#reportáž #interview
Nová vládní koalice hnutí ANO a SPD přichází s návrhem na radikální reformu financování České televize a Českého rozhlasu. Plán opustit desítky let zavedený model koncesionářských poplatků a nahradit jej přímými platbami ze státního rozpočtu. Tento krok slibuje úlevu peněženkám občanů i firem, zároveň však vyvolává vážné obavy ze ztráty nezávislosti a přeměny veřejnoprávních médií ve vládní hlásné trouby.
Video: Klára Bližňáková, Anna Rubešová, Aneta Nečasová, Adéla Sahulová
Tento plán přesahuje technickou změnu; představuje fundamentální střet o povahu nezávislosti veřejné služby. Při bližším pohledu na argumenty obou stran se ukazuje, že nic není tak černobílé, jak se na první pohled zdá.
Nový směr pro média: zrušení poplatků a přechod na rozpočet
Jádrem návrhu je úplné zrušení koncesionářských poplatků pro domácnosti i firmy. Média veřejné služby by namísto toho získávala finanční prostředky přímo z kapitoly státního rozpočtu. Dle slov poslance a místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR Patrika Nachera (ANO), klíčového zastánce změny, by se mělo jednat o automatický mechanismus, například navázaný na určité procento státních příjmů, který by měl zamezit ad hoc politickým zásahům do rozpočtování. Plánovaná reforma však sahá dál. Součástí úvah je i možné sloučení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce a zavedení kontroly jejich hospodaření ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Tento krok by vyžadoval buď změnu ústavy, nebo právě změnu způsobu financování, jež by kontrolu NKÚ umožnila i bez úpravy základního zákona země.
Tento radikální návrh opírá koalice o soubor argumentů, které se snaží prezentovat jako modernizaci a nápravu systému, jenž podle ní již neodpovídá současné technologické ani společenské realitě.
Video: Savannah Anisa Quiroz, Kateřina Dechslerová, Petr Šmíd, Kateřina Zajíčková
Klíčovým motivem pro zrušení poplatků je podle navrhovatelů fakt, že současný systém, zavedený v 90. letech, je slovy Patrika Nachera „extrémně nespravedlivý“ pro domácnosti i firmy. Jednočlenná domácnost seniora podle něj platí naprosto stejný poplatek jako šestičlenná rodina, kde každý člen vlastní chytrý telefon, notebook i tablet. U firem vidí problém v tom, že se poplatek odvíjí od počtu zaměstnanců, což nijak nesouvisí se skutečnou spotřebou médií.
„Zrušení poplatků“ neznamená, že přestanete platit
Zatímco zastánci zrušení využívají tyto zjevné nespravedlnosti jako hlavní argument, jejich řešení přináší pro občany jiný typ finanční reality – takový, který je méně transparentní a ne nutně levnější. Mylná představa je, že zrušení poplatků znamená, že média budou „zdarma“. Financování se pouze přesune z přímé měsíční platby na nepřímou platbu skrze daně. Klíčový je zde psychologický a politický rozdíl: ztrácí se přímá a viditelná vazba mezi platbou a službou. To činí financování méně odpovědným vůči veřejnosti a náchylnějším k tomu, aby se stalo politickým nástrojem při každoročních bitvách o státní rozpočet.
Jak trefně shrnuje jeden z expertů, realita je prostá: „Platit to budeme vždycky. To jako základní pravidlo je, že ty peníze se jinde, než v našich kapsách nenajdou. To je celý princip rozpočtu, at´ je státní nebo veřejnoprávní nebo jiný,“ říká mediální teoretik Jan Jirák. „Ty peníze nepadají z nebe, nevznikají foukáním kouře do vody,” potvrzuje novinář Jindřich Šídlo.
Nezávislost a kontrola
Dalším pilířem je otázka nezávislosti a kontroly. Nacher odmítá obavy, že by financování z rozpočtu ohrozilo nezávislost médií, a používá přirovnání k soudcům a policistům, kteří jsou rovněž placeni státem, a přesto je jejich nestrannost vyžadována. V tomto bodě jeho argumentaci paradoxně podporují i někteří odborníci, kteří poukazují na fungující modely u Akademie věd či univerzit, jež jsou také financovány státem. Zatímco se tak shodují na principu, že zdroj peněz nemusí určovat míru nezávislosti, rozcházejí se v klíčové otázce: v důvěře, zda by politická reprezentace v čele s ANO a SPD dokázala takový systém implementovat bez pokušení jej zneužít.
Skutečné nebezpečí není státní rozpočet, ale zvolený model
Debata o financování tak odhaluje fundamentální střet dvou odlišných pohledů: na jedné straně stojí technokratický pohled na efektivitu a spravedlnost, na straně druhé liberálně-demokratický důraz na institucionální pojistky chránící média před politickým vlivem. Právě strach ze ztráty novinářské nezávislosti je nejsilnějším protiargumentem.
Tyto obavy otevřeně vyjádřil prezident Petr Pavel, podle kterého je snaha převést média pod státní rozpočet motivována touhou „mít na ně trochu páku“ a ovlivňovat jejich práci. Ještě ostřeji se v Interview Publicistiky vyjádřil předseda hnutí STAN Vít Rakušan, který takový krok označil za přímou „cestu k ovládnutí médií“. Varoval před scénářem, kdy by ředitelé médií museli o svůj rozpočet každoročně „žebrat“ u politiků. „Ten ředitel bude muset chodit někam na kobereček a někde žebrat o rozpočet. To té nezávislosti a svobodě médií rozhodně nepřispívá,“ popsal možný tlak Rakušan.
Video: Radek Sedlmaier, Tomáš Bark, Jan Patzak, Nina Bartošová
Rakušan upozorňuje i na to, že už samotná debata o změně financování vnáší do médií prvek nestability a narušuje atmosféru potřebnou pro svobodnou a kvalitní novinářskou práci. Jako nejzávažnější nebezpečí vidí ve fenoménu tzv. „plíživé poslušnosti“, kdy i bez přímých příkazů vzniká v institucích „podmíněná opatrnost“ a autocenzura.
Jako příklad Rakušan uvádí rozhodnutí Národního muzea nevyvěsit ukrajinskou vlajku po volbách. Nejde tedy o přímou cenzuru, ale o preventivní autocenzuru institucí, které se snaží odhadnout a naplnit předpokládaná přání nové politické moci, na jejíž financích jsou závislé.
Odborníci se zaměřují především na motivaci navrhovatelů. Panuje mezi nimi obava, že cílem hnutí ANO a SPD není pouhá modernizace, ale snaha „přivést média k větší poslušnosti“. Podle nich jsou tito politici „mentálně a politicky blíž Maďarsku a Slovensku než severským zemím“. Česká debata tak neprobíhá ve vakuu a zkušenosti z jiných evropských zemí nabízejí jak inspirativní, tak varovné příklady.
Nevyřešená rovnice: Hledání záruk a pojistek
Největší neznámou v celém návrhu zůstává absence konkrétního mechanismu, který by politickou nezávislost médií v novém systému zaručil. Navrhovatelé dosud nepředstavili jasný výpočetní klíč, například navázání na procento HDP, který by financování učinil předvídatelným a odolným vůči politickým náladám. Právě tuto potřebu přitom zdůrazňuje i Akt o svobodě médií, přijatý Evropskou unií v roce 2024, který po členských státech vyžaduje, aby financování veřejnoprávních médií bylo stabilní, transparentní a předvídatelné.
Pro úplnost je třeba dodat, že i současný systém má své slabiny. Členy mediálních rad, které na Českou televizi a Český rozhlas dohlížejí, volí přímo politici v Poslanecké sněmovně, což samo o sobě představuje významný kanál pro uplatňování politického vlivu.
Osud české mediální nezávislosti tak nakonec nezávisí na tom, zda peníze přijdou z poplatků, nebo z daní, nýbrž na tom, zda bude jakákoli změna doprovázena silnými a neprolomitelnými pojistkami proti politickému vměšování. „Musí existovat, jak říkáme v angličtině, „firewall“, nějaká jasná bariéra mezi vládou, politiky a sdělovacími prostředky,“ uzavírá novinář, publicista, dokumentarista a rozhlasový redaktor David Vaughan. Rozhodnutí, které česká politika v nadcházejících měsících učiní, tak neurčí pouze zdroj financování médií, ale definuje i hranice mezi demokratickou kontrolou a politickou instrumentalizací pro nadcházející generaci.
Reportáž i interview na téma budoucnosti médií veřejné služby vytvořili studenti Publicistiky v rámci tvůrčích ateliérů.
▶
Více video obsahu najdete na YouTube TV dot.
