V Lounech se mezi železnicí, starými ulicemi a výhledem na České středohoří ukrývá příběh malíře, který dokázal propojit umění s matematikou a jedním z prvních počítačů v Československu.
Zdeněk Sýkora začínal u krajinomalby, postupně však přírodu ze svých obrazů nechal ustoupit barevným liniím a geometrickým strukturám.
Autorkou literární reportáže je Nicol Hofmannová, studentka 2. ročníku.
Zdeněk Sýkora a jeho cesta mezi liniemi
Červené muškáty a nostalgie dnů minulých
Je začátek května. Sedím na jedné ze starých ošuntělých laviček na lounském vlakovém nádraží a nad hlavou se mi v květináči pohupují červené a růžové muškáty do rytmu jarního vánku. Spolu s ním mě ovívá i vlna nostalgie. Ještě aby ne, vyjma barvy nádražní budovy, kterou ze šedé se žlutými prvky přemalovali na šedou s bílými, se tu vlastně nic nezměnilo. Vypadalo stejně i v době, kdy tu pracoval Zdeněk Sýkora. Narozdíl ode mě on však neměl na výběr.
.….
Prosinec 1939
Zdeněk Sýkora nastupoval na ranní směnu ještě za tmy. Nádraží v Lounech bylo tehdy cítit směsí kouře, uhlí a kovu.
Raději by seděl ve školní lavici, ale po uzavření českých vysokých škol však neměl na výběr. Vrátit se do svého rodného města a vzít práci na železnici bylo to nejlepší, co ho v ten moment napadlo. Vyzkoušel mnoho pozic. V Lounech to byla výtopna, ve Vrbně nad Lesy, Úvalech a v Českém Brodě telegrafista a výpravčí.
Ve válkou sevřených Čechách působila železnice jako životně důležitý oběhový systém, který se nesměl zastavit ani na nejmenší chvíli. Mladý Sýkora stál mezi telegrafy, jízdními řády a rytmickým klapáním kol. Zapisoval časy příjezdů a odjezdů a učil se přesnosti, která neodpouštěla žádnou chybu.
Každý vlak měl svůj řád. Hodiny na staniční zdi odměřovaly čas s neúprosnou pravidelností a mezi zaměstnanci panovala striktní kázeň. Možná právě tohle prostředí ovlivnilo tehdy devatenáctiletého Sýkoru v jeho pozdější tvorbě. Když později začal malovat struktury a matematicky přesné linky, jako by se z pláten ozýval rytmus železničních tratí. Jako by se vracely linie, které kdysi denně sledoval z nádražní kanceláře.
.….
Ateliér Zdeňka Sýkory
Cestou domů z nádraží jsem si vzpomněla na knížku, kterou jsem získala před pár lety. Dostala jsem ji jako dárek, když jsme na gymnáziu dostali možnost podívat se do ateliéru, kde pracoval sám Zdeněk Sýkora.
Pracovnou nás tehdy provedla jeho žena. Místnost stále ještě voněla barvami a ředidlem. Vše tam vypadalo tak, jako by si jen odskočil pro odpolední šálek kávy.
Když zastavila u velkého okna, naskytl se mi nádherný pohled na České středohoří. Vyprávěla o tom, jak začínal s krajinomalbou. Byla to právě krajina v okolí Loun, ke které choval velkou lásku po celý svůj život, a stala se mu inspirací i předlohou.
Koukat ze stejného okna a být ve stejných prostorech, kde tvořil bylo neuvěřitelné. Atmosféra v ateliéru byla speciální. Znovu ve mně vzplanul plamínek touhy tvořit, který už dávno ušlapala má školní docházka. Po zbytek prohlídky jsem se nechala unášet na vlně vlastních emocí. Výklad plynul, ale já v hlavě prožívala vysněné scénáře o tom, jaké by to bylo v těchto prostorách jednou pracovat. Do reality mě tenkrát přivedl až nečekaný konec schodiště.
Na konci prohlídky nám paní Sýkorová každému dala papírovou taštičku s knihou. „Zdeněk Sýkora, moje příroda.“
Seděla jsem před svou knihovničkou a knížkou nadšeně listovala. Zjistila jsem, že Sýkora se na úplném začátku své umělecké tvorby věnoval fotografování. A to dokonce už za studií na lounské reálce neboli dnešním gymnáziu. Později, po konci války hned, jak to bylo možné, nastoupil na Univerzitu Karlovu, kde studoval dějiny umění, estetiku a filozofii na Filozofické fakultě. Ke konci druhé poloviny 50. let školu absolvoval a vrátil se do rodných Loun, kde se začal věnovat krajinomalbě.
Listovala jsem knihou dál. Jeho krajinky se postupně přeměňovaly. S každým dalším otočeným listem z maleb mizela příroda. Od těch, ve kterých bylo místo jasně rozpoznatelné po stále abstraktnější.
V té době se také vrátil na tehdejším reálném gymnáziu, aby tam vyučoval výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii. Myšlenka na to, že jsem studovala stejnou školu, na které působil významný malíř je vzrušující. Zajímá mě, kdo další z významných osobností na škole studoval. A tak trávím pár hodin prokrastinací u seznamů absolventů, datujících se až do roku 1902. V excelových tabulkách nacházím jména jako Kamil Linhart, Vladislav Mirvald nebo Zdeněk Šesták.
.….
60. léta
Ráno se nad střechami domů držela mlha od řeky Ohře a ulicemi procházely děti do škol a jejich rodiče do práce. Na náměstí voněla káva z cukrárny a čerstvý chléb z pekárny. Život tu plynul pomalu, skoro až nenápadně.
V jednom z domů nedaleko centra města, sedával Zdeněk Sýkora nad obrazy, které měly blíž k matematice než k tradičním představám o malbě. Zatímco venku lidé řešili běžné životní problémy nebo politické změny, on kreslil systémy linií a barevných struktur. Ztrácel se sám ve svém vlastním světě. Louny tehdy nebyly centrem uměleckého života jako třeba Praha. Možná právě proto mohl pracovat v klidu, stranou hluku velkých galerií a vášnivých debat.
Ještě před několika lety maloval krajiny Českého středohoří. Stromy, pole, cesty, louky plné květin. Teď ho ale víc, než horizont zdejší malebné přírody zajímala struktura. Řád. Ve svém ateliéru zkoušel nekonečné kombinace čísel, barevných polí a hledal systém, který by byl zároveň pevný i proměnlivý.
Psal se rok 1962, když začaly vznikat první obrazy založené na matematicky vypočtených sítích, barevných polích a přesně organizovaných tvarech. Pracoval pomalu a soustředěně. Všechny výpočty prováděl ručně. Stejně tak poté tvary opatrně přenášel na plátno. Právě to byly začátky typického stylu, který ho o několik let později proslaví jak v České republice, tak i v zahraničí.
Byla to právě atmosféra panující na začátku 60. let která mu umožňovala více experimentovat. Československá kultura se postupně otevírala novým směrům a Sýkora tak mohl sledovat světové tendence abstraktního umění. Přesto se rozhodl zůstat mimo hlavní město. Tvořit stranou, v relativním klidu malého severočeského města.
…..
Modro-červená struktura, 1963
Znovu procházím knihu. Podařilo se mi najít i několik pohlednic s jeho obrazy, jež byly založené mezi listy. Nedokážu od děl odtrhnout oči. Perfektní geometrie a neuvěřitelná přesnost. Můj mozek hledá ve vzorech systém. Odvracím zrak až v moment, kdy dostávám závrat´. Obraz jako by mě do sebe pohltil. Vtáhl mě. Působí až hypnoticky.
Text na druhé straně čte: „Modro-červená struktura, 1963“.
…..
Počítač
Rok 1964 byl pro Zdeňka Sýkoru zlomovým. V jeho ateliéru v Lounech tou dobou už několik let pilně pracuje na geometrických strukturách, založených na přesném systému barev a tvarů. Pávě tehdy se mu skýtá nová možnost, jak by své obrazy mohl posunout ještě dál.
Začíná spolupracovat s matematikem Jaroslavem Blažkem. Blažek měl možnost používat jeden z prvních počítačů v Československu, nacházející se na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Těžko říct, jestli si některý z nich uvědomoval o jak inovátorský počin se právě chystají pokusit. Sýkoru představa, že část rozhodování může převzít systém, fungující na základě algoritmů a náhody, fascinovala.
Začíná se pohybovat v prostředí laboratoří plných děrných štítků, výpočtů a hlučných strojů. Jeho přítomnost v tomto prostoru však nepůsobí nepatřičně.
Ve vzduchu je cítit napětí a očekávání. Pomalu začíná vznikat něco, co bylo do té doby naprosto neslýchané. Spojení výtvarného umění a počítače. Něco, o čem do té doby nikdo ani nesnil. Programátoři převáděli Sýkorova pravidla pro tvorbu obrazů do matematických algoritmů. Počítač následně generoval různé možnosti rozmístění barevných prvků v obraze.
Nešlo ale o automatickou tvorbu. Počítač pro Sýkoru nebyl autorem či spoluautorem díla. Byl pouze nástrojem, který mu pomáhal v tvorbě. Prováděl výpočty, které by jinak musel dělat on sám. Z výsledných variant si poté Sýkora vybíral, upravoval je, přenášel na plátno a maloval. Byl to pozoruhodný vztah mezi přesným systémem a lidským rozhodnutím. Mezi náhodou a řádem.
V polovině 60. let bylo něco takového mimořádně odvážné. Počítače tehdy připomínaly spíše děsivé kolosy, které zabíraly celé místnosti. Většina lidí si je spojovala s vědou nebo průmyslem, někteří je měli za děsivé stroje ze sci-fi knih. Malířství byla asi ta poslední věc, kterou by si někdo představil. Sýkora se tak stal jedním z prvních umělců na světě, kteří počítač zapojili do výtvarné tvorby.
…..
Barevní hadi
Stále si moc dobře pamatuji, když jsem se s obrazy Zdeňka Sýkory vědomě setkala poprvé. Bylo to ve druhém roce mého studia na lounském gymnáziu. Po prvním ročníku a panu učiteli výtvarky, který trval na suchých faktech a tlustých skriptech ve mně má touha poznávat umělecký svět a tvořit, uhynula téměř úplně. Výuku výtvarné výchovy na střední škole jsem tudíž odsoudila do pomyslného propadliště dějin. Zapadla tam spolu s chemií, u které jsem při každé hodině přemýšlela, zdali mě nepřepadla náhlá mozková příhoda. Neměla jsem totiž sebemenší ponětí, co se mi paní profesorka snaží předat. Můj mozek tak při hodinách onoho předmětu připomínal spíše zavařeninu, kterou má babička ve sklepě.
Ve druháku už jsme si, co se učitelského zastoupení týká, o něco polepšili. Nový pan učitel po nás nechtěl žádné výpisky a memorování pravidel perspektivy. Místo toho nám ukazoval svět místních umělců, abychom viděli, na co můžeme být, na poli umění, jakožto lounští hrdí. V ten moment přišel čas Zdeňka Sýkory. A protože praxe je nejlepší učitel, pustili jsme se, v rámci výuky, rovnou do volného rekreování jeho děl.
Tak jsme začali. Ukázal nám několik jeho děl pro inspiraci. Naším úkolem bylo malovat různorodě vlnící se barevné čáry. Ty jsme po uschnutí vystřihli a opatrně začali proplétat jednu do druhé. Tento barevný chaos jsme pak nalepili na připravenou bílou desku. V ten moment mi to došlo. Není to poprvé co něco takového vidím. Kolem podobných výtvorů jsem nevědomky procházela už dva roky. Studentské napodobeniny oněch slavných barevných linií jsem míjela každý den ve škole na chodbách. V té době jsem je ještě neznala a nevěděla, jak velký mají význam.
…..
70. léta
Píše se rok 1973 a Sýkora sedí u pracovního stolu. Vyvíjí nový systém na základě náhodnosti. Pod jeho rukou tak postupně rukou vznikají i první verze obrazů, jejichž hlavním prvkem je linie. Pohybovaly se prostorem obrazu podle pravidel, ale konečný výsledek nikdy nebyl zcela předvídatelný. Každá křivka reagovala na ostatní, překrývala se s nimi, uhýbala jim. Každá měla svůj vlastní osud.
Tyto obrazy působily poněkud jinak než chladná geometrická abstrakce, která byla trendem tehdejší doby. I když linky vznikaly z matematického řádu, měly v sobě pohyb, energii a téměř i hudební rytmus. Linie se na plátně rozbíhaly jako mapy cest.
V lounském ateliéru pracoval dlouhé hodiny nad návrhy a kombinacemi barev. Později na obrazech spolupracoval i se svou ženou Lenkou, která mu pomáhala s realizací děl na rozsáhlých plátnech. Jejich práce vyžadovala obrovskou přesnost. Jediná chyba mohla narušit celý systém a zbourat ho jako domino.
Na přelomu 60. a 70. let jako by se roztrhl pytel se zájmem o jeho díla. Své obrazy prodával do sbírek evropských muzeí a soukromým sběratelům v západní Evropě i Americe.
Byla to právě série Linií, která mu přinesla největší mezinárodní uznání. Jeho díla byla vystavována v Německu, Francii, Spojených státech i dalších zemích po celém světě. Postupně se stávala symbolem propojení racionality a svobody v moderním umění.
…..
Zaklapla jsem knihu, kterou jsem držela v rukách a odložila ji na poličku mezi ostatní. Hlavou se mi honily stovky myšlenek. Nešly utišit. Stále mi něco štěbetaly, ale když jsem chtěla jednu z nich zachytit, nenechala se.
Rozhodla jsem se vydat na čerstvý vzduch. Se sluchátky na uších jsem sešla schody z našeho domu. Písničky už jsem ale nezapnula. Místo tónů hudby mě pohltila má vlastní představivost. Všude kolem mě byla místa až nápadně podobná obrazům z knihy. Byly tam. Stačilo by je zarámovat.
Unášenou na vlnách umělecké euforie mě nohy zavedly až na mně moc dobře známé místo. Vlakové nádraží.
Posadila jsem se na jednu ze starých ošuntělých laviček a vychutnávala si paprsky sluníčka, které na mě dopadaly. Najednou se vedle mě posadila postava. Byl to muž v dlouhém kabátu s tmavým kloboukem.
„Kdysi jsem zde pracoval. Líbil se mi ten řád, který na železnici panoval. Možná jsem si z toho přece jen něco odnesl.“
Než jsem se stihla otočit postava zmizela.
Mně zbyla jen husí kůže a pocit, že to nebyl jen sen.
