Spisovatelem tam a zase zpátky vypráví o cestě Radka Starého, známého jako Sterakdary, od nelehkého dětství přes začátky na YouTube až k vydání jeho první knihy Arila: Stříbrné město.
Zachycuje jeho působení v médiích, dlouho odkládaný sen stát se spisovatelem i samotný proces psaní knihy. Ukazuje také pochybnosti, neúspěchy a překážky, které jeho cestu provázely, a připomíná, že splnění velkého snu často vyžaduje hlavně vytrvalost.
Autorem literární reportáže je Pavel Milan Pražan, student 2. ročníku.
Spisovatelem tam a zase zpátky
„Hele ta lampa mě zdraví.“ Tohle může znít jako velmi optimistický až poetický pohled na blikající lampu. Svým způsobem to tak vlastně je, protože takhle mladičký Radek Starý viděl svůj svět. Respektive z něj občas utíkal. Přinášelo mu to klid a odstínění se od jeho každodenních problémů.
Právě přišel domů z dlouhé procházky ze školy. Bohužel pro něj to nebyl dobrovolný čin pro dobrou životosprávu, ale úkon z nutnosti, protože kvůli své kinetóze nesnesl hromadnou dopravu. Kéž by tohle byl jeho jediný problém. Jako nejstarší muž v rodině, která prakticky neměla žádné peníze musel pomáhat s chodem domácnosti. Někdy opravit sprchu, nebo držet svou maminku v těžkých chvílích, ale i tak si udržoval radostnou hlavu a šel kupředu.
Tohle byly naprosté začátky youtubera, publicisty, streamera a spisovatele, který je spíše známý jako Sterakdary. Jeho nedávný projekt Exarie, trilogie na pomezí sci-fi a fantasy odehrávající se v Praze, vybrala na Startovači přes 25 milionů.
Ach ty začátky
„Hmmm, jak by to asi vypadalo, kdyby o mě někdo psal knihu?“ dumal Radek při čekání na zkoušku z hydrogeologie. „No asi by začal nějak takhle.“
Udělat dobrý skutek někdy stojí více než jen dobrou vůli. V tomhle případě to Radkovu rodinu stálo celé jmění. Škoda, že život není jako pohádka. Tam by jeho maminka dostala prince a království k tomu. Realita byla krutější. Ručit pro známého, který nakonec od dluhu utekl, jí toho prince a království vzalo. Avšak nejedná se o úplně správné vyjádření. Jeho rodina, i přes všechny dluhy a problémy každodenního života byla veselá, protože měli jeden druhého. Něco, co si Radek určitě vzal k srdci. Smutek by ho nikdy neposunul k tomu, kým je dnes.
Byla to poměrně početná rodinka, a to ještě před jeho narozením. V květnu 1992 se narodil v ostravské nemocnici a přidal se ke svým dvěma starším sestrám a o chvilku později ho následoval mladší bratr Starda. Stejně jako Radek se dnes věnuje hrám a streamování.
To, že je dobrý skutek maminky stál „celé jmění,“ nebyla lingvistická otočka, ale holý nefalšovaný fakt. Někdy neměli ani ty základní potřeby a žili z pomoci sousedů, kteří jim čas od času dali staré oblečení. Pro Radka to byly malé Vánoce. Konečně si mohl vybrat, co chtěl. Sice občas neseděla velikost, sem tam šmouha nebo trhanec, ale to ho neodradilo. Stejně radostně bral každou sladkost nebo dobré maso, které maminka výjimečně přinesla. Vytvořil si díky tomu silnou potřebu pomáhat ostatním, což ho velmi těší.
Občas, když viděl spolužáka s krásnou mikinou, tak si říkával: „Až mu bude tak za rok malá, tak mi ji dá a já budu mít zase, co nosit.“ Nikdy to neříkal ze závisti. Ani tehdy, když mu spolužáci říkali: „Pořád máš na sobě stejnou mikinu a už je to na ní vidět.“
Samozřejmě školní výlety byly také pasé. A dostávalo ho to do nepříjemných situací.
„Ráďo, proč s námi nejedeš do zoo?“ zeptala se ho dotěrná spolužačka.
„Víš, nedělá se mi v dopravních prostředcích moc dobře,“ odpověděl jí pohotově. Bylo pro něj jednodušší mluvit o jeho dopravní nemoci než o tom, že je chudý.
Podobné odpovědi měl připravené. Měl repertoár připravených vět a možných verzí konverzací, a jak se jim případně vyhnout. Bohužel to vždycky nešlo. Například na střední škole ho vyloženě jedna učitelka nesnášela, protože nenosil učebnice angličtiny. Styděl se říct, že na ně nemá, a tak dělal, že je nenosí schválně. Pak si nakonec tiskl stránky od kamaráda.
Veškeré trápení s chudobou se naučil tolerovat, ale finanční situace ho naučila další věc. Co si člověk neudělá sám, tak nemá.
To vše se odráželo v jeho výsledcích ve škole, ale ne, jak by si člověk myslel. Ironicky nikdy nebyl premiantem třídy. Jeho známky byly přinejmenším průměrné. Školu viděl spíš jako nutné zlo. Neviděl v ní potenciál a cítil, že mu nikdy nedá vědomosti, které potřebuje. Proto se sebevzdělával. Naštěstí pro něj měl hodně volného času. Psal povídky, učil se francouzsky a anglicky, dělal webovky, zkoušel 3D grafiku, fotil a maloval. Pořád se tlačil k novým dovednostem, protože něco dělat je pro něj klíčové.
Kinetóza byla pro něj prokletím a doslova další překážkou v jeho cestě. Nebyla jen příhodnou výmluvou, ale reálným problémem. Stačilo malé zastavení dopravního prostředku a vrátila se myšlenka na to vidět svou snídani podruhé. Distancovala ho od kolektivu, a dokonce si musel kvůli tomu vybrat střední školu, která byla jeho domu nejblíže. Dodnes ji úplně neporazil a byla pro něj zároveň kotvou, což nakonec nebylo nutně špatně, protože tohle ukotvení ho drželo v pozoru. Věděl, že nebude moct cestovat každý den do práce. Věděl, že jeho práce bude muset být doma.
Ve všem špatném pro něj byla jeho maminka vzorem a stavebním kamenem jeho osobnosti. Avšak i ona měla své problémy. Kromě dluhů měla i velmi špatné dětství. Jeho otec ji opustil kvůli jiné a konstantní tlak její rodiny jí také nepřispíval. Nakonec se to podepsalo i na jejím zdraví. Rakovina. Dnes je po pár operacích už v pořádku, ale byla to samozřejmě velká rána, kterých už bylo dost i bez nemoci. Někdy měla jeho maminka takové deprese, že celé hodiny jen brečela a nemohla dýchat. Radek byl ale pro svou maminku oporou stejně jako ona pro něj.
„Nebylo by vám beze mě vlastně líp?“ otázka, která se mu vpálila do hlavy jako vystřelená kulka. Co na to má říct? Ptal se sám sebe v duchu.
„Mami, jak to myslíš?“ zeptal se, jako kdyby se přeslechl. Nic lepšího ho ani nemohlo napadnout.
„Promiň Radku, omlouvám se. Sám to máš těžké, ale já prostě nevím, jestli to dál snesu. Prostě jsem přemýšlela,“ hluboce se nadechla, než znovu pokračovala, „jestli by prostě nebylo lepší nebýt.“
Nějak takto mohla vypadat velmi nepříjemná situace, kdy se jeho maminka přiznala, že přemýšlí o sebevraždě. Tohle byl pro Radka klíčový moment, kdy začal používat masky. Pro maminku byl psychologem, který jí podrží v těžkých chvílích, když ona sama nemůže. Pro celou rodinu byl otcem, který opraví, přinese, pomůže nebo vysvětlí a pro spolužáky jen dalším jménem na třídním tričku.
Radek vždy žil ve své hlavě, vymýšlel příběhy a utíkal z reality. Nakonec si i vytvořil svůj myšlenkový proces, který mu pomáhal usínat. Před spaním si vždy udělal mapu toho, co udělá druhý den. Šel do detailů a naprostých základů. Vstanu, nasnídám se, připravím se do školy, přežiju školu. Takhle přemýšlel a tyto jeho plány běžného života přešly i do kariéry a vlastně i stylu života. Přišlo mu to lepší než dělat chaotická rozhodnutí. Mělo to i stinnou stránku. Pokud něco nezačal dělat, upadal do depresí. Den volna je pro něj pocit provinilosti.
Odklon od snu ke snu
Celý život snil, že napíše knihu, ale jeho cesta šla za neplánovanou kariérou snů, která začala už na střední škole. V roce 2011 ve třetím ročníku spolu se svým kamarádem Pavlem přemýšlel o projektu, který by byl pro lidi a zároveň měl výpovědní hodnotu. Podle něj mu celý život utíkaly příležitosti a chtěl konečně se nějaké chytit. Proto přemýšleli, jakým směrem se vydají.
U dlouhých textů cítili, že vymírali a přicházela éra videa. Chtěli zaštítit tři témata. Videohry, kulturu a seznamování se. S ohledem na vzestup Facebooku chtěli udělat něco ve stylu sociální sítě. Uvědomili si, že je to neproveditelné a nosí růžové brýle. Proto se vydali cestou YouTube kanálu, který pojmenovali sophycz a vybrali si jako téma videohry.
Tehdy se stali jedněmi z prvních s podobným médiem v českém rybníčku, které se věnovalo hrám v decentnější kvalitě. Snažili se o úroveň tak, aby se nemuseli stydět, kdyby to pustili babičce. Dělali recenze, zprávy a klasické Let’s play1* videa. První reakce byly v podstatě jen: „A jako, proč to děláte?“ Naštěstí je to neodradilo a začali se dobývat herním světem.
Jedna taková motivace přišla, když dostal recenzní klíč na hru Warhammer 40,000: Space Marine, která tehdy stála 1600 korun. Tohle byl pro Radka kouzelný moment. Tehdy si lehl na svou matraci na zemi, protože postel neměl a uvědomil si váhu tohoto úspěchu. Jeho tvrdá práce se konečně vyplatila.
Tohle pro něj byl první impuls, jenž mu dal odvahu k nejtěžšímu rozhodnutí v jeho životě. Aspoň on to tak viděl. Na konci střední školy, kterou nesnášel, po všech zkouškách, útrapách a těžkých chvílích si konečně dodal odvahu a šel si udělat živnostenský list. Tehdy se klepal jako ratlík. Neměl nikoho, kdo by ho případně vysekal z problému, takže se oprávněně bál, ale nakonec dal všechno všanc, aby mohl jít cestou možného výdělku.
„Pavle, docela nám rostou sledující, kdy myslíš, že nám vzniknou nějaké příjmy?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Co já vím Stéro2*. Mně bude stačit, když se mi z toho zaplatí benzín,“ odvětil Pavel s klidem.
Bohužel Radek tento klid neopětoval. Moc dobře věděl, že peníze na benzín mu nejsou moc platné. Doufal, že z YT si bude moct vydělávat a tvrdě proto i pracoval. Založil si v roce 2012 svůj vlastní YT kanál TenSterakdary. Na něm dělal obdobný obsah, nicméně změnou bylo, že měl větší volnost a nemusel se držet pravidel, která si na Sophy vymezil. Peníze nebyly jediným důvodem. Rutina je pro něj ubíjející, takže druhý kanál mu dával čerstvý vánek a k tomu projekt začínal mít své problémy.
Projekt v roce 2013 začal stagnovat, což vyústilo v konec projektu. Všichni členi se rozhodli s projektem po dvou letech skončit. Vše oznámili ve videu jednoduše pojmenovaném Konec. Poslední slovo měl právě Radek, ale pro něj to konec určitě nebyl. Měl pořád svůj kanál a otevřelo mu to dveře jinam.
Jednou si sedl k počítači a podíval se na e-mail. Čekal na něj zpráva s adresou vojtechnovak.replay@iprima.cz. * Po přečtení zjistil, že tehdejší producent herního pořadu RE-play na Prima COOL Vojtěch Novák ho chce jako psavce novinek do rubriky RE-FRESH, protože se mu líbilo jeho působení na Sophy, kde měli podobnou rubriku.
„Hah, to víš, že jo. RE-play a chce mě k sobě. To joo,“ skepticky komentoval po dočtení mailu Radek.
Avšak po úvodním šoku zjistil, že to nebyl vtip ani podvod, ale opravdová šance se dostat do publicistiky. Samozřejmě neváhal a odpověděl. RE-play byl pro kluky jako on prakticky vzorem a všichni, kdo hráli hry ho v televizi sledovali.
Nejhorší bylo, že mu to vůbec nešlo. Byl tak trochu násilně do role přiřazen a taky zároveň podržtaškou. Nedá se říct, že by nebyl schopný, ale bylo to pro něj úplně něco jiného. Podle něj ho dokonce moderátorka Alžběta Trojanová nesnášela a jednou o něm padlo, že je “arcipiča.” Nakonec z pořadu po chvilce odešel.
Shodou okolností se vrátil, protože jeho náhradník byl ještě tragičtější. Po návratu mu šlo psaní lépe a vlastně se naučil díky tomu psát. Jeho slovy se prostě vypsal. Usmířil se, nebo lépe řečeno, sžil se s moderátorskou dvojicí a jejich vztahy se zlepšily. Největším posunem byl veletrh videoher E3 v Los Angeles, kde spolu museli fungovat jako štáb. V Americe poznal kulturu a byl okouzlen tím, že vidí na vlastní oči místa, která mohl vidět pouze ve hrách. Potom se to stalo každoroční záležitostí.
RE-play se mu stal druhou rodinou. Dokonce se stal hlasem pořadu. Díky známým z RE-playe dělal mnoho reklam, kde také propůjčoval hlas a jeho střihačské schopnosti. Často si ho vybrali kvůli tomu, že byl v podstatě levný, rychlý a všechno udělal sám.
Všemu je ale konec. Stalo se tak v lednu 2019, když odešel společně s moderátory Alžbětou Trojanovou, Mikolášem Tučkem a střihačem Melicharem Oravcem. Vydali se směrem vlastního pořadu jménem New game +. Radek rok a půl před odchodem cítil, že publicistika už možná není pro něj a opuštění kvůli něčemu novému mu prospělo. Bohužel sledovanost šla z kopce jako občas Radkův život a jejich nový pořad streamovaný na službě Seznam skončil ten samý rok v červenci.
Jeho kariéra na YT už pro něj občas také upadala, ale nikdy pro ni nevymyslel důstojný konec. Znovu hledal nějaký projekt nebo něco, co by ho zaměstnalo. Psaní ho pořád neopustilo, ale netušil, jak s tím naložit. Odkládal to, až jednoho dne se prostě zařekl.
Při jedné ze svých mnoha aktivit se konečně na chvilku pozastavil a zeptal se sám sebe v duchu. Kdy na to bude opravdu čas? Samotná otázka ho vlastně natolik překvapila, že neměl milion výmluv, proč vlastně ne, ani důvodů, proč vlastně ano.
„Teď,“ řekl si pro sebe zcela rozhodně nahlas.
16.2. 2020
Začal přesně 16.2.2020 a v ten den vznikl moment, kdy konečně přišla realizace jeho snu. Nápad na fantasy knihu už měl předtím. Jen teď s ním opravdu začal. Fantasy si vyžaduje nejdřív udělat encyklopedii svého světa, což mu trvalo skoro dva měsíce. Nemluvě o tom, naučit se vůbec psát něco takového jako je kniha. To je bitva sama o sobě. Svou testovací kapitolu ohodnotil slovy: „Dopadla příšerně. Absolutně otřesný a myslím si, že by se to dalo tisknout na toalet´áky a prodávat. A byl by to velkej úspěch.“ Po třech dnech byl se svým výkonem už spokojen, ale stále přiznával, že je pořád co zlepšovat. Osnova a jeho styl psaní byly pro něj extra složité vypilovat. Pořád dělal ty samé chyby dokola a už ho frustrovalo snad všecičko. To pro něj bylo znamením. Věděl, že se zlepšuje. Vidí, co předtím neviděl a musí to jen přijmout a jít dál s těmi získanými zkušenostmi.
Někdy ležel v klubíčku na zemi a uvědomoval si, že má vlastně tři trámy na stropě a koně nad dveřmi. Mluvil se svým psem a vlastně přicházel, kromě rozumu i na to, že psaní není vůbec žádná švanda. Volný čas bylo sousloví v ještě neprobádaném jazyce, kamarádi vlastně nevěděli, že existuje, a když zavřel oči, tak viděl písmenka. Na konci května začal konečně psát.
Měsíc v kuse psal, až šestého července oslovil nakladatele. Vůbec se toho nebál, tedy, měl z toho strach jako blázen, ale rovnou totiž napsal Albatrosu, zda by nechtěli vydat jeho knížku. Byl z toho neskutečně nervózní, až úplně zapomněl, že je svátek a nikdo mu neodepíše. Den na to dostal svou odpověď.
„Mají velký zájem,“ vyslovil pomalu se slzami na krajíčku a poskakoval u toho jako malý kluk.
„To neznamená nic, neznamená to nic, ale znamená to, že jdeme dobrým směrem,“ reflektoval možnou realitu přitom, zatímco vše dokumentoval.
Když posílal o pár dní později rukopis podobně vtipně reagoval na možnou odpověď: „Ee, co ty se snažíš psát písmenka, radši uvař písmenkovou polívku. To bude tisíckrát lepší.“
Sebereflektování a dokumentování bylo něco, co dělal nejen pro sebe, ale i pro své diváky. Chtěl ukázat, že panikařit je v pořádku. Je to součástí procesu. Když si tím procházel i on, který byl už vlastně úspěšný. Stejně byl ovlivněný tím samým, co každý jiný. Stresem, nedůvěrou v sebe sama, pochybnostmi a hlavně chybami, tak to může udělat opravdu každý.
Knihu dopsal dva měsíce po odeslání rukopisu, přesněji 25.9. Od nakladatele dostal dva měsíce ticha, jedno ujištění, že se k němu brzy dostanou, a nakonec pouhé čtyři dny po dopsání mu napsali. Měli zájem o předběžnou spolupráci. Nadšení, které Radek projevil, by se mohlo balit a posílat jako vánoční dárek, ale pořád nebylo vyhráno.
Vítězství přišlo až o dva týdny později, kdy se z něj stal oficiálně publikovaný spisovatel. Knihu nakonec pojmenoval Arila: Stříbrné město.
Knihu věnoval, komu jinému než své mamince. Ačkoli měl podle mnoha kritérií naprosto strašné dětství, tak jeho maminka zařídila, že bylo v zásadě hezké a mohl se dostat do těchto výšin.
„Nejsem youtuber, který začal psát knihy, jsem spisovatel, který si nejdříve založil YouTube kanál.“ Motto, které dnes Radek hojně používá. Ačkoli ho kariéra youtubera baví, tak se jím nikdy opravdu necítil. Zároveň chtěl bojovat proti skeptickým komentářům, které bagatelizovaly jeho práci, protože je youtuber. Psaní ho provázelo celý život, protože díky nevoli života pořád vymýšlel náměty knih, které mu byly útěchou.
„Podle některých bych tam mohl nakreslit prdel a lidi by to kupovali,“ komentoval v jednom rozhovoru tuto situaci. Snaží se vymezovat vůči těmto názorům. Jeho knihy dohromady prodalo přes 60 tisíc kopií. První dva díly Arily jsou bestsellery a nestalo by se tak, pokud by byl jen známá osobnost. Určitě být známý je dobrý nástroj, ale není to něco, kvůli čemu by se lidi vraceli. Do první knihy šlo neskutečné množství úsilí, které si někdy vyžádalo šáhnout si na dno.
Tohle byla cesta člověka, na kterém jsem, nebál bych se říct, vyrostl. Už před psaním literární reportáže jsem si pamatoval věty z jeho „Draw my life,“ které nejen inspirovaly pár větiček z této reportáže, ale především mě samotného. Sám se snažím dodnes usínat s myšlenkami na další den, a na to jakým směrem se bude ubíhat. Jeho úspěchy spisovatele jsem možná nesledoval tolik jako jeho tvorbu na YouTube, přesto jsem mu je vždy přál. Díky této reportáži jsem objevil, jak moc se snaží, aby nebyl sám, kdo si splnil sen. Pořád dělá videa, která lidi učí tomu, jak psát knihy a stát se jejich autorem. Hlavně ale dává jasnou zprávu: „I ty si můžeš splnit svůj sen.“ A za to mu z celého srdce děkuji.
