Rekreační hloubkový potápěč a předseda Klubu sportovních potápěčů Kladno Ondřej Dufek (52) se ohlíží za svou dlouholetou zkušeností pod hladinou. Přibližuje, jak se k potápění dostal a co podle něj rozhoduje o tom, jestli se v náročném prostředí člověk cítí jistě.
Vy se potápěním přímo živíte, nebo je to pro vás spíše koníček?
Ne, neživím se tím. Jsem profesí projektant a programátor. Je to pro mě v podstatě koníček. Sice mám licenci i na pracovní potápění a občas pomáhám kamarádovi, který má potápěčskou firmu, ale je to spíše příležitostná záležitost. Nechci si to zkazit tím, že by se ze zábavy stala rutinní práce.
Jak jste se k tomuto sportu dostal?
Už jako malý jsem chodil na plavání. Pak mi jeden spolužák řekl, že navštěvuje potápěčský klub, kde byl jeho strýc předsedou. Začal jsem tam sám docházet někdy ve čtvrté nebo páté třídě. Plavání ode zdi ke zdi mě moc nebavilo, tohle bylo mnohem lepší.
Jak je to s kvalifikací? Může se jít potápět v podstatě kdokoliv?
Podle legislativy vám stačí koupit si výstroj a jít do vody, ale není to moc chytré, podobně jako lézt bez zkušeností po horách. Na mnoha potápěčských lokalitách je ale i tak předložení kvalifikačního průkazu vyžadováno. Proto existují výcvikové systémy a průkazy, které potvrzují vaše dovednosti. Já mám v rámci českého systému tři hvězdy. To odpovídá stupni Dive Master, což je první profesionální úroveň.
Pod vodou musíte být i pod psychickým tlakem, jak ho zvládáte?
Naprostým základem je klidná hlava a potlačení paniky, která je pod hladinou nejnebezpečnější. Pomáhá mi pravidelný trénink, zkušenosti a vědomí, že mě situace nepřekvapí. Dobrá je taky parta lidí, na které se můžu stoprocentně spolehnout.
A co působení fyzického tlaku na organismus?
Ten se řeší především volbou dýchacích směsí. Abych předešel hloubkovému opojení neboli dusíkové narkóze, která se projevuje podobně jako opilost, nahrazujeme v hloubkách dusík heliem, tedy směsí Trimix (helium, dusík, kyslík). Klíčový je také pomalý výstup z hloubky na hladinu, aby se v těle netvořily bublinky plynu jako v otevřené sodovce.
Jaká byla vaše rekordní hloubka ponoru?
Asi 105 metrů ve volné vodě a 120 metrů v tlakové komoře. Při takových ponorech se už nepoužívá běžný vzduch, ale speciální směsi jako Trimix, aby se předešlo toxicitě plynů.
Máte nějaký zážitek, na který nikdy nezapomenete?
Z těch pozitivních je to návštěva jeskyně Suluin v Turecku. Má malý vstup, ale uvnitř se otevře obrovský prostor hluboký přes 80 metrů s naprosto čistou vodou. Z těch horších zážitků si vybavuji Orlík, kde jsem se v padesáti metrech v noci a zimě zamotal do rybářských vlasců pod padlým stromem. Proto s sebou potápěči vždy nosí nůž.
Co byste vzkázal někomu, kdo se na svůj první kurz teprve chystá a má trochu strach?
Vůbec se toho nebojte, je to super. Nejdůležitější je naučit se v klidu dýchat z automatiky, klidně si nejdřív jen kleknout v mělké hloubce a zkusit si to prodýchat. Správný potápěč musí umět především dobře plavat. To je překvapivě důležité.
Spoluautorkou textu je Alice Smíšková.
