Když Alexandros Ioannis „AJ“ Ginnis vyjel ze startu slalomu na 25. zimních olympijských hrách, které se konaly v italském Miláně a Cortině, mnozí čekali regulérní jízdu nebo alespoň pokus o boj, o setiny, o nějaký výkon. Místo toho přišel pomalý sjezd mimo branky. Nechybělo mávání do kamery, objetí s trenérem, slzy, poklona publiku a symbolické rozloučení s kariérou.
Byl to první i poslední olympijský start pro řeckého slalomáře, který před třemi lety překvapil celý lyžařský svět stříbrem na mistrovství světa. Stal se historicky prvním řeckým medailistou. Tentokrát ale o skutečný závod nešlo. Ginnis od začátku nesměřoval ke klasické jízdě mezi brankami. Pomalým sjezdem mimo trat´ dal najevo, že tentokrát nejde o výsledek. Přesto se na hry kvalifikoval podle pravidel a na start na olympijských hrách se postavil poprvé v kariéře.
Ginnis má za sebou desítky operací, a právě díky poslednímu zranění to nestačilo na regulérní jízdu. Na jednu stranu si po tolika letech bolesti a budování řeckého lyžování skoro od nuly zasloužil aspoň tenhle moment na největší scéně. V širším kontextu však může takový krok působit vůči ostatním závodníkům zcela fér.
Start jako suvenýr
Olympijský slalom má omezený počet startujících, každé místo znamená pro někoho sen. Pro spoustu lyžařů z menších zemí nebo nižších žebříčků je to šance jednou za život. Dostat se na start, riskovat, padat, ale jet naplno. Ginnis nejspíš dopředu věděl, že pojede jen kvůli rozloučení a zabírá tak místo někomu, kdo by ho využil lépe. Jiný závodník by se mohl snažit bojovat o umístění a dát do toho všechno. Není to tak, že by Ginnis na letošních olympijských hrách neměl co dělat. Přeci jen se kvalifikoval. Účast na OH by ale měla být především o sportovním výkonu, ne o osobních gestech na úkor někoho jiného.
Pro Řecko to byl samozřejmě velký moment. Malá země bez lyžařské tradice mohla být na chvíli hrdá, mohla vidět svého nejlepšího lyžaře na sjezdovce, mávat vlajkou a slavit. Připomíná to film Kokosy na sněhu, inspirovaný skutečným příběhem jamajských bobistů z exotické země bez tradice v zimních sportech. I Řecko si tak díky Ginnisovi mohlo užívat pocit, že má svého zástupce mezi elitou. Olympijské hry jsou ale přeci o tom, že když má člověk tu čest na nich závodit, měl by to využít na maximum. Nebo místo uvolnit někomu, kdo ho chce a závodit naplno může.
Oslavy patří do cíle
Ginnis si tento grandiózní konec po všech těch zraněních, které ho trápily, svým způsobem zasloužil. Udělal pro řecké lyžování víc než kdokoli před ním. Zároveň je ale tohle loučení hořkosladké. Na olympijské sjezdovce totiž místo závodní jízdy jen pomalu projel trat´ mimo branky, mával do kamer, objal trenéra a poklonil se divákům. Tohle všechno není to, co chce fanoušek na olympijských hrách vidět. Nemluvě o sportovcích, kteří se o kvalifikaci snažili také a museli koukat na místo na závod spíš na komedii.
Letos svojí kariéru končilo několik i dalších sportovců, mimo jiné například česká rychlobruslařka Martina Sáblíková. Ještě dva dny před závodem nevěděla, jestli kvůli nemoci vůbec bude stát na startu. I přes to do závodu nastoupila a snažila se ze všech sil, i když jich už moc nezbývalo. A loučení s kariérou? To si užila až po závodě, a tak by to mělo vypadat.
