Je správcem prvního českého přírodního hřbitova v pražských Ďáblicích. Se svým spolkem Poslední stopa usiluje osmadvacetiletý Adam Vokáč o legalizaci alternativních, ekologičtějších pohřbů v Česku a o to, aby volba nebyla omezená jen na tradiční formy uložení zesnulého.
„Čím větší možnost volby lidé mají, tím lépe. At´ si každý vybere způsob pohřbu, se kterým se nejvíc ztotožní, třeba i z ekologických důvodů,“ říká mladý hrobník. Místo tradiční kremace totiž přicházejí nové ekologičtější typy pohřbívání.
Z těla kompost, ne popel
První metodou, kterou by mladý hrobník rád nabízel, je teramace. Někdy popisovaná jako kompostování lidských ostatků. „Probíhá přirozeným způsobem, aerobním rozkladem jako v přírodě. Tělo uložíme do nádoby naplněné směsí lehce rozložitelných materiálů, udržujeme vhodnou vlhkost a přívod vzduchu. Za zhruba 40 dní se tělo rozloží a vznikne kolem 120 kilogramů kompostu,“ říká Vokáč. Zbydou pouze tvrdé části, hlavně kosti, které se následně rozdrtí a promíchají do vzniklého substrátu. Ten je možné volně uložit do krajiny.
„Pro toho, kdo chce po smrti doslova splynout s přírodou nebo takzvaně být stromem, je teramace nejlepší odpověď,“ dodává hrobník. Oproti žárové kremaci má nižší energetickou spotřebu a nevytváří problematický popel plný solí, výsledný kompost je naopak bohatý na živiny.
Další způsob je aquamace, zjednodušeně řečeno vodní kremace. „Tělo se ponoří do asi pětiprocentního roztoku hydroxidu, zahřeje na vyšší teplotu a za zvýšeného tlaku se během pár hodin měkké tkáně rozpustí. Zůstanou jen kosti, které se pak rozemelou na prášek,“ vysvětluje Vokáč. Kapalina po aquamaci poslouží třeba jako tekuté hnojivo. Výhodou této metody oproti kremaci je její přibližně čtvrtinová spotřeba energie a obejde se bez emisí do ovzduší.
Mezery v české legislativě
Vokáč vysvětluje, že novinky v pohřebnictví se ve světě teprve rozšiřují. „V Evropě zatím aquamaci povolili například v Irsku a teramaci v Německu. V USA už funguje obojí,“ uvádí. V Česku tyto formy zatím zákon nezná, ne proto, že by byly zakázané záměrně, ale spíše se na ně v legislativě ještě nemyslelo.
Spolek Poslední stopa proto zahájil diskusi s Ministerstvem pro místní rozvoj ČR, které má pohřebnictví na starosti. Cílem je upravit zákon a předpisy tak, aby moderní ekologické metody bylo možné legálně využívat i u nás. „Pokud někdo preferuje tradiční pohřeb nebo kremaci, prosím, ale proč neumožnit i jiné cesty, když mohou být šetrnější k přírodě a blízké přesvědčení člověka?“ zmiňuje Vokáč. Podle něj je ministerstvo otevřené o změnách jednat. Spolek dokonce plánuje konferenci o teramaci, kam chce pozvat politiky, odborníky i pohřební služby, aby se téma dostalo do širšího povědomí.
Luční hřbitov vrací obřad rodině
Dokud se nové ekologičtější formy pohřbívání v Česku teprve řeší na úrovni zákonů, patří k nejšetrnějším možnostem přírodní hřbitovy. Louka je v Česku zatím jen jedna – Luční hřbitov v pražských Ďáblicích, kde pracuje i Vokáč. Ostatní přírodní hřbitovy mají podobu lesa a ukládá se tam popel, buď formou vsypu, nebo v rozložitelných urnách.
Velký důraz se zde klade také na samotný obřad, který si mohou pozůstalí utvořit podle sebe. „Rodina se může zapojit, jak chce, někdo si sám chce zesnulého upravit a obléct, někdo nám pomáhá kopat hrob nebo alespoň symbolicky přiloží ruku při spouštění rakve. Znějí oblíbené písničky, občas se recitují básně. Každý obřad je jiný,“ líčí hrobník.
Takové rozloučení umožňuje úplně jiný prožitek, smuteční hosté nejsou sevřeni v neosobní obřadní síni na dvacet minut, ale mohou truchlit i vzpomínat venku. „Jen to, že jste obklopeni zelení a čerstvým vzduchem, prokazatelně snižuje stres a napětí. Obřad má až terapeutický účinek, po dobrém rozloučení se člověk může cítit i v tak náročné situaci lépe,“ říká Vokáč.
Mluvit o smrti pomáhá
Adam Vokáč také vystupuje veřejně na Instagramu pod přezdívkou Hrobníček luční, kde otevírá témata smrti a přibližuje práci hrobníka. „Mluvit o smrti u nás pořád není běžné. Generace, kterých se to aktuálně nejvíc týká, s ní nebyly zvyklé žít, nemají ji zpracovanou. Takže když se o smrti najednou začne mluvit, bolí to, ale je potřeba, aby si to člověk stihl za života nějak zpracovat,“ líčí.
Kontakt se smrtí skrze povolání hrobníka mu ukázal druhou stránku. „Teď mě uklidňuje myšlenka, že se po smrti rozložím a stanu se součástí ekosystému. Vlastně se těším, beru smrt jako návrat domů, návrat do náruče přírody,“ říká člověk, který se se smrtí potkává dnes a denně.
Autorkou textu je Barbora Kaprálková. Zdroj fotky: archiv respodenta
