Na jaře 1944 přišly i sem. Zaklepali v Přelouči na dveře dva muži v uniformě. Sláva toho rána ještě seděl u kávy se ženou Mílou, zatímco malá Evička si hrála na koberci. Pak ho odvedli. Gestapo ho zatklo za poslech zahraničního rozhlasu a za to, že o něm mluvil s druhými.
Cesta vedla přes výslechy a rozsudek až do Buchenwaldu. Tam přestal být manželem a otcem a stal se číslem v řadě. Mezi ostnatým drátem si musel připomínat tváře, které nechal doma, aby se mu nerozpadly v hlavě.
Autorkou literární reportáže je Rozálie Bednářová, studentka 2. ročníku.
První trny pučí v Buchenwaldu
Úvod
Na jaře 1944 přišly i sem. V malém městě Přelouč, kde ticho nevstává až večer, ale rozplývá se až za poslední dům. Kde ulice jsou úzké a domy stojí blízko sebe, jako by si chtěly něco šeptat. Je to místo s nálepkou obyčejného života. Jenže dějiny někdy přijdou i do tichých ulic.
V Labské ulici prožívala obyčejná rodina klidné dopoledne. Můj pradědeček Sláva usrkával kávu se svojí ženou Mílou. Mezitím jeho dcera Evička, které bylo osm let, si na koberci hrála s panenkou. Nebylo na tomto ránu nic neobvyklého, až do chvíle, kdy se na dveřích ozvalo silné zaklepání. Sláva šel otevřít a ve dveřích stáli dva muži. Podle uniformy bylo jasné, že si nepřišli jen promluvit. Velmi dobře věděl, co se děje. Někdo ho zradil. A jako úředník ví, že nemá žádnou moc, aby něco zmohl. Bez pořádného rozloučení musel opustit dvě osoby, které nejvíce na světě miluje. Svoji ženu a svou malou dceru. Mého pradědečka odvedli s nevědomím, na jak dlouho svou rodinu neuvidí a jestli vůbec.
A tak se v už ne tak tiché ulici odehrála rána, která změnila jeden obyčejný rodinný příběh navždy.
1 Kapitola
1.1 Převoz
Z Přelouče do Pardubic to není daleko. Dnes cesta, kterou člověk ujede téměř bezmyšlenkovitě. Silnice, pár obcí, známá krajina, pole, domy, nádraží, cedule. Jenže pro Slávka toho rána přestala být vzdálenost obyčejnou vzdáleností. Každý kilometr ho odváděl dál od domova, od ženy, od malé Evičky i od života, který ještě před několika minutami vypadal, že bude pokračovat stejně jako včera.
Ve služebním voze už nebyl mužem z Labské ulice. Nebyl manželem, otcem ani úředníkem, který měl své místo, svoji práci a svůj řád. V očích mužů, kteří ho odváželi, byl podezřelý. Člověk, který poslouchal něco, co poslouchat neměl. Člověk, který věřil hlasu zvenčí víc než hlasu říše. A to stačilo.
Pardubice se před ním neotevřely jako město, které znal. Otevřely se jako úřední chodba, jako zamčené dveře, jako výslechová místnost. V archivech zůstává datum: 24. března 1944. Den, kdy byl zatčen gestapem, a den, kdy se jeho cesta začala zapisovat ne do rodinné paměti, ale do německých protokolů. Od té chvíle jeho život přestává plynout podle kávy s doutníkem, obědů a dětských her. Začíná se měřit podle převozů, razítek a výslechů.
Ve výpovědích a rozsudku se objevují jména dalších lidí z Přelouče. Nejsou to jen jména na papíře. Jsou to lidé, kteří chodili stejnými ulicemi, mohli se potkávat v hospodě, v obchodě, na návsi nebo jen tak mezi dveřmi. Někdo něco slyšel. Někdo něco řekl. Někdo si možná chtěl ulevit, někdo se bál, někdo chtěl zachránit sám sebe. A možná někdo věděl až příliš přesně, kam má ukázat prstem.
V německém rozsudku se vedle Slávkova jména objevují i další jména z Přelouče: Žabka, Beneda, Anton Tichý, Zalabský, Franz Tichý a Kučera. Všichni patřili do stejného prostoru, do stejného města, do stejného kruhu řečí, obav a výslechů. Dokument ale neříká jednoznačně, kdo promluvil první, kdo mluvil dobrovolně a kdo až pod tlakem gestapa. Právě to je na celém příběhu nejhorší. Že pravda se v takové době nedá vždycky oddělit od strachu. A že i obyčejná věta, pronesená mezi známými, se mohla stát řádkem v rozsudku.
V takových chvílích se malé město mění. Domy už si nešeptají sousedské novinky, ale podezření. Každý rozhovor mohl mít pokračování u výslechu. Každá věta mohla být zopakována někde, kde zněla tvrději, než jak byla původně vyslovena. A Slávek se najednou musel dívat na vlastní život očima cizích lidí. Na to, co dělal, co řekl, komu ukázal rádio, komu vysvětlil krátké vlny, kdo u toho byl a kdo si to zapamatoval.
Podle pozdějšího prohlášení se jeho odbojová činnost týkala hlavně poslechu zahraničního rozhlasu, informování dalších lidí o tom, jak lze poslouchat zahraniční vysílání, a také rozšiřování protinacistických tiskovin. Pro dnešního člověka to může znít skoro neuvěřitelně. Rádio jako důkaz. Poslech zpráv jako zločin. Věta zachycená z Londýna jako nebezpečí pro říši. Jenže v době okupace nebyla pravda jen informací. Byla hrozbou.
Po Pardubicích přišla Praha. Dne 2. května 1944 byl podle chronologického záznamu převezen do Prahy na Pankrác. Pankrác nebyla jen věznice. Bylo to místo čekání. Čekání na výslech, na rozhodnutí, na rozsudek. Člověk tam mohl slyšet kroky za dveřmi a nevěděl, jestli jdou pro něj. Mohl počítat dny, ale nevěděl, kolik jich ještě zbývá. Mohl si opakovat jména svých blízkých, aby se mu nerozpadla v hlavě stejně jako jistota, že se k nim vrátí.
Soud přišel rychle. V květnu 1944 už byl jeho osud přepsán do německého rozsudku. Německý soud ho neviděl jako otce malé holčičky ani jako muže, který se snažil přežít dobu. Viděl obžalovaného. Na stole neležel jen papír, ale celé osudy. Jako by se lidský strach dal přepsat do několika německých odstavců.
U soudu pravděpodobně zaznívaly výpovědi lidí, kteří pradědečka znali nebo se s ním v Přelouči setkali. Někteří mohli potvrdit, že se o zahraničním vysílání mluvilo. Jiní mohli popsat, kdo u poslechu byl, kdo měl přijímač nebo kdo o krátkých vlnách věděl. Jestli někdo z nich udal přímo jeho, se z dochovaných dokumentů nedá říct úplně jistě. Dá se ale říct, že bez podobných výpovědí by se celý obraz obžaloby skládal mnohem hůř. A právě v tom je ta největší hořkost. Někdy člověka nezlomí nepřítel zvenčí, ale hlas někoho, koho mohl potkávat celý život na ulici.
Rozsudek byl krutý: šest let káznice a ztráta cti. Šest let za hlas z rádia. Šest let za to, že ve světě, kde oficiální zprávy lhaly, hledal jiné. Šest let za krátké vlny, za Londýn, za věty, které se v noci nesly éterem a dávaly lidem pocit, že za hranicemi okupovaného života existuje ještě jiná skutečnost. Na papíře se tomu říká „Strafsache“, trestní věc. Ne příběh otce, ne rozbitá rodina, ne žena čekající doma s dítětem. Jen trestní věc.
Když rozsudek padl, neznamenalo to konec. Znamenalo to začátek další cesty. Z Pankráce dál, přes věznice a transporty, až k místům, jejichž jména se v rodinné paměti nevyslovují lehce. Jedním z nich byl i Buchenwald. Ale ještě, než se v jeho příběhu objeví toto jméno, je třeba zůstat chvíli tady v Praze, v soudní síni, kde se obyčejný lidský život změnil v rozsudek.
1.2 Dopis z Pankráce
Přepis prvního dopisu – 20. 5. 1944, Praha-Pankrác
Drahá Mílo a Evičko!
Tak dnes konečně po dlouhé době mohu Vám psáti. Jsem doposud zdráv a vzpomínám stále na Vás všechny doma. Jak se mi při tom stýská, to snad ani nemusím psát, to jistě víte! Jsem stále
ještě v Praze na Pankráci, kdy a kam se odtud dostanu, to jistě nevím. To víte, že bych nejraději zůstal zde, ale to asi nepůjde.
Co děláte Vy stále? Mílo, jak je to se živností? Stále myslím na našeho dědečka, zda-li to snad nemuselo stát, jak jsi naposled říkala! Musíš se, Mílo, vždy s někým poradit, nechceš-li si s něčím vědět rady. Je konečně všecko s p. Hlaváčkem v nemovitých věcech? Hrazdíra, který úřaduje v Přelouči každou sobotu, bude-li něco na Živnostenským, obrat´ se na sl. Čeňkovou a vůbec ve všem, at´ Ti poradí, kde o věc se někde informuje.
Máš s tím být starosti, viď? Musíš to, drahá Mílo, vyřídit zrovna tak, jako já, a doufat, že všechno zase jednou bude lepší. Věříš? Mílo, na zaslané prádlo už nic neposílej od prádla, mám toho dost a až budu někde na místě, dostanu stejně prádlo erární.
Jak to je s Egartou? Ta už také zajímá, jak to dopadlo! Doposud jsi plat dostávala nebo ne? Napiš mi to všechno brzy!
Evičko, co Ty stále děláš? Kdy budeš mít brzo prázdniny, viď? Jaké pak asi bude vysvědčení, podle doby, viď? Poslouchej maminku a uč se hezky, jak ve škole, tak i piano, at´ mám z Tebe velikou radost, až Tě zase uvidím. Čtu od Tebe slíbenou kolosální pusu, což, pěknou, viď?
Pak Evičko, jak jsem už psal, uč se hezky, buď hodná a až maminka mne bude psát, něco hezkého připiš!
Mílo, pozdravuj moji matku, vyřiď jí, že také na ni stále vzpomínám, aby o mne neměla starost, naopak aby ona se šetřila a těšila na shledanou.
A Ty, Mílo, jak jsem psal posledně, hlavně jez a také se šetři, aby naše setkání bylo co možná nejradostnější. Pozdravuj všechny u Vás.
Zdraví Vás a líbá Váš Sláva
Z Pankráce už jeho cesta nevedla zpátky domů. Vedla dál, po trase, která se dnes dá v archivech sledovat jen podle dat, míst a vybledlých řádků. Praha, další věznice, transporty, pracovní přidělení. Člověk se v takovém záznamu mění v pohybující se položku. Jméno, datum, přesun. Až se mezi těmi řádky objeví slovo Buchenwald. Nejen jako výkřik, ale jako úřední poznámka. V místě, které už samo o sobě nese tíhu celého století. A přitom ten papír neřekne, co si člověk v takové chvíli myslí. Neřekne, jestli ještě počítal dny od posledního dopisu, jestli se mu v hlavě vracel hlas jeho ženy, nebo jestli si představoval dceru, jak doma sedí nad sešitem a učí se psát. Archiv zapíše přesun, ale nezapíše strach. Zapíše datum, ale ne noc před cestou. Zapíše místo, ale ne to, co z člověka zůstane, když mu postupně berou domov, jméno i jistotu návratu.
Buchenwald se v jeho příběhu neobjeví jako konec, ale jako další stanice v řetězu, který začal jedním zaklepáním na dveře v Přelouči. Mezi domovem a táborem neleží jen kilometry. Leží tam výslechy, čekání, rozsudek, vězeňské chodby a ticho po dopisech, na které se doma čekalo možná víc než na zprávy z fronty. A právě v tom je ta cesta nejděsivější: nevede rovnou do pekla. Vede tam postupně, krok za krokem, razítko za razítkem.
2 Kapitola
2.1 Nově mezi trny
Do Buchenwaldu nepřijel jako člověk, který někam dorazil. Přijel jako číslo, jako jméno v seznamu, jako další tělo vyložené z transportu. Podle dochovaného chronologického záznamu odjel na transport do Buchenwaldu 19. února 1945 a do tábora dorazil 22. února 1945. Možná se můj pradědeček v duchu hořce pousmál nad tím, jak nacistický režim dokázal i utrpení proměnit v systém, pořádek a úřední přesnost. Tolik smrti, tolik bolesti, tolik hladu, chladu a strachu, a přesto všechno zapsané do kolonek, seznamů a razítek. Kolem sebe viděl lidi, kteří přijeli s ním, ale i ty, kteří vypadali, jako by tam byli celé roky. Vyhublé tváře, prázdné pohledy, těla zabalená do hadrů a ticho, které bylo horší než křik. Někteří možná ještě čekali na návrat domů. Jiní už působili, jako by se s vlastním koncem dávno smířili.
A právě tady začíná „Nově mezi trny“. Ne jako poetický název, ale jako přesný obraz člověka, který se ocitl uprostřed místa, kde i naděje musela bolet.
První ráno v Buchenwaldu možná nezačalo probuzením, ale rozkazem. Nezvedal se proto, že by se vyspal. Zvedal se proto, že musel. Kolem něj se hýbala těla mužů, kteří už dávno nevypadali jako lidé ze svých vlastních fotografií. Někdo si mlčky upravoval pruhovaný oděv, jiný hledal botu, další jen seděl a několik vteřin sbíral sílu postavit se na nohy a jiní kolem něj umírali. V táboře měl každý pohyb svůj význam. Zpozdit se mohlo znamenat ránu, křik nebo trest. Ráno nepatřilo člověku, ale táboru.
Na apelovém prostranství stáli vězni v řadách a čekali, až budou spočítáni. Čísla musela souhlasit. Pokud nesouhlasila, čekalo se dál. V zimě, v dešti, ve větru, ve strachu. Buchenwald byl jedním z velkých nacistických koncentračních táborů a jeho režim stál na kontrole, nucené práci a postupném vyčerpávání vězňů. Vězni byli využíváni na různé druhy nucené práce, mimo jiné v dílnách, stavebních pracích, kamenolomu nebo pro válečnou výrobu. Hlad se přitom neozýval jen v žaludku. Byl v hlavě, v nohách, v každém kroku. Člověk nemyslel na oběd tak, jako doma. Myslel na kousek chleba, na řídkou polévku, na něco teplého, na cokoli, co by tělo přesvědčilo, že má vydržet další den.
Hlavně nezapomenout jejich tváře, mohl si v duchu opakovat. Míla sedí doma možná u stejného stolu. Emička už možná povyrostla a já nevím ani o kolik. Nesmím se jim v hlavě vzdálit. Nesmím se stát jen tímhle číslem, tímhle tělem v řadě. Musím si pamatovat, že jsem byl někdo předtím. Že jsem měl domov. Že někde za tím drátem existuje ulice, kde mě pořád někdo čeká.
A přesto se i tam mohlo stát, že člověk našel někoho, kdo mu na chvíli připomněl svět před ostnatým drátem. Mladého Františka, který si v hlavě pořád opakoval adresu domů, aby ji nezapomněl. Mohli stát vedle sebe na apelu, mohli si podat kousek chleba, mohli si říct jen jednu větu: „Vydrž.“ V takovém místě i obyčejné slovo znamenalo spojenectví.
Večer nepřicházel jako úleva. Nepřinášel konec dne, jen další počítání, další čekání a další návrat do prostoru, kde člověk neusínal proto, že by byl v bezpečí, ale proto, že tělo už nemohlo dál. Každý se snažil zabrat si kousek místa, kousek tepla, kousek ticha. Slávek možná ležel mezi cizími muži a poslouchal jejich dech. Některý byl pravidelný, jiný přerývaný, další už skoro nebyl slyšet. V takové noci se člověk nemodlil za velké věci. Stačilo jediné: probudit se i ráno.
Možná si v duchu skládal dopis, který nemohl napsat. Milá Mílo, jsem živ. Emičko, buď hodná a poslouchej maminku. V dopisech z vězení předtím ještě řešil prádlo, zdraví, školu malé Emičky i to, aby se Míla šetřila. I z cely se snažil být mužem, který doma pořád drží nějaký řád. V táboře už ale zůstával hlavně úkol přežít.
Karel z Moravy, pokud tam opravdu někdo takový stál po jeho boku, mu mohl při chůzi šeptnout něco docela obyčejného. A právě obyčejná věta tam mohla znít jako záchrana.
„Počítáš dny?“ mohl se ho Karel zeptat tiše, skoro bez pohybu rtů.
Slávek možná chvíli mlčel. „Už ne. Jen čekám, jestli přijde další ráno.“
„To stačí,“ odpověděl Karel. „Aspoň malá naděje.“
Takové věci by mimo tábor nebyly ničím. Tady ale mohly znamenat víc než dlouhé řeči. Tady se přátelství neměřilo sliby, ale tím, jestli někdo vedle vás ještě stojí, když už sotva stojí sám.
3 Kapitola
3.1 Poslední dopis
18. V. 1945, Freising
Nejdražší Mílo!
Podávám Ti radostnou zprávu, že všechno št´astně dopadlo, jsem živ a zdráv a jsme nyní v sousedním táboře ve Freisingu u Mnichova, kde čekáme na naše odtransportování domů. Mám se nyní už dobře, jenom Ty, Eva a krátká cesta domů mi schází. Doufám ale, že už to nebude dlouho trvat a dostaneme se už konečně domů, do Čech. Vzpomínám stále na Vás a strašně se těším, až již budu u Vás. Těšíš se také trochu na mě?
Co všechno jsem prožil od odjezdu z Prahy, to Ti budu vyprávět, jenom podotýkám na den 29. dubna, kdy jsme byli v 1/3 3 odpoledne vysvobozeni Američany. To vše ostatní.
Zítra jedou naši št´astnější osudem do Prahy, aby jednali o náš návrat a naše odvezení. Doufejme tedy, že to bude už brzo. Jak Vy všichni jste to přežili, jste zdrávi? Vzpomínám stále na Vás a doufám, že se ve zdraví co nejdříve setkáme. Očekávejte mě co nejdříve. Pozdravuj u Vás moji matku, Evu a všechny známé.
Tebe i Evu líbá, vzpomíná a na shledanou co nejdříve se těší
Váš Sláva
Tady se archivní stopa na chvíli znovu mění v lidský hlas. Po všech přesunech, rozsudcích, transportech a táborech už nepíše vězeň, ale člověk, který se znovu snaží vrátit domů. V dopise není všechno, co prožil. Možná tam ani být nemohlo. Některé věci se nedají napsat hned, některé se nedají vyslovit nikdy. Zůstává ale věta, která po celé té cestě zní skoro neuvěřitelně jednoduše: jsem živ a zdráv. A možná právě v ní je celé vítězství.
