Starší generace má v hodnocení mladých obvykle jasno a kritika se ozývá ze všech stran. Je kritika oprávněná, nebo to jsou jen bezvýznamná slova a stesk nad tím, že někoho už ujel vlak mládí?
„Jste slabí a nic nevydržíte. To my jsme v práci museli makat a nikdy jsme si nestěžovali. Ještě jste nic nedokázali.“ Podobná slova slýchá generace Z od lidí staršího věku. Dnešní mladí jsou z pohledu svých rodičů a prarodičů zkrátka „sněhové vločky“. Tedy ti, kdo se rozsypou při prvním náznaku nepohodlí. Když starší generace chce smést ze stolu problémy jako třeba debatu o nedostupném bydlení, namítne, že mladí zbytečně utrácí za drahou kávu. Verdikt je podle nich jasný.
„Za nás žádné deprese nebyly! My jsme vzali motyku a šli na pole,“ řekl mi jednou můj děda. Už ale nepřiznal, že neustále chlastal a s babičkou měli tichou domácnost. Kromě toho, lidé, kteří dnes kritizují mladou generaci, jsou často ti samí lidé, kteří se hroutí z pocitu, že jim před očima mizí to, co považovali za danost a jistotu.
Argument, že mladí prohospodařili peníze na svou hypotéku platbami za avokádové toasty a ovesné latté, je samozřejmě absurdní. Naopak je zjevné, že dříve narození popisují dobu svého mládí, v rámci vzpomínkového optimismu, skoro jako výcvik elitních jednotek: ráno vyskočit z postele, vyrazit do práce, pozdě večer se vrátit domů a druhý den nanovo.
Dnes „ta drzá omladina“ více řeší, jak trávit svůj volný čas a duševní zdraví. Dává ale věkový rozdíl opravdu právo dívat se na mladší skrz prsty, idealizovat před nimi svůj život a rázně je odsuzovat? Právě to z naší generace vytváří obraz sněhových vloček.
Je pohodlné smát se někomu za to, že chce skloubit práci s osobním životem nebo že řeší své duševní zdraví. Ale země, která ze svých mladých dělá jen fackovací panáky a dojné krávy na důchody, si nestaví budoucnost – naopak si podřezává větev.
