Zázraky se dějí a nemusí být tak moc nedosažitelné, jak si možná české fotbalové kluby myslí. Norské Bodo/Glimt v play-off Ligy mistrů ukázalo návod, kterého bychom se měli držet. Stačí se „jen“ nebát, nekopat kolem sebe a neuspokojit se s postupem do základní fáze milionářské soutěže.
Když Slavia Praha v půlce září remizovala s Bodo/Glimt, každý to bral jako obrovské zaváhání pražského klubu. Jak by taky ne, Norové vyrovnávali na 2:2 v poslední minutě hrací doby a rozhodně nebyli lepším mužstvem. O půl roku později za sebou ovšem mají vítězství nad Manchesterem City, Atléticem Madrid a v play-off Ligy mistrů vyřadili italského giganta Inter Milán. V obou zápasech byli lepším mužstvem a nedali týmu z města módy, který má o zhruba o 600 milionů eur větší hodnotu kádru, šanci.
Ukazuje to jedno. Pokud dokáže Bodo/Glimt být konkurenceschopný v milionářské soutěži, české kluby se svým rozpočtem by mohly být také.
Úspěch není o penězích
Slavie letošní sezónu a ani Sparta minulý rok nezanechaly v pohárové Evropě téměř žádnou stopu. Nezaujaly dobrými ani alespoň konkurenceschopnými výkony. I když hodnota pražských „S“ je větší než kádru ze severu Norska. Rozdíl je ale v tom, že se fotbalisté Bodo/Glimt nebáli. Do každého zápasu šli s odhodláním, jasným plánem a bez přílišného respektu k soupeři. Když vyhráli první zápas proti milánskému Interu 3:1, nebyl jejichdomácí kouč spokojen. „Byl to od nás průměrný výkon. Dobrý výsledek, ale průměrný výkon,“ vyjádřil se po domácí výhře trenér Kjetil Knutsen.
Takové prohlášení by se v domácím prostředí pravděpodobně neobjevilo. Po debaklech se často objevují slova chvály, že to mohlo být daleko horší a že český tým na soupeře prostě a jednoduše nestačil. Ve světě se pak podobné výroky některých hráčů stávají terčem posměchu. Ano, v Lize mistrů jsou prakticky všechny týmy finančně silnější, kvalitnější a zkušenější než ty české. Proč by ale měl panovat tak velký respekt z věhlasných soupeřů a měli bychom prohrávat 0:1 už před zápasy. Místo toho by měli trenéři ze svých hráčů dostat maximum a nebát se hrát atraktivnější styl fotbalu než se zkusit celý zápas probránit.
Umělá tráva není hlavní rozdíl
Ačkoli mnozí zmiňují, že za úspěchem Bodo/Glimt stojí umělý povrch, který může domácím hráčům poskytovat určitou výhodu, není tomu tak. Samotné výsledky týmu mají hlubší příčiny. Povrch hřiště může ovlivnit tempo hry i odskok míče, avšak v kontextu dlouhodobých úspěchů v evropských soutěžích se jedná spíše o podpůrný prvek než o rozhodující faktor.
Klíčovou roli sehrává především systematická práce klubu a herní filozofie trenéra Kjetila Knutsena. Tým je charakteristický vysokou intenzitou hry, důrazem na pressing, rychlým přechodem do útoku a technickou kvalitou v kombinaci s disciplínou a kolektivním pojetím. Právě tato koncepce a dlouhodobě budovaná týmová identita představují zásadní základ jejich úspěchů, zatímco domácí prostředí lze chápat pouze jako doplňkový faktor.
A s tímto nastavením jde očividně dojít daleko. V osmifinále narazili na Sporting Lisabon a první zápas zvládli 3:0. Ačkoliv v odvetě v Portugalsku prohráli po prodloužení 5:0, z Ligy mistrů odchází se vztyčenou hlavou.
Spokojeni s málem
Velký rozdíl je nejspíše také v nastavení klubů i samotných hráčů. V Česku je nejvyšší meta dostat se do Ligy mistrů, dál už prakticky nevidíme. Pro kluby to je konečná stance. Je super být v základní skupině milionářské soutěže, znamená to obrovský úspěch. Ale není to vše, dá se tam i uspět a dá se bojovat s těmi nejlepšími na světě.
Je proto načase přestat se soupeřů bát a začít se jim vyrovnávat. Mentalitu odevzdanosti by měla nahradit zdravá dávka sebevědomí a odhodlání. Místo předem vyslovených soudů, že taková soutěž není pro český tým, dává větší smysl hledat cesty, jak v ní obstát a vydržet co nejdéle. A právě takový přístup může jednou přinést moment, který bude připomínat zázrak. Podobný tomu, jaký zažilo norské Bodo/Glimt v letošní sezoně.
