Zákulisní jednání o návratu ruských reprezentantů je stále častější téma mezi sportovními federacemi, politiky i fanoušky. Debata o opětovné účasti Rusů v mezinárodních soutěžích dávno přesáhla hranice stadionů, zimních arén či kurtů. Stala se otázkou hodnot, odpovědnosti a postavení sportu ve světě poznamenaném agresí.
„Není daleko doba, kdy se budeme účastnit všech soutěží,“ řekl v rozhovoru pro agenturu TASS prezident ruské tenisové federace Šamil Tarpiščev. Obnovení účasti sportovců s ruským a běloruským pasem na vrcholových akcích je skutečně ve hře, což dokládá i Luc Tardiff, šéf Mezinárodní hokejové federace, jenž si otevřeně přeje návrat hokejistů v kategoriích do 18 let. A to už od roku 2027. Podobný názor zastává i prezident FIFA a nejmocnější muž světového fotbalu Gianni Infantino. „Neměli bychom žádné zemi zakazovat hrát fotbal kvůli činům jejich politických vůdců,“ prohlásil pro Sky Sports. Jenže v kontextu stále probíhající války podobné výroky vyvolávají otázku, zda nejde spíše o snahu vrátit se k „normálu“ bez ohledu na okolnosti.
Riziko propagandistického zneužití
Potenciální konflikty, útoky či jiné projevy nepřátelství jistě mohou negativně ovlivnit psychiku mladých ruských sportovců. Zvlášt´, když se v tomto věku teprve učí zvládat tlak veřejnosti i vlastní ambice. Sport by přitom měl poskytovat hlavně radost ze hry, budování charakteru a rozvoj osobnosti, nikoli je vystavovat nenávisti, traumatům či dalším bezpečnostním rizikům.
Lze přijmout i tezi, že žádný sportovec nenese přímou odpovědnost za politiku své země a řada ruských hráčů se proti válce dokonce veřejně vymezila. Příkladem je tenista Andrej Rubljov, který napsal v roce 2022 po vítězném zápase na kameru „No war please“, či hokejista Artěmij Panarin. Dlouholetý hráč NHL se na adresu Vladimira Putina kriticky vyjadřoval ještě před konfliktem.
Jenže to může být snadno i zcela naopak. Představme si hypotetickou situaci. Rusové zvítězí na juniorském šampionátu a při závěrečném ceremoniálu někdo ukáže symbol spojený s agresí na Ukrajině. Šlo by o moment propagandy, který se ostatně v Rusku běžně objevuje třeba v Kontinentální hokejové lize. Soutěž je pod kontrolou ruského státu a veřejná podpora režimu tam není ničím výjimečným. Taková chvíle by okamžitě zastínila celý turnaj a místo přehlídky talentu by se proměnila v politicky propíranou kauzu. I to nahrává tomu, že předčasný návrat ruských sportovců na mezinárodní scénu by mohl napáchat víc škody než užitku. Kromě toho by hrozily i bojkoty ostatních zemí, odmítání společných utkání nebo odliv významných sponzorů.
Neutrální vlajka, zákaz státních symbolů a distancování se od oficiální reprezentace by sice mohly být kompromisním řešením, ani to by však nebylo zárukou, že kontroverze zůstanou stranou. Historické zkušenosti (například se vzájemnými bojkoty olympiád v době studené války) i události posledních let ukazují, že sport nemůže být apolitický, i když s tím ne všichni lidé z branže souhlasí. Proto by se s návratem Rusů rozhodně nemělo spěchat.
Paralela s poválečnou denacifikací
Až jednou hrozná agrese na Ukrajině skončí a otázka ruského návratu na sportoviště se stane žhavým tématem, bude třeba se na ni připravit. Jako inspirace může sloužit začlenění Němců do světa sportu po druhé světové válce. První akcí, na které mohli po nejhorším konfliktu v dějinách lidstva nastoupit, byla Letní olympiáda 1952 v Helsinkách. Tehdy se jí navíc zúčastnilo pouze Západní Německo. Podmínkou byla kromě politické stabilizace a časového odstupu i institucionální obnova sportovních svazů. Podobný scénář časového odstupu a až po skončení války se nabízí i v případě Rusů a Bělorusů.
