. Později popisoval, že nejhorší nebyly samotné halucinace, ale strach, který je doprovázel. Měl pocit, že ztrácí kontrolu nad vlastním vědomím a v jednu chvíli byl dokonce přesvědčený, že umírá. Když se večer jeho žena Anita vrátila domů, našla ho už klidnějšího, ale stále otřeseného. „Myslel jsem, že je konec,“ řekl jí vyčerpaně. „Bylo mi líto, že vás i děti opouštím, Anitko. Ale nejen to…“ Na chvíli se odmlčel. „Bylo mi líto i práce, kterou jsem ještě nedokončil. Tolik let výzkumu… a právě ve chvíli, kdy se otevírá něco nového…“
Ta práce pro něj znamenala víc než jen laboratorní experimenty. V laboratořích farmaceutické společnosti se už několik let zabýval výzkumem látek odvozených od námelu (parazitické houby, která napadá obilí a obsahuje řadu biologicky aktivních alkaloidů). Tyto látky byly pro farmakology mimořádně zajímavé, protože mohly působit na krevní oběh, nervový systém i děložní svalstvo.
Lehl si na pohovku. Místnost se stále měnila. Nábytek se kroutil do groteskních tvarů, stěny jako by pulzovaly a známé předměty získávaly znepokojivý život. Sousedka, která mu přinesla mléko, se v jeho očích proměnila doslova v čarodějnici. Hofmann ji téměř nepoznával. Po tomto zážitku si do deníku poznamenal, že v tu chvíli měl jedinou myšlenku: že se zbláznil. Ještě netušil, že je jen stále pod vlivem látky, kterou téhož dne úmyslně požil v laboratoři – diethylamid kyseliny lysergové, známý jako LSD-25. Objev, který měl později změnit vědu, kulturu i politiku, právě začínal.
Malý krok pro člověka…
Když se Albert Hofmann druhý den ráno probudil, slunce pronikající skrze závěsy mu připadalo jasnější než kdy dřív. Nebyla to ta agresivní, pálivá záře včerejších halucinací. Byl to pocit, jako by se svět kolem něj právě vykoupal v čisté pramenité vodě. Všechno mělo jasné kontury, barvy byly syté a vzduch chutnal po čerstvém dešti. U snídaně pozoroval svou ženu Anitu. Chtěl jí vyprávět o tom, co zažil, ale slova se mu zadrhávala v hrdle. Jak popsat člověku, který to nezažil, že se vaše vědomí doslova rozteklo?
„Ty vypadáš, Alberte,“ poznamenala Anita s úsměvem a s obavou si ho prohlížela. „Včera jsi vypadal, že jsi viděl smrt.“ „Možná jsem ji viděl,“ odpověděl tiše a usmál se. „Ale dnes mám pocit, že vidím život poprvé takový, jaký skutečně je.“ Anita k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno. Cítil teplo její dlaně skrze tenkou látku košile. Byla jeho kotvou, jediným pevným bodem ve vesmíru, který se ještě před pár hodinami rozpadal na prach. Nedívala se na něj jako na blázna, ani jako na nezodpovědného chemika. V jejích očích bylo jednoduché pochopení. „Hlavně se mi vrat´ celý, Alberte,“ zašeptala a na moment si opřela čelo o jeho rameno. „At´ už budeš zkoušet cokoli.“ Hofmann ji jemně stiskl ruku. Věděl, že bez její tiché síly a trpělivosti by nikdy neměl odvahu udělat to, na co se právě chystal.
V laboratoři Sandozu však romantika končila. Zpráva o tom, že se šéfchemik nechal odvézt asistentem v zuboženém stavu, se rozkřikla rychle. Když Hofmann vstoupil do kanceláře profesora Arthura Stolla, zakladatele farmaceutického oddělení, atmosféra byla mrazivá. Stoll seděl za masivním stolem a v ruce držel Hofmannovo hlášení.
„Hofmanne, vy jste se zbláznil,“ řekl Stoll a poklepal prstem na papír. „Tři desetiny miligramu? To je dávka, která by neměla ovlivnit ani laboratorní myš. To, co tu popisujete… ty vize, ta vaše změna vědomí… vždyt´ to není chemie. To je buď hysterie, nebo zázrak.“
Hofmann se nadechl. Věděl, že v sázce je jeho pověst. „Profesore, s veškerou úctou, nešlo o hysterii. Ta látka má neuvěřitelnou vnitřní sílu. Kéž byste to také mohl cítit… “
Nedělní dýchánek v Sandozu
Hned v následujících dnech se laboratoř č. 13 proměnila v místo, jaké dějiny chemie nepamatovaly. K experimentu se přihlásili i další vědci ze Sandozu, včetně skeptického profesora Rothlina. Tentokrát však v mnohem menších dávkách – zhruba čtvrtinu toho, co si vzal Hofmann při své divoké jízdě na kole. Hofmann sledoval své kolegy jako nezaujatý pozorovatel s blokem v ruce. Viděl, jak se seriózní vědci v bílých pláštích najednou zastavují uprostřed věty a fascinovaně zírají na strukturu omítky na zdi. Nikdo už o Hofmmanovi nemohl pochybovat.
Sandoz, jakožto komerční gigant, brzy pochopil, že má v rukou něco převratného. Zrodil se projekt Delysid. Látka začala být distribuována v malých modrých ampulkách s instrukcí, která měla změnit moderní psychiatrii: lékaři měli látku sami vyzkoušet, aby nahlédli do vnitřního světa svých pacientů.
Zatímco se v Evropě stále střílelo, v tichu švýcarské laboratoře se zrodil produkt, který sliboval vyléčit lidskou duši. Bedny s nápisem Delysid se začaly nakládat do nákladních aut. Nikdo v tu chvíli netušil, že tyto zásilky brzy překročí oceán a v USA se stanou palivem pro revoluci, kterou už žádná laboratoř neudrží pod kontrolou.
Z bílých plášt´ů do batiky
Prvních deset let po objevu bylo obdobím nevídaného, až naivního optimismu. To se ale mělo brzy změnit. Zatímco Albert Hofmann v klidu basilejské laboratoře dál zkoumal námelové alkaloidy, v CIA ho podávali agentům v rámci projektu MKUltra v naději, že najdou sérum pravdy. Paradoxem dějin to byla právě americká vláda, kdo nechtěně otevřel stavidla. Dobrovolníci, kteří za pár dolarů testovali LSD pro armádu, byli účinky látky tak fascinováni, že ji začali vynášet ven. Když se k tomu přidal Owsley Stanley, geniální amatérský chemik, který dokázal v garážových podmínkách vyrobit miliony dávek, nebylo cesty zpět. Modré ampulky Sandozu nahradily barevné papírky a kostky cukru.
Skutečný symbol této změny se však zrodil na Harvardu. Timothy Leary, charismatický psycholog s úsměvem filmové hvězdy, odmítal roli odtažitého pozorovatele v bílém plášti. Začal pořádat sezení přímo u sebe doma a hlásat své slavné: „Turn on, tune in, drop out.“ Před ním najednou neseděli pacienti, ale tisíce mladých lidí, kteří už nechtěli žít v černobílém světě svých rodičů. Z laboratoří se LSD definitivně přestěhovalo do pestrobarevných dodávek a na hudební festivaly.
Na druhém břehu oceánu, v tichém švýcarském Bottmingenu, seděl Albert Hofmann na své zahradě a v rukou žmoulal výstřižek z amerických novin. Na fotce byl Leary v bílém rouchu, obklopený květinovými dětmi.
Hofmann si povzdechl a odložil brýle. „On to nechápe,“ zamumlal. „Udělal z toho cirkusovou atrakci!“ „No tak mu to konečně napiš, Alberte,“ odvětila jeho žena. „snad se nenecháš, aby tvůj objev takhle zneužily.“ Ano, s Learym si sice už nějakou dobu dopisovali, dokonce byl Hofmann jeho vzorem, ale jejich pohledy na LSD se rozcházely. Kéž by ho stihl zastavit včas. Kéž by vzal pero a dopisní papír, sedl si na verandu a napsal: „Způsobíte, že se do toho začne motat vláda, a to nechcete ani vy, ani já.“ Ale to se nestalo.
Katastrofa jménem Nixon
Krize už dávno nabrala politický rozměr. V Oválné pracovně Bílého domu se ozvala rána pěstí do stolu. Richard Nixon, muž, který nenáviděl cokoli, co nemohl kontrolovat, rudnul vzteky. Nelíbilo se mu, jak komunita Hippies ovlivňuje celou mladou generaci. Kapitalismu zkrátka mír, láska a svoboda moc neprospívá.
„Udělejte z Learyho nejnebezpečnějšího muže v Americe,“ procedil Nixon mezi zuby ke svým poradcům. „Tyhle děti nechtějí bojovat ve Vietnamu, protože si myslí, že vidí Boha v kousku papíru? Tak jim ten papír vezmeme. A zavřeme je, až zčernají.“
Najednou se v televizi objevovaly, dnes už zcela prokazatelně poplašné a lživé zprávy. „LSD vám změní chromozomy! Udělá z vás mrzáky! Rozpustí vám mozek!“ křičeli moderátoři jeden přes druhého. Strach byl hmatatelný. Sandoz, vyděšený z toho, že ho vlády označí za drogový kartel, udělal radikální řez.
„Končíme,“ zaznělo na poradě vedení v Basileji. „Zlikvidujte zásoby. Zastavte expedici. Už nechceme mít s Delysidem nic společného. A dojděte někdo za Hofmmanem. Měl by se to dozvědět od nás.“
Hofmann ale už dávno věděl, že se celá situace kolem jeho životního díla bortí. Uráželo ho označení „nelegální návyková látka“ jak LSD nálepkovali američtí vědci. Jeho “problémové dítě“ se oficiálně stalo „zapovězenou drogou“. Výzkum zamrzl. V laboratořích zhasla světla. Jediný zvuk, který zbyl, byl hluk policejních sirén v ulicích San Francisca.
Otec v exilu vlastní vize
V polovině sedmdesátých let už Albert Hofmann neprocházel chodbami Sandozu s oním mladickým zápalem. Svět venku se zmítal ve studené válce a on, tvůrce látky, která měla lidstvo uzdravit, se cítil jako odpadlík. Vědecké konference vystřídaly soudní síně a tiskové konference politiků, kteří mluvili o „chemickém moru“ a „hrozbou pro mládež“.
Hofmann seděl ve své pracovně, obklopen stohy dopisů od kolegů z celého světa. Některé ho dokázali potěšit. Třeba ty od československých psychiatrů a psychologů. U nás, díky železné oponě, výzkum neskončil. Jenže to bohužel nebyla známka toho, že bychom byli tak uvědomělí. Byli jsme jen, jako celý tehdejší východní blok, pozadu. Experimenty skončily na konci 70. let z úplně stejných důvodů jako v Americe.
Většina korespondence ale začínala stejně: „Alberte, musíme přestat. Granty byly zastaveny.“ nebo „Policie zabavila vzorky.“ Každý takový dopis byl pro něj obrovské zklamání. Viděl, jak se po celém světě zavírají dveře laboratoří, ve kterých se ještě nedávno věřilo v revoluci v psychiatrii.
„Nevím, jestli mám být naštvaný, nebo se stydět,“ poznamenal jednou večer k Anitě, když společně seděli nad seznamem výzkumných center, která byla označena za nelegální. „Dneska mi ředitel Stoll řekl, že by byl radši, kdybych LSD nikdy neobjevil.“ Podle Hofmanna to bylo nejhorší období jeho života. Neustále si kladl otázky, zda farmakologické a duševní účinky LSD mohou vyvážit jeho nebezpečí a škody způsobené zneužíváním.
„Je LSD pro lidstvo požehnáním nebo kletbou?“
Právě v této izolaci se zrodilo jeho nejslavnější literární dílo. Začal psát knihu LSD: Moje problémové dítě. Nebyl to vědecký traktát, byla to obhajoba. Každým slovem se snažil očistit jméno diethylamidu, oddělit čistý pramen poznání od kalných vod zneužití. Cítil obrovskou zodpovědnost. Zatímco Timothy Leary si užíval roli psychedelického guru v exilu, Hofmann zůstal věrný své vědecké integritě. Byl to tichý, osamělý boj muže, který se snažil bojovat proti obou stranám.
Věděl, že zneužívání LSD je nebezpečné a podle něj bylo dokonce zbytečné. Na druhé straně byl zcela nepochopitelný zákaz. Proti tomu všemu se snažil ve své knize vymezit. Doufal, že se bouře přežene a lidstvo dospěje do věku, kdy už se nebude bát svého vlastního nitra.
Splněný sen stoletého starce
Přenesme se naposledy o desítky let dál, do jara roku 2007. Švýcarský Burg im Leimental spal v ranní mlze. Albert Hofmann seděl na terase svého domu, bylo mu 101 let. Jeho kůže připomínala pergamen, na kterém bylo vepsáno celé to neuvěřitelné a bouřlivé století. Dávno už nebyl tím „nebezpečným chemikem“, kterého proklínal Bílý dům. Byl to stařec, ke kterému se jako k věštci stahovali vědci z celého světa.
V rukou držel dopis. Oficiální razítko švýcarské vlády mu oznamovalo něco, v co už téměř nedoufal: po pětatřiceti letech absolutního mlčení byl povolen první legální lékařský výzkum s LSD. Peter Gasser, švýcarský psychiatr a psychoterapeut, který v prosinci 2007 získal od švýcarských úřadů povolení k experimentům s psychedeliky asistovanou psychoterapi, později vzpomínal, že když to Hofmannovi oznámil, Albert byl dojatý k slzám. Pro něj to nebyl jen papír, byl to rozsudek o nevině. Švýcarská vláda tím oficiálně uznala, že LSD není „pouliční jed“, ale látka s obrovským medicínským potenciálem.
Velký skok pro lidstvo
Hofmann se mírně usmál a pohled upřel k horizontu. Věděl, že čas se krátí. Ale věděl také, že se dožil okamžiku, kdy se kruh uzavřel. Jeho „dítě“ dospělo. Vracelo se tam, kam ho tehdy v laboratoři Sandozu určil – do rukou lékařů, k lidem, ztraceným v moderní době, nebo k těm kteří v posledních týdnech života hledali smíření a klid před poslední cestou.
V jednom z posledních rozhovorů řekl:
„The problem child yet finds this position, that it becomes the wonder child – and that is what I meant. That is great. I thought, I would like to live to see that LSD finds the place where it belongs, and this is in human medicine. For me a very big wish came true.“
„Problémové dítě si přesto našlo své místo, stane se z něj zázračné dítě – a přesně tak jsem to myslel. Je to skvělé. Říkal jsem si, že bych se rád dožil toho, aby LSD našlo místo, kam patří, a to v lidské medicíně. Splnilo se mi to největší přání.“
Když 29. dubna 2008 Albert Hofmann naposledy vydechl, neodcházel jako poražený. Odcházel jako někdo, kdo věděl, že pravda o lidském vědomí se nedá zakázat zákonem ani spálit v peci.
Dnes, v moderních laboratořích v Curychu, Londýně i v Praze, se ampulky s LSD znovu otevírají. Psychedelická renesance není návratem ke květinovým dětem, je to návrat k pokoře před tím, co všechno o naší mysli nevíme. Svět tam venku se možná točí dál stejně zběsile jako v onen dubnový den roku 1943, ale Hofmannův odkaz dnes žije v mnohem klidnějších momentech. Žije v terapeutických pokojích, kde se dospělí lidé znovu učí nebát se vlastního nitra. Albert tehdy na svém kole jen pootevřel okno do neznáma.
Trvalo to přes šedesát let, než jsme jako lidstvo dospěli k tomu, abychom jimi prošli s respektem, který si zaslouží. To okno už nikdo nezavře. Ne proto, že by to nešlo, ale proto, že jsme konečně pochopili, jak moc potřebujeme čerstvý vzduch, který jím dovnitř proudí.
