Šest týdnů sledovaly miliony lidí boj o život dvanáctimetrového keporkaka, kterého média překřtila na Timmyho. Když ho na začátku května speciální člun vypustil do moře, vypadalo to, že přežije. O dva týdny později ale dánské úřady potvrdily nález jeho mrtvého těla u ostrova Anholt. Příběh, který začal jako dojemná záchranná akce, skončil jako připomínka limitů lidských zásahů do přírody i síly veřejného tlaku a sociálních sítí.
I když keporkaci se běžně vyskytují spíše v Atlantském oceánu, Timmy se začátkem března objevil v Baltském moři. Až pak v noci na 23. března poprvé uvázl na mělčině u města Timmendorfer Strand nedaleko Lübecku. S lidskou pomocí se mu podařilo osvobodit a vyplout do hlubších vod. Krátce poté ale znovu uvázl, tentokrát nedaleko Wismaru. Díky zvýšení hladiny moře dokázala odplout i podruhé. Potřetí keporkak uvázl 31. března na písčině u ostrova Poel nedaleko Wismaru, kde zůstal téměř tři týdny.
Záchranné práce od začátku komplikoval Timmyho stav. Odborníci z Německého oceánografického muzea ve Stralsundu i Institutu pro výzkum suchozemských a vodních živočichů upozorňovali, že velryba je vyčerpaná, dezorientovaná a pravděpodobně zraněná. Dlouhodobý pobyt v mělké vodě její stav dál zhoršoval. Nízká slanost Baltského moře navíc poškozovala její kůži.
Jak eticky zabít velrybu
Uvíznutí tak velkého savce v mělkých vodách představuje zásadní problém. Velryby totiž potřebují vztlak vody. Bez něj začne jejich vlastní hmotnost tlačit na orgány, což může vést k selhání oběhu i dalších tělesných funkcí.
Diskutovalo se proto také o utracení zvířete. První variantou bylo uspání silnými sedativy, jenže podle veterinářů neexistoval ověřený postup pro tak velkého mořského savce v podobných podmínkách. Hrozilo, že dávka nebude fungovat správně a zvíře zůstane při vědomí.
Další možností bylo zastřelení velryby. Experti upozorňovali, že kvůli velikosti keporkaka a jeho poloze v mělké vodě by ale pravděpodobně nestačil jediný zásah a zvíře by mohlo trpět ještě déle.
Třetí variantou bylo použití výbušniny pod hlavou zvířete. Přestože někteří odborníci označovali tuto metodu za technicky nejrychlejší, většina ji odmítla jako eticky nepřijatelnou. Problémem bylo i riziko pro okolí a zničení těla potřebného pro další vědecké analýzy.
Nakonec padlo rozhodnutí nechat velrybu zemřít přirozenou cestou a tak začátku dubna německé úřady záchranné pokusy zastavily. Ministr životního prostředí spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko Till Backhaus tehdy prohlásil, že další zásahy by znamenaly pouze další utrpení bez reálné šance na přežití.
„Připomněl jsi nám, že oceán žije“
Tlak veřejnosti a médií, kdy se k velrybě vyjadřoval dokonce i český premiér Andrej Babiš, ale nakonec vedl k soukromě financované záchranné akci za zhruba jeden a půl milionu eur.
Němečtí podnikatelé Walter Gunz a Karin Walter-Mommert zaplatili speciální pontony, remorkéry i převoz velryby do Severního moře. Známý německý mořský biolog a ochránce přírody Robert Marc Lehmann tehdy ještě věřil v dobrý konec: „Z celého srdce doufám, že se tato velryba osvobodí nebo bude osvobozena, vrátí se do Atlantiku, brzy se uzdraví a bude schopna žít dlouhý, zdravý a nerušený život.“
