Foto: Martin Hruška
Dolní Bělá je vesnice na Plzeňsku, kde se narodil Roman Šípek. Už v mladém věku se rozhodl obnovit rodinnou tradici v podnikání.
Co ovšem tradici před lety vůbec přetrhlo? Jaká byla jeho cesta k dnešním Stavebninám Šípek s.r.o. a Obchodu u Šípků?
Autorkou literární reportáže je Lucie Šípková, studentka 2. ročníku.
Podnikání z návsi
Kapitola první
Úvod
Rodina Šípků je v Dolní Bělé od nepaměti.1 Žila na hlavní ulici přibližně sto metrů od návsi. Jejich obydlí bylo ovšem i jejich živobytím. V domě, kde žili, se nacházel obchod a přes chodbu truhlárna a na dvoře sídlila auta k rozvozu jak obchodního, tak truhlářského zboží. Rodina měla podnikání v krvi a Roman Šípek se to jakožto nejstarší přímý potomek této rodinné tradice chytl a rozhodl se, že ji po několika letech obnoví.
Kapitola druhá
Mládí
Roman Šípek se narodil na podzim roku 1973 jako mladší syn Evžena a Pavlíny Šípkových. Jako šestileté dítě roku 1980 nastoupil do dolnobělské základní školy, nacházející se v okolí bytovek a vesnického fotbalového hřiště. Měsíc po nástupu do první třídy oslavil své sedmé narozeniny. Ve škole byl průměrným studentem a nevyčníval ničím zajímavějším než tím, že jeho otec pracoval pod Spotřebním družstvem jednoty Plasy a matka, která také byla pod Spotřebním družstvem jednota Plasy, pracovala jako servírka v Hostinci Dolní Bělá2 společně se svojí tchýní Cecilií Šípkovou. Hostinec stojí na křižovatce uprostřed návsi.
Romanův otec byl instruktorem a měl na starost hospody a také hotel v Manětíně. Postupem let byl však instruktorem jen vyvařujících hostinců. Jeho matka se naopak stala zaměstnankyní Spotřebního družstva Plasy a pracovala jako prodavačka v jednotě, která stála uprostřed obce v Dolní Bělé. V průběhu těchto let se začalo měnit zaměstnání jeho matky Pavlíny. Byla přeřazena z dolnobělské jednoty do bufetu na náves v Manětíně, také na pozici prodavačky.
Základní školu dokončil v červnu roku 1988 a od září nastoupil jako učeň truhlařiny do Plzně na Střední odborné učiliště Skvrňany. Jako mladý zvažoval i možnost být kuchařem či číšníkem, ale Roman se rozhodl studovat to, co jeho nejlepší kamarád Jiří Kupka. K tomuto rozhodnutí ho táhl i fakt, že se nedokázal plně rozhodnout, čím by chtěl být.
K výběru školy mu pomohlo i to, že k truhlařině měl blízko už jako dítě. Václav Šípek, jeho dědeček, doma často něco sám vyráběl, tudíž mladý Roman se čas od času nachomýtl a dědovi pomáhal. Lákal ho k tomu také fakt, že v dnešní domácí hospůdce, kterou předělal podle své představy a nyní slouží k setkávání se s přáteli, právě bývala truhlárna, která patřila pradědovi Josefovi, a vyráběl zde se svým synem Ladislavem truhlářské zboží na zakázku. Václav poté výrobky rozvážel pomocí svých aut, které měl v rámci svého podnikání v obchodu ve smíšeném zboží.
Kapitola třetí
Truhlářská dílna
Josef Šípek ve svém domě s číslem popisným 43, nejen žil, ale také zde měl truhlářskou dílnu. Z jeho výrobků byl největší finanční přínos do domácnosti. Jeho žena Kateřina se starala spíše o domácnost a jejich syny Ladislava a Václava.
Josefova truhlárna byla registrována od roku 1912. Od té doby aktivně vyráběl zboží do prodejny, ale také na zakázku, které si lidé objednali a následně mohli vyzvednout. Kateřina se až do roku 1924 starala zejména o rodinu. Téhož roku byla ovšem uvedena jako dámská krejčová a začala tak přispívat do rodinného rozpočtu, protože předchozí rok téměř došlo k bankrotu truhlářské dílny.
První syn Ladislav se narodil roku 1901 a druhý syn Václav 23.9. 1904. Bratři si byli již od mala blízcí a od útlého věku vedeni k zapojení se do starání o domácnost. Ladislav se vydal v Josefových šlépějích a po vystudování a povinné službě na vojně začal pracovat pod svým otcem v truhlářské dílně.
V roce 1928 se Ladislav stal živnostenským obchodníkem truhlárny po domluvě s otcem, že se stane majitelem jejich obchodu. Truhlářské dílně se opět začalo dařit. Když dostudoval i Václav a také absolvoval povinný vojenský výcvik, zapojil se do chodu truhlárny. Ne však tolik jako jeho starší bratr.
Kapitola čtvrtá
Začátky podnikání
Roman po úspěšném ukončení studia v červnu roku 1991 nastoupil do firmy ŽOS,3 kde pracoval už během školy. Ve firmě se dostal na pozici truhláře ještě téhož roku v září. Ve firmě pracoval do 1.10. 1992 a poté narukoval na vojnu, kde strávil sedm měsíců. Následně od května 1993 do roku 1994 pracoval v civilní službě. Jakožto člen civilní služby vykonával pomocného dělníka na zámku v Manětíně.
Léto před nástupem do firmy ŽOS mu ale přineslo i změny v osobním životě. Na jedné z vesnických zábav se seznámil tehdy s šestnáctiletou Štěpánkou Kopačkovou původem z Nekmíře. Netrvalo dlouho a začal mezi nimi vážný vztah následovaný seznámením obou rodin.
Po ukončení civilní služby se vrátil za rodinou a přítelkyní a opět nastoupil do firmy na svoji pozici truhláře. Dlouho tam ale nezůstal, protože se v něm ozvala tužba po obnovení rodinné tradice v podnikání. A tak v listopadu roku 1994 z firmy ŽOS odešel.
Romanovi rodiče mu zároveň nabídli, jestli by nechtěl začít podnikat. Rozhodl se tedy založit si živnostenský list, a tak zaplatil 1000 Kč na živnostenském úřadě v Plasích. Od 1. prosince 1994 se tak stal podnikatelem.
Ze začátku se na něj usmálo štěstí. Rodina Štorků prodávala svůj novinový stánek i s veškerým zbožím, které dříve prodávali. Evžen a Pavlína se rozhodli svému mladšímu synovi pomoci v začátcích, a tak trafiku i zboží od Štorků odkoupili. Poskytli mu finanční pomoc ze začátku, a když se Roman osvědčil, že má vše pevně ve svých rukou, podporovali ho.
Kapitola pátá
Původní obchod
Během jedněch z mnoha letních prázdnin přijela k sousedům Kupkovým do domu č.p. 42 na prázdniny z Rakouska mladá Cecilie. S Václavem si velmi rozuměli a netrvalo dlouho a přestěhovala se za ním do Česka, aby se následně vzali.
Ladislav se rozhodl k vylepšení jejich truhlárny, aby sobě i otci ve výrobě ulehčil práci. Tak se v dílně roku 1930 objevilo hned několik strojů poháněných benzinovým motorem. Díky nim se zvýšila i produkce a objednávky.
Nedlouho na to se narodil roku 1930 první Václavův syn a rozhodl se ho pojmenovat právě po svém bratrovi. Ladislav Šípek.
Václav Šípek se rozhodl otevřít vlastní obchod. Viděl budoucnost v podnikání stejně jako jeho rodina. Nevěděl však, kde by sehnal prostory k podnikání a následnému prodeji. Využil tedy skromného domečku, kde žil se svojí rodinou a z části domu udělal obchod hned naproti tomu truhlářskému na adrese Dolní Bělá 43. Živnostenským obchodníkem se oficiálně stal roku 1934. Nechtěl se ve svém obchodě zaměřit pouze na jeden druh produktu. Udělal tedy obchod se smíšeným zbožím, kde prodával kupříkladu i krejčovské výrobky své matky.
Na chodu obchodu se podílela hlavně Cecilie, která se o něj zároveň i více starala, protože její manžel pomocí svých aut začal zboží i rozvážet, aby si přivydělali. Cecilie se během práce v obchodu dokázala postarat i o malého Ladislava.
Tím, že Václav rozvážel, měl pozitivní vliv i na truhlárnu. Rozvážel tak někdy objednané zakázky zákazníkům, čímž se zapojoval do chodu obou obchodů. To byla věc, která truhlářství velmi pomáhala. Jednoho dne přijal Ladislav objednávku od všerubské základní školy, aby vyrobili lavice, židle a další nábytek potřebný do učebních tříd. Ladislav na tom nebyl však finančně nejlépe, a tak byl nucen si vzít půjčku od Židů. Nestíhal ovšem velký dluh splácet a došlo to až do bodu, kdy nestíhal ani dokončit zakázku. Kvůli zpoždění jim tedy nebylo zaplaceno a museli naopak doplácet. Ladislav vše zaplatil jen díky svému bratrovi. Tento druhý bankrot byl fatální pro celou dílnu. Dlouho se nedařilo podnik znovu obnovit.
Ladislav se tedy rozhodl místo kvantity dělat kvalitu, aby se truhlářská dílna opět vzpamatovala.
Během roku 1938 přišel Václavovi dopis o mobilizaci do války. Odešel tedy od své těhotné manželky a osmiletého syna. Ve válce dlouho však nepobyl. Rok na to se vrátil zpět a narodil se mu vzápětí druhý syn Evžen.
Kapitola šestá
Z trafiky do garáže
Roman si říkal, že sortiment v trafice nestačí. Začínal na novinách, tabáku a cigaretách, ale postupně se stánek zaplnil i cukrovinkami, papírnictvím a drogerií. S vypětím veškerých sil se mu povedlo do trafiky dostat i sázkovou společnost SAZKA.4 Do stánku chodilo čím dál více lidí a poptávali se o nové a nové zboží. Roman vždy slíbil, že se ho pokusí sehnat. A jen málokdy někoho zklamal.
Díky němu měli občané Dolní Bělé snadný přístup k mnoha druhům zboží. Nezůstalo to však jen u jedné obce. Do trafiky začalo chodit více lidí i z okolních vesnic. Najednou to nebyla práce pro jednoho člověka, a tak si k sobě najal pomocnou sílu. Paní Magdalena Trylčová začala chodit na brigády, aby měl Roman více času na svůj osobní život.
S účetnictvím si Roman nikdy nemusel dělat velkou hlavu. Spravoval mu ho jeho otec Evžen, který akorát začínal pracovat v hospodě na Horní Bělé, kterou vedla jeho manželka se svým starším synem Evženem od ledna roku 1991. Hospodu následně přebral Pavlíny manžel do svého vedení.
S přibývajícími lety, kdy už Roman bydlel i se svojí přítelkyní Štěpánkou v bytovce kousek od návsi, kde pracoval, se rozhodl k dalšímu životnímu posunu. Požádal ji o ruku a v červenci roku 1997 se vzali.
Netrvalo to ani rok a 9.1. 1998 se jim narodil první syn Roman. Štěpánka, která pracovala, jako servírka v hospodě U Šípků na Horní Bělé, šla tedy na mateřskou dovolenou a hlavním příjmem do domácnosti byl opět jen Roman. Ten si začal pohrávat s myšlenkou přestěhování se z bytovky do baráku.
Svůj nápad začal realizovat hned. Obeznámil s tím svoji manželku a začal řešit prostory, kam by se mohli i s ročním dítětem přestěhovat. Úvahy netrvaly dlouho. Evžen navrhl svému synovi, aby si přistavili na jejich domě druhé patro a rodina bydlela pohromadě. A tak se dali věci do pohybu.
V červnu roku 1999 se z menšího domu sundala střecha a začalo se přistavovat druhé patro. Vše bylo naplánované. Z rodinného domu, který tam stál po několik generací, se udělá dvoupatrový, aby tam společně mohli žít dvě generace. Prostory byly hotové koncem roku 2001, a tak se mladá rodina nastěhovala. Dům potřeboval už jen novou fasádu.
Romanovi tato změna nestačila. Chtěl více. Vznikla tak nová myšlenka o rozšíření sortimentu v trafice. Plno lidí se ho v novinovém stánku poptávalo po stavebních potřebách, a tak chtěl své podnikání zase o něco rozšiřovat. Ale kam? Odkud by mohl ještě něco prodávat?
Dohodl se tedy se svým otcem, že by mohl začít prodávat cement. A protože k tomu neměl prostory, vyjelo se s autem z garáže a místo toho se tam nastěhovalo několik pytlů s cementem. U toho to ale neskončilo. Brzy na to se v garáži ocitly příčkovky, tvárnice, vápno a i cihly. Toto vše se odehrálo během roku 2002, kdy se oficiálně otevřely stavebniny.
Roman se tedy začal věnovat více prodeji v garáži, protože plno lidí mu bylo za tento krok vděčný. Potřeboval ovšem za sebe náhradu do trafiky. Magdalena Trylčová byla stará a nechtěla být už zaměstnaná, byla však ochotná chodit stále jako výpomoc. Po zaměstnanci musel hledat tedy jinde. Po usilovném shánění pracovní síly se ozvala Věra Moulová, že by o práci měla zájem. Roman neváhal a Věru zaměstnal. Mohl se tedy naplno věnovat svému podnikání tentokrát z garáže.
Rok 2002 pro něj byl úspěšný i v rodinné sféře. Narodilo se mu druhé dítě. Osmnáctého října přišla do rodiny Lucie. Evžen s Pavlínou to označili za zázrak, že je v rodině po tolika generacích alespoň jedna dívka.
Kapitola sedmá
Krušné časy
Rodina Šípků se ustálila a sžila se s podnikáním. Lidé z Dolní Bělé si zvykli, že je jim nabízeno zboží všeho druhu. Oba obchody kvetly a rodina se měla dobře.
Během druhé světové války, po odvedení všech židovských podnikatelů, byly obchody navštěvovanější, což vynášelo větší zisk a Šípkovi se tak měli lépe. Když roku 1945 válka skončila, obchody to ovlivnilo ještě více. Nikdo z Židů, kteří byli odvedeni do koncentračních táborů, se nevrátil. Dolní Bělá se tak stala prostorem pro nové podnikatele. Ne však na dlouho.
Ihned po volbách v roce 1946 se nad podnikající rodinou Šípků začal snášet černý mrak. Měnícího se režimu si všiml i Václavův starší syn Ladislav. Proto se rozhodl ve svých čerstvých osmnácti letech v roce 1948 opustit rodinu a i Českou republiku. Jeho rodiče se o něj velice báli, protože o něm nic nevěděli. Vše se dozvěděli až po roce, kdy se odvážil poslat rodině domů dopis z Austrálie.
Kvůli Komunistické straně Československa to netrvalo dlouho a Václavův a Cecilčin obchod byl znárodněn roku 1950. Oba si museli začít hledat novou práci.
Ladislava jakožto majitele truhlářské dílny potkalo to samé o dva roky později. Najednou se z domova, kde žili dvě rodiny i se svými obchody stal pouhý dům, kde žili lidé, kterým byla zabavena živnost. Tak si dům opět předělali na pouhé obydlí.
Tímto znárodněním obou obchodů se tak přerušilo v rodině Šípků podnikání na několik let. Cecilie začala pracovat ve fabrice Lachema, ale brzy odešla a začala pracovat v hostinci v Dolní Bělé. Václav začal pracovat v Horní Bříze ve fabrice s názvem Keramické a kaolinové závody. Ladislav svoji novou práci našel také ve fabrice Lachema.
Kapitola osmá
Nová prodejna
Jedna garáž byla malá. Zákazníci přicházeli a chtěli neustále nové zboží. Roman tedy opět rozšířil sortiment a vyklidil pro něj i druhou garáž. Kvůli vzrostu sortimentu, si Roman musel najmout účetní. Jeho otec, ačkoliv byl obchodu zkušený, to nestíhal s vedením hospody. Díky známostem od 1.1. 2003 začala účetnictví spravovat Jitka Špelinová. Vše se začalo dít ve velkém a Roman se rozhodl postavit regulérní prodejnu.
Neměl na ni ale opět prostory. Odkoupil si tedy 21.4. 2004 vedle domu parcelu. Nechal ji srovnat do roviny, aby se mohla vystavit další budova, kde bude moci prodávat.
Neměl na ni ale finance. Nezbývalo mu nic jiného než si vzít úvěr v České Spořitelně. Ten mu byl umožněn, a tak se v roce 2005 začala stavba stavět. Dvaatřicetiletému podnikateli začalo pomalu docházet, že bude potřeba více zaměstnanců. Protože paní Trylčová už nadále nechtěla chodit na brigády, do novinového stánku najmul druhou zaměstnankyni Zdenu Krýslovou.
Za rok byla prodejna dostavěna. Kolaudace proběhla 7.6. 2006 a v následujících dnech se prodejna rozjela naplno. Už to nebyli však jen stavebniny. Prodejna byla plná drogerie, zahradnictví, papírnictví a železářství. Stavební materiály zůstávaly v garážích, které se pomalu začínaly předělávat na skladovací haly.
Štěpánka z hospody přestoupila do stavebnin a začala tam pracovat jako prodavačka. Během roku 2008 Romanovi rodiče i bratr také odešli z hospody. Roman tak zaměstnal svého bratra Evžena jako prodejce, svého otce, aby mu pomáhal s papírováním. Jeho matka zůstala jen pomocnou silou, která všem vařila.
V roce 2011, konkrétně 1. srpna však Romanovi umřel starší bratr na selhání jater. Byla to velká rodinná ztráta, ale podnik musel pokračovat dál. Jako nového zaměstnance se tedy Roman rozhodl přibrat Tomáše Jurku, bratrance jeho ženy, 1.10. 2011. Obchod tak běžel dál a prosperoval.
Kvůli tomu se také dospělo k nové investici. Roman chtěl opět rozšiřovat. A tak 18.4. 2013 se zahájila přístavba druhé budovy. Dokončena a uvedena do provozu byla 20.12. téhož roku. Základní věcí bylo stavební produkty oddělit od zbytku, a tak se v první prodejně objevily volné regály. Doplnily ho však domácí potřeby a také řezané květiny. Ve stavebninách pro změnu přibyly nové materiály.
S prvním červnem roku 2018 Roman zaměstnal i svého syna, který měl čerstvě po maturitě. Stal se z něj prodavač hlavně ve stavebninách. Téhož roku tam začala chodit na občasné brigády i Lucie.
Obrovská změna nastala v roce 2021. Firma navyšovala obrat a účetní přišla s návrhem firmu rozdělit na dvě a z jedné se stane společnost s ručením omezeným. Roman tedy se svoji manželkou a synem složili dvě stě tisíc. Stali se z nich tak jednatelé pro firmu Stavebniny Šípek s.r.o. Roman mladší tak nabyl i novou pozici a od 3.1. 2022 je obchodním ředitelem. Oddělily se tak stavebniny od zahradnictví, kde se Štěpánka stala Romanovo spolumajitelkou Obchodu u Šípků.
Díky tomuto rozdělení jedné celistvé firmy na dvě se zase mohl zvýšit i prostor pro další zboží, tudíž došlo k rozšíření i venkovního placu. Od této doby je vedena jako stálá brigádnice v obou firmách i Lucie.
Tak vznikly dva nové obchody ve stejné rodině, ale v jiné generaci. Dva obchody, které rozděluje pouze chodba, jako to bylo před desítky let jen o přibližných padesát metrů vedle v rodinném domě. A Romanovi se podařilo navázat na rodinnou tradici ve vlastním podnikání, aby neupadla v zapomnění.
