Dne 08. dubna 1994 přijíždí elektrikář Gary Smith do domu poblíž jezera Washington v Seattlu. To, co najde ve skleníku, ukončí život jedné z nejvýraznějších postav hudební scény devadesátých let. Literární reportáž se vrací k posledním dnům Kurta Cobaina a událostem, které jim předcházely.
Autorem literární reportáže je Petr Tesař, student 2. ročníku.
Poslední zvuky Seattlu
8.dubna 1994
„Redakce rádia KXRX-FM, jak vám mohu pomoci?“
„Hele, lidi, koukejte mi za tu zprávičku sehnat nějaký hodně dobrý lístky na Pink Floydy,“ poručí si kolega dispečera firmy, která pracuje na domě poblíž jezera Washington v americkém Seattlu.
Do domu v pátek 8. dubna přijíždí elektrikář Gary Smith se svými kolegy. Je chladné jarní ráno. Rutinní práce – instalace nového bezpečnostního systému.
„Chlapi, pojďte se podívat,“ zvolá Gary, pracující poblíž skleníku. Se zmateným, vzápětí šokovaným výrazem se rozběhne k telefonu a vytáčí policii.
„Myslel jsem si, že je to figurína. Pak jsem si všiml, že má v pravým uchu krev. Na prsou mu ležela kulovnice a mířila na bradu,“ řekl později tisku Gary Smith.
Rádio si nález ověří u policie. Ta však zatím potvrzuje pouze to, že v domě bylo nalezeno tělo. Stanice tuto informaci vypustí do světa ještě předtím, než je identita mrtvého oficiálně potvrzena.
Ta „figurína“, která ležela na zemi ve skleníku? Mrtvé tělo Kurta Cobaina.
3. března 1994
O šestatřicet dní dříve.
„Tady máte potvrzení pro pojišt´ovnu. Dva měsíce klidu,“ řekl doktor Kurtovi po koncertě v Německu.
„Odletím do Říma. Počkám tam na Courtney a Frances,“ oznámil zbytku kapely. Baskytarista Krist mu jeho nemoc příliš nevěřil. Obviňoval Kurtovu závislost na drogách. Zbytek Nirvany odletěl zpátky do Seattlu s tím, že budou 11. března pokračovat.
„Vím, že je k dostání jen na předpis,“ řekla Courtney časopisu Select o Rohypnolu. „Mně ho dal doktor. Je to jako Valium.“
Zatímco Courtney rozdává rozhovory v Londýně, Kurt prochází kolem Kolosea se svým kytaristou Patem. Natáhne ruku a uloupne kousek z něj.
„To se bude Courtney líbit, miluje římskou historii. Koupím jí ještě růže,“ pronese. S očima na památkách dojdou chladným městem až do hotelu The Westin Excelsior. Vysoké stropy, těžké závěsy, postele příliš velké na to, aby v nich člověk spal neklidně. Kurt posílá hotelového poslíčka vyzvednout Rohypnol. Sedativum.
„Ahoj miláčku. Dvacet šest dní jsme se neviděli,“ mumlá Kurt na svou ani ne dvouletou dcerku Frances a objímá Courtney. Po dlouhém dni rozdávání rozhovorů přiletěla. Na stole čeká objednané šampaňské.
Kurt se tiskne ke Courtney a líbá ji, ale kombinace dlouhého dne, prášku a šampaňského jí uspala.
Sleduje spící manželku. Pokoj je až nepřirozeně tichý.
Na nočním stolku leží plata prášků.
Natáhne se po nich.
První pilulka.
Druhá.
Na okamžik zaváhá.
Třetí.
Sáhne po kusu papíru. Píše několik vět. Ruka se mu trochu třese.
Čtvrtá.
Píše: „Pan doktor Baker říká, že si jako Hamlet musím zvolit život, nebo smrt.“
Váhá.
„Volím smrt,“ napíše.
4. března 1994
Ráno. Courtney se otočí v posteli. „Chtěla jsem se milovat,“ řekla později v rozhovoru.
Kurt leží bledý na posteli. Z nosu mu teče krev. Nereaguje. V ruce svírá dopis na rozloučenou. Courtney sjede pohledem a vidí dvě prázdná platíčka prášků. Vpravil do sebe 50 pilulek. Skáče se slzami v očích z postele a běží k telefonu.
„Pomoc! Můj Manžel! On umírá!“ křičí Courtney do telefonu na recepci.
Kurta vezou do římské polikliniky Umberta I. Lékaři pracují rychle. Výplach žaludku. Přístroje. Krátké věty, které se ztrácejí v panice.
„Máme puls,“ pronáší úlevně doktor. Lékaři Courtney informují, že šance jsou vyrovnané. Život bez následků, poškození mozku, ale také smrt. Kurt leží v komatózním stavu na nemocniční posteli.
Po dvaceti hodinách se Kurt probouzí. Courtney v napětí podává tužku a papír.
„Vyndej mi z nosu ty zasraný hadičky,“ načmáral.
12. března 1994
„Stav vašeho manžela je stabilizovaný. Je připravený na převoz,“ řekne lékař a zaklapne kartu.
Čtyři dny v nemocnici. Čtyři dny bez dávky, ale jen pauza. Kurt Cobain se později chvástá, že mu dealer na pokoji napíchl heroin přímo do kapačky.
Na invalidním vozíku ho vezou z nemocnice.
„Dej mi ten prášek,“ procedí nahlas skrz zuby Kurt směrem ke Courtney.
Letadlo se jednotně ohlíží za Cobainem. Hlasité ticho v šumu motorů.
„Už nic nemáme, uklidni se,“ odpoví Courtney
Po přistání na letišti v Seattlu je unavený Kurt vezen skřípajícím vozíkem skrz letištní halu.
„Dáte mi autogram?“ požádá celní deklarant Travis.
Vyčerpaný Kurt se natáhne po fixe a napíše: „Travisi, nekuř kanabis.“
18. března 1994
„Já se zabiju! Říkám ti, že se zabiju!“ křičí Kurt a zamyká se v pokoji.
„Otevři!“ mlátí do dveří Courtney. Domem se mezitím rozléhá pláč malé Frances.
Nakonec jí pustí dovnitř a po zemi má rozházené zbraně. V mžiku oka Courtney přiskočí k revolveru a přiloží si ho na spánek.
„Tak a teď tu spoušt´ zmáčknu,“ vyhrožovala. „Už se nechci dívat, jak umíráš.“
„Co blbneš? Vždyt´ si ublížíš!“ vyhrkne Kurt. „Může to vystřelit!“
Vytrhne jí zbraň z ruky a znovu se zamkne.
Courtney přivolá policii. Když dorazí, zlehčuje celý incident, aby Kurta uchránila před zatčením.
Přesto ho policisté odvážejí na stanici. Zabaví revolver Colt a lahvičku se sedativy.
Do záznamu strážník Edwards zapíše: „Neměl sebevražedné úmysly ani si nechtěl ublížit. Uvedl, že se zamkl v pokoji, aby za ním Courtney nemohla.“
„Hele, budeme to vůbec sepisovat?“ ptá se jeden policista druhého na stanici. Kurt mezitím na ně kouká a sedí v cele.
„Vykašli se na to,“ mávne rukou druhý. „Pustíme ho domů.“
25. března 1994
„Ty vole, mně je zle. Včera jsme to přehnali, co?“ ušklíbne se dlouholetý kamarád Dylan Carlson směrem ke Kurtovi. Prázdné lahve se válí okolo nich. Žaludek na vodě a bolest hlavy pulzující do všech stran lebky.
„Šlehneme si,“ řeknou současně. Rozehřát lžičku, naplnit jí heroinem, zat´ukat na jehlu a nahmatat žílu.
Uvolní, sundá pásek na ruce a jde s Dylanem po schodech dolů. Před nimi se zjeví zástup lidí. Manažeři, terapeut, přátelé a kamarádi z kapely.
Kurt chytne odpadkový koš a mrští ho po Dylanovi.
„Tys mě sem vylákal, že jo?!“ štěkne po Dylanovi.
„Já tohle nevěděl, fakt.“
Se staženými rty hledí k zemi.
Začínají padat výhružky. Vydavatelství Geffen hrozí rozvázáním smlouvy, kytarista Pat Smear zase rozpadem kapely. Každý ale mluví opatrně a váhá.
„Všichni se Kurta hrozně báli,“ vzpomínal později manažer kapely Danny Goldberg. „Obklopovala ho taková zvláštní aura, a dokonce i já jsem měl pocit, že tančím mezi vejci. Nechtěl jsem říct něco špatně. Vyzařovala z něj tak podmanivá energie, že si na něj doslova nikdo ani netroufal promluvit. Každý tam jen tak postával a z povzdálí přihlížel.“
Napětí přerušuje Courtney.
„Tohle už přece musí skončit. Buď aspoň jednou dobrej táta.“
A pak vyrukuje s nejbolestnější hrozbou.
„Jestli se rozvedeme a budeš dál brát drogy, budeš Frances vídat jen minimálně.“
Kurt, do té chvíle mlčící, bouchne.
„Kdo si sakra všichni myslíte, že jste, že mě tady poučujete? Víte, kolikrát jsem já vás viděl fetovat?!“
„Jak se s tebou vůbec můžeme bavit, když jsi úplně sjetej?“ opáčil se Danny Goldberg. „Bavíme se o tvým zdraví!“
„Seru na vás, najdu si nějakýho psychiatra. Nemáte mě právo soudit,“ říká Kurt a začíná listovat ve zlatých stránkách. Vždycky se dovolá jen na záznamník.
Lidé se pomalu rozcházejí, aby stihli své lety zpátky domů. Courtney se rozhodla odjet na léčení do Los Angeles.
„Chceš jet se mnou?“ ptala se Kurta. Neodpovídá.
„Kam zdrhli všichni kámoši, když je potřebuju?“ ptal se prý své dealerky. „Proč se proti mně všichni spikli?“
27. března 1994
„Podívej se, však je úplně mimo. Venku má auto, tak ho do něj odtáhneme. Já nechci mít na krku smrt nějaký rockový hvězdičky,“ řekl nervózně jeden narkoman druhému.
Předávkovaného Kurta dotáhnou na zadní sedadlo jeho auta.
„Zavoláme aspoň sanitku?“
Kurt je aspoň natolik při smyslech, aby zavrtěl hlavou. Ostatní ho tedy ponechávají svému osudu.
28.března 1994
Rozlepí oči.
Heroin přestal působit a tělo se začíná ozývat.
Dopotácí se domů a pouští si záznamník plný zpráv od Courtney.
Volá mu také Rosemary Carrollová, jeho právnička a dlouholetá přítelkyně.
„Když nechceš, aby se ti tolik lidí pletlo do života, tak jim nedávej příležitost, aby tě viděli jen v těch nejhorších barvách. Oni na tebe chtějí dohlížet kvůli těm drogám. Když se teď půjdeš někam léčit, připravíš je o další zbraň, úplně jim vezmeš vítr z plachet. Možná ti to nedává smysl a možná to nezní logicky, ale takhle to prostě je. Tak tam běž a dělej s tím něco. Všechno se zjednoduší, když tam nastoupíš. Na tom pak budeme moci stavět,“ sdělila.
„Já vím,“ odpoví Kurt tiše. „Zkusím nastoupit na léčení.“
29. března 1994
„Kurte, nastup,“ řekne ostře Krist Novosellic a téměř ho cpe do auta, aby ho odvezl na let do Los Angeles.
Prvních dvacet minut jedou mlčky. Pak Kurt náhle sahá po klice.
„Kurte, co to sakra děláš?!“ zařve Krist, když se za jízdy snaží otevřít dveře.
„Nech mě bejt!“ vyjekne. Dvoumetrový Krist jednou rukou drží volant a druhou drží svého kamaráda za límec. Autem dokličkují až k letišti.
Prásk.
Po hlavním terminálu se ozve rána na čelist. Basák Nirvany úder ustojí a oba se začnou prát přímo na podlaze terminálu.
„Ty do toho letadla vlezeš!“ křičí Krist.
„Nech mě bejt.“
Cestující se zastavují a nevěřícně sledují scénu připomínající rvačku dvou opilců.
Kurt se nakonec vytrhne a uteče pryč. Krist už vidí jen jeho záda a blonďaté vlasy mizící za rohem.
Později téhož dne
„Pane Cobaine, vy se skutečně musíte léčit,“ řekl do telefonu doktor Scappa.
„Myslíte?“ odpoví Kurt unaveně.
„Vím to. Jeďte co nejdřív.“
Na druhém konci se ozve povzdech.
„To, co jsem udělal Kristovi, nebylo správný. Jen chci, aby mi všichni dali pokoj. Pojedu zítra.“
Položí telefon a sáhne po jehle.
30. března 1994
Odpoledne zajel Kurt za Dylanem Carlsonem.
„Ahoj. Co potřebuješ?“
„Potřebuji sehnat zbraň. Policie mi všechno zabavila a já potřebuji něco na ochranu. Seženeš mi něco?“
Dylan to vysvětlení přijal, i když se ve státě Washington zbraně přihlašovat nemusely. Společně zamířili do obchodu se sportovními potřebami Stan Baker. Kurt si vybral brokovnici Remington M-11.
„Jestli Kurt uvažoval o sebevraždě,“ vzpomínal později Dylan, „mně se s tím rozhodně nesvěřil.“
Kurt si vzal zbraň a zamířil domů.
Večer
„Kde sakra je? Čekám tu už hodinu,“ bručí si taxikář.
Pak se otevřou dveře domu a Kurt konečně nastoupí.
„Na letiště?“
„Jo. Na letiště.“
Vedle sebe položí cestovní tašku a začne si kontrolovat věci.
„Boty. Trička. Kalhoty… náboje.“
Na okamžik ztuhne.
„Do prdele.“
Nervózně se otočí na řidiče.
„Nemohl byste se toho zbavit? Nechtěně jsem to nechal v tašce.“
Taxikář se podívá na krabičku munice a rychle pochopí. Nakonec přikývne. Dodnes není jasné, proč mu taxikář vyhověl. Možná se jen nechtěl hádat s Kurtem Cobainem.
Po příjezdu na letiště Kurt krátce poděkuje a spěchá na let do Los Angeles.
V léčebně
„Vy už jste tady podruhé?“ zeptá se recepční v Exodus Recovery Center.
„Ano. Měl bych dnes nastoupit na osmadvaceti denní program,“ odpoví Kurt.
„Pokoj 206. Za chvíli přijde sestra kvůli vstupnímu pohovoru. Potom běžte do společenské místnosti.“
Kurt si odloží věci a krátce nato někdo zaklepe.
„Dobrý den, pane Cobaine. Potřebujeme probrat vaše očekávání od léčby. Ale nejdřív výška a váha.“
„Sto sedmdesát pět centimetrů. Asi šedesát kilo.“
Po sérii otázek zamíří do společenské místnosti. Tam sedí Gibby Haynes, zpěvák Butthole Surfers a jeden z idolů Kurtova dospívání. Kurt si přisedne.
„Vypadal nezdravě,“ vzpomínal později Gibby. „A unaveně z toho, že je pořád nezdravý.“
31. března 1994
Kurt začíná čtvrteční ráno skupinovou terapií a individuálním sezením s panem Stimonsem.
„Naprosto si nepřipouštěl, že by měl s heroinem nějaký problém,“ vzpomíná pan Stimons. „Ptal jsem se ho, jestli chápe, jak vážná byla ta situace v Itálii. Řekl jsem mu: ‚Hele, mladej, vždyt´ ses mohl zabít. Nad tím by ses měl zamyslet. Ty tvý drogy tě dohnaly až na pokraj smrti. Chápeš, jak vážný to je?“
Kurt odpověděl jen: „Jo, jasně. Chci se tu dát dohromady a vypadnout.“
Stimonsovi nikdo neřekl, že se Kurt v Římě pokusil o sebevraždu. Proto se Kurt v Exodu dostal na běžné oddělení, přestože jen pár budov dál bylo v areálu nemocnice hlídané psychiatrické oddělení.
Odpoledne za ním přijde chůva Jackie Farryová s malou Frances. Kurt si s dcerou hraje, ale působí zpomaleně a nepřítomně. Pravděpodobně kvůli medikaci.
„Kurte, dnes už musíme jet, ale zítra ráno se s Frances vrátíme.“
Kurt jen mlčky políbí Frances na tvář a něco nesrozumitelně zamumlá.
1. dubna 1994
Jak Jackie slíbila, ráno se obě vrátily.
„Ahoj Jackie, moc ti to sluší. Ahoj Frances.“
„Byl tak neuvěřitelně veselý, že jsem tomu ani nevěřila,“ vzpomínala Jackie. „Říkala jsem si, ‚Pane Bože, tentokrát to snad aspoň chviličku vydrží.‘“
Kurtova změna nálady Jackie nevyvedla z míry. Jackie se domnívala, že mu v rámci léčby naordinovali nějaké tablety.
Kurt vyhazuje Frances do vzduchuJakci rozesmál a Jackie na chvilku odešla. Chtěla je nechat o samotě. Když se vrátí, Kurt něco šeptá Frances do ucha.
Jackie si ji převezme a slíbí, že přijde zase zítra.
Odpoledne
Po obědě sedí Kurt s Gibbym v kuřácké části areálu.
„Slyšel jsi o tom bubeníkovi, co mu museli amputovat paži? Prý se mu udělaly šílený abscesy. Ještě že jen zpívám,“ vtipkoval Gibby.
Pak změní téma.
„A ten cvok, co utekl přes zeď? Nechápu. Tady se přední vchod nezamyká.“
Kurt potáhne z cigarety.
„Taky to nechápu.“
Po konverzaci s Gibbym se Kurtovi dovolala Courtney.
„Ahoj, jak se držíš?“
„Jde to, dali mi nějaký prášky,“ odpoví Kurt. „Courtney, potřebuji ti něco říct. At´ se stane cokoli, tak chci, abys věděla, že to tvoje album je opravdu skvělý.“
Courtney znejistí.
„Co tím myslíš?“
„Jen si pamatuj, že tě miluju. At´ se stane cokoli.“
Kurt zavěsí. Naposledy, co s ním Courtney mluvila.
Večer
Půl osmé.
„Jdu na cigáro,“ řekne Kurt personálu. Slunce zapadá, kouká na zeď a vzpomíná, jak se o ní s Gibbym bavili.
Téměř dvoumetrovou zeď přelezl. Utekl pouze v šatech, které měl na sobě.
O dvě hodiny později už stojí na letišti v Los Angeles. Pokouší se dovolat Courtney. Neúspěšně. Nechá alespoň vzkaz, že volal.
Když si objednává odvoz po příletu do Seattlu, výslovně zdůrazní jediné:
„Žádnou limuzínu.“
Zatímco Kurt míří zpátky do Seattlu, Courtney nechává zablokovat jeho kreditní karty a najímá soukromé detektivy.
5.dubna 1994
Kurt se zabarikáduje ve skleníku nad garáží svého domu. Do přehrávače vloží CD kapely R.E.M. a tichý hlas zpěváka se rozléhá místností.
Zvedá červené pero.
„Boddahovi,“ napíše. Dopis adresuje imaginárnímu příteli z dětství. Postupně ale začne psát hlavně o Courtney a Frances.
„Víš, že tě miluju,“ stojí v dopise. „Frances taky miluju. Promiň. Prosím tě, nechoď za mnou. Promiň, promiň, promiň.“
Slovo promiň se opakuje znovu a znovu, až téměř zaplní stránku.
„Budu na tebe čekat,“ pokračuje. „Ochráním tě. Nevím, kam jdu. Tady už to prostě dál nesnesu.“
Na levém zápěstí má stále nemocniční pásek z Exodus Recovery Center.
Po chvilce se zvedne a odchází z ložnice do skleníku. Zvuk R.E.M. postupně mizí.
„Courtney, prosím tě, žij dál, kvůli Frances, aby se jí žilo líp, beze mě bude št´astnější. Miluju tě. Miluju tě.“ připsal do dopisu.
Papír pak propiskou zapíchne do květináče.
Dokouří poslední cigaretu.
Naposledy se podívá z okna.
Odjistí.
Přiloží zbraň pod bradu.
Stiskne spoušt´.
8. dubna se někde zvenku ozve: „Hele, lidi, koukejte mi za tu zprávičku sehnat nějaký hodně dobrý lístky na Pink Floydy.“
